Zaměstnanec má nárok na cestovní náhrady stanovené zákonem č. 262/2006 Sb., zákoníkem práce (dále též „ZP“ nebo „zákoník práce“), v případech, které jsou vymezeny v ust. § 152, mimo jiné také pokud z pracovních důvodů opustí místo výkonu práce nebo místo pravidelného pracoviště. Tato místa však nejsou totožná a z toho důvodu je potřebné je nezaměňovat. V následujícím textu si tuto problematiku připomeneme na příkladech, na odpovědích na související dotazy, ale také na související judikatuře.
1. Místo výkonu práce
Místo výkonu práce je v souladu s ust. § 34 odst. 1 písm. b) ZP jednou z povinných náležitostí pracovní smlouvy. Jedná se o významné ujednání, neboť je jím určen rozsah dispozičního oprávnění zaměstnavatele vůči zaměstnanci z hlediska místa, kde je zaměstnanec povinen pro zaměstnavatele podle jeho pokynů vykonávat práci. Sjednání místa výkonu práce je důležité také z hlediska nástupu zaměstnance na pracovní cestu. V souladu s ust. § 42 odst. 1 ZP se „…pracovní cestou rozumí časově omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce“. Z citovaného ustanovení vyplývá, že pokud zaměstnanec z pracovních důvodů opustí místo výkonu práce, je na pracovní cestě s nárokem na cestovní náhrady. Rozsah místa výkonu práce není nijak omezen, záleží tedy na zaměstnanci a na zaměstnavateli, jak toto místo v pracovní smlouvě sjednají.
Místo výkonu práce lze sjednat „široce“ např. v rozsahu kraje nebo jej lze sjednat pro několik míst. Šířeji bude místo výkonu práce sjednáno v případech, kdy lze předpokládat, že zaměstnanec bude v takto šířeji vymezeném místě vykonávat práci (např stavební dělník, obchodní zástupce apod.). V případě sjednání více míst výkonu práce rozhodne zaměstnavatel, ve kterém místě bude zaměstnanec v konkrétní d