Inspektoři oblastních inspektorátů práce, oddělení BOZP a VTZ, se při šetření pracovních úrazů setkávají nejen se suchými fakty v písemných dokladech, ale také s příběhy lidí.
Svůj článek v BHP č. 11/2020 jsem věnoval třem pracovním úrazům z pohledu porušení povinností zaměstnance. To je disciplína při vlastní činnosti inspektorů oblastních inspektorátů práce zakázaná, protože orgány inspekce práce šetří výhradně plnění povinností zaměstnavatele, nikoli zavinění samotných zaměstnanců. Co porušil samotný zaměstnanec lze popsat pouze v rámci publikační osvětové činnosti. Cílem těchto úvah je na školení BOZP vztyčit prst a říct: „Podívejte, tohle se stalo, protože tito lidé porušili svoje povinnosti.“
Přitom jde vždy o konkrétní lidi a konkrétní povinnosti, nikoli o všeobecné „zaměstnavatel porušil“, jak vyplývá z protokolu o kontrole. Tyto příběhy slouží k poučení, vždyť člověk se učí chybami. Bezpečnější je učení z chyb někoho jiného než z vlastních, méně to bolí a je to levnější. Dá se ale vždy s naprostou jistotou říct, kdo konkrétně udělal chybu a jakou? Každý příběh lze vyprávět z mnoha úhlů pohledu. A úhel pohledu pak jde měnit tak dlouho, až se před námi objeví úplně jiný příběh, přitom jeho základ byl stejný. Vrátím se ještě jednou k trojici pracovních úrazů z minulého článku.
Popsal jsem případ, kdy zaměstnanci porušovali interní předpis pro skladování a následkem toho se zřítilo několik stohů železných beden. Popsal jsem nedovolený zásah do konstrukce zařízení, dokonce do bezpečnostního vybavení lisu. A popsal jsem následky nepřepnutí stroje z automatického do manuálního režimu před prací v nebezpečném prostoru. Všechny tři příběhy měly společný rys – zaměstnanci porušili § 106 zákoníku práce. Podívejme se na takové porušení pod jiným úhlem pohledu. Porušili svou povinnost, nebo nevyužili své právo, které jim zákoník práce dává?
§ 106 zákona č. 262/2006 Sb. zákoník práce, v platném znění
Odstavec 1
Zaměstnanec má právo na zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, na informace o rizicích jeho práce a na informace o opatřeních na ochranu před jejich působením; informace musí být pro zaměstnance srozumitelná.
V prvním příběhu zaměstnavatel rozhodl, že jediným místem, kam se dá umístit operativní mezisklad výrobků v železných přepravních bednách, je křižovatka ve výrobní hale sousedící s několika pracovišti. Kdyby byl mezisklad někde mimo halu, byl by čas pro navážení beden k jednotlivým pracovištím delší, výroba pomalejší a hlavně – žádný regulérní sklad mimo halu se v areálu firmy nenašel. Každá prosperující firma totiž trpí neustálým nedostatkem prostoru. Do výrobní haly je potřeba umístit pracoviště nebo celou linku navíc, regály ve skladu musejí být vyšší a prázdné obaly, to nutné zlo kolem celého odběratelsko-dodavatelského řetězce, by bylo nejlepší předat nějaké jiné firmě, ať se zbavíme zodpovědnosti, naší přidanou hodnotou je přece výroba.
Mezisklad na rušném místě haly je fajn, ale bezpečák trvá na tom, že riziko pádu nějaké té bedny při manipulaci s vysokozdvižným vozíkem je příliš velké, všichni, co jdou kolem, by si museli nasazovat helmy a ruku na srdce, když poletí celá ta železná bedna, bude helma vcelku k ničemu. Takže použijeme nízkozdvihy a organizačně snížíme stohovatelnost beden ze sedmi na čtyři. A to už je bezpečné. Tedy bezpečnější. Riziko se snížilo, následky případného pádu stohu také. Takže napsaný předpis pro skladování, vyznačení skladovacích pozic čárami na podlaze, prezentace při školení BOZP. Zaměstnavatel stanoví obsah a četnost školení, zaměstnanec svým podpisem na prezenční listině stvrzuje, že informacím rozumí.
Skutečně? Odstavec 1 paragrafu 106 končí „informace musí být pro zaměstnance srozumitelná“. Opravdu jim někdo při školení odvyprávěl celý příběh a vysvětlil jim, že všechna ta opatření mají smysl? Proč pak tedy přes to všechno stohovali místo čtyř beden sedm a mimo vyhrazené zóny?
Odstavec 2
Zaměstnanec je oprávněn odmítnout výkon práce, o níž má důvodně za to, že bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje jeho život nebo zdraví, popřípadě život nebo zdraví jiných fyzických oso; takové odmítnutí není možné posuzovat jako nesplnění povinnosti zaměstnance.
Než došlo k pádu několika stohů železných beden, zasažení manipulantky letící bednou a zasypání jejího těla železnými obrobky, které jí způsobily mnoho jizev všude, kde si jen vzpomenete, byl předpis pro operativní mezisklad porušován neustále. Jestli za tím mohlo být nesvědomitě provedené školení, jsem nechal na zamyšlení čtenáře. Ani sama postižená žena nešla za vedením firmy s tím, že na školení dostala srozumitelné informace o nebezpečnosti vytváření příliš vysokých stohů, notabene o riziku použití nízkozdvižného vozíku pro manipulaci se stohem převyšujícím ochranné možnosti jeho rámu. Nikdo ze zaměstnanců, kteří neustále chodili po přilehlých komunikacích, neupozornil, že stohy, resp. manipulace s nimi, bezprostředně a závažně ohrožují život nebo zdraví všech fyzických osob, které se v blízkosti vyskytují.
V druhém příběhu z minulého článku pracoval zaměstnanec na lisu s deaktivovaným bezpečnostním zařízením. Šlo o menší lis s výhradně obouručním ovládáním, které šlo odpojit odmontováním jediného šroubku. Spouštění beranu jen jednou rukou je zdánlivě jednodušší a druhou rukou jde využít k přidržování lisovaného výrobku, takže jde práce lépe od ruky.
Ani v jednom případě nikdo nevyužil právo podle odstavce 2, ale také úplně všichni porušili odstavec 3…
Odstavec 3
Zaměstnanec má právo a povinnost podílet se na vytváření bezpečného a zdraví neohrožujícího pracovního prostředí, a to zejména uplatňováním stanovených a zaměstnavatelem přijatých opatření a svou účastí na řešení otázek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.
Odstavec 3 krásně navazuje na předchozí odstavce, ale rozdíl je právě v tom slovíčku „povinnost“. Takové odstavce se inspektorům OIP líbí, ovšem pouze v souvislosti se zaměstnavatelem. A tady je tím povinným zaměstnanec. Ale vytvořil mu zaměstnavatel podmínky k tomu, aby zaměstnanec svou povinnost plnil? Poskytl mu srozumitelné informace, nechá ho odmítnout nebezpečnou práci? Připouští ho k podílení se na tvorbě bezpečného pracovního prostředí? Nebo si jen zaplatí bezpečáka a ostatním řekne „Pracuj a mlč“?
Cílem téhle konstrukce je ukázat jiný úhel pohledu. V minulém článku jsem se držel pohledu „zaměstnanec udělal chybu“ a výsledkem byly jizvy, chybějící prsty, vyhaslý život. Jenže zaměstnancova pozice je z hlediska sociálního brána jako ta slabší. Každému, kdo namítne, že zaměstnavatelé jsou nuceni neustále zaměstnancům ustupovat a draze plnit nesmyslné předpisy bych doporučil podívat se na parkoviště aut vedení firem. Ačkoli je naivní si myslet, že i skladník ve šroubárně si může přečíst Ovidia v originále, anebo že obsluha CNC by měla každé ráno parkovat svůj nový Mercedes vedle ředitelova BMW, přiznejme si rozdíly. Jsou náklady na BOZP přiměřené? Přistupuje vedení firmy k výběru dodavatele služeb BOZP stejně zodpovědně jako k výběru úklidové firmy, jejíž pracovnice několikrát denně leští prosklené plochy reprezentační části závodu? Nebo se spokojí s OZO pro BOZP za paušál 1000 Kč měsíčně a návštěvou jednou za rok, hlavně aby nic nechtěl? Hlavně aby nezdržoval lidi od práce nějakými školeními?
Opusťme extrémy a vraťme se k příběhům. Ve druhém příběhu byl hlavní postavou lisař, který definitivně a nevratně přišel o většinu prstů na jedné ruce. Důvod? Aby se mu lépe pracovalo, vyblokoval zajištění obouručního ovládání lisu, spouštěl lisování jednoručně a volnou rukou si přidržoval materiál. Ale provedl to on sám? Nebo k takto upravenému lisu už přišel a neozval se? Je možné, že lis bez bezpečnostního zařízení provozovala firma dlouhodobě a ani se neví, kdo ho vlastně takto upravil. V popsaném případě šlo o odstranění jediného šroubku, což mohl udělat kdokoli. Byl to sám lisař? Nebo jeho kamarád ze směny? Nebo mu kamarád poradil, nebo někdo poradil tomu kamarádovi a ten to odšrouboval?
Pokud si projdeme odstavce 1 až 3 paragrafu 106 zákoníku práce, je úplně jedno, jak na předchozí otázky odpovíme. Základem je patřičná informovanost zaměstnance, který musí znát rizika, opatření a následky. Proto příběhy o amputovaných prstech. A pak už tady máme jen právo a povinnost podílet se na bezpečnosti práce a právo odmítnout nebezpečnou práci. Pokud by obě strany, zaměstnavatel a zaměstnanec, přistupovali k bezpečnosti práce zodpovědně, nemohly by otázky typu „kdo odmontoval pojistný šroubek“ a „mám to vzít na sebe nebo udat Karla“ vůbec vyvstat.
Jediným příběhem z minulého článku, kde jsou odstavce 2 a 3 irelevantní, je ten o skláři, který nepřepnul automatický pojezd vozíku do manuálu, než se vydal čistit jeho dráhu. Vzhledem ke skutečnosti, že toto svoje „opomenutí“ nepřežil, nemůžeme se ho ptát, proč nedostál své povinnosti podílet se na vytváření bezpečného pracovního prostředí. Chodil kolem ovládacího panelu čtyřicet let. Školení BOZP absolvoval bezpočtukrát. Jistě si mnohokrát vyslechl opatření stanovené zaměstnavatelem, že před vstupem do nebezpečného prostoru musí automatiku vypnout. Odcitujme si na jeho památku začátek odstavce 4 § 106 zákoníku práce.
Odstavec 4
Čtvrtý odstavec § 106 zákoníku práce vyjmenovává celou řadu povinností zaměstnanců, jejichž dodržování by bylo možné kontrolovat. V úvahové rovině tohoto článku použijme pouze první dvě věty.
Každý zaměstnanec je povinen dbát podle svých možností o svou vlastní bezpečnost, o své zdraví i o bezpečnost a zdraví fyzických osob, kterých se bezprostředně dotýká jeho jednání, případně opomenutí při práci.
Znalost základních povinností vyplývajících z právních a ostatních předpisů a požadavků zaměstnavatele k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci je nedílnou a trvalou součástí kvalifikačních předpokladů zaměstnance.
Takže dbát nejen o svou bezpečnost, ale také o bezpečnost a zdraví dalších osob. Předpisy k zajištění bezpečnosti práce a ochrany zdraví při práci mají jednu fantastickou vlastnost. Všeobecně popisují situace, jaké se na našich pracovištích dějí každý den. Vždyť jejich základem je praxe, nikoli nařízení napsané někde od stolu. Praxe a tisíce mrtvých, zraněných a zmrzačených dělníků, horníků a dalších lidí z věku páry až po dnešek. První věta paragrafu 106 zákoníku práce činí z přirozeného pudu člověka, provést práci bezpečně, povinnost. Tato věta by mohla sloužit jako vodítko k hledání dalšího úhlu pohledu na příběhy kolem pracovních úrazů, hlediska odpovědnosti vedoucích pracovníků na všech stupních řízení, použijeme-li suchou terminologii zákoníku práce.
Nedílná a trvalá součást kvalifikačních předpokladů? Zní to velmi podobně jako:
Péče o bezpečnost a ochranu zdraví při práci uložená zaměstnavateli podle odstavce 1 nebo zvláštními právními předpisy je nedílnou a rovnocennou součástí pracovních povinností vedoucích zaměstnanců na všech stupních řízení v rozsahu pracovních míst, která zastávají.
Což je § 101 odst. 2 zákoníku práce. Nedílná a trvalá, nedílná a rovnocenná, tahle podobnost není čistě náhodná. Tato slova vyjadřují synonymum pro soustavnost, základní kámen práce s riziky, pomyslného pilíře bezpečnosti práce. Přiznejme si, že jde o zodpovědnost každého člověka, ať zaměstnance (§ 106) nebo vedoucího pracovníka (§ 101 i § 106). Všichni jsou na tom stejně. Všichni chtějí odjet z práce stejným autem, kterým přijeli. Možná kdyby se těšili, jak si večer přečtou Ovidia v originále, bylo by jejich uvědomění vlastní zodpovědnosti snadnější. Nebo palčivější.
Na začátku článku jsem uvažoval o úhlech pohledu na plnění povinností podle zákoníku práce. V závěru musím konstatovat, že ať už se díváme z jakéhokoli úhlu, dospějeme k poznání, že bezpečnost práce jako firemní kultura je kolektivní záležitost. Uvedli jsme si základní povinnosti zaměstnavatele a základní povinnosti zaměstnanců, přičemž jsme si připomněli, že zodpovědnost je součástí každé pracovní pozice a rozsahu řízení. Pokud někdo něco řídí, musí si uvědomovat, že jeho rozhodnutí anebo opomenutí se bezprostředně týkají bezpečnosti a zdraví všech lidí, které má „na povel“. Zaměstnanec nebo OSVČ má „na povel“ hlavně sebe, vedoucí pracovník už má „na povel“ dílnu, oddělení, partu lidí, celou továrnu.
Odpovědnost za vlastní činy a rozhodnutí, odpovědnost za skutky, ale i za opomenutí, která jsou rovněž připomínána. To je téma pro další úvahy nad úrovní bezpečnosti práce v českých zemích. Bohužel řada lidí se netěší domů na četbu, ale na pivo či podobný „oraz“. Možná právě zde leží jeden z důvodů, proč v oblasti BOZP stále hledáme cesty ke zlepšování, ačkoli s ohledem na tradice českého průmyslu by měly být už dávno všechny tyto cesty velmi dobře prošlapané.