Rozhodnutí o zákazu dle zákona o inspekci práce

Vydáno: 22 minut čtení

Článek se zabývá povahou, smyslem a procesním postupem při ukládání rozhodnutí o zákazu inspektorem orgánu inspekce práce, jakožto institutem, který může do určité míry zasáhnout do samotné kontinuity zaměstnavatelem vykonávané práce a ve svém důsledku může představovat daleko citlivější dopad do jeho majetkové sféry, než případně ex post uložená pokuta za nesplnění, resp. porušení povinností, které mu vyplývají z právních předpisů.

Daná problematika má svoje ukotvení v ust. § 7 odst. 1 písm. f) zákona o inspekci práce.1) Zde je tedy zakotveno, že při kumulativním naplnění předpokladů v ustanovení uvedených může dojít k vydání zákazu, když demonstrativně jsou vyjmenovány objekty a činnosti, kterých se zákaz dotýká, resp. jsou stanoveny určité práce, které, jsou-li vykonávány v rozporu s právními předpisy, mohou být také zakázány. Ustanovení tedy rozlišuje de facto dva okruhy situací, kdy je možné zákaz vydat.

U první skupiny je základní podmínkou pro aplikaci zákazu existence reálné možnosti bezprostředního ohrožení bezpečnosti. Zde není důležité, že ohrožení může nastat někdy v budoucnu, nýbrž již musí v dané chvíli existovat, tedy být bezprostřední. Tato bezprostřednost je imanentně spjata s ohrožením bezpečnosti, čili stavem, kdy lze objektivně konstatovat, že daná situace (stav objektu, zařízení apod.) či činnost je schopna vyvolat negativní následky zasahující zde do oblasti bezpečnosti fyzické osoby, resp. ohrožující její zdraví. Toto bezprostřední ohrožení bezpečnosti (života a zdraví) zaměstnanců a dalších fyzických osob zdržujících se s vědomím kontrolované osoby v jejích prostorech je tedy dle zákonné dikce způsobilé vyvolat vydání zákazu pro skupinu činností obsažených v bodě 1.

Jako poněkud problematičtější část tohoto bodu lze označit ono „nebo dalších fyzických osob zdržujících se s vědomím kontrolované osoby v jejích prostorech“. Jedná se zde primárně o zohlednění ust. § 101 odst. 5 zákoníku práce2), kde je bezpečnost a ochrana zdraví garantována i pro odlišné fyzické osoby, než jsou zaměstnanci zaměstnavatele. Není zde tedy absolutně relevantní pouze to, zda se jedná o výkon závislé práce ve smyslu ust. § 2 odst. 1 zákoníku práce3) pro zaměstnavatele, ale bezpečnost a ochrana zdraví při práci je zde garantována i dalším osobám.

Zaměstnavateli zde plyne povinnost zajistit bezpečnost a ochranu zdraví při práci pro všechny osoby, které se na jeho pracovištích s jeho vědomím zdržují, když tato konstrukce v sobě skrývá hned dvě potenciální sporné oblasti. Jednak je splnění takové povinnosti např. u velkého továrního závodu těžko představitelné, jakkoli je zaměstnavatel povinen na základě vyhodnocení rizik přijmout taková opatření, aby riziko, že na pracovišti se budou pohybovat fyzické osoby bez jeho vědomí, bylo co možná nejvíce minimalizováno. Na druhé straně mohou být v případě úrazu na takovém pracovišti tvrzeny oběma stranami opačné skutečnosti (myšleno např. v případě úrazu, kdy bude následně tvrzeno, že se u zaměstnavatele mohlo jednat i o umožnění výkonu nelegální práce), totiž, že zaměstnavatel o přítomnosti osoby na pracovišti nevěděl a naopak. Z uvedeného pak vyplývá obtížné posuzování, zda se v případě zaměstnavatele, který je v postavení kontrolované osoby, jedná skutečně o osoby zdržující se s jeho vědomím na pracovišti, když ve skutečnosti může jít dokonce o fyzické osoby nelegálně pracující pro třetí subjekt. Na druhou stranu skutečnost, že pro třetí subjekt vykonávají práci nelegálně, nemusí nutně znamenat, že o nich kontrolovaná osoba neví. Odst. 5 ust. § 101 zákoníku práce tedy působí v oblasti uvedeného ustanovení zákoníku práce nepoměrně šířeji, vůči širšímu okruhu osob, což našlo svoje zrcadlení v dikci předmětného ustanovení zákona o inspekci práce.

K výše zmíněnému posuzování závislosti práce a potažmo tak i práce nelegální pouze dodejme, že na základě současného vývoje judikatury Nejvyššího správního soudu lze za definiční znak závislé práce, jejíž znaky mají svoje ukotvení v citovaném ust. § 2 odst. 1 zákoníku práce, považovat dále prvek soustavnosti. „Společným rysem všech znaků závislé práce vymezených v § 2 odst. 1 zákoníku práce z roku 2006 je osobní či hospodářská závislost zaměstnance na zaměstnavateli. Tyto znaky slouží k odlišení závislé práce od jiných ekonomických aktivit (zejména samostatného podnikání), ale také od aktivit jiného charakteru (zejména mezilidské výpomoci). Proto musí správní orgány při postihování nelegální práce [§ 5 písm. e) bodu 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti] obviněnému prokázat naplnění všech těchto znaků - zaměstnanec osobně a soustavně vykonává práci jménem zaměstnavatele a podle jeho pokynů, přičemž se vůči zaměstnavateli nachází v podřízeném vztahu.“4)

Co se týká druhé skupiny situací, kdy je možno vydat rozhodnutí o zákazu, pak ta předpokládá porušení povinností vyplývajících z ust. § 83 odst. 6, § 96, § 99 a § 166 odst. 1 starého zákoníku práce5). Již zde je nutno uvést, že onen legislativní odkaz neodpovídá současně účinnému zákoníku práce, kdy v současné době bychom mohly jako vhodné legislativní odkazy uvést minimálně ust. § 78 odst. 1 písm. i) a j), § 93, § 93a6), § 94, § 245 či § 246 zákoníku práce. Tento výčet nebude jistě konečný, když zejména na úseku pracovních podmínek zaměstnankyň, těhotných zaměstnankyň a zaměstnankyň matek je možné uvést minimálně jako vhodné dále ust. § 238 a § 239 zákoníku práce.

Skutečnost, že v této druhé skupině již není obsažena jako podmínka pro možnost vydání zákazu stav bezprostředního ohrožení bezpečnosti, navozuje dvě možná vysvětlení. Jednak že není nutné zkoumat ohrožení bezpečnosti a vždy při porušení povinností vyplývajících z výše uvedených ustanovení zákoníku práce může dojít k vydání zákazu, protože již samotné porušení jakékoliv povinnosti tam uvedené představuje zásadní překážku pro další činnost, případně že se k bezprostřednímu ohrožení má také analogicky vzhledem k dikci bodu 1. předmětného ustanovení zákona o inspekci práce přihlédnout. Jakkoliv bude první závěr zřejmě správný, je nutné uvést, že bude vždy nezbytné ze strany inspektora vydávajícího samotný zákaz přihlédnout ke konkrétním skutkovým okolnostem, které v daném případě jsou známé, a posoudit takový stav z pohledu intenzity, jakým se může promítnout negativně ve sféře jednotlivého zaměstnance (což samozřejmě bude nutné zkoumat i u první skupiny z hlediska bezprostředního ohrožení bezpečnosti).

Textace předmětného ustanovení zákona o inspekci práce by snad mohla vést k závěru, že bylo možné v době, kdy tato úprava byla účinná, bez dalšího zakázat práci přesčas zakotvenou v ust. § 93a zákoníku práce (účinnou do 31. 12. 2013), avšak takový závěr by byl jistě nepřijatelný, čili k faktickému zákazu by mohlo být přistoupeno pouze v případě porušení povinností, které z uvedeného ustanovení zákoníku práce vyplývají.

Procesní aspekty

Předmětné rozhodnutí může být oznámeno pouze ústně, a to zejména s ohledem na zajištění co možná nejvyšší rychlosti v návaznosti na zajištění bezpečnosti, nicméně následně se musí toto rozhodnutí objevit v dílčím protokolu, jak vyplývá z ust. § 8 písm. b) zákona o inspekci práce, který musí inspektor vydat zřejmě před ukončením kontroly, resp. před samotným doručením protokolu o výsledku kontroly, nicméně který následně bude obsahem samotného protokolu o kontrole.

V případě, že je zákaz vyhlášen ústně, pak potenciální odvolání proti němu nemá z logiky věci odkladný účinek (což je výjimka oproti standardnímu účinku včas podaného odvolání předpokládaného správním řádem)7). Pokud by odvolání byl přiznán odkladný účinek, nenastaly by pak účinky takového ústně vyhlášeného zákazu okamžitě, resp. by nastaly (realizace by byla možná) až po vydání rozhodnutí o odvolání, což by bylo proti smyslu a účelu takového oprávnění inspektora, které má primárně zabránit bezprostředně hrozícímu nebezpečí či porušování povinností vyplývajících u druhé skupiny primárně ze zákoníku práce. Ústně vydané rozhodnutí o zákazu musí být následně zformalizováno vydáním písemného rozhodnutí, a to bez zbytečného odkladu, což je pojem právně neurčitý, který je obsažen např. i v ust. § 71 odst. 1 správního řádu, přičemž je odrazem základní zásady zakotvené v ust. § 6 odst. 1 tohoto předpisu, podle kterého správní orgány činí úkony bez zbytečných průtahů. Mělo by se tak jednat o vydání rozhodnutí v řádech několika dnů.

Ustanovení zákona o inspekci práce zde hovoří o oznámení rozhodnutí o vydání zákazu, což lze v tomto případě vnímat jako pojem vydání rozhodnutí, neboť bude de facto kontrolované osobě doručeno rozhodnutí o zákazu v písemné podobě. Samostatnou otázkou pak bude, jaké účinky vlastně představuje toto oznámení rozhodnutí kontrolované osobě. Z dikce tohoto ustanovení by bylo možno dovodit, že písemná forma rozhodnutí má již pouze informativní charakter, když možnost podat odvolání je deklarována pouze v případě ústně vyhlášeného zákazu. K uvedenému je možné rovněž odkázat na znění ust. § 143 správního řádu, které zakotvuje, že v případě, jsou-li rozhodnutím ukládány povinnosti na místě, zpravidla z důvodu nebezpečí z prodlení, je nutné rozhodnutí vyhotovit písemně a bez zbytečného dokladu doručit dodatečně. Správní orgán je v takových případech oprávněn rozhodnutí před jeho písemným vyhotovením pouze ústně vyhlásit.8) Odborná literatura pak k této procesní situaci uvádí, že „rozhodnutí se v řízení na místě vyhlašuje účastníkům řízení účastníkům řízení ústně [§ 71 odst. 2 písm. b) a § 72 odst. 1], stejnopis jeho písemného vyhotovení se jim doručuje bez zbytečného odkladu dodatečně, odvolací lhůta se ale počítá už od ústního vyhlášení rozhodnutí.“ /9/ Tato skutečnost však vede nutně k tomu, že v případě podání odvolání pouze proti ústně vyhlášenému rozhodnutí kontrolovaná osoba (v současné chvíli již účastník řízení o zákazu) nemá dostatečně konkrétní informace o tom, jak bude přesně vypadat výrok tohoto rozhodnutí (za předpokladu, pokud bychom připustili, že nebude nutné vydávat pro účely zákona o inspekci práce potvrzení o ústním vyhlášení zákazu, jak bude popsáno níže), a tedy možnost její obrany bude částečně ztížena. V takové situaci pak bude nezbytné apelovat na dodržení druhé povinnosti kontrolního orgánu, tedy na bezodkladné doručení písemného vyhotovení, aby odvolání mohlo rozporovat konkrétní závěry kontrolního orgánu.

Z důvodu procesní opatrnosti je možná i varianta tzv. blanketního odvolání, následně doplněného na výzvu správního orgánu po doručení písemného rozhodnutí, když správní orgán musí k takové výzvě obligatorně přistoupit, jak plyne z následujícího závěru Nejvyššího správního soudu. „Vzhledem k tomu, že odvolání je podáním ve smyslu § 37 správního řádu, a s ohledem na § 93 odst. 1 správního řádu, podle nějž se pro řízení o odvolání použijí obdobně ustanovení hlav I až IV, VI a VII druhé části správního řádu, je nutno uzavřít, že nemá-li odvolání některou z náležitostí vyplývajících z § 37 odst. 2 a z § 82 odst. 2 správního řádu, je správní orgán povinen postupovat podle § 37 odst. 3 správního řádu tak, že pomůže odvolateli nedostatky odstranit nebo jej k jejich odstranění vyzve a poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu (shodně též rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 14. 2. 2008, č. j. 54 Ca 1/2008 - 30, publikovaný pod č. 1578/2008 Sb. NSS).“10) Jiná možnost zřejmě ani nebude možná, neboť není znám ani výrok rozhodnutí o zákazu a ani odůvodnění onoho virtuálního výroku. Stranou zde ponecháme samotné poučení, kde již bude spíše na obecném povědomí toho, komu je onen ústní zákaz ukládán, zda zná délku lhůty určené pro odvolání.

Jakkoliv je výše odkazováno na ust. § 143 správního řádu, pak kromě citovaného odst. 1 písm. a) již další důvody v ust. § 143 odst. 1 správního řádu vedoucí k uložení povinnosti na místě v kontextu ust. § 7 odst. 1 písm. f) zákona o inspekci práce obsaženy nejsou. Nabízí se tedy otázka, zda i pro druhou skupinu situací vedoucích k vydání zákazu naznačenou výše bude uplatnitelné ust. § 143 správního řádu, když ani ono bezprostřední nebezpečí být dáno nemusí. V takovém případě tedy dojdeme k závěru, že zákon o inspekci práce obsahuje jako speciální právní předpis vůči obecné úpravě obsažené ve správním řádu zvláštní ustanovení co do důvodu pro vydání zákazu, avšak v dalším bude nutné aplikovat úpravu správního řádu obsaženou v jeho ust. § 143. To se samozřejmě bude tedy týkat i povinnosti vyplývající z ust. § 143 odst. 2 in fine správního řádu.11) Bude tedy nutné vydat o takovém ústním rozhodnutí písemné potvrzení, které bude obsahovat dle ust. § 67 odst. 3 správního řádu výrokovou část, kterou obsahuje vždy rozhodnutí12), a dále pak náležitosti uvedené v ust. § 69 správního řádu.13) Z povahy speciality ust. § 143 odst. 2 správního řádu vůči § 67 odst. 3 správního řádu se pak neuplatní možnost vydat takové potvrzení jen na žádost účastníka, ale bude muset být vydáno vždy obligatorně. „Jde o zvláštní ustanovení k § 67 odst. 3, které předpokládá, že ústně vyhlášené rozhodnutí správní orgán potvrdí písemně, jen pokud účastník řízení písemné potvrzení požaduje. V případě rozhodnutí vyhlašovaného ústně v řízení na místě musí takové potvrzení obdržet vždy, aniž by o to musel požádat správní orgán.“14)

V případě zákona o inspekci práce je situace ještě komplikovanější o skutečnost, že dle ust. § 8 písm. b) tohoto zákona je při vydání rozhodnutí o zákazu inspektor povinen pořídit dílčí protokol15), ve kterém musí být tento zákaz specifikován, otázkou pak samozřejmě bude, jakým způsobem bude specifikace provedena. „V daném případě je však třeba se zabývat i problematikou procesu vydání rozhodnutí o zákazu, když ZiP na jednu stranu v § 7 odst. 1 písm. f) dává inspektorovi oprávnění rozhodnutí o zákazu vydat, a vedle toho v komentovaném ustanovení povinnost vydat dílčí protokol, pokud je rozhodnutí vydáno ústně, nicméně oproti tomu v § 5 odst. 1 písm. l) zakotvuje, že rozhodnutí o zákazu vydává ve správním řízení inspektorát. Z pohledu praktičnosti a flexibility je nutno vycházet z toho, že rozhodnutí o zákazu má reagovat na konkrétní a momentální situaci zjištěnou při kontrole, tedy je logické, že rozhodnutí o zákazu vydá inspektor, nicméně s ohledem na dikci ostatních ustanovení, zejména § 5 odst. 1 písm. l) ZiP, se bude jednat o rozhodnutí vydané jménem inspektorátu jako prvoinstančního správního orgánu.“16) Na druhé straně o nejasnosti celkového přístupu může svědčit závěr Krajského soudu v Ostravě, který se vyjádřit z ohledu problematiky výše naznačené následovně. „I. Rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Moravskoslezský kraj a Olomoucký kraj ze dne 30. 1. 2009 č. j. 7978/10.10/08/14.3 a rozhodnutí o ústním zákazu vydaném dne 21. 1. 2008 inspektorem Oblastního inspektorátu práce Moravskoslezský kraj a Olomoucký kraj Ing. P. O., které bylo písemně vyhotoveno dne 26. 11. 2008 pod č. 064/5775/10.32/08/15.4, se pro vady řízení zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.“17)

Tento dílčí protokol navíc musí být součástí protokolu vydaného ve smyslu ust. § 12 kontrolního řádu. Pokud ponecháme stranou terminologicky nejasné sloveso „pořídit“, je zřejmé, že v případech, kdy musí na ústní vydání zákazu navazovat bez zbytečného odkladu vydání písemného rozhodnutí o zákazu, jeví se další formalizování tohoto úkonu do dílčího protokolu jako zcela nadbytečné. To je ještě umocněno tím, že zřejmě bude muset být v takovém případě nutné vydat ono potvrzení o ústním vyhlášení zákazu, jak předpokládá správní řád. De facto by se tedy ten samý úkon v určité podobě opakoval, resp. formalizoval, v rámci jedné kontroly 4krát, přičemž fakticky je podstatné, aby se kontrolovaná osoba bránila proti ústně vyhlášenému zákazu. Otázkou je, jak samozřejmě přistoupit ke skutečnosti, že protokol o kontrole není sám o sobě napadnutelný v rámci soudního přezkumu, neboť nezakládá kontrolované osobě zpravidla žádné povinnosti, nicméně v tomto případě by situace mohla být posuzována v kontextu výše popsaného odlišně.

V neposlední řadě u dílčího protokolu není pro jeho vydání zakotvena žádná lhůta, na rozdíl od vydání zákazu v písemné podobě, proto již jeho vydání po ústním a písemném vydání zákazu postrádá svoje ratio. Pokud by tedy měla již být zachována chronologická posloupnost v kontextu popsaného, pak uvedené konstatované porušení by se objevilo na prvním místě ve vydaném ústním zákazu, následně vydaném potvrzení o takto vydaném zákazu, následovalo by vydání písemného zákazu ve formě rozhodnutí a poté vyhotovení dílčího protokolu, vše završeno vyhotovením protokolu samotného.

V obecné rovině se pak v případě vydání zákazu jedná svojí povahou o rozhodnutí ve věci, které ve smyslu ust. § 67 správního řádu v určité věci zakládá, mění nebo ruší práva anebo povinnosti jmenovitě určené osoby, když v tomto případě zakládá povinnost neprovozovat určitou činnost/nepoužívat objekt apod., resp. ruší oprávnění ji provozovat/jej používat apod. Jak dovodil Nejvyšší správní soud, „rozhodnutí inspektora o zákazu dle ustanovení § 7 odst. 1 písm. j) bod 1 zákona o inspekci práce je rozhodnutím, které podléhá soudnímu přezkumu a nelze je podřadit pod kompetenční výluku. Není totiž rozhodnutím předběžné povahy a nenavazuje na ně žádné rozhodnutí, které by ve vztahu k němu mělo povahu rozhodnutí konečného. Takovým navazujícím rozhodnutím není ani rozhodnutí o správním deliktu, ani rozhodnutí o odstranění nedostatků, ani žádné jiné rozhodnutí. Odmítnutí soudního přezkumu napadeného správního rozhodnutí by v tomto případě znamenalo odepření spravedlnosti.“18)

I proto v případě, pokud by bylo takové rozhodnutí následně v případě podání odvolání např. odvolacím orgánem (případně soudem nebo nadřízeným orgánem v rámci přezkumného řízení) zrušeno, mohlo by se jednat o odpovědnost za nezákonné rozhodnutí, přičemž pokud by kontrolované osobě vznikla škoda, tato by se její náhrady mohla samozřejmě domáhat podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem. Obdobně se bude postupovat i v případě a za splnění podmínek stanovených v ust. § 7 odst. 1 písm. f) bodu 2. zákona o inspekci práce. K tomu pak je možno odkázat na názor Nejvyššího soudu, dle něhož „konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného. Vzhledem k tomu, že ustanovení § 441 občanského zákoníku patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, je dovolací soud oprávněn přezkoumat úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílelo jednání poškozeného a škůdce, pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti.“19)

Některé další procesní aspekty rozhodování o zákazu pak lze dovodit i z rozsudku Krajského soudu v Ostravě 38 Ad 22/2010, který k institutu zákazu mimo jiné uvedl, že „ze znění výroků prvoinstančního rozhodnutí inspektora a rozhodnutí žalovaného totiž nelze jednoznačně dovodit, zda se vydaný zákaz vztahuje prostorově na celý sklad hutního materiálu nebo jen na střechu a část skladu pod odkrytou částí střechy, neboť formulace výroku ve vztahu k místnímu určení zákazu „používání provozu skladu a zároveň staveniště v místě rekonstrukce střechy skladu“ připouští s ohledem na svou obecnost různé výklady, neboť není zřejmé, o jaké konkrétní místo rekonstrukce střechy skladu se vlastně jedná, zejména, zda jde jen o místo (místa), kde je rekonstrukce ještě prováděna (a kde se tato místa nachází), nebo také o místa, kde práce na rekonstrukce byly již dokončeny. Absentuje zde tedy bližší určení místa, na které se zákaz vztahuje (například uvedením „lodě“ skladu, jak činí např. žalobce v e-mailu z 11. 9. 2009). Podstatnější však je, že z výroku napadeného rozhodnutí žalovaného nejde dovodit, jaké konkrétní závady jsou žalobcem vlastně vytýkány, které konkrétní závady má odstranit, aby také pominuly účinky předmětného zákazu. Tyto závady totiž nejsou ve výroku rozhodnutí inspektora a ve výroku napadeného rozhodnutí žalovaného nijak specifikovány. Žalovaný ve výroku napadeného rozhodnutí jen uvádí, že vytýkané závady jsou uvedeny v dílčím protokolu ze dne 25. 11. 2008 a z těchto závad má jít o ty závady, které bezprostředně ohrožují bezpečnost fyzických osob. Krajský soud se ztotožňuje s názorem žalobce, že takto uvedený obecný popis závad není dostatečně jasný a srozumitelný, přičemž je nepřípustné, aby výrok rozhodnutí, kterým se žalobci ukládají povinnosti, odkazoval na jinou listinu, která není nedílnou součástí napadeného rozhodnutí. Uvedeným postupem, kdy žalovaný v napadeném rozhodnutí poukázal na závěry dílčího protokolu ze dne 25. 11. 2008, aniž by tento byl alespoň nedílnou jeho součástí, a jiným způsobem závady vytýkané žalobci nekonkretizoval, porušil žalovaný ust. § 68 odst. 2 správního řádu...“ Výše popsané je nutné vnímat též v kontextu rozsudku NSS 3 Ads 96/2011, který uvedený závěr krajského soudu relativizuje, a kde je mimo jiné uvedeno, že: „Skutečnost, že ve výroku rozhodnutí bylo odkázáno na přílohu, aniž by současně bylo uvedeno, že tato příloha je nedílnou součástí rozhodnutí, je podle názoru Nejvyššího správního soudu sice jistý formulační nedostatek, který ale nijak nezpůsobuje nezákonnost či nepřezkoumatelnost. Odkazuje-li výrok rozhodnutí výslovně na přílohu, v níž jsou uvedeny další skutečnosti popisující skutek, pak je příloha součástí výroku rozhodnutí z podstaty věci, nezávisle na případném vyjádření této skutečnosti.“ Z tohoto rozsudku především plyne důraz na jednoznačnost a určitost rozhodnutí o zákazu tak, aby bylo možno přesně identifikovat rozsah tohoto zákazu a aby tak nedošlo k omezení činnosti kontrolované osoby v rozporu se zásadou přiměřenosti.

Z pohledu samotných možných dopadů a funkci rozhodnutí o zákazu, které reaguje na hraniční situace ve snaze eliminovat v nejkratší možné době nežádoucí situace spočívající v porušení právních předpisů, je možné jen plédovat za větší využití tohoto prostředku při zachování principu proporcionality. Na druhé straně nelze nevidět úskalí spočívající v možném dopadu do oblasti náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem.

Nelze rovněž nepřipomenout, že omezení naznačené výše by mělo trvat nejpozději do odstranění závady, čili bude vždy záviset na zaměstnavateli, v jaké rychlosti a současně kvalitě závadu odstraní, neboť pokud by došlo k odstranění závady jen „naoko“, nebyl by tak naplněn účel takového zákazu a v činnosti na určitém objektu by nemohlo být pokračováno. Fakticky však může dojít k odstranění závadného jednání zaměstnavatele ve velice krátké době, aniž by se promítlo negativním způsobem do jeho činnosti, resp. by co nejrychlejší odstranění avizované protiprávní ho jednání mělo být v zájmu zaměstnavatele. Je možno rovněž uvést, že řada závad bude zhojeno ještě v samotném průběhu kontroly a jejich charakter nebude odůvodňovat postup dle ust. § 7 odst. 1 písm. f) zákona o inspekci práce.

Související dokumenty

Související články

Poznatky z kontrolní činnosti ve skladových provozech v oblasti bezpečnosti práce a bezpečném provozu manipulační techniky
Program kontrol Státního úřadu inspekce práce
Inspekce práce - novely v oblasti zaměstnanosti
Kontrolní činnost SÚIP v roce 2017 v oblasti bezpečnosti práce a bezpečnosti při provozu vyhrazených technických zařízení
Poznatky z kontrolní činnosti ve skladových provozech v oblasti bezpečnosti práce a bezpečném provozu manipulační techniky
Bezpečnost a ochrana zdraví v oblasti terciární sféry
Benchmarking, měření a monitorování výkonnosti BOZP
Inspekce práce - novely v oblasti zaměstnanosti
Vybrané plánované kontroly v oblasti bezpečnosti práce v roce 2016 a výsledky činnosti SÚIP za měsíc březen 2016
Další plánované kontroly v oblasti bezpečnosti práce v roce 2016 a výsledky činnosti SÚIP za měsíc duben 2016
Bezpečnost práce z pohledu informačního systému SÚIP
Budou absolventi distanční výuky provádět kontroly BOZP distančně?
Bezpečnost práce u řidičů městské a příměstské hromadné dopravy
Jak se vyhnout pokutám při porušení předpisů k bezpečnosti práce
Řízení BOZP a hodnocení rizik v odvětví vzdělávání
"Job Hazard Analysis" a bezpečné pracovní postupy
Mezinárodní konference "Nelegální zaměstnávání a trh práce v ČR" a výsledky činnosti SÚIP za měsíc listopad 2015
Kontrola rovného zacházení a zákazu diskriminace a výsledky činnosti SÚIP za měsíc prosinec 2015
Práce v zahraničí, poradenství a výsledky činnosti SÚIP za měsíc leden 2016
Nelegální zaměstnávání za rok 2015 a výsledky činnosti SÚIP za měsíc únor 2016
Bezpečnost práce při použití harvestorových technologií v lese a výsledky činnosti SÚIP za měsíc červen 2016
Roční souhrnná zpráva SÚIP o výsledcích kontrolních akcí provedených za rok 2015 v oblasti BOZP

Související otázky a odpovědi

Práce přesčas
Smluvní pokuta za porušení BOZP
Zodpovědnost zaměstnavatele za absolvování povinných školení pro osvědčení profesní způsobilosti zaměstnanců
Skladování a nakládání s NCHL
Uložení tlakové nádoby s CO2 u sodobaru
Montérkovné - vnitřní předpis na stanovení výše náhrady na údržbu pracovního oblečení
Skupina prací z hlediska BOZP a pro zaručenou mzdu - obsluha váhy
Pes na pracovišti
Preventivní prohlídky - zdravotní dokumentace
Platnost slovenských revizí
Externí vedoucí pracovník
Povinné školení řidičů
Ohrožení nemocí z povolání
Vrácení a ztráta osobních ochranných pracovních prostředků (OOPP)
BOZP pro společnost přeprodávající pouze zboží
Dopravně psychologické vyšetření a pracovní doba
Bezpečnostní přestávka - zvláštní právní předpisy
Hasicí přístroj v budově
Praktická výuka u těhotných studentek
Ohlášení pracovního úrazu OIP

Související předpisy

251/2005 Sb. o inspekci práce
262/2006 Sb., zákoník práce
435/2004 Sb. o zaměstnanosti
65/1965 Sb. Zákoník práce
500/2004 Sb. správní řád
255/2012 Sb. o kontrole (kontrolní řád)
82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)
89/2012 Sb. občanský zákoník

Související komentovaná judikatura

Dopady nálezu Ústavního soudu do činnosti orgánů inspekce práce

Související judikáty

Správní řízení: náležitosti odvolání; lhůta k provedení úkonu
Zaměstnanost