Novelou zákoníku práce provedenou zákonem č. 32/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, byla zrušena právní úprava, kdy v době prvních 14 kalendářního dnů (dále „dvou týdnů“) dočasné pracovní neschopnosti (dále DPN), v níž zaměstnavatel poskytuje zaměstnanci náhradu mzdy nebo platu, tuto neposkytuje za první tři pracovní dny (směny), respektive za svátky, za které jinak přísluší náhrada mzdy, nebo se mu plat nebo mzda nekrátí. Jde o tzv. karenční dobu, tj. dobu, po kterou se nárok vylučuje.
Tato změna byla dlouhá léta předmětem diskusí mezi politickými stranami a není k ní vyjadřován ani nadále všeobecný souhlas, přestože nakonec díky programovému prohlášení vlády byla přijata. Nepovedl se ale záměr, aby tato úprava byla spojena se zavedením elektronických neschopenek, k čemuž dojde pravděpodobně až k 1. lednu 2020. Zákon č. 32/2019 Sb. nabývá účinnosti dnem 1. července 2019.
Uvedenou novelou zákoníku práce v něm byly provedeny konkrétně tyto změny:
- V § 192 odst. 1 byla zrušena část věty druhé za středníkem, která vyjadřovala právě onu karenční dobu, tedy že zaměstnanci náhrada mzdy nepřísluší v době prvních 3 pracovních dnů (nejvýše však 24 hodin), včetně tzv. placených svátků v době prvních dvou týdnů DPN. Napříště tak bude zaměstnanci i v tyto dny příslušet náhrada mzdy ve výši 60 % redukovaného průměrného výdělku. Jeho zjištění se nemění, a platí proto výpočty uveřejněné pro rok 2019 na portálu Práce a mzda (www.praceamzda.cz) pod názvem Výpočty pro náhradu mzdy při dočasné pracovní neschopnosti a karanténě v roce 2019. Ani v době uvedených prvních 3 pracovních dnů (směn) DPN nebude náhrada mzdy či platu podléhat odvodu daně z příjmu ze závislé činnosti a pojistného na sociální a zdravotní pojištění. Změna se vůbec nedotýká práva zaměstnavatele kontrolovat, zda zaměstnanci v době prvních dvou týdnů DPN dodržují povinnosti práce neschopného pojištěnce zdržovat se v místě pobytu uvedeném ošetřujícímu lékaři a dobu a rozsah povolených vycházek (toto právo má zaměstnavatel nyní podle § 192 odst. 5 a 6 ZP i v karenční době).
- Byla vypuštěna již nadbytečná textace, která v některých ustanoveních ZP odkazovala na právní úpravu, podle níž zaměstnavatel v období od 1. ledna 2012 do 31. prosince 2013 poskytoval náhradu mzdy v době prvních 21 kalendářních dnů (v § 66 odst. 1, § 192 odst. 1, a to větě první, třetí a čtvrté, v § 192 odst. 5 a 6, § 194 a v § 301a). Tato změna je jen legislativně technická.
- V § 271a odst. 1 se zrušuje věta druhá, která stanovila, že náhrada za ztrátu na výdělku z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání přísluší zaměstnanci i za takzvanou karenční dobu (v plné výši do průměrného výdělku před vznikem škody).
Zrušení tzv. karenční doby bylo promítnuto i do dalších zákonů, které upravují pracovní či služební podmínky zaměstnanců v jiných právních vztazích než pracovněprávních. To se konkrétně týká zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění pozdějších právních předpisů, zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších právních předpisů (v tomto případě ale karenční doba byla prvních 24 hodin doby, kdy měla být služba podle rozvrhu služeb konána), zákonů o obcích, o krajích a o hlavním městě Praze (č. 128/2000 Sb., č. 129/2000 Sb. a č. 131/2000 Sb. – ve všech případech ve znění pozdějších právních předpisů), zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších právních předpisů a zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, ve znění pozdějších právních předpisů.
Snížení pojistného na sociální zabezpečení
Zákonem č. 32/2019 Sb. byl změněn i zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších právních předpisů, a to konkrétně v jeho § 7 odst. 1. Novela zakotvila snížení sazby pojistného u zaměstnavatele z 25 % vyměřovacího základu na 24,8 %, a to konkrétně u pojistného na nemocenské pojištění z 2,3 % vyměřovacího základu na 2,1 %. Jde o určitou kompenzaci zaměstnavatelům, kteří budou mít zvýšené výdaje za poskytování náhrady mzdy zaměstnancům v době původní tzv. karenční doby. Snížilo se rovněž pojistné u osob samostatně výdělečně činných, a to stejným procentem jako u zaměstnavatele. Rovněž u zahraničního zaměstnance došlo ke snížení pojistného z 2,3 % vyměřovacího základu na 2,1 %.
Přechodná ustanovení
Podle článku II. novelizačního zákona č. 32/2019 Sb. náhrada mzdy nebo platu v době DPN, která vznikla před účinností zákona č. 32/2019 Sb. a trvá za jeho účinnosti (tj. po 30. červnu 2019), se řídí podle dosavadních právních předpisů.
DPN zaměstnance, který pracuje od pondělí do pátku, vznikla ve čtvrtek 27. června 2019. Doba prvních dvou týdnů končí ve středu 10. července 2019. Protože DPN vznikla ještě před účinností novely zákoníku práce, uplatní se ještě první 3 karenční dny, kdy náhrada mzdy zaměstnanci nepřísluší, což jsou v jeho případě dny 27. a 28. června a 1. července 2019. Náhrada mzdy tak bude příslušet za dny 2., 3., 4. července, za tzv. placený svátek 5. července a za pracovní dny 8., 9. a 10. července 2019.
Zaměstnanec bude uznán práce neschopným dne 1. července 2019 a doba prvních dvou týdnů DPN bude trvat do 14. července 2019. Zaměstnanec za první 3 pracovní dny DPN již obdrží od zaměstnavatele náhradu mzdy.
Pracovní úraz a nemoc z povolání
Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu prvních dvou týdnů DPN poskytovaná z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, jestliže DPN vznikla před 1. červencem 2019 a trvá za jeho účinnosti, se řídí rovněž podle dosavadních právních předpisů. To znamená, že za první 3 pracovní dny zaměstnanec dostane náhradu za ztrátu na výdělku v plné výši průměrného výdělku před vznikem škody.
Ve výše uvedeném příkladu č. 1 zaměstnanci za dny 27. a 28. června a 1. července 2019 náhrada mzdy při DPN nepřísluší, a proto náhrada za ztrátu na výdělku bude činit plný průměrný výdělek před vznikem škody (což je průměrný výdělek, který pro zaměstnance platil dne 27. června 2019, tedy zjištěný z I. čtvrtletí 2019). Za dny od 2. července 2019 do 10. července 2019 bude zaměstnanci příslušet náhrada za ztrátu na výdělku jako rozdíl mezi tímto průměrným výdělkem a plnou výší náhrady mzdy při DPN.
V druhém výše uvedeném příkladu bude zaměstnanci příslušet náhrada za ztrátu na výdělku od prvního dne DPN po dobu jejích prvních 2 týdnů ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a plnou výší náhrady mzdy. (Pojem „plná výše náhrady mzdy“ má význam pro případ, že by zaměstnanci příslušela snížená výše náhrady mzdy, a to buď proto, že zaměstnavatel náhradu mzdy zaměstnanci snížil z důvodu porušení povinnosti dočasně práce neschopného zaměstnance, nebo že by došlo k jejímu snížení na polovinu z důvodu podle § 31 zákona o nemocenském pojištění. Takové snížení není zaměstnanci náhradou za ztrátu na výdělku kompenzováno.)
Změna zákona o vysokých školách
Do zákona č. 32/2019 Sb. byla vložena též novela zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů, ve znění pozdějších právních předpisů (šlo o takzvaný přílepek k vládnímu návrhu). Změna zákona o vysokých školách vůbec nesouvisí s náhradou mzdy při dočasné pracovní neschopnosti, ale týká se pracovní doby akademických pracovníků. Tuto změnu lze ale ocenit jako účelnou. Do zákona o vysokých školách byl vložen nový § 70a, který říká, že akademičtí pracovníci vykonávají v pracovní době přímou pedagogickou činnost, práce související s přímou pedagogickou činností a vědeckou, výzkumnou, vývojovou a inovační, uměleckou a další tvůrčí činnost. Akademický pracovník je povinen být na pracovišti zaměstnavatele nebo na jiném dohodnutém místě v době stanovené rozvrhem jeho přímé pedagogické činnosti a v případech, které stanoví zaměstnavatel v souladu se zákoníkem práce (např. při poradách).
Jde-li o výkon jiné práce, než je dána rozvrhem jeho přímé pedagogické činnosti, a v dalších případech, které stanovil zaměstnavatel, vykonává ji akademický pracovník v pracovní době, kterou si sám rozvrhuje, a na místě, které si sám určí. Tuto část pracovní doby zaměstnavatel neeviduje. Eviduje tak jen pracovní dobu při výkonu práce na pracovišti (což je rozdíl například oproti pedagogickým pracovníkům mateřských, základních, středních a vyšších odborných škol podle školského zákona).
Významné je též pravidlo, že náklady, které akademickému pracovníkovi vzniknou výlučně v souvislosti s výkonem práce na jiném místě než na pracovišti zaměstnavatele, se nepovažují za náklady vzniklé v souvislosti s výkonem závislé práce a není-li dohodnuto jinak, hradí je akademický pracovník. I tato právní úprava nabývá účinnosti dnem 1. července 2019.