Při rozhodováni o nároku poškozeného na náhradu škody v adhezním řízení je soud povinen mj. určit, jakým hmotněprávním předpisem se uplatněný nárok řídí, a tento předpis náležitě aplikovat.
V případě, kdy nárok na náhradu škody uplatňuje zaměstnavatel za svými zaměstnanci, je otázkou, zda zvolit obecnou úpravu odpovědnosti za škodu dle občanského zákoníku1), nebo zda zvolit zvláštní úpravu obsaženou v zákoníku práce.2) Ačkoliv platí, že každý případ je nutné posuzovat samostatně s přihlédnutím k jeho skutkovým specifikům, lze i přesto na základě judikatury českých soudů alespoň částečně dospět k obecným závěrům, které by měl vzít zaměstnavatel v potaz při uplatňování nároku na náhradu škody v adhezním řízení.
Aplikace hmotněprávní úpravy odpovědnosti za škodu
Povinnost zaměstnance nahradit svému zaměstnavateli škodu dle ust. § 250 odst. 1 zákoníku práce vzniká „zaviněným porušením povinnosti při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním“. Způsobí-li ale zaměstnanec zaměstnavateli škodu svým jednáním, kterým z objektivního a subjektivního hlediska nesledoval plnění pracovních úkolů, bude se odpovědnost za škodu řídit obecnou úpravou dle ust. § 2894 a násl. občanského zákoníku.
Soud je tak v rámci adhezního řízení povinen před samotným rozhodnutím o nároku na náhradu škody posoudit jako předběžnou otázku, jakou hmotněprávní úpravou se bude uplatněný nárok řídit. Samotná skutečnost, že škoda byla způsobena trestným činem, totiž neznamená automatickou aplikaci konkrétního hmotněprávního předpisu. Soud proto nemůže bez dalšího vždy posuzovat náhradu škody podle občanského zákoníku.3)
V kontextu tohoto článku tak bude soud posuzovat, zda jsou v konkrétním případě naplněny všechny podmínky pro aplikaci odpovědnosti za škodu dle zákoníku práce, tj. (i) poškozenému zaměstnavateli byla způsobena škoda škůdcem, který je zaměstnancem poškozeného, a zároveň (ii) tato škoda byla způsobena při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.
Zcela zásadní proto bude posouzení, zda v konkrétním případě škoda vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Touto otázkou se již v minulosti zabýval Nejvyšší soud, který dovodil, že jde o takovou činnost, která nepostrádá místní, časový a zejména věcný (vnitřní účelový) vztah k plnění pracovních úkolů. V návaznosti na tuto skutečnost je pak nutné posoudit, zda při činnosti, jíž byla způsobena škoda, zaměstnanec sledoval z objektivního a subjektivního hlediska plnění pracovních úkolů.
Dle judikatury má odpovědnost za škodu povahu nároku z pracovněprávních vztahů jen v případě, že ji zaměstnanec způsobil v mezích plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. V mezích plnění pracovních úkolů a přímé souvislosti s ním je přitom taková činnost zaměstnance, která nepostrádá místní, časový a zejména věcný (vnitřní účelový) vztah k plnění pracovních úkolů. Jinými slovy je třeba posuzovat, zda zaměstnanec z objektivního a subjektivního hlediska sledoval plnění pracovních úkolů. Odpovědnost za škodu způsobenou zaměstnancem v takovém případě nepředstavuje nárok z pracovněprávních vztahů a řídí se zejména občanským zákoníkem.4)
Judikaturu pak dále doplňuje odborná literatura, dle níž je třeba škodu vzniklou při plnění pracovních úkolů a v souvislosti s ním chápat šířeji, neboť „…porušení pracovněprávní povinnosti znamená současně také vybočení z řádného plnění pracovních úkolů. Jedná se tedy o nikoli ‚řádné‘, ale přece jen o plnění pracovních úkolů.“5)
Pokud tedy ze skutkových okolností případu vyplyne, že poškozenému byla způsobena škoda jeho zaměstnanci při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi, bude se nárok poškozeného v adhezním řízení posuzovat podle příslušných ustanovení zákoníku práce.
Otázka solidární odpovědnosti za škodu
Rozhodnutí, která hmotněprávní úprava bude v daném případě aplikována, úzce souvisí s otázkou, zda je poškozený oprávněn požadovat náhradu škody po svých zaměstnancích společně a nerozdílně, tj. jestli mezi škůdci vznikne závazek solidární odpovědnosti.
Dle ust. § 257 odst. 5 zákoníku práce platí, že odpovídá-li za škodu více zaměstnanců, hradí každý z nich poměrnou část škody podle míry svého zavinění. Nejedná se tedy o odpovědnost solidární, nýbrž o odpovědnost dělenou.6) V takovém případě je třeba zjistit, u kterých zaměstnanců jsou splněny předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu, a následně určit vzájemný poměr, v jakém zaměstnanci přispěli ke vzniku škody podle míry svého zavinění. Nemožnost solidární odpovědnosti za škody zaměstnanců ostatně konstatovala občanskoprávní i trestněprávní judikatura.7) V případě trestné činnosti, na níž se organizovaně podílel větší počet zaměstnanců, může ovšem být určení konkrétní míry zavinění, a tedy i výše způsobené škody, značně problematické, ne-li nemožné.
To ovšem neznamená, že by vedle sebe nemohly existovat dva nároky poškozeného zaměstnavatele, vzniklé v důsledku způsobení jedné (a téže) škody dvěma různými subjekty, tj. na základě různých odpovědnostních vztahů.8) Plní-li poškozenému (věřiteli) dva dlužníci stejný dluh z odlišného právního důvodu, platí, že v rozsahu, v jakém splnil věřiteli jeden z nich, zaniká dluh, a tím i povinnost druhého.9)
V režimu obecné úpravy náhrady škody dle občanského zákoníku ovšem platí, že je-li k náhradě škody zavázáno několik škůdců, hradí škodu společně a nerozdílně (ust. § 2915). Poškozený má tedy možnost žádat plnou náhradu újmy od jednoho ze škůdců nebo i od více z nich, a to v libovolné výši.
Výše uvedené je ovšem zásadní zejména ze strany soudu při posuzování nároku na náhradu škody uplatněného v trestním řízení. Z pohledu poškozeného není podstatné, zda uplatní svůj nárok vůči jednotlivým škůdcům (pachatelům) samostatně či solidárně vůči všem. Nesprávná specifikace odpovědnostního vztahu nepředstavuje vadu uplatněného nároku. Přizná-li totiž soud u spolupachatelů náhradu škody společně a nerozdílně, ačkoliv poškozený požadoval náhradu škody podle účasti na způsobení škody (tj. míry zavinění), nejedná se o rozhodnutí tzv. nad návrh.10)
Vývoj judikatury v otázce odpovědnosti zaměstnanců za škodu
Problematikou rozlišení občanskoprávní a pracovněprávní odpovědnosti za škodu v případě zaměstnanců, kteří se dopustili trestné činnosti při plnění pracovních úkolů, se opakovaně zabývaly obecné soudy.
Požadavek na posouzení, zda žalovaný zaměstnanec svým jednáním nevybočil (nemohl vybočit) z mezí plnění svých pracovních úkolů a přímé souvislosti s ním, vznesl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. července 2010, sp. zn. 21 Cdo 2480/2009, neboť „v takovém případě by žalobcova pohledávka měla (mohla mít) povahu občanskoprávního závazku“. V daném případě Nejvyšší soud v rámci civilního řízení posuzoval nárok zaměstnavatele na náhradu škody způsobenou zaměstnancem, který byl pověřen převzetím finančních prostředků (hotovosti) v lékárnách provozovaných zaměstnavatelem a jejich předání bance (na účet zaměstnavatele), přičemž zaměstnanec si část těchto prostředků ponechal. Rozhodnutí Nejvyššího soudu následně respektoval Krajský soud v Praze, který v téže věci znovu rozhodl11) a konstatoval, že v daném případě se ze strany žalované jednalo o „vybočení z mezí plnění pracovních úkolů, neboť nelze dovodit, že by žalovaná zadržováním finančních prostředků žalobkyně a jejich využitím k vlastním a ryze soukromým účelům sledovala plnění pracovních úkolů.“
Stejným způsobem posoudil Nejvyšší soud také případ, kdy zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu tím, že z účtu zaměstnavatele vybral peněžitou částku, kterou směnil na české koruny, přičemž tento výběr nezavedl do účetnictví ani jeho samotné provedení neoznámil zaměstnavateli.12) Dle Nejvyššího soudu, jestliže žalovaný (zaměstnanec) vybral z účtu žalobce (zaměstnavatele) peněžitou částku, kterou následně směnil s úmyslem „přisvojit si cizí věc, která mu byla svěřena“, je nepochybné, že tím „nesledoval z objektivního ani ze subjektivního hlediska plnění pracovních úkolů u svého zaměstnavatele, ale výlučně ‚vlastní prospěch‘“. Tímto jednáním tedy jednoznačně vybočil z mezí plnění pracovních úkolů (a přímé souvislosti s ním). V této souvislosti Nejvyšší soud konstatoval, že „ [o]kolnost, že touto činností porušil (také) své povinnosti z pracovního poměru, je tu nepodstatná; rozhodující je, že žalovaný jednáním, z něhož jeho zaměstnavateli vznikla škoda, nesledoval plnění pracovních úkolů, ale jen ‚svoje zájmy‘, a že tu proto chybí věcný (vnitřní účelový) vztah k plnění pracovních úkolů.“ S ohledem na výše uvedenou argumentaci Nejvyšší soud zhodnotil, že pohledávka za žalovaným nemá povahu pracovněprávního, ale občanskoprávního nároku.13)
Ačkoliv jsou výše uvedené závěry civilního úseku Nejvyššího soudu poměrně jednoznačné, je nutné upozornit na určitou nejednotnost soudní praxe způsobenou rozhodováním trestního úseku. Konkrétně Nejvyšší soud v trestním řízení vedeném pod sp. zn. 5 Tdo 1508/2012 rozhodoval o nároku na náhradu škody způsobenou zaměstnavateli (poškozenému) tím, že jeho zaměstnanci neoprávněně naložili a vyvezli uskladněný hutní materiál, který zaměstnavatel (poškozený) skladoval na základě smlouvy o skladování pro třetí osobu.14) Nejvyšší soud v předmětném rozhodnutí s odkazem na své rozhodnutí z téhož roku15) konstatoval, že odpovědnost za škodu způsobenou zaměstnanci při plnění pracovních úkolů nebo v souvislosti s ním, má povahu dělené odpovědnosti ve smyslu ust. § 57 zákoníku práce, neboť každý ze škůdců hradí poměrnou část škody podle míry svého zavinění.16)
I přes výše uvedená rozhodnutí se trestní úsek Nejvyššího soudu posléze ztotožnil s občanskoprávními rozhodnutími, které začal aplikovat rovněž v adhezním řízení.
V usnesení ze dne 25. ledna 2017, sp. zn. 4 Tdo 1773/2016, Nejvyšší soud uvedl, že při činnosti, kterou byla způsobena škoda zaměstnancem, je třeba vycházet z toho, zda sledoval z objektivního a subjektivního hlediska plnění pracovních úkolů. „Tato kritéria zpravidla nesplňuje majetková trestná činnost spáchaná v přímém úmyslu na úkor zaměstnavatele, byť by byla v úzké místní, časové a věcné souvislosti s plněním pracovních úkolů.“ Nejvyšší soud proto uzavřel, že v takovém případě není možné uplatnit odpovědnost za škodu dle zákoníku práce.17) Stejný výklad Nejvyšší soud použil i ve svém nedávném rozhodnutí18), kde se znovu odkázal na uvedený trestní rozsudek.
Závěr
Smysl a účel speciální úpravy odpovědnosti za škodu dle zákoníku práce je odůvodněn skutečností, že zaměstnanec je v pracovněprávním vztahu slabší stranou. Ochrana zaměstnance nicméně postrádá smysl v případě, kdy se proti vůli zaměstnavatele dopouští jednání, které nesouvisí s plněním jeho pracovních úkolů.
Pokud zaměstnanci nedodržují své pracovní povinnosti (tj. povinnosti vyplývající z právních předpisů a interních předpisů zaměstnavatele), resp. z objektivního ani subjektivního hlediska nesledují plnění pracovních úkolů, přičemž jsou vedeni snahou získat vlastní (neoprávněný) prospěch, jedná se o vybočení z mezí plnění pracovních úkolů, tak jak jej chápe Nejvyšší soud.
Zaměstnavateli, jakožto poškozenému v trestním řízení, tak s ohledem na výše uvedené nelze než doporučit, aby se po svých zaměstnancích domáhal náhrady škody dle občanského zákoníku, tj. její náhrady rukou společnou a nerozdílnou. Tento postup je přitom nejen v souladu se zákonem a rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, ale zároveň klade nesrovnatelně nižší nároky na dokazování ze strany poškozeného zaměstnavatele, který není povinen zkoumat a prokazovat míru zavinění každého zaměstnance jednotlivě. Tím se tak stává jeho postavení silnějším a usnadňuje mu náležité hájení jeho práv.