Soudní dvůr Evropské unie na základě předběžné otázky předložené Obvodním soudem pro Prahu 9 vynesl dne 9. září 2021 ve věci C-107/19 přelomový rozsudek odchylující se od dosavadní praxe českých soudů v otázce kvalifikace kritérií determinujících přestávku v práci a tzv. přiměřenou dobu na jídlo a oddech podle čl. 2 bod 1 a bod 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES o některých aspektech úpravy pracovní doby. Rozhodnutí otevírá dotčeným zaměstnancům cestu k uplatnění mzdových či platových nároků za práci za období, která byla zaměstnavateli, resp. národními soudy až doposud posuzována jako doba odpočinku (přestávky v práci) bez práva na odměnu.
Skutková stránka případu
Zaměstnanec byl zaměstnán na základě pracovní smlouvy u Dopravního podniku hl. m. Prahy od listopadu 2005 do prosince 2008, nejprve na pozici hasič-velitel, poté na pozici hasič. Pracovní doba v nepřetržitém provozu zaměstnavatele byla zaměstnanci rozvrhována v rámci směnného režimu zahrnujícího ranní směnu od 6.45 do 19.00 hod. a noční směnu od 18.45 do 7.00 hod. V rámci směny příslušely zaměstnanci dvě přestávky na jídlo a oddech, každá v rozsahu 30 minut, během nichž mohl odejít do závodní jídelny vzdálené 200 m od jeho pracoviště. V průběhu přestávky musel mít zaměstnanec u sebe vysílačku pro případ, že by bylo zapotřebí jej upozornit na výjezd zásahového vozidla, které k budově závodní jídelny mělo být přistaveno do dvou minut.
Čas přestávky byl zaměstnavatelem započítáván do pracovní doby pouze v případě, pokud v jejím průběhu byl zaměstnanec povolán k zásahu. Nedošlo-li během pauzy k výjezdu zaměstnance, kvalifikoval zaměstnavatel inkriminovaný časový úsek jako přestávku v práci, která se nezahrnovala do pracovní doby zaměstnance a za niž nepříslušela zaměstnanci žádná odměna. V takovém případě bylo zaměstnanci započítáno a propláceno 11,25 hod. za směnu.
Zaměstnanec se způsobem výpočtu své mzdy nesouhlasil a domáhal se, aby dva 30minutové úseky byly posuzovány rovněž jako pracovní doba, a to i pro situace, kdy se v jejich průběhu nevyskytla potřeba zásahu (tj. výkonu práce) ze strany zaměstnance. Po zaměstnavateli požadoval doplacení částky ve výši 95 335 Kč spolu s úroky z prodlení.
Procesní vývoj sporu
Samotnému řízení před Soudním dvorem EU předcházela poměrně bohatá procesní činnost u národních soudů:
Obvodní soud pro Prahu 9 posuzoval nároky dvou žalobců1) za neproplacenou mzdu, která jim měla dle jejich tvrzení příslušet v souladu s § 88 odst. 1 věta druhá ZP, neboť vykonávali práce, jejichž výkon nemohl být přerušen. Během dvou půlhodinových přestávek nemohli žalobci opustit pracoviště a museli se zdržovat v areálu zaměstnavatele. Žalobce A byl zaměstnán jako hasič, žalobkyně B jako dispečerka. Meritorně dospěl soud u obou žalobců k rozdílnému závěru, když žalobu ve vztahu k žalobci A zamítl, ve vztahu k žalobkyni B uložil žalovanému, aby jí zaplatil 71 589 Kč s úrokem z prodlení.
Zamítnutí návrhu stran žalobce A (hasič) opřel soud prvního stupně o povahu práce, kterou dotyčný žalobce u žalovaného vykonával. Podle závěrů soudu nebyla v posuzovaném případě pozice hasiče spojena s výkonem prací, které by zaměstnanec nemohl opustit z důvodu požadavku nepřerušovaného (souvislého) výkonu práce. Skutečnost, že zaměstnanec musel být během přestávky (s ohledem na nutnost nenadálého výjezdu) oblečen ve stejnokroji, nebyla podle názoru soudu určujícím kritériem, na jehož podkladě by bylo možné sporné časové úseky považovat za výkon práce započítávající se do pracovní doby zaměstnance.
Odůvodnění soudu není v tomto ohledu nikterak precizní, ba naopak působí spíše matoucím dojmem: „Stejnokroj nemohl (zaměstnance) omezovat, neboť výjezd jednotek k nahlášeným akcím byl žalovaným, jako zaměstnavatelem, zajištěn pomocí vysílaček a přistavených vozidel, a to i v době čerpání přestávek pro oddech a jídlo.“ Není jasné, jakou souvislost soud spatřoval mezi povinností nosit stejnokroj a způsobem realizace výjezdu. Faktorem, zda zaměstnanci byli povinni nosit u sebe vysílačku a být připraveni k výkonu práce v mimořádně krátkém čase dvou minut od přijetí oznámení o výjezdu, se soud (bohužel) vůbec nezabýval.
Pracovní pozice žalobkyně B (hasič – spojař) měla podle závěru soudu odlišný charakter, neboť byla spojena s činnostmi, jejichž výkon nemůže být v rámci směny přerušen (dispečink). Nárok žalobkyně B tak soud posoudil jako důvodný.2)