Jednou z povinností zaměstnavatele na úseku pracovní doby a doby odpočinku je dle ustanovení § 88 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, povinnost poskytnout zaměstnanci nejdéle po 6 hodinách nepřetržité práce (a mladistvému zaměstnanci nejdéle po 4,5 hodinách nepřetržité práce) přestávku v práci na jídlo a oddech v trvání nejméně 30 minut. Zaměstnavatelé dobře vědí, že přestávku v práci nelze poskytnout na začátku ani na konci pracovní doby a že ji mohou rozdělit na více částí, ale alespoň jedna její část musí činit nejméně 15 minut.
Existují práce, které nemohou být přerušeny ani přestávkou v práci na jídlo a oddech. Zaměstnancům, kteří ji vykonávají, musí zaměstnavatel dle stejného ustanovení zákoníku práce i bez přerušení provozu zajistit přiměřenou dobu na oddech a jídlo. Její délka ani časové určení není nikde stanoveno. To není jediný rozdíl oproti přestávce v práci na jídlo a oddech. Ten zásadní spočívá v tom, že přestávka v práci na jídlo a oddech se do pracovní doby nezapočítává(a zaměstnanci v této době nepřísluší tedy mzda nebo plat), kdežto přiměřená doba na oddech a jídlo ano (a zaměstnanci se mzdy nebo platu za tuto dobu dostává).
Tento rozdíl může být někdy důvodem ke sporu. Je zaměstnavatelem určená doba opravdu přestávkou v práci na jídlo a oddech, nebo zaměstnanec této doby nemohl adekvátně využít jako doby odpočinku, a je třeba ji proto považovat za přiměřenou dobu na oddech a jídlo? Takový spor nedávno "přistál" na stole Nejvyššímu soudu v rámci dovolacího řízení. Rozhodl o něm rozsudkem ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 21 Cdo 6013/2017.
Popis případu
Zaměstnanec vykonávající práci hasiče v nepřetržitém provozu se domáhal po zaměstnavateli soudní žalobou zaplacení peněžité částky na mzdě, kterou mu zaměstnavatel údajně nezaplatil za dobu, kterou považoval za přestávku v práci na jídlo a oddech, přičemž podle zaměstnance šlo o přiměřenou dobu na oddech a jídlo, která se započítává do pracovní doby a náleží za ni mzda. Takový požadavek zaměstnavatel odmítal s argumentem, že práce hasiče, údržba hasičské techniky a příslušná školení probíhají na jeho pracovištích, kde zaměstnanci sice vzhledem k odlehlosti neopouštějí areál, ale mohou si v době přestávek v práci odpočinout, projít se, ohřát si jídlo, občerstvit se a v tomto areálu mají k dispozici veškeré zázemí k občerstvení a relaxaci. Jsou omezeni pouze tím, že mají u pasu vysílačku pro potřebu toho, aby byli informováni o nenadálém výjezdu.
Soud I. stupně i soud odvolací se přiklonily na stranu zaměstnance. Dovodily, že zaměstnavatel měl zaměstnanci zajišťovat přiměřenou dobu na oddech a jídlo s právem na mzdu, protože zaměstnanec mohl být v čase stanoveném zaměstnavatelem pro jídlo a oddech v denní i noční směně kdykoliv odvolán. Uvedené omezení v rovině mentální i fyzické připravenosti shledaly soudy velmi intenzivním, a to bez ohledu na četnost faktického zásahu. Práci zaměstnance vnímaly jako práci v nepřetržitém provozu, kdy nebyla zaměstnavatelem ošetřena zastupitelnost jednotlivých hasičů, a poznamenaly, že neexistoval žádný úsek směny, ve kterém by byl vyloučen nepředpokládaný výkon práce a ve kterém by dle vnitropodnikového předpisu zaměstnavatele mohl zaměstnanec čerpat přestávky v práci na jídlo a oddech.
Z rozhodnutí soudu
Výkon nesamostatné (závislé) práce zaměstnance pro zaměstnavatele se vyznačuje tím, že jde o práci, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, a že jde o výlučně osobní výkon práce zaměstnance pro zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele, jeho jménem, za mzdu, plat nebo odměnu za práci, v pracovní době nebo jinak stanovené nebo dohodnuté době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě, na náklady zaměstnavatele a na jeho odpovědnost. Ode dne, kdy vznikl pracovní poměr, je zaměstnavatel povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, platit mu za vykonanou práci mzdu, vytvářet podmínky pro úspěšné plnění jeho pracovních úkolů a dodržovat ostatní pracovní podmínky stanovené právními předpisy nebo kolektivní nebo pracovní smlouvou, a oproti tomu je zaměstnanec povinen podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práci podle pracovní smlouvy ve stanovené pracovní době a dodržovat "pracovní kázeň".
Uvedené povinnosti zaměstnance vyplývající z jeho závislého vztahu nadřízenosti a podřízenosti je zaměstnavatel oprávněn vyžadovat pouze v rámci pracovní doby. Mimo pracovní dobu, jíž se rozumí doba, v níž je zaměstnanec povinen vykonávat pro zaměstnavatele práci, zaměstnavatel takovou dispoziční pravomoc vůči zaměstnanci nemá; odmítne-li zaměstnanec výkon práce mimo pracovní dobu, tj. v době odpočinku, která není pracovní dobou, jedná v souladu se zákonem a z tohoto důvodu, protože se nejedná o zaviněné porušení právních povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, mu nelze vytýkat ani porušení pracovní kázně (pracovních povinností).
Tato základní východiska je třeba mít na zřeteli i při posouzení povahy a vzájemného vztahu "pracovní přestávky na jídlo a oddech" a "přiměřené doby pro jídlo a oddech". Poskytuje-li tedy zaměstnavatel zaměstnanci bez přerušení provozu nebo práce přiměřenou dobu pro oddech a jídlo, jde o pracovní dobu, za kterou zaměstnanci náleží mzda. S názorem odvolacího soudu, že zaměstnanci příslušela přiměřená doba na jídlo a oddech, protože "neexistoval žádný úsek směny, ve kterém by byl vyloučen nepředpokládaný výkon práce a ve kterém by dle vnitropodnikového předpisu mohl čerpat přestávky na jídlo", nelze však souhlasit.
V případě, že zaměstnavatel poskytne zaměstnanci přestávku v práci na jídlo a oddech, dochází v daném časovém úseku k suspenzi pracovního závazku a přerušení výkonu práce, zatímco povinnost zaměstnavatele zajistit zaměstnanci přiměřenou dobu pro oddech a jídlo se vztahuje na případy, kdy výkon práce z provozních důvodů přerušen být nemůže, a zaměstnanec je povinen konat práci podle pracovní smlouvy nepřetržitě po celou směnu. V takovém případě je nepochybné, že přiměřená doba na oddech a jídlo se započítává do pracovní doby, neboť platí, že pracovní dobou je jakákoliv doba zaměstnance, kdy zaměstnanec pracuje, nebo je k dispozici zaměstnavateli, v souladu s vnitrostátními předpisy či zvyklostmi.
Názor odvolacího soudu nebere dostatečně v úvahu, že zatímco nepřetržitě probíhající technologický proces, který nelze přerušit, vyžaduje průběžnou kontrolu a aktivitu zaměstnance, v daném případě tomu tak není. Je jistě správné, že je nutné vždy vycházet z konkrétního výkonu práce zaměstnance, nicméně odvolací soud náležitě neuvážil, že charakter práce zaměstnance umožňoval, aby denní řád zaměstnanců na pozici hasič, vycházeje z "předpokládaného" průběhu směny, kromě jiného také stanovil přesný čas, kdy zaměstnanci mají čerpat první a druhou přestávku na jídlo a oddech, aniž by tím byl jakkoli dotčen výkon služby.
Je jistě možné, že nemusel být vyloučen "nepředpokládaný výkon práce" v průběhu stanovených přestávek, avšak tyto svojí povahou nahodilé skutečnosti postrádají povahu soustavnosti prací, "které nemohou být přerušeny". Jestliže by mělo být pro posouzení charakteru práce významné, že v průběhu čerpání přestávky v práci může někdy dojít k "nepředvídané" nutnosti přestávku přerušit, bylo by možné vztáhnout tuto úvahu nejen na případy nepředpokládaného výkonu práce podle pracovní smlouvy, ale též třeba na případy plnění povinnosti zakročit k odvrácení škody ve smyslu ustanovení § 249 odst. 2 zákoníku práce. Rozsudek odvolacího soudu není správný a ruší se stejně jako rozsudek soudu I. stupně.