Dánsko podporované Švédskem usilovalo o zrušení směrnice o přiměřených minimálních mzdách v Evropské unii v plném rozsahu. Shodný názor měl ve svém stanovisku i generální advokát. Dne 11. listopadu 2025 vydal Soudní dvůr Evropské unie v dané souvislosti rozhodnutí, ve kterém vyhověl dánské žalobě pouze částečně, a to v minimálním rozsahu. Záměrem tohoto článku je jednak přiblížit stěžejní argumentaci Soudního dvora Evropské unie, a jednak se zamyslet nad tím, zda mají závěry rozsudku nějaký podstatný dopad na aktuálně účinnou transpozici požadavků směrnice o přiměřených minimálních mzdách v Evropské unii v českém právním řádu.
Dopady rozsudku Soudního dvora EU na směrnici o minimálních mzdách: analýza a implikace pro české právo
JUDr.
Jan
Vácha
Ph.D.
Cílem tohoto článku je podrobně popsat čerstvý
Soudního dvora EU ve věci Dánské království proti Evropskému parlamentu, který se věnoval možnosti zrušení směrnice o přiměřených minimálních mzdách v Evropské unii, a položit si otázku, zda může mít nějaký vliv na stávající vnitrostátní právní úpravu, která požadavky předmětné směrnice, tehdy ještě nezměněné na základě závěrů rozsudku Soudního dvora Evropské unie, do českého právního řádu transponovala. Na první pohled lze mít za to, že význam závěrů uvedených ve zmíněném rozsudku je v souvislosti s aktuální právní úpravou v České republice minimální. Nicméně rozbor předmětného rozsudku může být značně indikativní a přínosný v tom smyslu, že z něj plynou jasné hranice pravomoci evropského zákonodárce v kontextu jeho snahy o harmonizaci v oblastech právní problematiky minimální mzdy a kolektivního pracovního práva.
Stručně k požadavkům a argumentům žalobců
Dánské království navrhovalo primárně zrušení směrnice o přiměřených minimálních mzdách v celém jejím rozsahu, podpůrně pak zrušení podstatné části článku 4 směrnice o přiměřených minimálních mzdách v Evropské unii, který se týká tématu podpory kolektivního vyjednávání o stanovování mezd. V obecné rovině mělo za to, že evropský zákonodárce neměl pravomoc témata řešená v předmětné směrnici koordinovat na evropské úrovni a že tedy překročil legislativní pravomoc, ke které ho evropské primární právo opravňuje.
Konkrétně pak Dánské království tvrdilo, že vezme-li se jako celek v úvahu předmět napadené směrnice, rámec, který stanoví, a její účinky, představuje tato směrnice přímé zasahování unijního práva do určování odměn za práci v členských státech v rozporu s čl. 153 odst. 5 Smlouvy o fungování Evropské unie, jakož i s rozdělením pravomocí mezi Evropskou unií a členskými státy stanoveným v tomto článku. Podle jeho názoru totiž je předmětem napadené směrnice především minimální odměna za práci, která v souladu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie tvoří jádro čl. 153 odst. 5 Smlouvy o fungování Evropské unie. V tomto kontextu pak mělo Dánské království za to, že z článku 1 odst. 1 napadené směrnice vyplývá, že jejím cílem je zlepšit životní a pracovní podmínky pracovníků v Evropské unii, zejména přiměřenosti minimálních mezd. To pak podle jeho názoru předpokládalo, že ustanovení této směrnice ovlivňují úroveň odměn za práci v členských státech a vedou k jejich zvýšení, přičemž rámec uvedený v tomto ustanovení k zajištění tohoto cíle zahrnuje jednak opatření k dosažení vyšší míry pokrytí kolektivními smlouvami stanovená v článku 4 uvedené směrnice, a jednak opatření k zajištění stanovování přiměřených zákonných minimálních mezd stanovená v článcích 5 a 6 této směrnice.