Několik poznámek k nepřetržitému odpočinku mezi směnami

Vydáno: 21 minut čtení

V našem článku se zastavíme několika poznámkami u jedné dílčí otázky pracovní doby, a tou je nepřetržitý odpočinek mezi směnami. V závěru se pak seznámíme s výkladem, který v otázce nepřetržitého odpočinku mezi směnami zastává nejvyšší evropská soudní instituce – Soudní dvůr EU. Jde o výklad, který by nás měl z hlediska BOZP velmi zajímat.

Právní úprava pracovní doby je v zákoníku práce založena na řadě mezinárodních předpisů. Kromě úmluv Mezinárodní organizace práce, to jsou především dvě směrnice EU, směrnice 2003/88/EU o některých aspektech úpravy pracovní doby a směrnice 94/33/ES o ochraně mladistvých zaměstnanců.

Obě uvedené směrnice jsou vedeny jediným cílem – zajistit maximální ochranu zdraví zaměstnance. Směrnice 2003/88/EU se dokonce v preambuli dovolává „naší“ tzv. rámcové směrnice BOZP (směrnice 89/391/EHS o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců při práci) a stanoví, že rámcová směrnice BOZP je přímo použitelná pro oblast pracovní doby.

Z toho důvodu považujeme pracovní dobu zaměstnance bezprostředně provázanou s otázkou bezpečnosti a ochrany jeho zdraví.

Pracovní doba

Nyní platný zákoník práce výslovně stanoví, že pracovní dobou je doba, v níž je zaměstnanec povinen vykonávat pro zaměstnavatele práci, a doba, v níž je zaměstnanec na pracovišti připraven k výkonu práce pro zaměstnavatele. Tato nová definice má některé zásadní důsledky v posuzování toho, co je a co není pracovní dobou.

Předně to, že pracovní dobou je i doba, v níž je zaměstnanec na pracovišti připraven k výkonu práce podle pokynů zaměstnavatele, má za následek, že i doba bez výkonu práce na pracovišti je odměňována stejně jako doba, ve které zaměstnanec práci pro zaměstnavatele vykonává. Na podporu této úpravy lze uvést, že jestliže zaměstnavatel požaduje po zaměstnanci, aby byl přítomen na pracovišti, je v zájmu zaměstnavatele, aby zaměstnanci přiděloval práci. Tím však nejsou vyloučeny situace, kdy je z objektivních důvodů nutné, aby zaměstnanec byl přítomen na pracovišti i bet toho, že by vykonával práci, např. lékař je přítomen v nemocnici pro případ nepředvídaných událostí.

Dalším důsledkem definování pracovní doby je, že nemůže být upravena pracovní pohotovost na pracovišti. To s sebou přineslo řadu problémů v těch oborech, kde byla pracovní pohotovost na pracovištích značně využívána, jako např. ve zdravotnictví, v obecní policii, dopravě apod.

Úprava pracovní doby a doby odpočinku má za cíl ochranu zdraví zaměstnance před dlouhotrvajícím výkonem práce a také tvorbu nových pracovních sil. V historii lze vysledovat omezování původně rozsáhlé volnosti zaměstnance disponovat se svou pracovní silou a průběžné snižování délky stanovené, tj. obvyklé, týdenní pracovní doby. Důvody pro její snížení byly také především politické, což nám značí základní milníky snižování její délky, kterými byly roky 1918, 1956, 1966, 1991 a naposledy rok 2001.

Historicky první předpisem, který zavedl maximální hranici pracovní doby 48 týdně, byla Úmluva MOP č. 1 o pracovní době (průmysl) z roku 1918. Tehdejší Československá republika ji ratifikovala v roce 1922. Přísnější v tomto směru je ještě směrnice 2003/88/ES, kterou jsme museli v souvislosti se vstupem do Evropské unie transponovat do našeho zákoníku práce v roce 2001. Směrnice výslovně stanoví, že členské státy přijmou nezbytná opatření, aby v souladu s potřebou chránit bezpečnost a zdraví pracovníků nepřekračovala průměrná délka pracovní doby pro každé období sedmi dnů včetně přesčasů 48 hodin.

Česká právní úprava tento požadavek splňuje tím, že má upravenou tzv. stanovenou týdenní pracovní dobu (40, 38,75 a 37,5 hodin týdně) a dále má stanoveno, že práce přesčas může u zaměstnanců činit maximálně 8 hodin týdně. V součtu tedy naše limity stanovené týdenní pracovní doby a práce přesčas splňují podmínku maximální délky práce 48 hodin týdně. Někteří čtenáři si vzpomenou, že v roce 2001 se kvůli naplnění tohoto požadavku zkracovala stanovená týdenní pracovní doba ze 42,5 na 40 hodin týdně a přestávky na jídlo a oddech v celkovém rozsahu 2,5 hodin týdně (5 x 0,5) byly podřazeny pod dobu nepřetržitého odpočinku v práci.

Zaměstnavatel tedy nesmí po zaměstnanci požadovat výkon práce nad limit vymezený jako stanovená týdenní pracovní doba. Výjimku představuje pouze práce přesčas. Stanovená týdenní pracovní doba u zaměstnance pracujícího v jednosměnném pracovním režimu činí nejvýše 40 hodin týdně. Jedná se o čistou pracovní dobu bez přestávek v práci a bez práce přesčas. Délka pracovní doby je pro určité skupiny zaměstnanců ze zákona zkrácena pod tuto hranici, a to v závislosti na druhu práce a na formě pracovního režimu.

Zaměstnavatel, který není uveden v ustanovení § 109 odst. 3 ZP, je oprávněn sjednat s odborovou organizací či jednostranně stanovit ve vnitřním předpise zkrácení pracovní doby bez současného snížení mzdy. Takto zkrácená pracovní doba je také stanovenou týdenní pracovní dobou se všemi z toho vyplývajícími důsledky. Týdenní pracovní dobu, ať zákonnou nebo zkrácenou bez snížení mzdy, je třeba odlišit od kratší pracovní doby, kdy jde o sjednanou nebo povolenou kratší pracovní dobu, při níž přísluší zaměstnanci pouze mzda (plat) odpovídající rozsahu kratší pracovní doby.

Zákoník práce obsahuje i zkrácení pracovní doby v závislosti na věku zaměstnance. Platí, že u zaměstnance mladšího než 18 let nesmí délka směny v jednotlivých dnech překročit 8 hodin a ve více základních pracovněprávních vztazích nesmí délka týdenní pracovní doby ve svém souhrnu překročit 40 hodin týdně. Tento požadavek vyplývá ze směrnice 94/33/ES. Pracovní doba u mladistvého zaměstnance se tedy musí sčítat. Práce přesčas a práce v noci (až na drobnou výjimku) je u mladistvých zaměstnanců ze zákona zakázána.

Rozvržení pracovní doby

Rozvržení pracovní doby je významné jak pro zaměstnavatele (zaměstnanec v rozvržené pracovní době vykonává pro zaměstnavatele sjednanou práci, která vytváří pro něj hodnoty), tak pro zaměstnance (rozvrh pracovní doby do značné míry determinuje volný čas zaměstnance, vymezuje prostor pro jeho odpočinek, a tím také předpoklady pro sladění jeho pracovního a rodinného života, ovlivňuje prostor pro realizaci osobních zájmů, pro regeneraci a reprodukci pracovní síly).

Pracovní dobu rozvrhuje zaměstnavatel, zaměstnavatel tedy určuje začátek a konec směn. Zákon stanoví, že pracovní doba se rozvrhuje zpravidla do pětidenního pracovního týdne. Z použitého slůvka „zpravidla“ je potřebné dovodit, že pracovní doba může být rozvržena i na jiný počet dnů v týdnu, na větší i na menší.

Pro praxi je důležité připomenout, že pracovní režimy se uskutečňují v rámci 24 hodin po sobě jdoucích. V tomto časovém intervalu je naplňováno odpracování směny určené zaměstnavatelem, která je dána rozvrhem stanovené týdenní pracovní doby na jednotlivé dny v týdnu. V rámci 24 hodin po sobě jdoucích musí mít zaměstnanec nepřetržitý odpočinek mezi dvěma směnami. V tomtéž rámci může zaměstnanec vykonávat práci přesčas, nebo držet pracovní pohotovost. Uvedený časový interval je jedním z časových úseků pro rozvrhování pracovní doby.

Rozvrh pracovní doby začíná v určitý den a v určitou hodinu. Tento začátek (určitá hodina) je začátkem 24 hodin po sobě jdoucích. Dalším časovým úsekem významným pro rozvrhování pracovní doby je týden, kterým se rozumí každé období na sebe navazujících 7 dnů. V tomto sedmidenním období je naplňována stanovená týdenní pracovní doba a zaměstnavatel má povinnost zajistit v rozvrhu pracovní doby v rámci 7 dnů po sobě jdoucích zaměstnanci nepřetržitý odpočinek v týdnu.

Zaměstnavatel rozvrhem pracovní doby rozhoduje o rozdělení dne na dobu práce a na dobu nepracovní – dobu odpočinku. U zaměstnance v pracovním poměru je tak předurčen vztah mezi dobou výkonu práce a jeho volným časem v týdnu, v měsíci a v roce. Vzhledem k tomu, že zákon stanoví jedinou normu pracovní doby, to je týdenní pracovní dobu v počtu hodin, je s tímto časovým intervalem (týdnem) spojena právní úprava pracovní doby v zákoníku práce.

Pracovní dobu rozvrhuje zaměstnavatel podle zásad obsažených v zákoníku práce. Zaměstnavatel musí nejprve rozhodnout, zda rozvrhne pracovní dobu rovnoměrně, nerovnoměrně či nařídí/sjedná konto pracovní doby nebo zavede pružnou pracovní dobu. Dále je zaměstnavatel nucen při tvorbě rozvrhu směn stanovit především délku pracovního týdne, pracovní režim zaměstnance, začátek a konec směn, začátek a konec nepřetržitého odpočinku mezi směnami a v týdnu. Zaměstnavatel je povinen přihlížet při zařazování zaměstnanců do směn též k potřebám zaměstnankyň a zaměstnanců pečujících o děti. Jistá omezení platí také u mladistvých zaměstnanců. Zaměstnavatel nesmí, až na výjimky, zaměstnávat mladistvé prací přesčas a prací v noci. Zaměstnavatel může své oprávnění jednostranně stanovit a měnit rozvržení pracovní doby částečně nebo zcela omezit předmětem dohody se zaměstnancem (např. se zaměstnankyní pečující o dítě).

Dílčí odchylkou od práva stanovit začátek a konec směn je také zavedení pružné pracovní doby. Při uplatnění pružné pracovní doby si totiž zaměstnanec volí sám začátek, popřípadě i konec pracovní doby v jednotlivých dnech v rámci časových úseků stanovených zaměstnavatelem (tzv. volitelná pracovní doba).

Skutečnost, že má zaměstnanec uzavřeny dva nebo více pracovních poměrů, se při rozvržení pracovní doby a při stanovení nepřetržitého odpočinku mezi směnami či v týdnu neprojevuje a každý zaměstnavatel je oprávněn rozvrhovat pracovní dobu včetně nepřetržitých odpočinků v týdnu samostatně, není-li sjednáno něco jiného. Náš zákonodárce však tím nezajistil dostatečné provedení čl. 6 směrnice 2003/88/ES, tj. maximální délky pracovní doby včetně přesčasů 48 hodin týdně, ale k tomu podrobněji dále.

Povinnost rozvrhnout zaměstnanci pracovní dobu nemá zaměstnavatel u zaměstnanců pracujících na základě některé z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr. Tam, pokud zaměstnavatel (např. zaměstnanci pracujícímu na základě dohody o pracovní činnosti) přesto určí začátek a konec pracovní doby, je to výhradně otázka dohody a smluvního ujednání o podmínkách konkrétní dohody o pracovní činnosti.

Pro praxi je ještě třeba upozornit na to, že rozvrh pracovní doby do směn nelze zaměňovat s tzv. fondem pracovní doby ani s plánovacím kalendářem. Zákoník práce neupravuje fond pracovní doby v měsících a nespojuje s ním žádné právní důsledky. Plánovací kalendář nepředstavuje právní úpravu a není pro rozvrhování pracovní doby do směn použitelný. Jedná se pouze o bilanční a kalkulační pomůcku pro mzdové účetní. Zákoník práce jako svou kategorii upravuje pouze stanovenou týdenní pracovní dobu.

Nepřetržitý odpočinek mezi směnami

Nepřetržitý odpočinek mezi směnami je dobou odpočinku, dobou určenou hlavně k regeneraci pracovních sil zaměstnance. Ustanovení § 90 ZP, které ukládá zaměstnavateli, že je povinen rozvrhnout pracovní dobu tak, aby zaměstnanec měl mezi koncem jedné směny a začátkem následující směny nepřetržitý odpočinek po dobu alespoň 11 hodin, s tím, že zaměstnanec mladší 18 let musí mít zajištěn nepřetržitý odpočinek mezi směnami po dobu alespoň 12 hodin během 24 hodin po sobě jdoucích, je ustanovením kogentním, které je zaměstnavatel povinen respektovat při tvorbě rozvrhu směn.

Požadavek zajistit mladistvým nepřetržitý odpočinek mezi směnami vyplývá také ze směrnice 94/33/ES. Výsledkem její transpozice do zákoníku práce je kromě toho, že se musí u mladistvých sčítat týdenní pracovní doba i zákaz práce přesčas a až na drobnou výjimku také zákaz práce v noci.

Jak jsme uvedli výše, stanovení minimálního odpočinku mezi dvěma směnami se vztahuje pouze na pracovní poměr, v němž se pracovní doba rozvrhuje. Sjednal-li zaměstnanec několik pracovních poměrů, posuzují se práva a povinnosti z nich vyplývající samostatně, i pokud jde o dobu nepřetržitého odpočinku mezi směnami.

Nepřetržitý odpočinek mezi směnami může být zkrácen z důvodů vypočtených taxativně v ustanovení § 90 ZP až na 8 hodin během 24 hodin po sobě jdoucích zaměstnanci staršímu 18 let za podmínky, že následující odpočinek mu bude prodloužen o dobu zkrácení tohoto odpočinku. Práce, u nichž je zkrácení nepřetržitého odpočinku mezi směnami možné, vymezuje ustanovení § 90 ZP jednak podle typu pracovního režimu, výjimečnosti (mimořádnosti) charakteru práce či druhu vykonávané práce. Jako nejrozsáhlejší výjimku lze pro účely zkrácení nepřetržitého odpočinku mezi směnami z důvodu zvýšené potřeby výkonu práce použít nerovnoměrné rozvržení pracovní doby a právo nařídit práci přesčas. Pro sezónní práce v zemědělství existuje zvláštní úprava v ustanovení § 90a ZP.

Zaměstnavatel není oprávněn ze žádných důvodů zkrátit dobu odpočinku pod hranici 8 hodin. Pod tuto dobu nemůže zaměstnanec držet ani pracovní pohotovost mimo pracoviště, protože by mu zaměstnavatel nemohl nařídit výkon práce.

Podle nařízení vlády č. 182/2007 Sb., o odchylné úpravě pracovní doby a doby odpočinku členů jednotky hasičského záchranného sboru podniku může být zkrácen nepřetržitý odpočinek mezi koncem jedné směny a začátkem následující směny členu jednotky hasičského záchranného sboru zaměstnavatele staršímu 18 let až na 8 hodin během 24 hodin po sobě jdoucích, pokud je toto zkrácení nezbytně nutné k zabezpečení akceschopnosti jednotky hasičského záchranného sboru podniku nebo pro plnění úkolů tohoto sboru, za podmínky, že zkrácený odpočinek se mu nahradí v následujícím týdenním rozvrhu pracovní doby. Další odchylky od obecné právní úpravy nepřetržitého odpočinku mezi směnami v zákoníku práce platí podle nařízení vlády č. 589/2006 Sb., kterým se stanoví odchylná úprava pracovní doby a doby odpočinku zaměstnanců v dopravě pro zaměstnance pozemních komunikací, zaměstnance drážní dopravy na dráze celostátní, regionální a vlečce, zaměstnance městské hromadné dopravy, zaměstnance zajišťujícího provozování letiště.

Nepřetržitý odpočinek mezi směnami v judikatuře SDEU

Zákoník práce definuje pojem „pracovní doba“ jako dobu, v níž je zaměstnanec povinen vykonávat pro zaměstnavatele práci, a dobu, v níž je zaměstnanec na pracovišti připraven k výkonu práce podle pokynů zaměstnavatele. Tato definice plně odpovídá definici tohoto pojmu obsažené ve směrnici 2003/88/ES. Směrnice také k otázce maximální délky týdenní pracovní doby stanoví, že členské státy přijmou nezbytná opatření, aby v souladu s potřebou chránit bezpečnost a zdraví pracovníků byla délka týdenní pracovní doby omezena právními a správními předpisy nebo kolektivními smlouvami nebo dohodami mezi sociálními partnery a aby průměrná délka pracovní doby pro každé období sedmi dnů včetně přesčasů nepřekračovala 48 hodin.

Doktrína našeho pracovního práva historicky zastávala a zastává názor, že pracovní poměr je právní jednání a jako takové je třeba každé právní jednání (každý pracovní poměr) vykládat zcela samostatně. Tyto argumenty jsou používány na podporu toho, že čl. 6 směrnice 2003/88/ES stanoví, že průměrná délka pracovní doby pro každé období sedmi dnů včetně přesčasů nesmí překračovat 48 hodin. Náš nyní platný zákoník práce (na rozdíl od tzv. starého zákoníku práce) neupravuje jako zvláštní institut „vedlejší pracovní“. Každý základní pracovněprávní vztah (pracovní poměr, dohoda o provedení práce, dohoda o pracovní činnosti) je samostatné právní jednání a práva a povinnosti z něj vyplývající se musí posuzovat samostatně bez ohledu na to, jedná-li se o pracovní poměr na stanovenou týdenní pracovní dobu, o pracovní poměr se sjednanou kratší pracovní poměr nebo o některou z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr.

Jak se tato zásada projevuje v praxi, je patrno u dovolené, protože podmínky vzniku práva na dovolenou jsou pro všechny zaměstnance v pracovním poměru stejné. Jestliže má zaměstnanec sjednáno více pracovních poměrů, posuzují se práva a povinnosti z nich vzniklé v každém z těchto vztahů zcela samostatně. To platí i v případě, že má zaměstnanec sjednáno více pracovních poměrů u stejného zaměstnavatele. Samostatně se posuzují nejen podmínky vzniku práva na dovolenou v každém pracovním poměru, ale také čerpání dovolené určuje každý zaměstnavatel ve svém konkrétním pracovním poměru zcela samostatně. Doktrína pracovního práva zastává názor, že má-li zaměstnanec sjednáno více pracovních poměrů vedle sebe ve stejném období, neznamená to, že musí také ve všech pracovních poměrech čerpat dovolenou ve stejném termínu, což z hlediska ochrany zdraví zaměstnance zajisté není vůbec žádoucí.

Ale zpět k nepřetržitému odpočinku mezi směnami. Výše jsme si uvedli, že skutečnost, že zaměstnanec má uzavřeny dva nebo více pracovních poměrů, se při rozvržení pracovní doby a při stanovení nepřetržitého odpočinku mezi směnami či v týdnu neprojevuje a každý zaměstnavatel je oprávněn rozvrhovat pracovní dobu včetně nepřetržitých odpočinků v týdnu samostatně, není-li sjednáno něco jiného. Musíme si však upřímně přiznat, že náš zákonodárce tím nezajistil dostatečné provedení čl. 6 směrnice 2003/88/ES, tj. maximální délky pracovní doby včetně přesčasů 48 hodin týdně.

Aktuální soudní rozhodnutí

Na jaře letošního roku však Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce týkající se výkladu čl. 3 a čl. 6 směrnice 2003/88/ES (rozhodnutí C-585/19). Jeho závěry jsou ve světle výše uvedeného „českého“ výkladu přinejmenším zajímavé, a proto se na ně podívejme blíže.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla předložena v rámci sporu mezi Akademií ekonomických studií v Bukurešti a rumunským ministerstvem školství ohledně finanční opravy stanovené ministerstvem v rámci programu financování za nedodržení maximálního počtu hodin, které může osoba denně odpracovat.

Není účelem tohoto článku podrobně rozebírat celý obsáhlý rozsudek, který byl zveřejněn. Nás z tohoto rozsudku zajímá především „první a druhá otázka“, které musel Soudní dvůr EU vyřešit jako předběžné. Podstatou první a druhé otázky je to, zda musí být články 2 odst. 1 a 3 směrnice 2003/88/ES vykládány v tom smyslu, že uzavřel-li pracovník se stejným zaměstnavatelem více pracovních smluv, uplatní se minimální doba denního odpočinku, jež je stanovena v tomto článku 3, na tyto smlouvy vzaty jako celek, nebo na každou z uvedených smluv samostatně.

Zdůrazňuji, že se jedná o jednoho zaměstnavatele a jednoho zaměstnance, ne tedy o situaci, kdy má jeden zaměstnanec u tří různých zaměstnavatelů uzavřeny tři pracovněprávní vztahy. A k tomu si ocitujeme z rozsudku Soudního dvora EU tři pasáže.

Soudní dvůr EU předně zdůraznil: „Úvodem je třeba připomenout, že právo každého pracovníka na omezení maximální délky pracovní doby a na doby odpočinku, zejména denní doby, je nejen pravidlem sociálního práva Unie, které má zvláštní význam, ale je rovněž výslovně zakotveno v čl. 31 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie, které čl. 6 odst. 1 směrnice 2003/88/EU přiznává stejnou právní sílu jako Smlouvám.“

K výkladu předmětného článku 3 směrnice 2003/88/ES pak vysvětlil: „Pokud jde o článek 3 uvedené směrnice, ten ukládá členským státům povinnost přijmout nezbytná opatření, aby „každý pracovník“ měl nárok na minimální denní odpočinek po dobu 11 po sobě jdoucích hodin během 24 hodin.

Použití výrazu „každý pracovník“ svědčí ve prospěch výkladu tohoto článku 3 ve smyslu uplatnění ve vztahu k pracovníkovi v případě, že pracovník uzavřel se stejným zaměstnavatelem více pracovních smluv. Použitím neurčitého zájmena „každý“ totiž uvedený článek 3 k tomu, aby mohl být během každého období 24 hodin poskytnut pracovníkovi minimální denní odpočinek po dobu jedenácti po sobě jdoucích hodin, klade důraz na pracovníka, bez ohledu na to, zda se svým zaměstnavatelem uzavřel více smluv, či nikoli.“

V neposlední řadě pak v odůvodnění výše uvedeného výkladu uvedl: „Pokud by minimální požadavky stanovené v článku 3 směrnice 2003/88/ES byly vykládány v tom smyslu, že se použijí odděleně na každou smlouvu uzavřenou mezi pracovníkem s jeho zaměstnavatelem, byla by záruka lepší ochrany tohoto pracovníka oslabena, jelikož kumulací pracovní doby stanovené samostatně každou ze smluv uzavřených se zaměstnavatelem by mohlo být znemožněno zaručení denního odpočinku po dobu jedenácti po sobě jdoucích hodin během 24 hodin, ačkoli unijní normotvůrce považoval tuto dobu za nezbytné minimum k tomu, aby se pracovník mohl zotavit z únavy způsobené každodenní prací.

Z judikatury Soudního dvora dále vyplývá, že pracovníka je třeba považovat za slabší stranu pracovněprávního vztahu, takže je nutné zabránit tomu, aby měl zaměstnavatel možnost omezovat jej na jeho právech.“

Závěr

Z výše uvedeného je tedy na první pohled patrno, že výklad Soudního dvora EU v otázce nepřetržitého odpočinku mezi směnami je „přísnější“ než výklad český, který stojí na zásadě – každý pracovněprávní vztah je samostatné právní jednání a musíme jej posuzovat zcela samostatně. Podle Soudního dvora EU za situace, kdy má jeden zaměstnanec uzavřen se zaměstnavatelem dvě pracovní smlouvy (což není v praxi vůbec neobvyklé), musí zaměstnavatel při rozvrhování pracovní doby dodržet minimální dobu odpočinku mezi směnami a nemůže tvrdit, že každý pracovní poměr posuzuje samostatně.

Z pohledu bezpečnosti a ochrany zdraví při práci lze samozřejmě tento výklad vítat, neboť chrání zdraví zaměstnance a zajišťuje mu minimální denní odpočinek po práci. Tím bezesporu přispívá k zotavení zaměstnance a regeneraci jeho pracovních sil a zároveň je určitě i preventivním opatřením z hlediska možných pracovních úrazů.

Uvidíme však, jak k bude do budoucna k tomuto výkladu přistupovat praxe a zejména naše soudy, protože se jedná o přímo použitelný rozsudek EU. Pro některé zaměstnavatele bude asi tento výklad představovat vážný problém.

Související dokumenty

Související pracovní situace

Dovolená při změně rozvržení pracovní doby
Směna a její maximální délka
Rozvrh pracovní doby, pracovní týden a povinnosti zaměstnavatele
Nepřetržitý odpočinek mezi dvěma směnami
Nepřetržitý odpočinek v týdnu
Překrývání směn
Dny pracovního klidu
Den pracovního klidu v noční směně
Práce ve svátek
Rovnoměrné rozvržení pracovní doby
Konto pracovní doby
Pružné rozvržení pracovní doby
Přestávka v práci na jídlo a oddech
Přiměřená doba na oddech a jídlo
Nerovnoměrné rozvržení pracovní doby
Dovolená při nerovnoměrném rozvržení pracovní doby
Noční práce vs. práce v noci
Omezení práce přesčas a možnost zákazu inspekcí práce
Práce přesčas při kontu pracovní doby
Práce přesčas při pružném rozvržení pracovní doby

Související články

Rozvržení pracovní doby, přestávky v práci a doba odpočinku
Přestávky v práci
Pracovní volno a bezpečnost práce
Co by zaměstnavatelé a zaměstnanci měli znát o pracovní době
Několik poznámek k agenturnímu zaměstnávání
Nyní již skutečně až 24hodinová směna ve zdravotnictví
Nepřetržitý denní a týdenní odpočinek zcela novým pohledem Soudního dvora EU
Vliv pracovní doby na bezpečnostní chování zaměstnance
Sestavujeme rozvrh směn
Evidence pracovní doby
Nepřetržitý odpočinek a ochrana zdraví při práci
Povinnost k informování zaměstnance o pracovních podmínkách
Právní důsledky porušování bezpečnostních předpisů
Několik poznámek k valorizaci rent
Práva a povinnosti zaměstnanců na úseku BOZP
Problémy mzdové účetní v otázkách a odpovědích
Novela vyhlášky č. 79/2013 Sb. od 1. 1. 2023
Pracovní doba a doba odpočinku
Letní brigády z pohledu BOZP

Související otázky a odpovědi

Zákoník práce
Délka pracovní doby
Rovnoměrný třísměnný provoz - změna střídání směn
Přestávka při pružném rozvržení pracovní doby
Práce přesčas
Nepřetržitý odpočinek mezi směnami a v týdnu po novele – úvazek 7,5 hod.
Školení zaměstnanců s nerovnoměrně rozvrženou pracovní dobou
Nepřetržitý odpočinek v týdnu
Povinný příspěvek na produkty spoření na stáří a počet směn
Nepřetržitý odpočinek mezi směnami u řidiče MHD
Nepřetržitý odpočinek mezi směnami a v týdnu
Nepřetržitý odpočinek mezi směnami a v týdnu po novele – úvazek 11 hod.
Nepřetržitý odpočinek mezi směnami a v týdnu po novele – úvazek 7,5 hod.
Nepřetržitý odpočinek v týdnu - stálá noční směna
Práce přesčas a nepřetržitý odpočinek mezi směnami a v týdnu po novele – úvazek 7,5 hod.
Přestávky v práci a doba odpočinku mezi směnami u pracovníků činných na dohodu práce
Zkrácený nepřetržitý denní odpočinek dle NV č. 589/2006 Sb.
Dopravně psychologické vyšetření a pracovní doba
Počítání nepřetržitého odpočinku v týdnu
Potvrzení o příslušnosti k právním předpisům, tj. formuláře A1

Související předpisy

262/2006 Sb., zákoník práce
182/2007 Sb. o odchylné úpravě pracovní doby a doby odpočinku členů jednotky hasičského záchranného sboru podniku
589/2006 Sb. , kterým se stanoví odchylná úprava pracovní doby a doby odpočinku zaměstnanců v dopravě
65/1965 Sb. Zákoník práce
2/1993 Sb. o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součásti ústavního pořádku České republiky

Související komentovaná judikatura

Minimální odpočinek při vícero pracovních poměrech
Pokuta za nedodržení nepřetržitého odpočinku v týdnu