Na poskytnutí neplaceného volna se musí zaměstnavatel se zaměstnancem dohodnout, neplacené volno nesmí zaměstnavatel zaměstnanci určit a prostřednictvím neplaceného volna nelze ani řešit výrobní či provozní problémy zaměstnavatele, jako je například nedostatek zakázek. Zaměstnanec je povinen konat práci v rozsahu stanovené týdenní pracovní doby a práci konat nemusí pouze, existuje-li některá z překážek v práci na jeho straně, se kterou zákoník práce nebo jiný právní předpis spojuje jeho právo na poskytnutí pracovního volna.
Neplacené volno na základě dohody
Při posuzování charakteru neplaceného volna musíme rozlišovat, zda se (ne)jedná o zákonnou překážku v práci. V závěru si probereme situaci, kdy překážka v práci na straně zaměstnance není zákonného charakteru, například když má zaměstnanec v úmyslu po dobu poskytnutého neplaceného volna delší či kratší dobu pracovat v zahraničí.
Neplacené pracovní volno se zpravidla poskytuje na základě žádosti zaměstnance, který pro důvody na své straně nemůže práci konat. Zákoník práce neupravuje poskytování neplaceného pracovního volna, nejsou stanoveny ani důvody možného poskytnutí pracovního volna a není ani omezena délka takto poskytnutého neplaceného pracovního volna. Žádost o poskytnutí neplaceného volna může zaměstnanec podat písemně, lze ji však sdělit i ústně. Pokud zaměstnavatel s poskytnutím neplaceného volna souhlasí, doporučuje se vždy sepsat písemnou dohodu o poskytnutí neplaceného volna a jeho rozsahu. Po dobu neplaceného volna nepřísluší zaměstnanci mzda ani plat, protože práci nekoná. Zaměstnanci taktéž nepřísluší ani náhrada mzdy nebo platu, protože se nejedná o některou ze zákonných osobních překážek v práci na straně zaměstnance.
Osobní překážky v práci – nárokové volno
Základní právní normou řešící okruh a rozsah tzv. jiných důležitých osobních překážek v práci, které lze označit jako krátkodobé a při kterých má zaměstnanec nárok na placené volno (s náhradou mzdy) nebo na neplacené volno (bez náhrady mzdy), je nařízení vlády č.