Novela zákoníku práce a jiné úkony v obecném zájmu

Podstatou každého základního pracovněprávního vztahu je pracovní závazek, který by bylo možno stručně charakterizovat jako smluvní závazek zaměstnance vykonávat sjednanou práci a tomu odpovídající povinnost zaměstnavatele sjednanou práci přidělovat a platit za její výkon mzdu. I pro základní pracovněprávní vztahy je platné vymezení závazkového vztahu, tak jak je vymezeno v § 1721 obč. zák., dle kterého „Ze závazku má věřitel vůči dlužníkovi právo na určité plnění jako na pohledávku a dlužník má povinnost toto právo splněním dluhu uspokojit.“ Obsahem individuálních pracovněprávních vztahů jsou práva a jim odpovídající povinnosti jejich subjektů.

V průběhu realizace vzájemných práv a povinností smluvními stranami pracovněprávních vztahů dochází často k situacím, kdy zaměstnanec nemůže plnit část pracovního závazku spočívající ve výkonu práce, neboť nastanou určité skutečnosti, které činí nemožným nebo je značně ztěžují. Takové skutečnosti nastávají zcela běžně jak na straně zaměstnance, tak na straně zaměstnavatele, a právní úprava s nimi spojuje rozličné důsledky. Jedná se o právní skutečnosti, které souhrnně označujeme jako překážky v práci.

Podstatou těchto skutečností (překážek v práci) je právem uznaná nemožnost nebo obtížnost plnění základních pracovněprávních povinností. Podstatným rysem překážky v práci je též skutečnost, že musí zasahovat do pracovní doby (čímž brání zaměstnanci v plnění závazku konat práci v pracovní době), odrazem této skutečnosti je například i částečně odchylná úprava osobních překážek v práci u zaměstnanců, kteří nepracují na pracovišti zaměstnavatele, ale podle dohodnutých podmínek pro něj vykonávají sjednanou práci v pracovní době, kterou si sami rozvrhují (tzv. homeworking).

Četnost výskytu překážek v práci a zejména projevy ochranné funkce pracovního práva vedly vždy k tomu, že nemožnost plnění nebyla v rámci pracovního práva primárně řešena zánikem závazku, ale byla upravena specificky, a to změnou či dočasnou suspenzí pracovního závazku v případě krátkodobé či dočasné nemožnosti plnění. Právě problematice dočasné suspenze pracovního závazku a některým právům a povinnostem s ní souvisejícím je věno vána část osmá zákoníku práce, upravující souhrnně překážky v práci, a to jak na straně zaměstnance, tak na straně zaměstnavatele.

Jako překážky v práci tedy souhrnně označujeme ty případy (právní skutečnosti) které zaměstnanec z důvodu (objektivní i subjektivní povahy) uznaných právními předpisy či zaměstnavatelem (například upravených vnitřním předpisem), eventuálně sjednaných (například v kolektivní smlouvě), nekoná práci, kterou by jinak v daný moment konat měl, a které zakládají určitá práva a povinnosti zaměstnance a zaměstnavatele, tedy, s nimiž právní předpisy spojují stanovené právní důsledky.

Hmotné zabezpečení při překážkách v práci

Za nejvýznamnější (z mnoha) důsledků překážek v práci lze považovat výše uvedenou dočasnou suspenzi pracovního závazku. V jejím důsledku zaměstnanec nekoná práci, neboť došlo k dočasnému zániku povinnosti zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci sjednaný druh práce a korespondující povinnosti zaměstnance tuto práci vykonávat. Z téhož důvodu nemůže zaměstnanci vzniknout ani nárok na mzdu či plat za vykonanou práci (neboť práci nekoná) a zaměstnavatel nemá povinnost mu mzdu či plat vyplatit (s výjimkou dále uvedenou). Za určitých, zákonem předpokládaných, okolností může zaměstnanci vzniknout při překážkách v práci nárok na náhradu mzdy nebo platu či nárok na jiné plnění. Shora vyjádřené, „obecně platné“ znamená – namísto mzdy, platu či odměny z dohody za vykonanou práci přísluší v případech sjednaných či právními předpisy stanovených náhrada mzdy, platu či odměny z dohody. Tato zásada je v některých případech (například podle § 210 zák. práce u jiné překážky na straně zaměstnavatele) prolomena, neboť za dobu té překážky v práci se mzda ani plat zaměstnanci nekrátí.

V závislosti na druhu překážek v práci lze ve vztahu ke způsobu hmotného zabezpečení při překážkách v práci rozlišovat následující situace:

• zaměstnanec má právo na náhradu mzdy nebo platu od zaměstnavatele (například při prostoji),
• zaměstnanec bude zabezpečen dávkami sociálního zabezpečení (například při mateřské dovolené),
• zaměstnance zabezpečí jiný subjekt než zaměstnavatel (například při dlouhodobém uvolnění zaměstnance pro výkon veřejné funkce poskytne uvolněnému zaměstnanci odměnu zaměstnavatel, pro kterého je zaměstnanec uvolněn),
• zaměstnanec nebude hmotně zabezpečen (jedná-li o neplacenou překážku v práci, se kterou není spojen žádný druh hmotného zabezpečení – například nepředvídané přerušení provozu nebo zpoždění hromadných dopravních prostředků).

Uvedené členění je pouze členěním základním. Jednotlivé možnosti „hmotného zabezpečení zaměstnance“ se mohou v případě jedné překážky v práci též doplňovat, respektive navazovat na sebe (typicky v případě dočasné pracovní neschopnosti zaměstnance). Již výše bylo upozorněno na existenci překážky v práci (jiné překážky v práci na straně zaměstnavatele) za jejíž dobu („nepráce“) je zaměstnanec finančně zabezpečen nadále nekrácenou mzdou či platem od zaměstnavatele. Zejména v kolektivních smlouvách, ale též ve vnitřních předpisech zaměstnavatele, se lze často setkat s ustanoveními, která zaměstnancům přiznávají právo na náhradu mzdy ve větším, respektive širším okruhu případů (po delší dobu), než vyplývá z právních předpisů.

Vedle výše popsaných důsledků – dočasné suspenze pracovního závazku a dopadu do sféry hmotného zabezpečení zaměstnance – mohou mít překážky v práci též vliv na další skupiny práv a povinností vyplývající pro účastníky základního pracovněprávního vztahu. Jedná se zejména o vliv na pracovní dobu, dovolenou, zkušební dobu a stabilitu pracovního poměru. Zákoník práce upravuje i problematiku návratu zaměstnance do práce po odpadnutí některých překážek v práci.

Přehled překážek v práci

Důvody, které mohou narušit plynulý výkon práce a způsobit vznik překážek v práci, mohou být jednak na straně zaměstnance, jednak na straně zaměstnavatele.

Právní úprava překážek v práci na straně zaměstnance je obsažena v části osmé zákoníku práce v § 191 až 206 zák. práce a v prováděcím nařízení vlády.

Překážky v práci na straně zaměstnance dělíme na:

1. důležité osobní překážky
2. překážky v práci z důvodu obecného zájmu

Právní úprava překážek na straně zaměstnavatele je obsažena v § 207 až 210 zák. práce. V podstatě jde pouze o dva typy překážek:

1. prostoje a přerušení práce způsobené nepříznivými povětrnostními vlivy
2. jiné překážky v práci na straně zaměstnavatele.

Toto rozdělení zdaleka nemá význam pouze teoretický. Posouzení, zda určitou skutečnost lze klasifikovat jako překážku v práci a do které skupiny překážek v práci ji nutno zařadit, je základem pro rozhodování zaměstnavatele o přiznání s tím souvisejících nároků zaměstnance.

My se dále bude zabývat tzv. jinými úkony v obecném zájmu, které se řadí mezi překážky v práci z důvodu obecného zájmu.

Jiné úkony v obecném zájmu - § 203 zák. práce

Zákoník práce stanoví, že jinými úkony v obecném zájmu jsou úkony, které stanoví zákoník práce a dále jiné úkony v obecném zájmu stanovené zvláštními zákony. V poznámce pod čarou je obsažen bohatý, přesto však jen demonstrativní (a nikoliv zcela aktuální) výčet těchto zákonů. Odkazovaným ustanovením je

• § 7 odst. 5 zákona č. 104/2000 Sb., o Státním fondu dopravní infrastruktury, který stanoví, že členství v jednom z orgánů Státního fondu dopravní infrastruktury, konkrétně v jeho výboru, je překážkou v práci z důvodu obecného zájmu podle zákoníku práce,
• § 15 odst. 9 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), který stanoví, že činnost členů správní rady veřejné vysoké školy je úkonem v obecném zájmu podle zákoníku práce a těmto osobám poskytuje veřejná vysoká škola též cestovní náhrady podle pracovněprávních předpisů (ministerstvo může též členům poskytovat odměnu),
• již § 83a odst. 3 a 4 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, které stanoví, že činnost členů Rady Akreditačního úřadu a členů hodnotících komisí je úkonem v obecném zájmu podle zákoníku práce, a za její výkon těmto osobám ministerstvo poskytuje odměnu a přísluší jim od ministerstva cestovní náhrady,
• § 184 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), který (mimo jiné) stanoví, že účast členů ve zkušební komisi pro závěrečné zkoušky, maturitní zkoušky, absolutorium v konzervatoři, absolutorium a činnost komisaře a účast členů Akreditační komise jsou jiným úkonem v obecném zájmu ve smyslu ustanovení § 203 odst. 1 zák. práce, při kterém náleží zaměstnanci náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku
• chybný odkaz na ustanovení § 90 odst. 1 zákona č. 96/2004 Sb., o podmínkách a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání a k výkonu činností souvisejících s poskytováním zdravotní péče a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nelékařských zdravotnických povoláních), když správně mělo být odkazováno na ustanovení § 91 odst. 1 téhož zákona, který stanoví, že účast členů na jednáních akreditačních komisí, atestačních, zkušebních a aprobačních komisí zřizovaných ministerstvem, popřípadě pověřenou organizací, je jiným úkonem v obecném zájmu (a odkazuje přitom na ustanovení § 200 a násl. zák. práce).

Na rozdíl od shora uvedených příkladů, se některé zvláštní zákony nevyjádří vždy zcela jasně, zda určitý úkon jimi upravený je jiným úkonem v obecném zájmu (ve smyslu zákoníku práce), jen v některých případech je pak možno dojít k takovému závěru za pomoci výkladu zákona. V případě nejasnosti stran rozsahu pracovního volna či náhrad je třeba vyjít z obecného pravidla obsaženého v ustanovení § 200 zák. práce, minimální práva pak mohou být v případě konkrétního zaměstnavatele navýšena ve smlouvě (kolektivní či individuální) či ve vnitřním předpisu.

Jiné úkony v obecném zájmu - § 203 odst. 2 zák. práce

V ustanovení § 203 odst. 2 zák. práce je obsažen výčet a velmi podrobný popis jednotlivých jiných úkonů v obecném zájmu. Na podobě a obsáhlosti tohoto ustanovení se do určité míry podepsalo, že tento jediný odstavec „do sebe pojal“ (v rámci rekodifikace pracovního práva) v podstatě celý text vyhlášky MPSV č. 18/1991 Sb., o jiných úkonech v obecném zájmu (účinné do 31. 12. 2006), který byl ještě rozšířen v důsledku transpozice směrnic o text uvedený pod písm. a); dalším předpisem, který byl (byť v malé části) přenesen do textu ustanovení § 203 odst. 2 zák. práce, byla vyhláška Ústřední rady odborů a federálního ministerstva financí č. 172/1973 Sb., o uvolňování pracovníků ze zaměstnání k výkonu funkce v Revolučním odborovém hnutí (účinná do 31. 12. 2006).

Ustanovení § 203 odst. 2 písm. a) zák. práce je uvedeno ve výčtu ustanovení obsažených v ustanovení § 363 zák. práce jako ustanovení, kterým se zapracovávají předpisy EU. Směrnice se vztahem k tomuto ustanovení jsou zejména ty, které se zabývají právem na informace a projednání, jak v oblasti „národní“, tak právem zaměstnanců na nadnárodní informace, to jsou například směrnice 2002/14/ES, kterou se stanoví obecný rámec pro informování zaměstnanců a projednávání se zaměstnanci v Evropském společenství, směrnice 2009/38/ES ze dne 6. 5. 2009 o zřízení evropské rady zaměstnanců nebo vytvoření postupu pro informování zaměstnanců a projednání se zaměstnanci v podnicích působících na úrovni Společenství a skupinách podniků působících na úrovni Společenství (přepracované znění) a dále například Úmluva MOP č. 135 o ochraně zástupců pracovníků v podniku a o úlevách, které jim mají být poskytnuty (vyhlášena pod č. 108/2001 Sb. m. s.). Odchýlení ve prospěch zaměstnanců je však nepochybně možné i u dalších překáže v práci zařazených mezi „jiné úkony v obecném zájmu“ a v praxi se tak i často děje, je přitom však třeba mít na zřeteli ustanovení § 206 odst. 3 zák. práce, a zejména pak ustanovení § 206 odst. 4 zák. práce.

Jiné úkony v obecném zájmu a pracovní volno

Celou skupinu jiných úkonů v obecném zájmu uvedenou v ustanovení § 203 odst. 2 zák. práce lze dělit do dvou základních skupin v závislosti na tom, zda je při nich poskytnuto zaměstnanci pracovní volno s náhradou mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku nebo pouze pracovní volno bez náhrady mzdy nebo platu.

Jiné úkony v obecném zájmu, při nichž se zaměstnancům poskytuje pracovní volno s náhradou mzdy nebo platu

Jinými úkony v obecném zájmu, při nichž se zaměstnancům poskytuje pracovní volno s náhradou mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku, jsou:

• výkon funkce člena
  • orgánu odborové organizace podle tohoto zákona (ustanovení § 286 zák. práce),
  • rady zaměstnanců a zástupce pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jakož i volební komise pro jejich volnu (ustanovení § 283 až 285 zák. práce),
  • evropské rady zaměstnanců nebo vyjednávacího výboru (pro případní ustavení evropské rady zaměstnanců ujednáním) (ustanovení § 288 až 298a zák. práce)
  • orgánu právnické osoby voleného za zaměstnance podle zvláštního právního předpisu (tím byl do 31. 12. 2013 člen dozorčí rady akciové společnosti za podmínek uvedených v ustanovení § 200 již zrušeného obchodního zákoníku, na který zákoník práce stále ještě odkazuje). S účinností od 14. 1. 2017, po novelizaci zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) provedené zákonem č. 458/2016 Sb. bylo v našem právním řádu opětovně upraveno právo na zastoupení zaměstnanců v dozorčích radách akciových společností. Podle ustanovení § 448 zákona o obchodních korporacích u společnosti s více než 500 zaměstnanci v pracovním poměru, volí dvě třetiny členů dozorčí rady valná hromada a jednu třetinu zaměstnanci společnosti. Stanovy mohou určit vyšší počet členů dozorčí rady volených zaměstnanci, avšak tento počet nesmí být větší než počet členů volených valnou hromadou, mohou rovněž určit, že zaměstnanci volí část členů dozorčí rady i při menším počtu zaměstnanců společnosti. Podle ustanovení § 448 odst. 3 a 4 zákona o obchodních korporacích právo volit členy dozorčí rady mají pouze zaměstnanci, kteří jsou ve společnosti v pracovním poměru. Člen dozorčí rady zvolený zaměstnanci může být také zaměstnanci odvolán,
  • vyjednávacího výboru a člena výboru zaměstnanců podle zákona č. 627/2004 Sb., o evropské společnosti, zákona č. 307/2006 Sb., o evropské družstevní společnosti a zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev,
• účast na školení pořádaném odborovou organizací v rozsahu 5 pracovních dnů v kalendářním roce, nebrání-li tomu vážné provozní důvody,
• činnost dárce při odběru krve a aferéze,
• činnost dárce dalších biologických materiálů.

Za dobu pracovního volna k výkonu shora uvedených funkcí (v rozsahu v zákoně stanoveném) se zaměstnanci poskytne náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku.

Jiné úkony v obecném zájmu, při nichž se zaměstnancům poskytuje pracovní volno bez náhrady mzdy nebo platu

Jiné úkony v obecném zájmu, při nichž se zaměstnancům poskytuje pracovní volno bez náhrady mzdy nebo platu, jsou:

• výkon jiné odborové činnosti (než shora uvedené), tou je zejména účast na odborových schůzích, konferencích nebo sjezdech,
• činnost zaměstnance při přednášce nebo výuce včetně zkušební činnosti,
• činnost člena Horské služby a fyzické osoby, která na její výzvu a podle jejich pokynů osobně pomáhá při záchranné akci v terénu,
• činnosti vedoucích táborů pro děti a mládež, jejich zástupců pro věci hospodářské a zdravotní, oddílových vedoucích, vychovatelů, instruktorů, popřípadě středních zdravotnických pracovníků v táborech pro děti a mládež,
• činnost zprostředkovatele a rozhodce při kolektivním vyjednávání, přísluší pracovní volno v nezbytně nutném rozsahu,
• činnost dobrovolného sčítacího orgánu při sčítání lidu, domů a bytů včetně doplňujících výběrových šetření obyvatelstva,
• činnost dobrovolného zdravotníka Červeného kříže při zajišťování zdravotního dozoru při sportovní nebo společenské akci,
• činnost při organizované tělovýchovné, sportovní nebo kulturní akci a nezbytné přípravě na ni.

Pracovní volno členů volebních komisí

Ve znění účinném do 13. 9. 2009 obsahovalo ustanovení § 203 odst. 2 zák. práce ve výčtu jiných úkonů v obecném zájmu také ustanovení [tehdy pod písm. f)], kde se uvádělo, že pracovní volno pro jiný úkon v obecném zájmu zaměstnanci „přísluší k činnosti členů volebních komisí při volbách do Parlamentu České republiky, Evropského parlamentu a zastupitelstev územních samosprávných celků v nezbytném rozsahu“. Toto ustanovení bylo s účinností od 14. 9. 2009 zrušeno zákonem č. 320/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Tento zákon však současně doplnil (mimo jiné) ustanovení § 82 (Nároky členů volebních komisí) zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, tak, že aktuálně (od 2. 3. 2019) je tato překážka v práci upravena zde.

Jedná se tak o případy, kdy je zaměstnanec uvolněn podle zvláštního právního předpisu a náhrada mzdy nebo platu bude zaměstnavateli uhrazena podle ustanovení § 206 odst. 3 zák. práce.

Jiné úkony v obecném zájmu – nová právní úprava

Na základě poslaneckého návrhu byla v průběhu projednávání doplněna novela zákoníku práce č. 285/2020 Sb. o dvě změny v právní úpravě jiných úkonů v obecném zájmu ve smyslu ustanovení § 203 zák. práce, která nabývá účinnosti 1. ledna 2021.

První změnou je, že v ustanovení § 203 odst. 2 písm. h) zák. práce se za slova „v táborech pro děti a mládež“ vkládají slova „, a pro obdobné činnosti na sportovních soustředěních dětí a mládeže“ a na konci písmene se čárka nahrazuje tečkou a doplňují se slova „Zaměstnanci přísluší za podmínek podle § 203a pracovní volno s náhradou mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku nejvýše za 1 týden,

Druhou změnou je vložení nového ustanovení § 203a zák. práce s nadpisem „Pracovní volno související s akcí pro děti a mládež“.

Tato nová právní úprava zavádí placené volno v délce 1 týdne pro zaměstnance, kteří působí na táborech a akcích pro děti a mládež.

Do loňského roku měli zaměstnanci, kteří chtěli působit jako vedoucí, vychovatelé, instruktoři aj. na táborech pro děti a mládež, možnost využít až 3 týdnů neplaceného volna podle ustanovení § 203 odst. 1 písm. h) zák. práce. Podmínkou poskytnutí tohoto volna byla skutečnost, že tomu nebránily vážné provozní důvody na straně zaměstnavatele a že zaměstnanec nejméně po dobu 1 roku před uvolněním pracoval soustavně a bezplatně s dětmi nebo s mládeží. Pokud si zaměstnanec nechtěl k této činnosti vzít neplacené volno, musel si vzít dovolenou.

Možnost neplaceného volna nebylo možno využít pro sportovní soustředění dětí a mládeže.

Podle navrhovatelů byl tedy tento stav problematický, neboť zvýhodňoval pouze určitý typ akcí (tábory) oproti jiným (sportovní soustředění). Zároveň využití neplaceného volna představuje značný zásah do příjmů osob, které dobrovolně konají činnosti na táborech a sportovních soustředěních pro děti a mládež.

Podle návrhu se možnost využití neplaceného volna rozšíří i na sportovní soustředění dětí a mládeže. Nově se tak upravuje možnost ze stávajících 3 týdnů využít 1 týden jako placené volno. Podmínkou bude, že příslušnou akci pořádá právnická osoba zapsaná ve veřejném rejstříku nejméně 5 let, která má jako svou hlavní činnost práci s dětmi nebo mládeží. Poskytnutí placeného volna bude možné i pro státní zaměstnance.

Nová právní úprava má za cíl podpořit dobrovolnictví a práci s dětmi a mládeží. Podle předkladatelů návrhu dojde k narovnání stávající nerovnosti mezi tábory a jinými akcemi (sportovní soustředění). Díky nastaveným podmínkám zároveň má být zajištěno, že budou podpořeny pouze neziskové a dobrovolnické aktivity, nikoliv komerční akce.