Ve svém příspěvku volně navazuji na své předchozí články v časopisu BHP, kde jsem se zabýval zejména pracovními úrazy z pohledu zodpovědnosti zaměstnanců. Tentokrát se chci věnovat zaměstnavateli, resp. vedoucím zaměstnancům a statutárním zástupcům a jejich zodpovědnosti na úseku bezpečnosti práce a ochrany zdraví zaměstnanců. Že je to samozřejmost? Pokud by odpověď byla jednoznačné „Ano“, nevznikl by tento článek.
Inspektoři OIP se při své činnosti setkávají s vedoucími pracovníky, jednateli či majiteli firem, které (kteří) dávají práci zaměstnancům. Uvědomují si však tito manažeři zodpovědnost, kterou na sebe berou? Podle mého názoru si svou zodpovědnost musejí uvědomovat všichni, vždyť jde o inteligentní lidi, kteří mnohdy dosáhli významných podnikatelských úspěchů. Mnozí však toto vědomí zodpovědnosti dovedou mistrně maskovat, například tvrzením, že každý zaměstnanec za svoji bezpečnost zodpovídá sám, že za bezpečnost práce odpovídá bezpečák, případně že za pracovní úraz jejich zaměstnance může někdo úplně cizí. První dvě varianty jsou relativně časté, impulsem pro napsání tohoto článku nicméně se stal až přístup třetího typu – za pracovní úraz našeho zaměstnance může někdo cizí. Nechám si tento příběh na konec. Pustím se tedy opět do fabulování příběhů a na rozdíl od protokolů o kontrole se nebudu zdráhat nechat mluvit jednotlivé postavy. Hovoříme zde o osobní odpovědnosti, nikoli o „zaměstnavatel je povinen“ a přímá řeč činí příběhy reálnějšími.
Lidské příběhy
Jako první ukázku nepochopení zodpovědnosti zaměstnavatele jsem vybral banální pád ze schodů. Tak banální vlastně nebyl, šlo o komplikovanou zlomeninu, takže důsledky zdravotní i finanční byly velké. Jednalo se o uklízečku, která vytírala schodiště. Uklouzla po podlaze, kterou si sama namočila. Následoval dlouhý, ošklivý a bolestivý pád o patro níž. Naštěstí zde byli svědci, kteří uklízečce pomáhali a dosvědčili, že se úraz stal tak, jak popsala. Úklid totiž probíhal v pozdních hodinách a uklízečka celou událost nahlásila své vedoucí až druhý den, když měla v ruce zprávu z lékařského ošetření a neschopenku na několik týdnů. Co na to vedoucí?
„To byla vaše chyba, my máme akorát problém, kdo bude uklízet místo vás.“ A tím rozhovor skončil.
Při následném šetření OIP bylo zjištěno, že zaměstnavatel uklízečku vůbec neproškolil z bezpečnosti práce, neupozornil ji na rizika vykonávané činnosti, nestanovil bezpečné pracovní postupy a na OOPP zapomněl také.
„Každá ženská snad někdy uklízí doma a taky na to nepotřebuje školení,“ řekl jednatel úklidové firmy.
Asi tak, jako kdyby vyučeného obráběče kovů hned po nástupu postavili bez ničeho k soustruhu a řekli mu: „Pracuj, jsi přece vyučený. To musíš umět ze školy.“
Poučený čtenář ví, že takto to v naše