Čas od času se v rámci mojí praxe setkám s chybným postupem zaměstnavatele při stanovení vyměřovacího základu zaměstnance, přesněji řečeno s tím, že zaměstnavatel neodvede z některého plnění pojistné na zdravotní pojištění, čímž zjevně poruší zákon.
Podívejme se nyní na postupy zaměstnavatele při řešení některých situací, jejichž chybné vyhodnocení způsobí komplikace. Tyto chyby pak zapříčiní vznik dlužného pojistného a návazně penále, tedy pohledávek, které jsou zdravotní pojišťovny ze zákona povinny uplatňovat (zpravidla prostřednictvím platebních výměrů nebo výkazů nedoplatků poté, co zaměstnavatel své dluhy po předchozí výzvě dobrovolně nevyrovná) a v případě jejich nezaplacení i vymáhat. Od 1. 12. 2011 již mají zdravotní pojišťovny dlouhých 10 let promlčecí doby k tomu, aby případné pochybení zaměstnavatele odhalily a se striktním požadavkem úhrady dluhu na pojistném ještě formou penále sankcionovaly.
S účinností od 1. 1. 2008 se při stanovení vyměřovacího základu zaměstnance důsledně vychází z přímé návaznosti na zdaňování příjmů ze závislé činnosti. V podstatě platí zásada, podle které se do vyměřovacího základu zaměstnance zahrne příjem ze závislé činnosti zdaňovaný podle § 6 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZDP). Výjimky, kdy se pojistné neplatí, představují:
- příjmy dani podléhající nebo od daně osvobozené podle § 3 odst. 4, § 4, § 4a a zejména pak