Je nesporné, že pokud jde o odměňování zaměstnanců za práci konanou v pracovním poměru, před soud se dostane spíše otázka týkající se mzdy než platu. Je to dáno tím, že pravidla pro odměňování zaměstnance platem jsou právními předpisy stanovena poměrně přísně a zaměstnavatel nemá v tomto ohledu příliš velký manévrovací prostor.
To lze ostatně dokumentovat citací ustanovení § 122 odst. 1 druhé věty zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, dle které „plat není možné určit jiným způsobem v jiném složení a jiné výši, než stanoví tento zákon a právní předpisy vydané k jeho provedení, nestanoví-li zvláštní zákon jinak“.
To samozřejmě neznamená, že o výši platu nemůže mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem vzniknout soudní spor. Jeden takový nedávno řešil Nejvyšší soud, přičemž se zabýval hledisky pro správné zařazení zaměstnance do platové třídy. Stalo se tak v rozsudku ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2867/2019.
Popis případu
Zaměstnanec byl zaměstnán u zaměstnavatele (statutárního města jako územního samosprávného celku) jako referent na odboru stavebním a všeobecném („referent stavební a všeobecný“). Pro účely odměňování za práci byl zaměstnavatelem zařazen do 9. platové třídy. Takové platové zařazení však zaměstnanec za tři roky z celkové doby trvání pracovního poměru krátce po jeho skončení rozporoval. Podle jeho názoru měl být s ohledem na obsah své pracovní náplně a po něm požadovaných pracovních úkolů zařazen do 10. platové třídy. Odkazoval se v této souvislosti na přílohu k nařízení vlády č. 222/2010 Sb., o katalogu prací ve veřejných službách a správě, v