Je nesporné, že pokud jde o odměňování zaměstnanců za práci konanou v pracovním poměru, před soud se dostane spíše otázka týkající se mzdy než platu. Je to dáno tím, že pravidla pro odměňování zaměstnance platem jsou právními předpisy stanovena poměrně přísně a zaměstnavatel nemá v tomto ohledu příliš velký manévrovací prostor.
To lze ostatně dokumentovat citací ustanovení § 122 odst. 1 druhé věty zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, dle které „plat není možné určit jiným způsobem v jiném složení a jiné výši, než stanoví tento zákon a právní předpisy vydané k jeho provedení, nestanoví-li zvláštní zákon jinak“.
To samozřejmě neznamená, že o výši platu nemůže mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem vzniknout soudní spor. Jeden takový nedávno řešil Nejvyšší soud, přičemž se zabýval hledisky pro správné zařazení zaměstnance do platové třídy. Stalo se tak v rozsudku ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2867/2019.
Popis případu
Zaměstnanec byl zaměstnán u zaměstnavatele (statutárního města jako územního samosprávného celku) jako referent na odboru stavebním a všeobecném („referent stavební a všeobecný“). Pro účely odměňování za práci byl zaměstnavatelem zařazen do 9. platové třídy. Takové platové zařazení však zaměstnanec za tři roky z celkové doby trvání pracovního poměru krátce po jeho skončení rozporoval. Podle jeho názoru měl být s ohledem na obsah své pracovní náplně a po něm požadovaných pracovních úkolů zařazen do 10. platové třídy. Odkazoval se v této souvislosti na přílohu k nařízení vlády č. 222/2010 Sb., o katalogu prací ve veřejných službách a správě, v tehdy platném znění, konkrétně na tam uvedené povolání „referent majetkové správy, správce informačních a komunikačních technologií, referent společné státní správy a samosprávy, referent pro pozemní komunikace“.
Zaměstnavatel dal zaměstnanci částečně za pravdu, a to ve vztahu ke třetímu ze sporných let (připustil přehodnocení platové třídy v důsledku změny právní úpravy na úseku pozemních komunikací). Požadavku zaměstnance na doplacení platu také za první dva sporné roky ovšem nevyhověl. Proto se zaměstnanec obrátil se svojí žalobou na soud.
Soudy nižších stupňů žalobu zaměstnance shodně zamítly. Podle jejich názoru v uvedeném období neměl zaměstnanec s ohledem na jím konanou práci nárok na zařazení do 10. platové třídy. Soud prvního stupně vzal při svém hodnocení v úvahu především skutečnost, že zařazení do vyšší platové třídy je spojeno s vyšší mírou odpovědnosti, přičemž jedinou osobou, která byla zadavatelem operace a která nesla v této souvislosti odpovědnost, byla nadřízená zaměstnance. Odvolací soud považoval za podstatné mj. posouzení, zda činnost zaměstnance byla „komplexní“, tedy zda vykonával všechny činnosti zmíněné právním předpisem, nebo zda šlo „pouze o dílčí úkony, které ve své komplexnosti nezahrnovaly celý soubor činností zařazených do 10. platové třídy“. Podle něho dílčí činnosti vykonávané zaměstnancem nemohou být - vzhledem k tomu, že samostatně nedosahují náročnosti složitějšího úkolu (práce) zařazeného ve vyšší platové třídě - považovány za rovnocenné či srovnatelné se složitějším „komplexním úkolem“ (byť jsou ke splnění složitějšího komplexního úkolu zcela nezbytné).
Zaměstnanec se bránil dovoláním k Nejvyššímu soudu. Jeho přípustnost spatřoval např. v posouzení otázky, zda kritérium pro zařazení zaměstnance do platové třídy podle nařízení vlády č. 222/2010 Sb. spočívá v tom, že zaměstnanec fakticky vykonává všechny činnosti vymezené příslušným ustanovením katalogu prací („hledisko komplexnosti“). Zaměstnanec v dovolání namítal, že neuvedla-li vláda výslovně v katalogu prací, že se v případě práce spočívající v přípravě, zadávání a kontrole veřejných zakázek malého rozsahu má jednat o „komplexní práce“, pak po zaměstnanci, který vykonává některou z činností, nelze požadovat, aby vykonával všechny části dané práce, neboť komplexnost není pojmovým znakem této činnosti.
Z rozhodnutí soudu
Zaměstnanci přísluší platový tarif stanovený pro platovou třídu a platový stupeň, do kterých je zařazen, není-li v zákoníku práce dále stanoveno jinak. Zaměstnavatel zařadí zaměstnance do jedné ze šestnácti platových tříd podle druhu práce sjednaného v pracovní smlouvě a v jeho mezích na něm požadovaných nejnáročnějších prací. Vychází přitom z nařízení vlády č. 222/2010 Sb. (katalogu prací), které stanoví zařazení prací do platových tříd v souladu s charakteristikami platových tříd odstupňovanými podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti práce, jak jsou uvedeny v příloze k zákoníku práce. Zaměstnavatel v rámci platových tříd zařadí zaměstnance do platového stupně podle doby dosažené praxe, doby péče o dítě a doby výkonu vojenské základní (náhradní) služby nebo civilní služby (dále jen „započitatelná praxe“). Bližší způsob zařazování zaměstnanců do platových tříd a platových stupňů upravuje s účinností od 1. 1. 2018 nařízení vlády č. 341/2017 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě, ve znění pozdějších předpisů.
Z uvedené právní úpravy vyplývá, že hlavní a základní nárokovou složkou platu zaměstnance uvedeného v ustanovení § 109 odst. 3 zákoníku práce je platový tarif, který je u každého zaměstnance určován platovou třídou a platovým stupněm, do nichž je zaměstnanec zařazen na základě kritérií pevně stanovených právními předpisy (zákoníkem práce a prováděcími nařízeními vlády). Platový tarif tak zohledňuje složitost, odpovědnost a namáhavost vykonávané práce odpovídající konkrétní platové třídě a míru praktických zkušeností nabytých předchozím výkonem práce odpovídající platovému stupni v rámci dané platové třídy.
Platové třídy rozlišují práce různé složitosti, odpovědnosti a namáhavosti od těch nejméně složitých, s nejmenší odpovědností a nejméně namáhavých až po ty nejsložitější, s největší odpovědností a nejvíce namáhavé. Smyslem a účelem tohoto rozlišení je, aby v každé z platových tříd byly zařazeny práce, jejichž společnou charakteristikou je stejná složitost, odpovědnost a namáhavost. Obecně je složitost, odpovědnost a namáhavost práce pro jednotlivé platové třídy vyjádřena v charakteristikách platových tříd uvedených v příloze zákoníku práce, na jejichž základě byl zpracován katalog prací, kterým se stanoví zařazení prací ve veřejných službách a správě do platových tříd zaměstnanců, jimž je za práci poskytován plat. Katalog prací obsahuje seznam prací, které jsou v něm seřazeny od těch nejjednodušších až po ty nejnáročnější koncepční a systémové práce a rozděleny do šestnácti platových tříd.
Na základě tohoto rozdělení zaměstnavatel zařadí zaměstnance do platové třídy. V případě práce, která není v katalogu prací uvedena, zařadí zaměstnavatel zaměstnance do platové třídy, ve které jsou v katalogu prací zahrnuty příklady prací porovnatelné s ní z hlediska složitosti, odpovědnosti a namáhavosti. Podmínkou zařazení zaměstnance do platové třídy současně je, že zaměstnanec pro výkon práce uvedené v této platové třídě splňuje potřebné vzdělání, popřípadě - nesplňuje-li zaměstnanec podmínku potřebného vzdělání - zaměstnavatel využije (má možnost využít) některou ze stanovených výjimek k zařazení zaměstnance do platové třídy, pro kterou potřebné vzdělání nesplňuje.
Pro zařazení zaměstnance do platové třídy je určující druh práce sjednaný v pracovní smlouvě (popřípadě vyplývající ze jmenování) a nejnáročnější práce, kterou zaměstnanec v jeho mezích vykonává (jejíž výkon zaměstnavatel po zaměstnanci požaduje). Zaměstnavatel tedy zařadí zaměstnance podle ustanovení § 123 odst. 2 zákoníku práce do platové třídy, ve které je podle katalogu prací zařazena nejnáročnější práce, jejíž výkon na zaměstnanci požaduje. Nelze při něm ale mechanicky vycházet jen z rozdělení prací do platových tříd stanoveného katalogem prací, neboť to má svůj význam jen ve spojení se základními charakteristikami platových tříd stanovenými zákonem, jak jsou tyto uvedeny v příloze k zákoníku práce, jež obsahují základní hlediska, z nichž uvedené rozdělení podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti jednotlivých prací vychází. Katalogem prací provedené rozdělení a základní charakteristiky platových tříd jsou pro všechny závazné a zaměstnavatel, popřípadě soud v řízení, jehož předmětem jsou platové nároky zaměstnance, nemohou složitost, odpovědnost a namáhavost práce pro účely zařazení zaměstnance do příslušné platové třídy posuzovat jinak, než jak se z nich podává.
V projednávané věci odvolací soud - poté, co dospěl k závěru, že zaměstnanec pro zaměstnavatele ve dvou ze tří posuzovaných let nevykonával práce „referenta pro pozemní komunikace“ a „referenta společné státní správy a samosprávy“ a neprokázal výkon práce „správce informačních a komunikačních technologií“ - posuzoval, zda jeho zařazení do 10. platové třídy odůvodňuje, že zaměstnanec v uvedené době pro zaměstnavatele vykonával některé práce, jimiž se na základě pokynu své nadřízené podílel na veřejných zakázkách malého rozsahu.
Podle přílohy k zákoníku práce (Charakteristiky platových tříd) je 10. platová třída charakterizována jako zajišťování komplexu činností s obecně vymezenými vstupy, rámcově stanovenými výstupy, značnou variantností způsobu řešení a postupů a specifickými vazbami na široký okruh procesů (dále jen „systémové práce“). Předmětem práce je komplexní systém složený ze samostatných různorodých systémů se zásadními určujícími vnitřními a vnějšími vazbami, koordinace a usměrňování odborných specializovaných prací. Nařízení vlády č. 222/2010 Sb. (katalog prací), příloha v části „B. Zařazení prací do povolání a platových tříd“, „1. Část, Díl 1.01 Práce ve správě organizace“, obsahuje položku „1.01.04 referent majetkové správy“, u níž je do 10. platové třídy zařazena práce 10.3 - „příprava, zadávání a kontrola veřejných zakázek malého rozsahu“.
Z uvedeného zařazení závazně vyplývá, že práce „příprava, zadávání a kontrola veřejných zakázek malého rozsahu“ z hlediska její složitosti, odpovědnosti a namáhavosti patří do 10. platové třídy. Pod uvedenou práci však nelze podřazovat výkon jakýchkoli dílčích činností, jimiž se zaměstnanec na přípravě, zadávání a kontrole veřejných zakázek malého rozsahu podílí. Vzhledem k podané charakteristice 10. platové třídy půjde jen o takové činnosti, jež ve svém souhrnu představují „zajišťování komplexu činností“ v rámci zadaného pracovního úkolu na veřejných zakázkách malého rozsahu (jejich přípravě, zadávání nebo kontrole) a vyznačují se vysokou mírou samostatnosti zaměstnance při volbě způsobu řešení a postupů vedoucích ke splnění pracovního úkolu. Předmětem práce zde je komplexní systém sestávající z dílčích relativně samostatných různorodých činností, jež jsou vzájemně provázané. Nepochybně se tedy jedná o „komplexní práce“ zahrnující bezpodmínečně všechny části daného celku (systému) spojené s odpovědností za uskutečnění úkolů v katalogu prací takto vymezených.
Názor zaměstnance, že za situace, kdy v katalogu prací není uvedeno, že v případě práce „příprava, zadávání a kontrola veřejných zakázek malého rozsahu“ se má jednat o komplexní práce, není komplexnost pojmovým znakem této činnosti, nemůže tedy obstát, neboť pro správné zařazení zaměstnance do platové třídy není významné jen samotné rozdělení prací do platových tříd v katalogu prací, ale též hlediska vymezená základními charakteristikami platových tříd uvedená v příloze k zákoníku práce.
Podle skutkových zjištění soudů se zaměstnanec na veřejných zakázkách malého rozsahu podílel jen výkonem dílčích činností, jak k tomu byl v jednotlivých případech ad hoc - ať již výslovně, či podle zaužívané praxe - pověřen svojí nadřízenou, která byla v každém případě příkazcem operace a odpovědnou osobou za celou zakázku. Konkrétně bylo zjištěno, že zaměstnanec zajišťoval podklady před vypracováním výzvy k podávání námitek, připravoval koncept výzvy (kterou podepisovala jeho nadřízená), shromažďoval obdržené nabídky, byl kontaktní osobou, s níž zájemci mohli řešit „jednotlivosti“, byl přítomen u předání a převzetí děl, která byla předmětem zakázek (opravy chodníků, schodů), a v terénu kontroloval průběh prací. Takto vykonávané dílčí činnosti při přípravě, zadávání a kontrole veřejných zakázek malého rozsahu postrádají prvek „komplexnosti“, který je vlastní pracím zařazeným do 10. platové třídy, při jehož absenci nemohl zaměstnavatel zařadit zaměstnance právě do této platové třídy.
Přestože odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu postrádá úvahu spočívající v porovnání práce vykonávané zaměstnancem s charakteristikami platových tříd uvedenými v příloze k zákoníku práce a následné promítnutí tohoto porovnání do jeho závěrů o možnosti zařadit zaměstnance do 10. platové třídy, je jeho závěr o tom, že zaměstnance do této platové třídy zařadit nelze, nakonec správný.