Odpovědnost za přeplatky v důchodovém pojištění

Vydáno: 25 minut čtení

Problematika subjektivní odpovědnosti příjemců důchodových dávek za přeplatek v sobě nese dva protipóly – na jedné straně zájem státu na vrácení neoprávněně vyplacených dávek, a na druhé straně situaci příjemce dávek (důchodce), který i několik měsíců či let v dobré víře pobíral důchod, jenž mu podle práva nenáležel či byl poskytován v nesprávné výši, a poté mu je uložena povinnost uhradit přeplatek v řádu desetitisíců či statisíců korun. V tomto článku bych se rád zaměřil na aplikační různorodost v přístupech Nejvyššího správního soudu, ČSSZ a veřejného ochránce práv.

Popsaná situace se týká jednak těch příjemců, kterým ČSSZ rozhodnutím uložila povinnost vrátit přeplatek na vdovském či sirotčím důchodu proto, že ČSSZ tyto dávky v důsledku svého nesprávného postupu poskytovala déle, než náležely. Druhou skupinu tvoří příjemci, kterým ČSSZ rozhodnutím uložila povinnost vrátit přeplatek na důchodu z důvodu, že v důsledku jejího nesprávného postupu došlo k poskytování důchodu ve vyšší výměře, než náležel. I když tito stěžovatelé neporušili žádnou zákonnou povinnost (zejména oznamování rozhodných skutečností) a důchod pobírali v dobré víře, že jim náleží, ČSSZ v těchto případech dosud měla většinou za to, že přeplatek zavinili, neboť museli z okolností předpokládat, že jim důchod nenáleží, resp. nenáleží jim v takové výši, a proto jsou splněny zákonné podmínky vzniku odpovědnosti.

Cílem tohoto článku je seznámit čtenáře s právní úpravou subjektivní odpovědnosti za přeplatky, shrnout postoj relevantních institucí k této problematice (ČSSZ, Nejvyšší správní soud, veřejný ochránce práv) a popsat vývoj v této oblasti do současného stavu.

Zákonné podmínky vzniku odpovědnosti za přeplatek

Subjektivní odpovědnost příjemců dávek důchodového pojištění je upravena v ust. § 118a odst. 1 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení1) (dále také jen „ZOPSZ“), podle kterého platí, že „jestliže důchod byl vyplacen neprávem nebo ve vyšší částce, než náležel, protože příjemce důchodu nesplnil některou jemu uloženou povinnost, přijal důchod nebo jeho část, ačkoliv musel z okolností předpokládat, že byl vyplacen neprávem nebo ve vyšší částce, než náležel, nebo vědomě jinak způsobil, že důchod nebo jeho část byl vyplácen neprávem nebo ve vyšší částce, než náležel, má plátce důchodu vůči příjemci důchodu nárok na vrácení, popřípadě náhradu nesprávně vyplacené částky.“

Ustanovení § 118 odst. 3 ZOPSZ pak stanoví, že „nárok na vrácení, popřípadě náhradu částek vyplacených neprávem nebo ve vyšší výši, než náležely, zaniká uplynutím pěti let ode dne výplaty dávky. Lhůta uvedená ve větě první neplyne po dobu řízení o námitkách, žalobě, výkonu rozhodnutí, nebo jsou-li na úhradu přeplatku prováděny srážky z důchodu nebo ze mzdy nebo placeny splátky na základě dohody o uznání dluhu.“

Odpovědnost příjemce důchodové dávky za vznik přeplatku je koncipována jako subjektivní. Příjemce dávky nese odpovědnost za vznik přeplatku tehdy, pokud jej zavinil. Z citovaného ustanovení je zřejmé, že předpoklady vzniku odpovědnosti příjemce důchodové dávky za přeplatek na dávce jsou 1) protiprávní úkon příjemce, 2) vznik přeplatku, 3) příčinná souvislost mezi protiprávním úkonem a vznikem přeplatku a 4) existence zavinění. Zavinění musí existovat alespoň ve formě nevědomé nedbalosti (vědět mohl a měl). A právě v posuzování zavinění je úskalí případů tohoto druhu – ke vzniku odpovědnosti musí být zavinění prokázáno alespoň v minimální požadované formě – nevědomé nedbalosti.

Judikatura Nejvyššího správního soudu

Předmětné ustanovení vykládá Nejvyšší správní soud ve své ustálené judikatuře tak, že obsahuje několikero skutkových podstat upravujících situace, kdy je z různých důvodů důchodová dávka vyplacena ve vyšší částce, než by měla náležet. Konkrétně v rozsudku ze dne 26. 5. 2010, čj. 3 Ads 35/2010-54, který ČSSZ často zmiňuje v odůvodnění svých rozhodnutí, dospěl Nejvyšší správní soud k názoru, že schéma tohoto odpovědnostního vztahu je tvořeno alternativními skutkovými podmínkami, z nichž alespoň jedna musí být splněna pro vznik odpovědnosti za přeplatek na důchodu (tj. „nesplnění uložené povinnosti“, „přijetí důchodu či jeho části při vědomí jeho neoprávněného vyplacení“, „jiné vědomé způsobení vzniku přeplatku“). Teorie i praxe pak nahlíží na charakter této právní odpovědnosti tak, že u skutkových podstat spočívajících v přijetí důchodu vědomě ve vyšší částce a v jiném vědomém způsobení vzniku přeplatku jde o odpovědnost založenou na zavinění škodlivého následku, přičemž postačuje zavinění ve formě nedbalosti.2)

Z judikatury Nejvyššího správního soudu3) vyplývá, že pro posouzení splnění podmínky zavinění je třeba si položit otázku, zda příjemce důchodu musel z okolností předpokládat, že mu byl důchod vyplacen neoprávněně, tj. zda s ohledem na prokázané skutečnosti měl nebo mohl předpokládat, že způsobí škodlivý následek. K tomu dle Nejvyššího správního soudu rozhodně nepostačuje odkázat jen na zásadu „neznalost zákona neomlouvá“. Nestačí tedy dovodit, jak ČSSZ často argumentovala, že příjemce důchodu si měl nastudovat příslušnou právní úpravu a z ní měl zjistit, že důchod mu byl přiznán chybně. Takovouto argumentaci v minulosti odmítl nejen Nejvyšší správní soud, ale i veřejný ochránce práv (např. v níže uvedeném případu sp. zn. 3686/2012/VOP/DŘ).

Nevědomá nedbalost a objektivní odpovědnost

Nejvyšší správní soud tak učinil zejména ve svém rozsudku ze dne 18. 6. 2014, čj. 8 Ads 17/2014-33, č. 3081/2014 Sb. NSS, kde uvedl, že popsaná úvaha „nerozlišuje mezi odpovědností za nevědomou nedbalost a objektivní odpovědností, u které se zavinění vůbec nezkoumá. Zásada,neznalost zákona neomlouvá’ se uplatní shodně u obou typů odpovědnosti. To znamená, že odpovědná osoba se nemůže dovolávat neznalosti zákona ani při odpovědnosti objektivní, ani při odpovědnosti za nevědomou nedbalost. Odpovědnost za zavinění ve formě nevědomé nedbalosti se tak od odpovědnosti objektivní liší právě a pouze v tom, že ke vzniku odpovědnosti za nevědomou nedbalost musí být prokázáno, že příjemce důchodu vzhledem ke svým osobním poměrům a okolnostem případu nezachoval potřebnou míru opatrnosti, když předpokládal, že přijímáním důchodu neporušuje ani neohrožuje žádný zájem chráněný zákonem.“

Opačný názor na danou problematiku zaujal např. Městský soud v Praze,4) dle kterého „povinnost vrátit neprávem vyplacenou dávku má příjemce dávky i tehdy, když přijal částku v dobré víře, neboť je zde zřejmý veřejný zájem na tom, aby dávky důchodového zabezpečení byly vyplaceny jen v souladu se zákonem, který převyšuje dobrou víru jednotlivce“. Proti citovanému rozsudku byla podána kasační stížnost. Nejvyšší správní soud následně svým rozsudkem5) rozsudek Městského soudu v Praze sice potvrdil, v odůvodnění tohoto rozsudku však citovaný právní názor Městského soudu v Praze překonal, když jako klíčovou označil otázku, zda stěžovatelova odpovědnost za přeplatek na sirotčím důchodu vznikla na základě nedbalostního zavinění, přičemž dospěl k závěru, že ČSSZ naplnění této podmínky v řízení prokázala.

Neprávem přiznaný vdovský důchod

V jednom ze svých posledních rozsudků k této problematice6) se Nejvyšší správní soud zabýval situací, kdy žalobkyni – žadatelce o důchod pracovník příslušné okresní správy sociálního zabezpečení sdělil, že nemá nárok na vdovský důchod. Žalobkyně přesto žádost o důchod podala a byl jí přiznán. Následně ČSSZ zjistila, že jí byl přiznán neprávem, tudíž ho žalobkyni odňala a uložila jí povinnost vrátit přeplatek na tomto důchodu. Nejvyšší správní soud konstatoval, že jestliže ČSSZ přiznala žalobkyni na základě její žádosti (obnovený) vdovský důchod, pak žalobkyně oprávněně vycházela z presumpce správnosti vydaného správního rozhodnutí. Ze samotného faktu, že ji zaměstnanci na pobočce okresní správy sociálního zabezpečení před podáním žádosti poučili, že žádnou z podmínek pro přiznání důchodu nesplňuje, nelze dovodit, že vzhledem ke svým osobním poměrům měla a mohla předpokládat, že důchod je jí vyplácen neprávem.

Nedostatek obezřetnosti při přijetí částky vdovského důchodu, kterou jí svým rozhodnutím ČSSZ sama přiznala, ale nelze spatřovat jen v tom, že stěžovatelka nezačala aktivně ověřovat správnost rozhodnutí ústředního orgánu státní správy jen proto, že na jeho místních pobočkách ji předtím řadoví zaměstnanci informovali o jejím nároku odlišně. Stěžovatelka dle NSS mohla důvodně předpokládat, že na ústředí ČSSZ pracují zaměstnanci kvalifikovanější, kteří navíc její žádost hodnotili za účelem vydání závazného rozhodnutí a nikoliv v rámci pouhé ústní konzultace před podáním žádosti. Nejvyšší správní soud uzavřel, že zavinění škodlivého následku (přijetí neoprávněně vyplacených částek vdovského důchodu) na straně stěžovatelky se nepodařilo prokázat. V hodnocení tohoto případu se Nejvyšší správní soud shodl s náhledem veřejného ochránce práv, který případ stěžovatelky taktéž posuzoval (viz níže uvedený případ sp. zn. 5959/20136/VOP/JMA).

Nesplnění ohlašovací povinnosti

V praxi se objevují též případy, kdy si je příjemce důchodu vědom, že mu důchod již nenáleží, rozhodné skutečnosti však nahlásí až po uplynutí zákonné osmidenní lhůty. Nejvyšší správní soud v jednom ze svých dřívějších rozsudků7) k této problematice uvedl, že je třeba se prioritně zabývat příčinnou souvislostí a najisto postavit, zda existuje příčinná souvislost mezi zaviněním příjemce dávky důchodového pojištění a skutečností, že byl vyplácen neprávem důchod nebo jeho část. I když příjemce důchodu nesplní řádně svou ohlašovací povinnost a rozhodné skutečnosti sdělí po uplynutí stanovené lhůty, avšak v době, kdy je ještě možné ze strany plátce dávky včas zareagovat a dávku zastavit, pak nelze podle Nejvyššího správního soudu mezi porušením povinnosti příjemce a mezi nesprávně vyplacenou dávkou hledat příčinnou souvislost a odpovědnost za přeplatek tak nevznikne. Nejvyšší správní soud řešil též případy, kdy zavinění příjemce důchodu naopak bylo prokázáno, a příjemce důchodu byl povinen přeplacenou částku vrátit. Skutkově se však jednalo o odlišné kauzy. Jedním z typických případů je pokračování ve vyplácení vdoveckého důchodu, který byl přiznán pouze na 1 rok s tím, že tato skutečnost byla stěžovateli v rozhodnutí o přiznání důchodu oznámena.8) V tomto případě tedy přistoupila další okolnost, ze které bylo možno dovodit zavinění škodlivého následku v podobě neoprávněné výplaty důchodu.

Ukládání povinnosti vrátit přeplatek na dávce důchodového pojištění

Správní praxe ČSSZ

ČSSZ, která je hlavní nositelkou důchodového pojištění, a tedy i hlavním orgánem rozhodujícím o vzniku přeplatku,9) dlouhodobě zastávala spíše extenzivní výklad podmínky zavinění. V posledních měsících však, zdá se, dochází k posunu správní praxe, v návaznosti na judikaturu Nejvyššího správního soudu v této oblasti a stanoviska veřejného ochránce práv. V rozhodovací činnosti ČSSZ tak lze v poslední době vysledovat poněkud restriktivnější výklad podmínky zavinění, tedy výklad vstřícnější k příjemcům přeplatků.

Při aplikování předmětného ustanovení ČSSZ vychází zejména z výše uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2010, čj. 3 Ads 35/2010-54, dle kterého uvedené ustanovení § 118a odst. 1 ZOPSZ upravující odpovědnost příjemců dávek důchodového pojištění, obsahuje schéma tvořené „alternativními skutkovými podmínkami, z nichž alespoň jedna musí být splněna pro vznik odpovědnosti za přeplatek na důchodu (tj.,nesplnění uložené povinnosti’,,přijetí důchodu či jeho části při vědomí jeho neoprávněného vyplacení’, „jiné vědomé způsobení vzniku přeplatku’)“.

Přeplatky v důchodovém pojištění v agendě veřejného ochránce práv

Případy tohoto druhu se v agendě veřejného ochránce práv začaly objevovat v hojnější míře v letech 2011 a 2012. Důvodem byla skutečnost, že v těchto letech proběhlo porovnání databází ČSSZ a Ministerstva vnitra, na základě čehož došlo ke zjištění těch případů, kdy někteří příjemci pobírali jeden důchod od ČSSZ a druhý od Ministerstva vnitra s tím, že jeden z těchto důchodů jim zpravidla náležel v nižší částce, než byl poskytován.

Tehdejší veřejný ochránce práv JUDr. Pavel Varvařovský konstatoval, že důchody v těchto případech nebyly nesprávně vyplaceny zaviněním stěžovatelů, kteří řádně splnili svou ohlašovací povinnost (např. ohlášení ukončení studia či pobírání dalšího důchodu od druhého orgánu sociálního zabezpečení), ani nemohli z okolností předpokládat, že důchod nenáleží a ani jinak vědomě nezpůsobili, že důchod nebo jeho část jim byl vyplácen neprávem, ale v důsledku chybného postupu ČSSZ.

Příjemce důchodu nemůže být odpovědný za postup a rozhodování orgánů sociálního zabezpečení a nemůže mu tedy být k tíži, vyplácí-li mu ČSSZ v těchto případech důchod, i když nenáleží. ČSSZ se s názorem ochránce ve většině případů neztotožnila, a proto několik stěžovatelů podalo proti rozhodnutím ČSSZ správní žaloby. V rámci řízení o nich však soudy ve většině případů10) (Nejvyšší správní soud vždy) zaujaly v podstatě stejný názor jako veřejný ochránce práv.

Současná veřejná ochránkyně práv Mgr. Anna Šabatová, PhD., i její předchůdci tedy dospěli k názoru, že v těchto případech nejsou splněny podmínky odpovědnosti za přeplatek, neboť příjemci důchodů vzhledem ke svým osobním poměrům a okolnostem případu nemohli předpokládat, že je důchod nesprávně vypočten. Tento názor následně potvrdily i příslušné soudní instance.

Osobně sdílím také názor, že nelze akceptovat argument ČSSZ, kdy dovozuje odpovědnost za přeplatek i ze skutečnosti, že dotčeným příjemcům důchodů mělo a mohlo být zřejmé ze Sbírky zákonů, resp. z příslušných ustanovení zákona č. 155/1995 Sb., že existuje speciální formule pro stanovení výše důchodů při jejich souběhu. Při přijetí takového názoru by totiž zcela ztratily smysl další alternativní podmínky popsané ve výše cit. ust. § 118 zákona č. 582/1991 Sb., tedy „nesplnění uložené povinnosti“ a „jiné vědomé způsobení vzniku přeplatku“, neboť ČSSZ by vždy a ve všech případech vzniklého přeplatku mohla bez dalšího konstatovat nevědomou nedbalost (tedy „přijetí důchodu či jeho části při vědomí jeho neoprávněného vyplacení“) s odkazem na zákon o důchodovém pojištění. Takový postup jistě nebyl úmyslem zákonodárce, neboť v takovém případě by zákonodárce tento druh odpovědnosti konstruoval jako odpovědnost objektivní, tedy odpovědnost za výsledek, kdy se nezkoumá zavinění, jako např. při souběhu výdělečné činnosti s předčasným starobním důchodem.

Konkrétní případy v agendě veřejného ochránce práv

Pro ilustraci aplikačního přístupu ČSSZ, resp. jejího výkladu podmínky zavinění považuji za vhodné uvést několik typických případů řešených veřejným ochráncem práv v posledních letech. V těchto případech se odráží konstantní názor veřejné ochránkyně práv i jejích předchůdců na danou problematiku.

Pobírání vdoveckého důchodu ve vyšší výměře, než náležel

11)Podmínky odpovědnosti za přeplatek v důchodovém pojištění (§ 118a odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb.) jsou splněny pouze tehdy, pokud je prokázáno zavinění příjemce alespoň ve formě nevědomé nedbalosti (mohl a měl vědět, že důchod nenáleží). Nevědomou nedbalostí přitom není neznalost příslušných ustanovení zákona o důchodovém pojištění o krácení důchodů při jejich souběhu.

Stěžovatel, poživatel starobního důchodu, požádal ČSSZ o přiznání vdoveckého důchodu. V žádosti řádně uvedl, že pobírá starobní důchod. Pochybením úřadu mu ovšem byl vdovecký důchod přiznán ve vyšší výměře, než náležel (4 427 Kč místo 1 429 Kč, tj. tak, jako by nebyl poživatelem starobního důchodu). Po 5 letech ČSSZ stěžovateli rozhodnutím uložila povinnost vrátit přeplatek na vdoveckém důchodu ve výši 190 762 Kč s odůvodněním, že musel z okolností předpokládat, že při současné výplatě více důchodů dochází k jejich úpravě, takže na úhrnné výši těchto důchodů náleží méně, než kolik mu bylo vypláceno a tím dle úřadu zavinil přeplatek na vdoveckém důchodu.

Veřejný ochránce práv JUDr. Pavel Varvařovský ve své zprávě o šetření konstatoval, že úřad ve věci pochybil, když dovodil odpovědnost stěžovatele za přeplatek na vdoveckém důchodu a následně mu uložil povinnost tento přeplatek vrátit. Dle názoru ochránce nebyly splněny podmínky vzniku odpovědnosti, neboť nebylo prokázáno zavinění stěžovatele alespoň v minimální požadované formě – tedy ve formě nevědomé nedbalosti.

ČSSZ se ve svém vyjádření ke zprávě o šetření neztotožnila se závěry ochránce, když uvedla, že skutečnost, že při souběhu nároků na důchod nenáleží účastníku řízení oba důchody v plné výši, je obzvláště mezi poživateli důchodů vyplácených orgány sociálního zabezpečení Ministerstva obrany, Ministerstva vnitra a Ministerstva spravedlnosti obecně známa. Odpovědnost příjemce dávky však není odvozována ze skutečnosti, zda si byl vědom, že mu oba důchody v plné výši nenáleží, ale pouze zda si uvedeného být vědom měl a mohl. Právní normy stanovené ve vyhlášených právních předpisech jsou obecně závazné, přičemž každý má možnost se s danou normou seznámit.

ČSSZ dále odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 3 Ads 35/2010-54 ze dne 26. 5. 2010. Tento rozsudek ovšem řeší skutkově odlišný případ, kdy poživatel vdoveckého důchodu byl rozhodnutím úřadu výslovně seznámen s přiznáním tohoto důchodu na dobu jednoho roku, a přesto jej po uplynutí této lhůty pobíral dál. ČSSZ též konstatovala, že vyčká na rozhodnutí soudu, neboť stěžovatel v mezidobí podal správní žalobu.

Krajský soud k žalobě stěžovatele potvrdil správnost rozhodnutí úřadu o uložení povinnosti vrátit přeplatek na vdoveckém důchodu. Stěžovatel ovšem proti rozsudku tohoto soudu podal kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, který následně zrušil jak rozhodnutí ČSSZ o přeplatku, tak rozsudek krajského soudu. Nejvyšší správní soud se tak ztotožnil s názorem bývalého veřejného ochránce práv, že v případě stěžovatele odpovědnost za přeplatek nevznikla a konstatoval, že pokud pojištěnec v žádosti o přiznání vdoveckého důchodu výslovně uvede, že již pobírá starobní důchod a výše následně přiznaného vdoveckého důchodu není zjevně nesprávná, nejsou zpravidla splněny podmínky pro vznik nároku na vrácení, popř. náhradu nesprávně vyplacené částky.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu jako opatření k nápravě ochránkyně shledala dostatečným a danou záležitost proto uzavřela.

Opožděné vydání rozhodnutí o odnětí důchodu

Jestliže příjemce důchodu řádně splnil svou ohlašovací povinnost a přeplatek důchodu následně vznikl na základě zavinění ČSSZ, nemá ČSSZ právo na vrácení přeplatku, který vznikl jejím zaviněním.12)

Na ochránce se obrátila stěžovatelka, která brojila proti uložení povinnosti vrátit přeplatek na vdovském důchodu. Dcera stěžovatelky ukončila studium, což stěžovatelka ČSSZ řádně písemně oznámila. V návaznosti na to vydala ČSSZ rozhodnutí, kterým odňala její sirotčí důchod, ovšem ponechala stěžovatelce důchod vdovský (jehož pobírání však bylo podmíněno pobíráním sirotčího důchodu, resp. dceřinou nezaopatřeností).

Po půl roce vydala ČSSZ rozhodnutí č. I, kterým odňala vdovský důchod z důvodu ukončení studia dcery, kdy již nadále nebyla nezaopatřeným dítětem. Současně vydala ČSSZ též rozhodnutí č. II, kterým stěžovatelce uložila vrátit přeplatek na vdovském důchodu za výše uvedené půlroční období.

Ochránce na základě šetření konstatoval, že důchod nebyl nesprávně vyplacen zaviněním stěžovatelky, která řádně splnila svou ohlašovací povinnost, ale v důsledku chybného postupu ČSSZ s tím, že příjemce důchodu není odpovědný za postup a rozhodování orgánů sociálního zabezpečení a nemůže mu tedy být k tíži, rozhodne-li ČSSZ o odnětí důchodu se zpožděním i několika měsíců. ČSSZ tedy ve věci stěžovatelky pochybila, když neodňala její vdovský důchod zároveň se sirotčím a následně jí uložila povinnost vrátit přeplatek na vdovském důchodu. Ochránce též zdůraznil, že stěžovatelka vycházela z rozhodnutí ČSSZ, kde je jednoznačně uvedeno, že jí nadále náleží vdovský důchod. Nebylo tedy možno po ní spravedlivě požadovat, aby si danou skutečnost ještě ověřovala, neboť oprávněně vycházela z předpokladu, že ČSSZ postupuje v souladu s platnou a účinnou právní úpravou.

ČSSZ k danému případu uvedla, že stěžovatelka sice včas nahlásila ukončení studia dcery Ivy, nicméně ke vzniku odpovědnostního vztahu za přeplatek postačí, pokud účastnice řízení z okolností mohla předpokládat, že důchod byl vyplacen neprávem. Z dikce ustanovení § 50 odst. 2 (podmínky dalšího nároku na vdovský důchod) a § 20 odst. 3 (definice nezaopatřeného dítěte) zákona č. 155/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z důvodu, že jmenovaná věděla, že její dcera ukončila soustavnou přípravu na budoucí povolání, měla a mohla vědět, že se jedná o vdovský důchod vyplácený neprávem, avšak tyto platby přijala.

ČSSZ tedy s názorem ochránce nesouhlasila (i když připustila možnost i jiného právního pohledu na věc), avšak ministr práce a sociálních věci rozhodl, že v záležitosti stěžovatelky došlo k tvrdosti zákona a rozhodnutí o přeplatku zrušil.

Přiznání vdovského důchodu v důsledku omylu ČSSZ

Naplnění všech prvků vzniku odpovědnosti za přeplatek dle § 118a odst. 1 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení musí ČSSZ zkoumat ex offo, neboť řízení o stanovení povinnosti vrátit přeplatek se vede z moci úřední; zavinění alespoň ve formě nevědomé nedbalosti není u dané skutkové podstaty zmíněného ustanovení presumováno a ČSSZ je musí v řízení o přeplatku na dávce prokázat, resp. uvést, z jakých okolností dovozuje, že příjemce důchodu vzhledem ke svým osobním poměrům měl a mohl předpokládat, že důchod je mu vyplácen neprávem.13)

Stěžovatelka v roce 2013 požádala o opětovné přiznání vdovského důchodu od roku 2012 (tehdy dosáhla 55 let), i když hranice 55 let v roce 2012 již neplatila. ČSSZ dle této zrušené právní úpravy důchod nesprávně přiznala, následně jej odňala a stěžovatelce uložila povinnost vrátit přeplatek ve výši 110 523 Kč.

V rozhodnutí ukládajícím povinnost vrátit přeplatek ČSSZ konstatovala, že k naplnění alternativy „příjemce důchodu přijal důchod, ačkoliv musel z okolností předpokládat, že byl vyplacen neprávem“ došlo tím, že stěžovatelka přes upozornění uplatnila žádost o vdovský důchod. K tomu veřejný ochránce práv uvedl, že k naplnění dané alternativy dojde jen tehdy, jsou-li zároveň naplněny všechny obecné prvky odpovědnostního vztahu, tedy i protiprávní jednání příjemce důchodu – protiprávním jednáním však v žádném případě nemohla být skutečnost, že paní K. uplatnila žádost o důchod, byť vyšla z nesprávných předpokladů; žadatel totiž není povinen už v žádosti svou věc správně kvalifikovat. Řádnou aplikaci právní úpravy je povinen provést až správní orgán ve správním řízení.

Stěžovatelka napadla rozhodnutí ČSSZ správní žalobou. Nejvyšší správní soud, který rozhodoval o kasační stížnosti stěžovatelky, ve svém rozsudku argumentoval i zprávami veřejného ochránce práv vydanými jednak v dané věci, a také ve výše uvedené věci 3686/2012/ VOP/ a rozhodnutí ČSSZ o přeplatku zrušil.

Průtahy v řízení o odnětí důchodu

Odpovědnost příjemce důchodové dávky za vznik přeplatku na pozůstalostním důchodu je odpovědností subjektivní, tzn. že příjemce nese odpovědnost za vznik přeplatku tehdy, pokud vznik přeplatku zavinil. Jestliže část přeplatku vznikla na základě zavinění příjemce důchodu a část na základě zavinění ČSSZ (průtahy v řízení o odnětí dávky), nemá ČSSZ právo na vrácení části přeplatku, který vznikl jejím zaviněním.14)

Stěžovatelka oznámila ukončení studia své dcery až po uplynutí zákonné osmidenní lhůty. Stěžovatelce bylo na příslušné OSSZ sděleno (poté, co předložila potvrzení o ukončení studia své dcery), že jí vdovský a sirotčí důchod již nenáleží s tím, že zastavení výplaty důchodu trvá déle a je tedy možné, že jí důchody ještě několikrát přijdou na účet, ale že již nadále nesmí důchody z účtu vybírat.

ČSSZ se v dané záležitosti dopustila průtahů, když vydala rozhodnutí o odnětí důchodů s několikaměsíčním zpožděním, čímž přispěla k vzniklé situaci. ČSSZ sama ve svém vyjádření poukázala na správní řád, podle něhož správní orgán rozhodne v jednoduchých věcech bezodkladně, a konstatovala, že v případě stěžovatelky se jednalo o jednoduchou věc, rozhodnutí o odnětí vdovského i sirotčího důchodu tedy mělo být vydáno bezodkladně, aby byl přeplatek co nejnižší, což se nestalo.

V průběhu šetření provedla ČSSZ opravu, kdy stanovila jiné (kratší) období, za něž vznikl přeplatek. Opravu zdůvodnila nedodržením lhůty pro vydání rozhodnutí stanovené správním řádem.

Závěr

Jsem toho názoru, stejně jako Nejvyšší správní soud a veřejný ochránce práv, že v daných případech ČSSZ aplikovala velmi extenzivní výklad splnění podmínky zavinění coby jeden z předpokladů odpovědnosti za přeplatek v důchodovém pojištění. V řízení o přeplatku tedy musí být prokázáno a řádně odůvodněno,15) že příjemce důchodu vzhledem ke svým osobním poměrům a okolnostem případu nezachoval potřebnou míru opatrnosti, když předpokládal, že přijímáním důchodu neporušuje ani neohrožuje žádný zájem chráněný zákonem. Tento vztah příjemce ke škodlivému následku je třeba pečlivě zkoumat a jen při jeho prokázání lze příjemci uložit povinnost uhradit vzniklý přeplatek. Budoucí praxe ČSSZ ukáže, v jaké míře je tento právní názor v konkrétních případech zohledňován.

Právní předpisy citované v článku

(předpisy jsou vždy citovány ve znění pozdějších předpisů, pokud není výslovně uvedeno jinak)

Související dokumenty

Související pracovní situace

Doba pojištění (příspěvková, povinná)
Doba pojištění (příspěvková, dobrovolná)
Náhradní doba důchodového pojištění, vyloučená doba
Odchod do starobního důchodu
Odchod do „předčasného“ starobního důchodu
Odchod do invalidního důchodu
Vyrovnávací příspěvek v těhotenství a mateřství
Ošetřovné
Dovolená po mateřské dovolené
Dávka otcovské poporodní péče, tzv. otcovská
Dlouhodobé ošetřovné
Kontrola dodržování režimu dočasně práce neschopného pojištěnce
Nemocenské – poskytování po uplynutí podpůrčí doby
Nemocenské
Určení daňové rezidence dle SZDZ
Závislá činnost a SZDZ
Poměrná část mzdy při DPN zahrnující dny svátků
Prohlášení poplatníka k uplatnění měsíčních slev na dani
Sleva na poplatníka a sleva na manželku (manžela)
Výpočet mzdy

Související články

Vyplňování ELDP - doby vyloučené vs. doby odečítané
Co vás zajímá - co zajímá zaměstnavatele a zaměstnance z oblasti sociálního pojištění
Vyplňování evidenčních listů důchodového pojištění (ELDP) za rok 2018
Zvýšení důchodů a příplatků k důchodu v roce 2022
Nové parametry důchodového pojištění pro rok 2021
Nové parametry důchodového pojištění a zvýšení důchodů v roce 2020
Přiznání důchodu a zdravotní pojištění
Povinnosti zaměstnavatelů v sociálním pojištění
Parametry sociálního pojištění pro rok 2023
Parametry sociálního pojištění pro rok 2024
Poživatelé důchodů a jejich výdělečná činnost z pohledu zdravotního pojištění
Změna pravidel zvýšení důchodů
Zvýšení důchodů a příplatků k důchodu v roce 2023
Parametry sociálního pojištění pro rok 2022
Vyplňování evidenčních listů důchodového pojištění (ELDP) za rok 2019
Zvláštní opatření v sociálním pojištění osob samostatně výdělečně činných
Vedení a předkládání evidenčních listů důchodového pojištění za rok 2020 a novinky pro rok 2021
Vyměřovací základ, osobní péče, posuzování zdravotního stavu i náhrada starobního důchodu v aktuální judikatuře NSS
Parametry sociálního pojištění pro rok 2021
Vedení a předkládání evidenčních listů důchodového pojištění za rok 2021
Řízení o změně důchodu a jeho specifika z pohledu veřejného ochránce práv a soudní judikatury
Vyplňování evidenčních listů důchodového pojištění (ELDP) za rok 2017

Související otázky a odpovědi

Hornický důchod
Sociální pojištění OSVČ
Vyloučené doby pro ELDP
Souběh zaměstnání u jednoho zaměstnavatele
Zálohy u licenčních poplatků
Vyplnění evidenčního listu
Ubytovací služby ČR a zaměstnání v Belgii
Přehled na SP - OSVČ za rok 2020
Starobní důchod
Invalidní důchod pro OSVČ
Vyplnění ELDP
Promíjení pojistného na sociální zabezpečení v souvislosti s mimořádnými opatřeními při epidemii
Zálohy OSVČ na zdravotní a sociální pojištění při snížení zdanitelných příjmů
ELDP a DPČ
Mimořádné studium tzv. nultého ročníku vysoké školy jako náhradní doba důchodového pojištění
Neplacené volno po část dne
Předčasný důchod
Zálohy na důchodové pojištěné OSVČ - vedlejší
Forma předání ELDP zaměstnanci
Přechod na jiný typ zaměstnaneckého poměru

Související předpisy

582/1991 Sb. o organizaci a provádění sociálního zabezpečení
155/1995 Sb. o důchodovém pojištění
280/2009 Sb. daňový řád
500/2004 Sb. správní řád