JUDr. Jaroslav Stádník, Ph.D.

Článek se věnuje objektivní odpovědnosti a možnosti vyvinění právnických a fyzických osob v případě, že jsou obviněny ze spáchání přestupku na úseku bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, přičemž i tato odpovědnost má své hranice.

Podstatou tohoto článku je zamyšlení nad relativně novou povinností vznikající provozovateli vyhrazeného technického zařízení ve smyslu § 22 1) zákona č. 250/2021 Sb., o bezpečnosti práce v souvislosti s provozem vyhrazených technických zařízení a o změně souvisejících zákonů (dále jen „zákon“), který musí při splnění zákonem stanovených podmínek ohlásit vznik havárie. V opačném případě mu může být uložena pokuta za přestupek ve výši 2 000 000 Kč. 2)

Uvedená problematika je druhou částí článku, který byl zveřejněn v dubnovém čísle tohoto periodika. Zabývá se povinností zaměstnavatele vyhledávat a odstraňovat rizika na pracovišti a s tím související povinnosti vést o této činnosti dokumentaci, a to ve světle nedávného rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 488/2020–44, ze dne 1. 7. 2021, a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 62 Ad 1/2019-73, ze dne 3. 12. 2020, jež mu předcházel, ve kterých byl posuzován rozsah povinnosti zaměstnavatele zpracovávat za účelem plnění prevence rizik zaměstnavatelé dokumentaci, ve které jsou veškerá nalezená rizika vyhodnocena s uvedením příslušných opatření. Právě tato dokumentace je východiskem pro zajišťování BOZP.

Na tuto zdánlivě jednoduchou otázku, alespoň z hlediska zákonného vymezení této povinnosti, je v kontextu rozhodování správních soudů v současné době těžké najít jednoduchou odpověď, neboť tato povinnost je jimi zlehčována a podmiňována dalšími podmínkami, kdy až při jejich splnění může dle příslušných rozhodnutí soudů porušení této povinnosti vést k vyřazení uchazeče o zaměstnání z evidence.

Předmětem článku jsou některé názory vyslovené Nejvyšším správním soudem v oblasti § 102 odst. 3 a 4 zákoníku práce 1), které se týkají prevence rizik, přičemž současně bude také upozorněno na problematiku institutu opatření k odstranění nedostatků, ke kterému přistupuje inspektor na základě § 7 odst. 1 písm. h) zákona o inspekci práce 2). K náležitému zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (dále též „BOZP“) patří povinnost zaměstnavatele vyhledávat a vyhodnocovat rizika možného ohrožení života a zdraví zaměstnanců, která se týkají výkonu práce zcela zásadní. Jedná se o zcela klíčovou činnost zaměstnavatele v rámci BOZP, od které se odvíjejí veškeré další aktivity a povinnosti na zaměstnavatele i dalších subjektů na úseku BOZP. Tato povinnost má i své zákonné zakotvení v § 101 3) a § 102 zákoníku práce.

Předmětem tohoto článku je rozsudek Nejvyššího správního soudu1), který se blíže zabývá vymezením pojmu pracoviště ve vztahu k povinnostem zaměstnavatele za situace, kdy jej sdílí s jiným zaměstnavatelem. V daném případě pak byla dále zkoumána povinnost zaměstnavatele vytvářet bezpečné pracovní podmínky a povinnost informovat druhého zaměstnavatele o rizicích a přijatých opatřeních k ochraně před jejich působením.

Předmětem tohoto článku je rozsudek Nejvyššího správního soudu, který se zabýval problematikou porušení povinností ze strany zaměstnavatele v oblasti zaměstnanosti. V rámci soudního přezkumu byly posuzovány povinnosti zaměstnavatele mít kopie dokladů prokazujících vznik základního pracovněprávního vztahu na pracovišti a povinnost neumožnit výkon nelegální práce. Jakkoliv Nejvyšší správní soud kasační stížnosti Státního úřadu inspekce práce nevyhověl, korigoval v rozsudku některé úvahy krajského soudu, a v tomto rozsudku jsou uvedeny důležité úvahy pro aplikační praxi, které zasahují do činnosti orgánů inspekce práce při kontrole dodržování povinností zaměstnavatelů.

Tento článek se zaměřuje novelu zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, která je součástí nedávno přijaté novely zákoníku práce, a která nabude účinnosti 30. července tohoto roku. Jakkoliv se svým rozsahem nejedná o rozsáhlou novelu zákona o inspekci práce, obsahuje několik důležitých změn.

Nejvyšší správní soud v rozsudku, který se týkal vyřazení uchazečky o zaměstnání v návaznosti na velice častou argumentaci, posuzoval situaci, kdy došlo k nenastoupení do zprostředkovaného zaměstnání, neboť uchazečka o zaměstnání namítala jeho nevhodnost z důvodu dosažené kvalifikace, avšak vzhledem ke všem okolnostem neměla tato její argumentace v daném případě úspěch.

Předmětem tohoto článku je zhodnocení rozsudku Nejvyššího správního soudu1), který se týkal tragického neštěstí ve Vilémově, kde v průběhu rekonstrukce mostu zemřeli při jeho pádu v důsledku porušení povinností na straně zaměstnavatele čtyři zaměstnanci a další dva byli zraněni. Pochybení, ke kterým v průběhu stavby došlo, se stala předmětem opakovaného šetření orgánů inspekce práce a neunikla pozornosti ani orgánům činným v trestním řízení. Tento článek je prvním, který se dané problematice věnuje.

Cílem článku je na základě rozsudku Nejvyššího správního soudu upozornit na problematickou oblast zprostředkování vhodného zaměstnání vztahující se ke kritériu dopravní dostupnosti, když je vždy nutné ze strany úřadu práce, který dané zaměstnání posoudí jako vhodné, aby individuálně vyhodnotil podmínky dopravní dosažitelnosti zaměstnání s ohledem na objektivní a subjektivní okolnosti případu.

Některé rozsudky Nejvyššího správního soudu1) v oblasti poskytování příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením, jakkoli se jedná o judikaturu poplatnou účinnosti zákona o zaměstnanosti do 31. 12. 2017, lze nepochybně aplikovat i na právní úpravu účinnou od 1. 1. 2018, když veškeré instituty, o nichž předmětné rozsudky rozhodovaly, zůstaly zachovány i v ust. § 78a zákona o zaměstnanosti účinného od 1. 1. 2018.

V současné době je v počátečním legislativním procesu projednáván návrh zákona o bezpečnosti provozu vyhrazených technických zařízeních (dle jen "zákon o VTZ"), který by měl nahradit zákon č. 174/1968 Sb., o státním odborném dozoru nad bezpečností práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním odborném dozoru"), který je účinný od 1. 1. 1969 a i přes svých 13 novel již neodpovídá současnému technologickému pokroku, kdy prováděcí předpisy k němu jsou také částečně zastaralé a svým původem sahají do sedmdesátých let minulého století.

Porušení pracovněprávních předpisů nebo pravomocně uložená pokuta ze strany orgánů inspekce práce na sebe mohou vázat další negativní důsledky pro činnost zaměstnavatele. Následná omezení pak mohou představovat daleko citelnější problém než samotná peněžitá pokuta.

Článek se zabývá několika různými oblastmi, kterým se věnoval Nejvyšší správní soud v rámci odůvodnění svého rozsudku, kdy předmětem byla problematika oblasti bezpečnosti a ochrany při práci a některé související otázky.1) Za prvé směřuje do problematiky ochrany zaměstnanců proti pádu nebo zřícení, když takovým jednáním došlo k porušení povinností zaměstnavatele vyplývajících z několika právních předpisů. Další stěžejní oblastí článku je problematika použití fotodokumentace pořízené před zahájením kontroly i k následnému zjištění v rámci provedené kontroly a prokázání přestupku. Poslední z oblastí, které se článek věnuje, je pak aplikace zásady legitimního očekávání, resp. otázka, zda je nutné z pohledu správního orgánu odůvodňovat jeho postup v obdobných případech v každém jednotlivém případě.

Nejvyšší správní soud dospěl k dalšímu překvapivému rozhodnutí v oblasti nelegální práce. V tomto případě konkrétně v oblasti švarcsystému, kdy jmenovaný soud v rozsudku sp. zn. 2 Ads 25/2018, ze dne 30. 8. 2018, posuzoval výkon činnosti fyzické osoby formálně „samostatně výdělečně činné“, zejména tedy to, zda se jednalo o závislou práci, jak jsou přesvědčeni autoři, orgány inspekce práce i Krajský soud v Ostravě, přičemž nečekaně dospěl k závěru, že za stávajícího skutkového stavu nebyly zjištěny všechny potřebné skutečnosti tak, aby závislá práce byla bez důvodných pochybností prokázána. Některé ze závěrů Nejvyššího správního soudu jsou však dle názoru autorů nepřesné a nepřiléhavé, jak bude popsáno dále.

Nejvyšší správní soud vydal v nedávné době rozsudek relevantní zejména pro zaměstnavatele, jehož bývalý zaměstnanec podá žádost o podporu v nezaměstnanosti, přičemž může být sporné, zda mu ze strany zaměstnavatele bylo vyplaceno odstupné. Druhý rozsudek se týká procesní aktivity účastníka řízení v případě řízení o žádosti, konkrétně opět žádosti o podporu v nezaměstnanosti.

Povinnost vzájemné spolupráce, předávání informací či podkladů, případně jiná součinnost vyplývá pro správní orgány působící v oblasti zaměstnanosti a inspekce práce hned z několika právních předpisů. Kromě správního řádu, kde můžeme nalézt základ součinnosti správních orgánů, a kontrolního řádu jsou to zákon o zaměstnanosti a zákon o inspekci práce. Vzájemná spolupráce by měla být imanentní řádnému výkonu správy i v této oblasti.

Článek se zabývá povahou, smyslem a procesním postupem při ukládání rozhodnutí o zákazu inspektorem orgánu inspekce práce, jakožto institutem, který může do určité míry zasáhnout do samotné kontinuity zaměstnavatelem vykonávané práce a ve svém důsledku může představovat daleko citlivější dopad do jeho majetkové sféry, než případně ex post uložená pokuta za nesplnění, resp. porušení povinností, které mu vyplývají z právních předpisů.

Cílem tohoto článku je pozastavit se nad některými zásadními závěry v oblasti umožnění výkonu nelegální práce, které byly prezentovány v rozsudku Krajského soudu v Brně1). I přes skutečnost, že v daném případě byla podána neúspěšná kasační stížnost žalovaným, považujeme za důležité se k některým závěrům krajského soudu vztahujícím se k posouzení podstaty věci - umožnění výkonu nelegální práce, které v návaznosti na obsah kasační stížnosti nebyly předmětem posuzování Nejvyššího správního soudu2), vyjádřit, protože představují nebezpečí spočívající ve zneužití takového výkladu, obcházení pravidel ukotvených v právních předpisech a ve svém důsledku popření smyslu činnosti orgánů inspekce práce.