Základním úkolem specialistů při zpracování mezd je správně vypočítat odvody finančnímu úřadu, správě sociálního zabezpečení i zdravotní pojišťovně a stanovit tak čistou mzdu zaměstnance. Aby se celý proces obešel bez chyb, musejí tito odborníci dostatečně ovládat právní úpravu nejen ve zdravotním pojištění, ale i v mnoha dalších oblastech.
Zákonná úprava zdravotního pojištění nemůže v českém ekonomicko-podnikatelském prostředí fungovat izolovaně, ale je v mnoha případech navázána na související právní úpravu, kterou představují především tyto zákony:
- zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce,
- zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění,
- zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů,
- zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, a
- zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti,
všechny ve znění pozdějších předpisů. V dalším textu se zaměříme na základní principy bezprostřední návaznosti zdravotního pojištění zaměstnavatelů na jednotlivé výše vyjmenované právní normy, vždy s odkazem na příslušné zákonné ustanovení daného právního předpisu.
I. Zákoník práce
Základní právní norma v oblasti pracovněprávních vztahů řeší ve vztahu ke zdravotnímu pojištění například nástup zaměstnance do zaměstnání u pracovní smlouvy, dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr, překážky v práci na straně zaměstnance i zaměstnavatele nebo třeba konkurenční doložku či odstupné.
Nástup zaměstnance do zaměstnání v den pracovního klidu
V souladu s ustanovením § 34 odst. 1 písm. c) a § 36 zákoníku práce se v případě pracovního poměru považuje za den nástupu zaměstnance do zaměstnání den, který je takto uveden v pracovní smlouvě. Jelikož lze jako den nástupu do práce sjednat i den pracovního klidu nebo třeba sobotu či neděli, považuje se pro účely zdravotního pojištění za den nástupu zaměstnance do zaměstnání den vzniku pracovního poměru, uvedený v pracovní smlouvě.