Odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání v roce 2021

Může být při odškodňování újmy na zdraví podle zákoníku práce subsidiárně uplatňován občanský zákoník?

Tato otázka je opakovaně kladena pro aplikační praxi. Jestliže si připomeneme některé závěry judikatury Nejvyššího soudu, lépe pak pochopíme, proč „jádrem“ rozebírané novely zákoníku práce se stala agenda odškodňování smrtelných pracovních úrazů a nemocí z povolání. Judikatura Nejvyššího soudu zaujala v minulosti opakovaně jasný právní názor, že náhrady za bolest i za ztížení společenského uplatnění mohou být posuzovány jen v právním režimu „bodového ohodnocení“ jednotlivých újem na zdraví podle nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, ve znění pozdějších předpisů (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4556/2016 ze dne 26. září 2017 se týká náhrady za bolest, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3687/2018 ze dne 28. května 2019 se týká náhrady za ztížení společenského uplatnění). Nahlíženo z opačného zorného úhlu pohledu občanského zákoníku, tyto nároky nemohou být řešeny na základě zásady subsidiární aplikace občanského zákoníku podle tohoto kodexu nového a k němu vydané Metodiky Nejvyššího soudu.

Stejnou odpověď dávala judikatura Nejvyššího soudu i k jednorázovému odškodnění pozůstalých v případě smrtelných pracovních úrazů a nemocí z povolání, tedy že nelze subsidiárně uplatňovat (starý) občanský zákoník. Nicméně ještě před nabytím účinnosti výše zmíněné novely zákoníku práce ve vztahu k náhradě nemateriální duševní újmy pozůstalých od 1. ledna 2021 se v judikatuře Nejvyššího soudu objevilo několik případů, kdy byla připuštěna aplikace občanského zákoníku v případě smrtelných pracovních úrazů. Tak např. byla připuštěna možnost odškodnění duševní újmy zaopatřených synů podle občanského zákoníku v případě smrtelného pracovního úrazu jejich otce. K pracovnímu úrazu došlo v důsledku porušení předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci vůči jejich otci ze strany zaměstnavatele, šlo tedy o odpovědnost za protiprávní jednání zaměstnavatele (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 710/2019 ze dne 10. března 2020 a na něj navazující rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 19 Co 136/2018 ze dne 8. září 2020). Možnost uplatnění občanskoprávní odpovědnosti za smrtelný pracovní úraz agenturního zaměstnance připustil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 3287/2019 ze dne 10. července 2020 při posuzování práva na odčinění duševní újmy sestry zemřelého zaměstnance. Nárok je uplatňován nikoliv proti agentuře práce, ale proti uživateli práce agenturního zaměstnance.

Pro aplikační praxi považujeme za zásadní i rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2202/2018 ze dne 30. ledna 2020, v němž bylo řešeno odškodnění duševní újmy nejbližších pozůstalých (manžela a nezletilých nezaopatřených synů), jejichž manželka a matka v postavení vedoucí pošty byla zavražděna jako zaměstnanec při výkonu práce v pracovním poměru. V tomto rozsudku Nejvyšší soud zdůraznil zásadu, že s účinností od 1. ledna 2012 je jednorázové odškodnění oprávněných pozůstalých podle zákoníku práce založeno na principu minimálního jednorázového odškodnění ve výši 240 000 Kč každé oprávněné osobě, rodičům jako oprávněným osobám každému z nich v rozsahu jedné poloviny – o vyšším odškodnění pro oprávněné pozůstalé mohl rozhodnout soud.

Nedostatky a právní nejistoty při odškodňování duševní újmy nejbližších pozůstalých v případě smrtelných pracovních úrazů a nemocí z povolání

Nedostatky dosavadní právní úpravy v zákoníku práce a právní nejistoty při její aplikaci představovaly základní ideovou inspiraci k novelizaci zákoníku práce s účinností od 1. ledna 2021. A ještě jeden podstatný podnět dodala judikatura Ústavního soudu. Podle ní není opodstatněné, aby určité právní instituty obsažené v různých právních předpisech, pokud sledují stejný účel a cíl, byly v těchto právních předpisem řešeny diametrálně odlišně.

Které problémy spojené s aplikací platné právní úpravy jednorázového odškodnění pozůstalých byly nejpalčivější? Byly v zásadě tři: základní náhrada byla příliš nízká, nebyla dlouho měněna – valorizována a o její případném zvýšení se musely oprávněné osoby soudit, což zvyšovalo jejich duševní traumatizaci. Okruh pozůstalých oprávněných osob byl ve srovnání s občanským zákoníkem mnohem užší. Všechny tyto problémy novela zákoníku práce s účinností od 1. ledna 2021 řeší.

Vyšší, a co do okruhu oprávněných pozůstalých osob širší, odškodnění za duševní útrapy nejbližších pozůstalých v případech smrtelných pracovních úrazů a nemocí z povolání (§ 271i zákoníku práce)

Zásadním způsobem byl novelizován § 271i zákoníku práce, a to takto:

㤠271i

Jednorázová náhrada nemajetkové újmy pozůstalých

1. Jednorázová náhrada nemajetkové újmy pozůstalých přísluší
   1. manželovi nebo partnerovi^51a) zemřelého zaměstnance,
   2. dítěti zemřelého zaměstnance a
   3. rodiči zemřelého zaměstnance.
2. Jednorázová náhrada nemajetkové újmy přísluší každému pozůstalému podle odstavce 1 nejméně ve výši dvacetinásobku průměrné mzdy v národním hospodářství zjištěné za první až třetí čtvrtletí kalendářního roku předcházejícího kalendářnímu roku, ve kterém právo na tuto náhradu vzniklo; je-li náhrada vyplácena oběma rodičům, vyplatí se každému z nich polovina této částky. Výše jednorázové náhrady nemajetkové újmy pozůstalých se zaokrouhluje na celé stokoruny nahoru.
3. Jednorázová náhrada vzniklé nemajetkové újmy přísluší i dalším osobám v poměru rodinném nebo obdobném, které újmu zaměstnance pociťují jako vlastní újmu.
4. Výši průměrné mzdy zjištěné podle odstavce 2 vyhlásí Ministerstvo práce a sociál­ních věcí na základě údajů Českého statistického úřadu sdělením uveřejněným ve Sbírce zákonů.

___

^51a) Zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění zákona č. 261/2007 Sb.“

Jaké jsou změny právní úpravy, v čem je nová právní úprava shodná s tou dosavadní, v jakých směrech je odlišná?

Předně – rozšiřuje se okruh oprávněných osob na všechny děti zemřelého zaměstnance (tedy nejen na ty nezaopatřené), protože i dětský potomek, který je již zletilý a zaopatřený, utrpí duševní újmu ze ztráty rodiče, i když už má vlastní rodinu. Jednorázové odškodnění se rozšiřuje i na další osoby blízké zemřelému. Jakkoliv zákoník práce přímo neodkazuje na § 22 odst. 1 občanského zákoníku, lze se domnívat, že okruh dalších oprávněných osob může být pro účely aplikace novelizovaného 271i odst. 3 zákoníku práce pojímán podle § 22 odst. 1 občanského zákoníku. Tyto další oprávněné osoby budou ovšem muset tvrdit a prokazovat vlastní duševní újmu ze smrti osoby jim blízké, a to na rozdíl od osob nejbližších oprávněných osob, u nichž se duševní újma předpokládá, takže nemusí být jimi tvrzena ani prokazována.

Současná pevná základní náhrada ve výši 240 000 Kč se zvyšuje na částku dvacetinásobku průměrné mzdy v národním hospodářství. Nebude se vycházet z údaje publikovaného Českým statistickým úřadem o průměrném výdělku za minulý kalendářní rok, ale z údaje o průměrném výdělku za první tři čtvrtletí přechozího kalendářního roku. Pro rok 2021 půjde o částku 34 611 Kč měsíčně podle sdělení MPSV č. 575/2020 Sb. Základní náhrada pro „první linii“ nejbližších pozůstalých tak bude v roce 2021 činit 692 220 Kč. Výhodou takto konstruované základní částky náhrady je její „flexibilita v čase“ v závislosti na vývoji mezd v národním hospodářství a právní jistota, že výše průměrné mzdy bude, jako závazný ukazatel, vyhlašována sdělením MPSV publikovaným ve Sbírce zákonů.

Příslušníci tzv. druhé linie pozůstalých podle § 271i odst. 3 již nebudou mít právo na jednorázové odškodnění duševní újmy automaticky jen z titulu příbuzenského poměru k zemřelému jako příslušníci tzv. první skupiny. Tito vzdálenější příbuzní budou muset tvrdit a prokazovat vznik duševní újmy, výše náhrady pro ně bude záviset na uvážení všech konkrétních okolností případu a relevantních hledisek na straně poškozeného i jeho odpovědného zaměstnavatele tak, jak tato kritéria definovala judikatura Ústavního soudu i Nejvyššího soudu při aplikaci občanského zákoníku. Dále lze předpokládat, že náhrada pro příslušníky druhé skupiny bude nejen nižší, možná podstatně, ale také uvnitř této skupiny diferencovaná.

Nová zákonná úprava jednorázové nemajetkové újmy pozůstalých zjevně nalezla svoji legislativní inspiraci v § 2959 občanského zákoníku a dále v postupně se ustalující a rozvíjející se občanskoprávní i trestněprávní judikatuře Nejvyššího soudu k aplikaci občanského zákoníku.

Jednorázové odškodnění nemajetkové újmy osob blízkých při zvlášť závažném ublížení na zdraví zaměstnance (§ 271f zákoníku práce)

Rovněž novelizovaný § 271f zákoníku práce nalezl inspiraci v právní úpravě takového práva v § 2959 občanského zákoníku. Text tohoto nového ustanovení zákoníku práce zní takto:

㤠271f

Jednorázová náhrada nemajetkové újmy při zvlášť závažném ublížení na zdraví zaměstnance

Při zvlášť závažném ublížení na zdraví zaměstnance přísluší jeho manželovi, partnerovi^51a), dítěti a rodiči jednorázová náhrada vzniklé nemajetkové újmy. Tato náhrada přísluší i dalším osobám v poměru rodinném nebo obdobném, které újmu zaměstnance pociťují jako vlastní újmu.

___

^51a) Zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění zákona č. 261/2007 Sb.“

Zdůrazňuji, že jde o úplně nové právo sekundárních obětí poškozených zaměstnanců na náhradu nemateriální újmy, která nastala v jejich duševní sféře. Takové právo u škodných událostí, které nastaly v občanskoprávních vztazích (zejména případy dopravních nehod), dovozovala judikatura Nejvyššího soudu již v době platnosti a účinnosti „starého“ občanského zákoníku a od 1. ledna 2014 je toto právo výslovně zakotveno v § 2959 „nového“ občanského zákoníku.

Základní otázka, kterou navozuje dikce tohoto nového zákonného ustanovení zákoníku práce pro jeho aplikaci, zní: jaké zdravotní újmy považovat za zvlášť závažné ublížení na zdraví? Občanskoprávní judikatura Nejvyššího soudu odmítla vyložit tento pojem obdobnou aplikací trestně-právní terminologie a jejího obsahu podle § 122 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. V něm je závažné ublížení na zdraví vymezeno takto:

„Ublížení na zdraví a těžká újma na zdraví

1. Ublížením na zdraví se rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření.
2. Těžkou újmou na zdraví se rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví

1. zmrzačení,
2. ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti,
3. ochromení údu,
4. ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí,
5. poškození důležitého orgánu,
6. zohyzdění,
7. vyvolání potratu nebo usmrcení plodu,
8. mučivé útrapy, nebo
9. delší dobu trvající porucha zdraví.“

V zásadním judikátu, a to v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 4210/2018 ze dne 27. června 2019, vyjádřil Nejvyšší soud obavu z přílišně rozšiřujícího výkladu ustanovení § 2959 občanského zákoníku tímto právním názorem: „Při vymezení pojmu „zvlášť závažné ublížení na zdraví“ nutno vycházet zejména ze závažnosti následků primární oběti. Půjde zpravidla o ta nejtěžší zdravotní poškození, zejména o kómatické stavy, závažná poškození mozku či o ochrnutí výrazného rozsahu, tj. o následky srovnatelné s usmrcením osoby blízké, kdy duševní útrapy sekundárních obětí dosahují určité vyšší intenzity. Jedná se o duševní útrapy (smutek, pocity zoufalství a beznaděje, strach) spojené s vědomím, že tato osoba byla trvale vyřazena z většiny sfér společenského uplatnění a změnila se v osobu trpící výjimečně nepříznivým zdravotním stavem. Lze též odkázat na principy evropského deliktního práva (PETL), představující nejvýznamnější dokument právní unifikace této oblasti, jejichž článek 10:301 hovoří o nároku osob majících blízký vztah k poškozenému, který utrpěl smrtelnou nebo velmi vážnou nesmrtelnou újmu. Z dikce uvedeného článku lze učinit závěr, že nesmrtelná újma musí být svou závažností srovnatelná s usmrcením blízké osoby. Kromě případů s nejzávažnějšími následky může jít i o případy velmi těžkých zranění, která budou primární oběť po delší dobu ohrožovat na životě nebo po delší dobu zatěžovat výrazně nepříznivým zdravotním stavem, což bude mít citelný dopad do osobnostní sféry blízkých osob, a jejich duševní útrapy tak budou do té míry intenzivní, že musí být odškodněny i přesto, že následky zranění nebudou nejtěžší. Za zvlášť závažné ublížení na zdraví (§ 2959 o. z.) nelze bez dalšího považovat každou vážnou poruchu zdraví trvající nejméně šest týdnů (§ 122 odst. 2 písm. i) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník). V trestní soudní praxi je delší dobu trvající porucha zdraví vykládána jako vážná porucha zdraví trvající nejméně 6 týdnů. Jako těžkou újmu na zdraví kvalifikovala soudní praxe např. i zlomeninu nohy v kotníku, jejíž léčení trvalo 7 týdnů. Takový přechodný stav poruchy zdraví však nelze označit jako zvlášť závažné ublížení na zdraví, které by bylo způsobilé vyvolat duševní útrapy osob blízkých poškozenému v intenzitě odčinitelné peněžitou náhradou podle výše citovaného ustanovení.“

Případy pro aplikaci novelizovaného § 271f zákoníku práce jistě časem vymezí judikatura Nejvyššího soudu, která by měla toto ustanovení chápat shodně jak pro účely aplikace občanského zákoníku, tak i zákoníku práce, a to zřejmě spíše restriktivně.

Ustanovení § 271f zákoníku práce je propojeno s § 271i zákoníku práce tak, že přiznanou výši jednorázového odškodnění nemateriální újmy z důvodu zvlášť závažného ublížení na zdraví zaměstnance je nutno zohlednit při rozhodování soudu o výši jednorázové náhrady nemateriální újmy pro pozůstalé v případě úmrtí zaměstnance (§ 271s odst. 2 zákoníku práce). Obdobné ustanovení v občanském zákoníku chybí.

Náhrada nákladů na zřízení pomníku nebo desky v případě smrtelných pracovních úrazů nebo nemocí z povolání (§ 271g odst. 2 zákoníku práce)

Tento dílčí nárok se v novém § 271g odst. 2 zákoníku práce posunuje do důstojnější výše tak, že skutečné náklady na zřízení pomníku nebo desky mohou činit nejméně jedenapůlnásobek průměrné mzdy v národním hospodářství vyhlášené opět sdělením MPSV. Pro rok 2021 viz sdělení MPSV č. 575/2020 Sb.

Omezení uplatnění tzv. stop výdělku a tzv. fixní renty jen na dobu registrované nezaměstnanosti poškozeného zaměstnance

Rozebíraná novelizace zákoníku práce obsahuje ještě malou, nenápadnou, ale ve svých důsledcích obsahově významnou dílčí novelu § 271b odst. 3 zákoníku práce, která je již od 30. července 2020 v účinnosti. Změněný text tohoto ustanovení je dále vyznačen tučně.

V § 271b odst. 3 nově zní:

„(3) Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity podle odst. 1 přísluší i zaměstnanci, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání; za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se považuje výdělek ve výši minimální mzdy platné v den prvního zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání. Pobíral-li zaměstnanec předtím, než se stal uchazečem o zaměstnání, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, přísluší mu tato náhrada po dobu zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání v takové výši, ve které mu na ni vzniklo právo za trvání pracovního poměru nebo právních vztahů založených dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr. Po skončení zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání se při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity postupuje u všech poškozených podle odst. 1.“

„Klíčem“ k pochopení smyslu a účelu takové dílčí formulační změny analyzovaného ustanovení zákoníku práce je rozbor předchozího znění tohoto zákonného ustanovení a jeho obsahované vymezení v judikatuře Nejvyššího soudu.

Staré znění § 271b odst. 3 zákoníku práce před novelizací:

„(3) Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity podle odst. 1 přísluší i zaměstnanci, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání; za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se považuje výdělek ve výši minimální mzdy platné v den prvního zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání. Pobíral-li zaměstnanec před tím, než se stal uchazečem o zaměstnání, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, přísluší mu tato náhrada v takové výši, ve které mu na ni vzniklo právo za trvání pracovního poměru nebo právních vztahů založených dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr.“

Dosah tohoto ustanovení se týkal zaměstnanců, kteří utrpěli pracovní úraz nebo nemoc z povolání, byli převedeni na jinou méně placenou práci u odpovědného zaměstnavatele nebo vykonávali jinou méně placenou práci u jiného zaměstnavatele než u odpovědného zaměstnavatele, a z tohoto důvodu jim byla poskytována náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity (tzv. renta). Jestliže se tito zaměstnanci stali nezaměstnanými, registrovanými u úřadu práce, náležela jim i nadále renta ve výši, jako kdyby dále vykonávali tu poslední práci před ztrátou zaměstnání. Pravidelně a nejtypičtěji se toto ustanovení aplikovalo v případě ztráty zaměstnání z organizačních důvodů na straně zaměstnavatele podle § 52 písm. a) až c) zákoníku práce, zejména z důvodu nadbytečnosti. Poslední výdělek před vznikem nezaměstnanosti se nazýval tzv. stop výdělek a renta vypočítávaná při používání tzv. stop výdělku byla nazývána tzv. stop rentou nebo tzv. fixní rentou. Institut tzv. stop výdělku a tzv. stop renty – fixní renty se uplatňoval bez ohledu na to, zda důvodem poskytování renty byl pracovní úraz či nemoc z povolání.

Poškození toto ustanovení, včetně toho, jak bylo chápáno v judikatuře Nejvyššího soudu, kritizovali. Poukazovali, že jestliže po ukončení registrace nezaměstnanosti u úřadu práce nastoupí znovu jiné nové zaměstnání, nevypočítává se jim renta podle výdělku v novém zaměstnání, ale podle případně vyššího výdělku v posledním zaměstnání, které ovšem ztratili nikoliv vlastní vinou.

Smysl a účel formulačního upřesnění § 271b odst. 3 zákoníku práce a jeho dosah

Smysl a účel formulačního upřesnění § 271b odst. 3 zákoníku práce je vyjádřit dosah uplatnění tzv. stop výdělku jen na období, kdy je poškozený zaměstnanec veden v evidenci uchazečů o zaměstnání. Toto upřesnění odpovídá původnímu záměru, se kterým bylo toto ustanovení výslovně zakotveno do nového zákoníku práce č. 262/2006 Sb. s účinností od 1. ledna 2007. Pozdější praxe soudů i odpovědnostních pojišťoven posléze rozšířila dosah institutu tzv. stop výdělku i na následnou dobu, kdy již byla ukončena registrace postiženého nezaměstnaného u úřadu práce a postižený opět nastoupil k výkonu závislé práce v pracovněprávním vztahu, příp. začal podnikat. Dílčí doplnění zákoníku práce má výslovně vyjádřit zásadu, že při opětovném zaměstnání bývalého nezaměstnaného se bude při výpočtu ztráty na výdělku opět přihlížet jen ke skutečně dosaženému výdělku, s jeho případným zvýšením jen v případech, které by bylo možné označit jako „opomenutí si vydělat více“, než kolik činí skutečný výdělek. Tím bude vytvořen právní prostor zamezující zneužívání novelizovaného ustanovení zákoníku práce. Z hledisek sociálně-ekonomických důsledků navrhovaného doplnění zákoníku práce lze očekávat pozitivní přínos pro odstraňování tzv. černého trhu práce u nezaměstnaných a současně vytvoření motivační pobídky pro zdravotně postižené nezaměstnané, aby ukončili svoje případné pracovní uplatnění na nelegálním trhu práce. Sekundární pozitivní důsledky to bude mít i v oblasti daně z příjmů ze závislé činnosti a pro odvody na sociální a zdravotní pojištění z výdělků osob opět zaměstnaných. Pro zdravotně postižené bude výhodnější nebýt déle, než je nutné, registrováni u úřadu práce jako nezaměstnaní. Ustanovení je ve prospěch zdravotně postižených a současně po prvním období přepočtů stávajících náhrad sníží i administrativní náročnost výpočtů rent na straně odpovědnostních zákonných pojišťoven. Takový nový způsob výpočtu renty bylo nutné upravit i u tzv. starých případů uplatnění tzv. stop výdělku pro budoucí období po nabytí účinnosti novely zákoníku práce. Proto bylo formulováno i toto přechodné ustanovení novely:

„(3) Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, na niž vzniklo právo podle § 271b odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo podle § 371 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 205/2015 Sb., přísluší ve výši stanovené podle § 271b odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.“

Podle ohlasů z praxe poškození přijali novelizované ustanovení zákoníku práce pozitivně, jeho smysl a účel respektují i obě dvě zákonné odpovědnostní pojišťovny Kooperativa i Generali Česká pojišťovna. Ony v tom vidí i přínos ve snížení administrativní náročnosti výpočtů rent podle zákoníku práce.

Valorizace průměrných výdělků a minimální mzdy

Jako každoročně dochází k 1. lednu nového kalendářního roku k valorizaci průměrných výdělků pro účely výpočtu rent a také k valorizaci minimální mzdy, která má u řady poškozených funkci fiktivního výdělku v době jejich nezaměstnanosti. Valorizace průměrných výdělků byla přijata nařízením vlády č. 517/2020 Sb. o 7,1 %, stejně jako valorizace důchodů, minimální mzda se zvýšila na 15 200 Kč měsíčně, resp. na 90,50 Kč/hod. podle nařízení vlády č. 487/2020 Sb.