Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále též „ZP“ nebo „zákoník práce“), byl v novelizován zákonem č. 285/2020 Sb., kterým se kromě ZP mění i další související zákony. Jedním z důvodů této novely byla nutnost implementace směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/957, kterou se mění směrnice 96/71/ES o vysílání zaměstnanců v rámci poskytování služeb. V první části textu se zmíním o upřesnění časových pásem ve vazbě na tuzemské i na zahraniční stravné. Ve druhé části se budeme zabývat závažnější problematikou, která se týká cestovních náhrad zaměstnanců zaměstnavatele z jiného členského státu Evropské unie, který je vyslán k výkonu práce v rámci nadnárodního poskytování služeb na území České republiky. V příspěvku se budeme zabývat pouze změnami, které souvisejí s poskytováním cestovních náhrad zaměstnancům.
I. Změny některých ustanovení části sedmé zákoníku práce
Od 30. 7. 2020 jsou účinná ustanovení zákoníku práce, která jsou obsažena v části sedmé a vztahují se k cestovním náhradám. Pro názornost v následujícím textu uvádím jednotlivá ustanovení ZP v původním znění a v novém znění.
- Původní text: „Bylo-li zaměstnanci během zahraniční pracovní cesty poskytnuto bezplatné jídlo, přísluší zaměstnanci zahraniční stravné ve výši základní sazby snížené za každé bezplatné jídlo až o hodnotu….“
- Text po novele ZP: „Bylo-li zaměstnanci během zahraniční pracovní cesty poskytnuto bezplatné jídlo, přísluší zaměstnanci zahraniční stravné snížené za každé bezplatné jídlo až o hodnotu….“
- Původní text: „Stravné zaměstnanci nepřísluší, pokud mu během pracovní cesty, která trvá
- 5 až 12 hodin, byla poskytnuta 2 bezplatná jídla,
- 12 až 18 hodin, byla poskytnuta 3 bezplatná jídla“.
- Text po novele ZP: „Stravné zaměstnanci nepřísluší, pokud mu během pracovní cesty, která trvá
- 5 až 12 hodin, byla poskytnuta 2 bezplatná jídla,
- déle než 12 hodin, nejdéle však 18 hodin, byla poskytnuta 3 bezplatná jídla“.
- Původní text: „Je-li zaměstnavatelem sjednáno, popřípadě vnitřním předpisem stanoveno poskytnutí náhrady při přijetí do zaměstnání v pracovním poměru nebo přeložení do jiného místa, mohou se tyto náhrady poskytovat až do výše a rozsahu podle § 165“
- Nový text: „Je-li zaměstnavatelem sjednáno, popřípadě vnitřním předpisem stanoveno poskytnutí náhrad při přijetí do zaměstnání v pracovním poměru nebo přeložení do jiného místa, mohou se tyto náhrady poskytovat až do výše a rozsahu podle § 165“
V novém textu bylo zrušené slovo „náhrady“ nahrazeno slovem „náhrad“
- Původní text: „Náhradu podle odstavce 1 může zaměstnavatel zaměstnanci poskytovat do doby, než zaměstnanec nebo člen jeho rodiny a jiná fyzická osoba, kteří s ním žijí v domácnosti, získají v obci místa výkonu práce přiměřený byt, nejdéle však 4 roky, a jde-li o pracovní poměr, který je sjednáván na dobu určitou, nejdéle do skončení tohoto pracovního poměru“.
- Nový text: „Náhrady podle odstavce 1 může zaměstnavatel zaměstnanci poskytovat do doby, než zaměstnanec nebo člen jeho rodiny a jiná fyzická osoba, kteří s ním žijí v domácnosti, získají v obci místa výkonu práce přiměřený byt, nejdéle však 4 roky, a jde-li o pracovní poměr, který je sjednáván na dobu určitou, nejdéle do skončení tohoto pracovního poměru“.
V novém textu bylo zrušené slovo „náhradu“ nahrazeno slovem „náhrady“.
- Původní text: „Zahraniční stravné zaměstnanci nepřísluší, pokud mu během zahraniční pracovní cesty, která trvá
- 5 až 12 hodin, byla poskytnuta 2 bezplatná jídla“,
- Nový text: „Zahraniční stravné zaměstnanci nepřísluší, pokud mu během zahraniční pracovní cesty, která trvá
- 12 hodin a méně, byla poskytnuta 2 bezplatná jídla“,
- Původní text: „12 až 18 hodin, byla poskytnuta 3 bezplatná jídla“.
- Nový text: „déle něž 12 hodin, byla poskytnuta 3 bezplatná jídla“.
Uvedené změny obsahují legislativně technickou úpravu, aby byla jednotlivá ustanovení vzájemně sladěna, a současně zpřesňují vyjádření časových pásem, aby nedocházelo k nejasnostem a rozdílným výkladům.
Vysvětlení
Zaměstnanec nemá nárok na stravné, pokud mu v průběhu pracovní cesty:
- trvající déle než 12 hodin, nejdéle 18 hodin, byla poskytnuta 3 hlavní denní jídla,
- trvající 5–12 hodin byla poskytnuta 2 hlavní denní jídla.
Poskytnutí pouhého občerstvení (např. chlebíček, káva, minerálka) nemá na výši stravného zaměstnance žádný vliv. Podle původní právní úpravy § 176 odst. 4 ZP zaměstnanec neměl nárok na stravné, pokud mu během směny, která trvá:
- 5 až 12 hodin, byla poskytnuta 2 bezplatná jídla,
- 12 až 18 hodin, byla poskytnuta 3 bezplatná jídla“.
Z původního znění ust. § 176 odst. 4 ZP nebylo zcela jasné, zda zaměstnanec, jehož pracovní cesta trvá 12.00 hodin a byla mu poskytnuta dvě jídla (např. oběd a večeře), má nebo nemá nárok na stravné. Z nového znění § 176 odst. 4 ZP jednoznačně vyplývá, že zaměstnanec, jehož pracovní cesta v jednom dni tvá 12.00 hodin a byla mu bezplatně poskytnuta 2 jídla, nemá na stravné nárok.
Zaměstnanec vykonal pracovní cestu, která v jednom dni trvala 12 hodin a 1 minutu a byla mu bezplatně poskytnuta dvě hlavní denní jídla. Ust. § 3 vyhlášky MPSV č. 358/2019 Sb. pro zaměstnance v nepodnikatelské sféře stanoví při pracovní cestě, která trvá déle než 12 hodin, stravné v rozpětí 131–158 Kč. Zaměstnavatel se ve vnitřní směrnici zavázal, že zaměstnancům budou při pracovních cestách poskytovány maximální částky stanovené vyhláškou MPSV č.358/2019 Sb. Jedná se o maximální částky stanovené pro nepodnikatelskou sféru, které ještě nejsou nadlimitní a u zaměstnance v podnikatelské i v nepodnikatelské sféře nepodléhají dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti. Zaměstnanec tedy měl v souladu se ZP, směrnicí MPSV a vnitřním předpisem zaměstnavatele nárok na stravné ve výši 158 Kč. Podle ust. § 176 odst. 3 ZP (případně § 163 odst. 2 ZP) zaměstnavatel snížil stravné za každé bezplatně poskytnuté jídlo o 35 %. Zaměstnanci tedy náleží stravné (snížené o 2 x 35 %) ve výši 47,40 Kč. Zaokrouhlena bude až konečná částka k výplatě zaměstnanci, a to na celé koruny směrem nahoru.
V tomto případě je situace stejná jako v předchozím příkladu, s tím rozdílem, že pracovní cesta byla o 1 minutu kratší, a trvala 12.00 hodin. Vzhledem k ust. § 176 odst. 4 ZP zaměstnanec nemá na stravné nárok.
Stejným způsobem bude zaměstnavatel postupovat při poskytování zahraničního stravného, viz ust. § 179 ZP.
Uvedené změny jsou obsaženy v zákoníku práce v sedmé části, hlava III. Tedy v části, která se vztahuje na zaměstnavatele v nepodnikatelské sféře, kteří jsou uvedení v ust. § 109 odst. 3 ZP. Zaměstnavatelé v nepodnikatelské sféře nemohou poskytovat svým zaměstnancům nadlimitní plnění, to znamená, že limity stanovené ZP musí dodržovat. U zaměstnavatele v podnikatelské sféře je nutné postupovat jiným způsobem. Tento zaměstnavatel je povinen poskytnout zaměstnancům minimálně náhrady vymezené v části sedmé, hlava II., horní limit není stanoven. To znamená, že zaměstnavatel může poskytovat i vyšší plnění, ale nadlimitní částky budou podléhat dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti. Nadlimitním plněním se i pro podnikatelskou sféru rozumí náhrady nad rámec maximálních částek, které lze poskytnout zaměstnancům v nepodnikatelské sféře (část sedmá, hlava III.)
Zaměstnanec společnosti s ručením omezeným (podnikatelská sféra) vykonal pracovní cestu, která v jednom dni trvala 12.00 hodin a byla mu bezplatně poskytnuta dvě hlavní denní jídla.
Zaměstnavatel poskytl zaměstnanci stravné ve výši 300 Kč. Vzhledem k tomu, že se jedná o zaměstnavatele v podnikatelské sféře, může svému zaměstnanci poskytovat i nadlimitní cestovní náhrady, které si může daňově uplatnit. U zaměstnance je však nutné částku 300 Kč zdanit daní z příjmů ze závislé činnosti, neboť předmětem daně pro něj nejsou cestovní náhrady pouze do limitu stanoveného pro zaměstnance v nepodnikatelské sféře. V souladu s ust. § 176 odst. 4 ZP zaměstnanci v nepodnikatelské sféře nenáleží stravné, pokud mu během pracovní cesty, která trvá 5 až 12 hodin, byla poskytnuta 2 bezplatná jídla.
II. Cestovní náhrady poskytované vyslaným zaměstnancům (§ 319 a § 319a ZP)
Směrnice (EU) 2018/957 přinesla změny některých ustanovení Směrnice 96/71/ES (dále též „Směrnice“). Jedná se o změny, které se týkají zaměstnanců zaměstnavatele z jiného členského státu Evropské unie, který je vyslán k výkonu práce v rámci nadnárodního poskytování služeb na území České republiky. Směrnice v čl. 1 odst. 2 písm. a) rozšiřuje povinnosti zaměstnavatele o zajištění pracovních podmínek, které se mimo jiné týkají:
- ubytování vyslaných zaměstnanců, pokud je poskytuje (přímo i nepřímo) zaměstnavatel mimo pravidelné místo výkonu práce,
- cestovních výdajů vyslaných zaměstnanců při cestách konaných za účelem výkonu práce nebo v souvislosti s ním ve smyslu § 152 ZP.
Směrnice byla do zákoníku práce implementována prostřednictvím zákona 285/2020 Sb., který byl dne 26. 6. 2020 vyhlášen ve Sbírce zákonů (dále též „novela ZP“). Do ust. § 319 odst. 1 ZP byla doplněna nová písmena „h“ a „i“, která stanoví zaměstnavateli podmínky pro poskytování ubytování (pokud je poskytuje) a také podmínky pro poskytování náhrad cestovních výdajů. Novelou ZP byl do zákoníku práce za § 319 vložen nový § 319a.
Ubytování – § 319 odst. 1 písm. h) ZP
V důvodové zprávě k zákonu č. 285/2020 Sb. (dále též „Důvodová zpráva“) je vysvětleno, že povinnosti zaměstnavatelů jsou rozšířeny o zajištění podmínek, týkajících se ubytování vyslaných zaměstnanců, pokud je poskytuje zaměstnavatel (přímo i nepřímo) mimo pravidelné místo výkonu práce. Současně důvodová zpráva uvádí, že úprava základního standardu pro ubytovací zařízení je obecně obsažena ve vyhlášce č. 268/2006 Sb.
Cestovní náhrady – § 319 odst. 1 písm. i) ZP
Česká právní úprava respektuje podmínky stanovené v recitálu 9 Směrnice, kde je stanoveno: „Vysílání je dočasné povahy. Vyslaní zaměstnanci se po dokončení práce, za kterou byli vysláni, obvykle vrací do členského státu, z něhož byli vysláni. S ohledem na dlouhou dobu trvání některých vyslání a při uznání vazby mezi trhem práce hostitelského členského státu a pracovníky vyslanými na tak dlouhou dobu by však v případě vyslání na dobu delší než dvanáct měsíců měly hostitelské členské státy zajistit, aby podniky vysílající pracovníky na jejich území zaručily těmto pracovníkům dostatečný soubor pracovních podmínek, které jsou povinně použitelné na pracovníky v členském státě, ve kterém je práce vykonávána…“
Z uvedené citace vyplývá, že zaměstnanec zaměstnavatele z EU má při vyslání do ČR na dobu delší než 12 měsíců zajištěno, že obdrží cestovní náhrady minimálně ve výši odpovídající českým právním předpisům. Důvodová zpráva k novele ZP vysvětluje, že česká právní úprava neumožňuje při tuzemské pracovní cestě poskytovat náhrady jako při zahraniční pracovní cestě, a z toho důvodu nemůže vzniknout duplicita. V případě kolize cestovních náhrad poskytovaných podle zákoníku práce s cestovními náhradami podle předpisů jiného členského státu se uplatní úprava výhodnější pro vyslaného pracovníka. Směrnice nařizuje, aby členské státy zajistily dlouhodobě vyslaným zaměstnancům minimálně takové pracovní podmínky, jaké jsou v členském státě, kde se práce vykonává, a to bez ohledu na právo rozhodné pro pracovní poměr.
Vysvětlení výše zmíněného „práva rozhodného pro pracovní poměr“: Při uzavírání pracovního poměru s mezinárodním prvkem je potřebné při sepisování pracovní smlouvy, řešení výpovědi, poskytování cestovních náhrad apod. zohlednit příslušné právo. Jedná se o situaci, kdy např. slovenský občan uzavřel pracovní poměr s českým zaměstnavatelem a v pracovní smlouvě bylo sjednáno místo výkonu práce na Slovensku. V tomto případě existuje několik mezinárodních prvků a přichází v úvahu více právních řádů, kterými se tento pracovněprávní vztah může řídit. Ve vazbě na řešení tohoto vztahu je nutné vycházet ze zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, přičemž je směrodatné nařízení Evropského parlamentu a rady (ES) č. 593/2008 o právu rozhodném pro závazkové vztahy (dále též „Nařízení Řím I“). Tyto předpisy stanoví, jakým právním řádem se má pracovněprávní vztah řídit (zda slovenským, nebo českým). Řešení konkrétní situace může být problematické. Pokud se zaměstnavatel a zaměstnanec nedohodnou na právu, kterým se má jejich pracovní poměr řídit, nastupují pravidla podle Nařízení Řím 1, kde se jako první kritérium uplatní místo výkonu práce. To znamená, že pokud navážeme na výše uvedený příklad, kdy český zaměstnavatel uzavřel pracovní poměr se Slovákem a místo výkonu tohoto zaměstnance bylo sjednáno na Slovensku a nebude existovat ujednání o rozhodném právu, bude se pracovní vztah řídit slovenskými právními předpisy a cestovní náhrady budou zaměstnanci poskytovány podle zákona o cestovných náhradách č. 282/2002 Z. z., ve znění pozdějších předpisů.
Zahraniční zaměstnanec s bydlištěm v Bulharsku měl rumunského zaměstnavatele, který jej vyslal k dlouhodobému výkonu práce – poskytování služeb do české dceřiné společnosti. Pracovní smlouva byla sepsána podle rumunského práva. Ustanovení § 319 ZP zaručuje tomuto zaměstnanci, že obdrží cestovní náhrady minimálně v té výši, jaký zaručuje český zákoník práce.
Úpravy zákoníku práce v ust. § 319 a § 319a byly zavedeny především pro účely „řetězového vyslání“, k němuž dochází tehdy, když je vyslaný zaměstnanec dále vyslán např. na pracovní cestu mimo pravidelné místo výkonu práce v ČR.
Zaměstnanec z Rumunska byl vyslán k výkonu práce v rámci nadnárodního poskytování služeb na území České republiky, pravidelné místo výkonu práce Brno, Slavíkova 365. Následně byl zaměstnanec vyslán na pracovní cestu do Ostravy. Právě na tento případ cílí Směrnice a také ust. § 319 ZP. Zaměstnavatel vyčíslil cestovní náhrady podle české právní úpravy ve výši 3 680 Kč (ubytování, stravné, jízdní výdaje) a porovnal je s rumunskými cestovními náhradami 3 000 Kč (paušální částka). Vyslanému rumunskému zaměstnanci byla poskytnuta náhrada cestovních výdajů v souladu s § 319 odst. 1 písm. i) ZP (náhrady podle českého ZP jsou o 680 Kč vyšší).
III. Související informace
- Směrnice zaručuje vyslaným zaměstnancům odměny, nárok na dovolenou, cestovní náhrady apod. minimálně ve stejné výši, jako mají zaměstnanci v hostitelské zemi, a tato práva mají být v jednotlivých členských státech zaručena od 30. 6. 2020. Ve vazbě na tuto povinnost vstoupila novela zákoníku práce č. 285/2020 Sb. v platnost dne 30. 7. 2020.
- Ze Směrnice vyplývá, že vyslaný zaměstnanec by se měl po určité době (tato doba není stanovena) vrátit zpět do členského státu, z něhož byl do ČR vyslán.
- Za vyslaného zaměstnance se považuje zaměstnanec zaměstnavatele z EU, který je vyslán k výkonu práce v rámci nadnárodního poskytování služeb na území České republiky na dobu delší než 12 měsíců. Za účelem zamezení obcházení těchto podmínek je v ust. § 319a odst. 3 ZP stanoveno, že při nahrazení jednoho zaměstnance druhým se doby jejich vyslání (pro určení dlouhodobého vyslání nad 12 měsíců) sčítají. V případě odůvodněného oznámení, které provedl vysílající zaměstnavatel Úřadu práce České republiky, může být doba 12 měsíců prodloužena na 18 měsíců. Při posouzení, zda se jedná o nahrazení jednoho zaměstnance druhým, je rozhodující, zda je plněn stejný pracovní úkol ve stejném místě (§ 87 odst. 2 ZP).
- Zákoník práce nařizuje, aby zaměstnanec vyslaný v rámci nadnárodního poskytování služeb (nad 12 měsíců) obdržel cestovní náhrady podle právní úpravy toho státu, která je pro zaměstnance výhodnější. Předpokládá se, že se zaměstnavatelé (hostitelský a vysílající) dohodnou na postupu při vyplácení cestovních náhrad (případně na refundaci). Tím by mělo být zabráněno duplicitnímu poskytování náhrad. Může nastat i výjimečná situace, kdy vyslaný zaměstnanec z EU bude vymáhat na českém zaměstnavateli výplatu, případně doplatek cestovních náhrad (v případě, že vysílající zaměstnavatel neplní své povinnosti).
- Směrnice a také ust. § 319 odst. 1 písm. i) ZP stanoví, že za pravidelné pracoviště se považuje obvykle místo výkonu práce na území ČR. To znamená, že vyslaný zaměstnanec má nárok na cestovní náhrady dle § 319 ZP až při cestě z místa pravidelného výkonu v ČR do jiného místa, kde musí z pracovních důvodů cestovat (v ČR i mimo ČR). Na náhrady poskytované vyslanému zaměstnanci za cestu z hostitelské země do ČR se Směrnice ani ust. § 319 ZP nevztahuje. Nárok na náhrady za cestu do místa, kam je zaměstnanec vyslán, bude poskytnut podle práva státu, ze kterého je zaměstnanec vysílán.
- Vzhledem k tomu, že Směrnice platí pro všechny členské státy, a do právních systémů jednotlivých států měly být změny implementovány, platí stejné podmínky pro zaměstnance českých zaměstnavatelů vyslané v rámci poskytování služeb do jiných členských států EU. Pokud tedy bude zaměstnanec z ČR splňovat definici „vyslaný zaměstnanec“ a bude vyslán např. do Německa, musí obdržet cestovní náhrady, které jsou pro něj výhodnější (buď podle českého nebo podle německého práva).