Aktuální judikatura k podpoře v nezaměstnanosti, 2. část

Vydáno: 22 minut čtení

Zbývající 4 rozsudky Nejvyššího správního soudu ve vztahu k podpoře v nezaměstnanosti se týkají pracovních smluv uzavíraných na obou stranách toutéž fyzickou osobou, vrácení neprávem poskytnuté podpory či zápočtu náhradní doby pojištění.

Rozsudek sp. zn. 7 Ads 126/2016, ze dne 7. 9. 2016

Předmětný rozsudek se vztahuje k situaci, kdy o podporu v nezaměstnanosti žádá fyzická osoba, která dokládá podmínku doby důchodového pojištění z titulu toho, že byla jako jednatel společnosti s ručením omezeným v této společnosti zaměstnána v pracovním poměru, ze kterého bylo odváděno důchodové pojištění. Tato problematika ve vztahu k podpoře v nezaměstnanosti obsahuje několik rovin.

První z nich spočívá v tom, zda může platně vzniknout pracovněprávní vztah, když pracovní smlouvu na obou stranách právního vztahu uzavírá jedna a táž fyzická osoba, tedy jak jako zaměstnanec, tak jako jednatel vystupující za zaměstnavatele. Z hlediska pohledu správních orgánů1) je nutno na takovýto pracovněprávní vztah pohlížet jako na absolutně neplatný, když nenaplňuje definiční znaky závislé práce, a to zejména proto, že zde neexistuje vztah nadřízenosti a podřízenosti, přičemž je vycházeno z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak bude blíže popsáno v následujícím rozsudku.

Touto problematikou se však popisovaný rozsudek nezabývá, když ve vztahu k podpoře v nezaměstnanosti konstatuje, že „pouze na základě neplatnosti pracovní smlouvy ze dne 2. 1. 2008, kterou stěžovatelka jako zaměstnanec uzavřela se společností PROOF 99, nelze odepřít nárok na podporu v nezaměstnanosti, neboť i osoby uvedené v § 5 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění se pro účely tohoto zákona považují za zaměstnance v pracovním poměru. Podstatné je to, zda bylo za takovou osobu v České republice placeno pojistné.“ Podstatné podle Nejvyššího správního soudu v daném případě není to, zda platně vznikl pracovní poměr, ale zejména to, zda z případně absolutně neplatné pracovní smlouvy bylo odváděno důchodové pojištění, jehož získání v délce alespoň 12 měsíců v předchozích 2 letech před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání je základní podmínkou pro vznik nároku na podporu v nezaměstnanosti.2)

Poznámka:

Podle ust. § 5 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění: „Za zaměstnance v pracovním poměru [odstavec 1 písm. a) zákona č. 155/1995, o důchodovém pojištění] se pro účely tohoto zákona považuje též osoba činná v poměru, který má obsah pracovního poměru, avšak pracovní poměr nevznikl, neboť nebyly splněny všechny podmínky stanovené pracovněprávními předpisy pro jeho vznik.“

V posuzovaném případě však druhý problém spočíval v tom, že společnost za svou jednatelku a společnici neodváděla důchodové pojištění a tato z tohoto důvodu vůbec 12 měsíců důchodového pojištění za předmětné rozhodné období nezískala. Tato skutečnost byla zapříčiněna specifickou právní úpravou ust. § 11 odst. 2 věty třetí zákona o důchodovém pojištění, která byla účinná do 31. 12. 2013 a dle níž se za dobu pojištění uvedenou v odstavci 1 písm. a) u osob uvedených v § 5 odst. 1 písm. a), f), w) a x) nepovažuje kalendářní měsíc, za který jejich zaměstnavatel neodvedl pojistné, které byl povinen odvést, je-li tímto zaměstnavatelem obchodní společnost nebo družstvo a tyto osoby byly v takovém kalendářním měsíci současně společníky této společnosti anebo členy statutárního orgánu nebo dozorčí rady této společnosti nebo družstva; pro účely části věty před středníkem se za dlužné pojistné nepovažuje dlužné penále. V rozhodném období (9. 7. 2012 až 8. 7. 2014) tak byla jednatelka pojištěna pouze od 1. 1. 2014 do 8. 7. 2014, a proto podmínku doby důchodového pojištění pro vznik nároku na podporu v nezaměstnanosti nesplnila.

Rozsudek sp. zn. 5 Ads 88/2015, ze dne 26. 1. 2017

V rámci tohoto rozsudku Nejvyšší správní soud opětovně řešil nejprve problematiku možnosti vzniku pracovního poměru v případě, kdy je pracovní smlouva uzavřena na obou stranách totožnou fyzickou osobou, tedy jako zaměstnancem na straně jedné, a za zaměstnavatele jako jednatelem na straně druhé, přičemž v tomto rozsudku se tímto problémem zabýval podrobněji, když se zcela ztotožnil se závěry o absolutní neplatnosti takto uzavřené pracovní smlouvy. Shodně jako správní orgány vyšel z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3061/2010, ze dne 22. 11. 2011, dle něhož:

„[S]kutečnost, že fyzická osoba byla jmenována statutárním orgánem společnosti s ručením omezeným (jednatelem), tedy (...) sama o sobě nebrání tomu, aby uzavřela s touto společností smlouvu (dohodu) podle pracovněprávních předpisů, například pracovní smlouvu, dohodu o pracích konaných mimo pracovní poměr, dohodu o změně pracovní smlouvy, dohodu o rozvázání pracovního poměru apod. (...)

Není ani vyloučeno (a zákon s takovou skutečností i výslovně počítá - srov. například § 132 odst. 3 obch. zák.), aby jednatel uzavřel jménem společnosti s ručením omezeným smlouvu (dohodu), při níž druhou smluvní stranou je sám tento jednatel jako fyzická osoba. Dovolací soud však v této souvislosti zaujal již dříve (sice za účinnosti dříve platného zákona č. 65/1965 Sb., avšak právní úprava se v této otázce obsahově nezměnila) stanovisko, že v každém jednotlivém případě, kdy jednatel uzavřel jménem společnosti s ručením omezeným smlouvu (dohodu), při níž druhou smluvní stranou je sám tento jednatel jako fyzická osoba, je třeba zkoumat, zda při právním úkonu nedochází ke střetu zájmů mezi společností s ručením omezeným jako zaměstnavatelem na straně jedné a jejím statutárním orgánem jako zaměstnancem na straně druhé. I když zákoník práce (ani občanský zákoník v rozsahu vyplývajícím z ustanovení § 4 zák. práce) nemá v tomto směru výslovnou úpravu, z ustanovení § 12 zák. práce a § 22 obč. zák., jež (obdobně jako ustanovení § 14 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006) vylučuje, aby jiného zastupoval ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, je třeba analogicky dovodit, že statutární orgán společnosti s ručením omezeným nemůže platně jednat jménem společnosti jako zaměstnavatele, jsou-li jeho zájmy v rozporu se zájmy společnosti (k tomu srov. ... právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. 21 Cdo 11/98, který byl uveřejněn pod č. 63 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999).

Pracovní smlouva jako dvoustranný právní úkon, který směřuje ke vzniku pracovního poměru, je výsledkem smluvního jednání, do něhož obě smluvní strany zpravidla vstupují s vlastními (rozdílnými) představami o jejich obsahu a výsledku. Rozdílnost zájmů zaměstnavatele a zaměstnance je dána už tím, že - objektivně vzato - chtějí sjednat pracovní smlouvu pro sebe co nejvýhodnější (druh práce, místo výkonu práce, pracovní dobu, odměnu za práci apod.). Na rozdílnosti zájmů při sjednávání pracovní smlouvy nic nemění ani skutečnost, že případně dojde i k bezvýhradné akceptaci učiněné nabídky, nebo pracovní smlouva bude sjednána v souladu s podmínkami v místě a čase obvyklými, neboť i tehdy základní východiska účastníků pro uzavření smlouvy jsou odlišná; vždy jde pouze o odraz aktuální situace na trhu práce, přičemž - jak vyplývá z uvedeného - výsledek jednání nic nevypovídá o rozdílností zájmů obou stran při sjednávání pracovní smlouvy. Lze proto uzavřít, že rozdílnost zájmů zaměstnavatele a zaměstnance při uzavření smlouvy (dohody), která směřuje ke vzniku pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu, vylučuje, aby jménem zaměstnavatele učinila takový právní úkon stejná fyzická osoba, která je druhým účastníkem smlouvy (dohody) jako zaměstnanec, neboť nemůže odpovídajícím způsobem „současně“ hájit své zájmy jako zaměstnance a zájmy společnosti jako zaměstnavatele (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1634/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 21 Cdo 313/2007, (...). K tomuto právnímu názoru (...) se dovolací soud při v podstatě nezměněné (obsahově shodné) právní úpravě i nadále hlásí a neshledává žádné důvody k jeho změně.

Na uvedeném závěru nic nemění ani námitka dovolatelky, že žalovaná byla v dané době jedinou jednatelkou žalobkyně a že,uzavření pracovní smlouvy nebylo možné technicky provést jinak’. Ve skutečnosti je - jak vyplývá z výše uvedeného - sporný právní úkon směřující ke vzniku pracovního poměru, který žalovaná učinila jménem žalobkyně jako zaměstnavatelky a jejichž druhým účastníkem byla žalovaná jako zaměstnankyně, bez ohledu na tehdejší složení statutárního orgánu žalobkyně neplatný (...).“

K těmto závěrům se tedy kloní i Nejvyšší správní soud, který je zároveň publikoval již např. v rozsudcích sp. zn. 4 Ads 246/2015, ze dne 14. 1. 2016, a sp. zn. 2 Ads 303/2015, ze dne 30. 3. 2016. Jediný problém při posuzování těchto situací pak vzniká v případě, kdy pracovní smlouva byla uzavřena v období od 14. 4. 2008 do 31. 12. 2011, kdy byla nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 83/06, ze dne 12. 3. 2008, zrušena absolutní neplatnost pro vznik pracovněprávních vztahů, a proto je v tomto období přes zjevnou vadu sjednání právního vztahu nutno tento považovat pouze za relativně neplatný.

Ve vztahu k podpoře v nezaměstnanosti však takové konstatování nepostačuje s ohledem na skutečnost, že práce byla obvykle opravdu vykonávána a z této práce bylo odváděno příslušné důchodové pojištění. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud vyšel rovněž ze svého rozsudku sp. zn. 2 Ads 303/2015, ze dne 30. 3. 2016, dle něhož „[ j]e-li smlouva, jež byla uzavřena mezi poplatníkem a plátcem, absolutně neplatná, pak dle soukromoprávních předpisů nevyvolává od počátku (ex tunc) žádné účinky. Tím však není vyloučeno, že smluvní strany takové absolutně neplatné smlouvy jednají (typicky v nevědomosti o neplatnosti smlouvy), jako by smlouva účinky vyvolávala, jejími ustanoveními se řídí a práva a povinnosti z ní vyvěrající respektují. Právní vztah, jenž měl být založen absolutně neplatnou smlouvou, tedy svým způsobem,překryjí’ vztahem faktickým. Pokud někdo pro jiného fakticky pracuje ve vztahu majícím znaky pracovního poměru podle předpisů soukromého práva, avšak pracovní poměr nevznikl pro absolutní neplatnost pracovní smlouvy, jež měla být jeho právním podkladem, je příjem, který mu takto za jeho činnost plyne nebo by měl plynout, příjmem ze závislé činnosti“.

Z uvedeného pak Nejvyšší správní soud v rozsudku popisovaném tímto článkem dovozuje, že „Pokud by tedy v daném případě skutečně došlo ke vzniku faktického vztahu, který by měl materiálně povahu vztahu pracovněprávního, stěžovatel by měl být považován za zaměstnance ve smyslu § 5 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění. Pokud by následně bylo zjištěno splnění podmínek získání doby pojištění dle § 11 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, měl by stěžovatel také nárok na výpočet výše podpory v nezaměstnanosti dle § 50 odst. 4 zákona o zaměstnanosti, podle jehož samotné dikce, v rozhodném znění, má být výše podpory v nezaměstnanosti stanovena s ohledem na zaměstnání, která,jsou dobou důchodového pojištění’“. Jinými slovy lze uzavřít, že pro účely podpory v nezaměstnanosti je třeba zkoumat, zda skutečně byla vykonávána práce, za niž bylo odváděno důchodové pojištění, bez ohledu na to, že pracovní poměr nevznikl, když byla uzavřena absolutně neplatná pracovní smlouva.

Rozsudek sp. zn. 10 Ads 269/2016, ze dne 26. 1. 2017

V tomto rozsudku jde o vrácení podpory v nezaměstnanosti z důvodu uvedeného v ust. § 56 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti, dle něhož „uchazeč o zaměstnání je povinen vrátit poskytnutou podporu v nezaměstnanosti a podporu při rekvalifikaci nebo jejich části, bylo-li krajskou pobočkou Úřadu práce dodatečně zjištěno, že mu byl přiznán starobní důchod nebo invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně, s výjimkou invalidního důchodu přiznaného fyzické osobě, která je invalidní ve třetím stupni a je schopna výdělečné činnosti za zcela mimořádných podmínek.“

Uchazeči o zaměstnání byla v tomto případě ode dne 28. 1. 2015 přiznána a poskytována podpora v nezaměstnanosti, přičemž dne 19. 5. 2015 úřad práce obdržel rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 11. 5. 2015, kterým byl tomuto uchazeči o zaměstnání ode dne 23. 1. 2015 přiznán invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu jeho pracovní schopnost poklesla o 70 %. Pro zdravotní omezení nebyl uchazeč schopen výdělečné činnosti za mimořádných podmínek.

Po provedeném správním řízení bylo vydáno rozhodnutí, jímž úřad práce podle ust. § 56 odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. c) zákona o zaměstnanosti uložil uchazeči povinnost vrátit podporu v nezaměstnanosti za období ode dne jejího přiznání, jelikož bylo následně zjištěno, že tomuto uchazeči byl od dřívějšího data přiznán invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně, přičemž tento není schopen výdělečné činnosti za mimořádných podmínek.

Následné námitky uchazeče uplatňované v rámci odvolání a dále i soudního řízení spočívaly jednak v tom, že nebyl z evidence uchazečů o zaměstnání pravomocně vyřazen, ale jeho evidence byla ukončena, čímž zanikl nárok správních orgánů vymáhat po něm za období jeho vedení v evidenci podporu v nezaměstnanosti. Druhá námitka pak směřovala do skutečnosti, že zákonodárce v ust. § 56 odst. 2 písm. c) zákona o zaměstnanosti užívá termín „překrývá“, nikoliv překrýval, a má tímto ustanovením na mysli případy, kdy poživatel jedné podpory nemůže zároveň pobírat podporu jinou, neslučitelnou, která nemůže být pobírána současně.

Poznámka:

Dle ust. § 56 odst. 2 písm. c) zákona č. 435/2004, o zaměstnanosti: „(2) Podporu v nezaměstnanosti a podporu při rekvalifikaci je uchazeč o zaměstnání povinen vrátit Úřadu práce za dobu, po kterou se jejich poskytování překrývá s dobou ...

c) pobírání invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně, s výjimkou invalidního důchodu přiznaného fyzické osobě, která je invalidní ve třetím stupni a je schopna výdělečné činnosti za zcela mimořádných podmínek.“

Jinými slovy, uchazeč nesouhlasil s vrácením podpory v nezaměstnanosti proto, že v době, za kterou měl podporu vrátit, byl veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, přičemž invalidní důchod mu byl přiznán až rozhodnutím ČSSZ ze dne 11. 5. 2015, tedy pobírání tohoto důchodu, který byl vyplacen až po tomto datu, se nepřekrývalo s pobíráním podpory v nezaměstnanosti v období od 28. 1. 2015 do 30. 4. 2015.

Tato argumentace nebyla správními orgány uznána proto, že dle ust. § 56 zákona o zaměstnanosti není podmínkou pro vymáhání neprávem vyplacené podpory v nezaměstnanosti předchozí vyřazení uchazeče z evidence uchazečů o zaměstnání, přičemž smyslem této právní úpravy je postihnout právě ty situace, kdy je např. invalidní důchod přiznán zpětně, a to i za období, za které náležela podpora v nezaměstnanosti. Není tedy rozhodné, zda se překrývala výplata těchto dávek, ale zda se překrývalo období, za které byla vyplácena podpora v nezaměstnanosti a následně doplacen i výše specifikovaný invalidní důchod.

Nejvyšší správní soud potvrdil názor správních orgánů, když konstatoval: „Podpora v nezaměstnanosti byla stěžovateli přiznána rozhodnutím ze dne 2. 3. 2015 od 28. 1. 2015, a byla mu tedy přiznána zpětně (ke dni podání žádosti o podporu). Invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně byl stěžovateli přiznán rozhodnutím ze dne 11. 5. 2015 od 23. 1. 2015, tedy opět zpětně. V této věci není rozhodné, kdy stěžovatel fakticky čerpal (obdržel) tyto dávky. Rozhodné je, že nároky na obě dávky se časově překrývaly, a to od 28. 1. 2015 do 30. 4. 2015.

Jak správně žalovaný poznamenal odkazem na důvodovou zprávu k zákonu, tato úprava měla zabránit duplicitnímu poskytování prostředků z obou systémů. V posuzovaném případě proto nemůže být řeč o nepříznivém retroaktivním postupu vůči stěžovateli; situaci souběžných nároků na různé dávky zákon o zaměstnanosti výslovně předvídá a řeší pravidlem, že lze čerpat pouze jednu dávku, a kterou. Proto nelze přijmout stěžovatelův argument, že doslovné znění zákona vyžaduje, aby se překrývala poskytování obou dávek (..., po kterou se jejich poskytování překrývá). Znění zákona je v tomto případě jasné a nepřipouští jiný výklad; stěžovatelův výklad je účelový a jde proti smyslu zákona.“

Rozsudek sp. zn. 8 Ads 62/2016, ze dne 29. 3. 2017

V tomto případě nebyla uchazeči o zaměstnání na základě jeho žádosti o podporu v nezaměstnanosti podané dne 2. 10. 2014 přiznána podpora v nezaměstnanosti, jelikož nesplnil podmínku stanovenou zmiňovaným ust. § 39 odst. 1 písm. a) zákona o zaměstnanosti, když v posledních 2 letech před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání nezískal zaměstnáním nebo jinou výdělečnou činností dobu důchodového pojištění v délce alespoň 12 měsíců. Rozhodným obdobím v daném případě byla doba od 2. 10. 2012 do 1. 10. 2014, přičemž v tomto období získal zaměstnáním dobu důchodového pojištění v době od 2. 10. 2012 do 30. 9. 2013, když od 27. 9. 2013 do 30. 9. 2014 byl v dočasné pracovní neschopnosti. Doba důchodového pojištění tak činila pouze 11 měsíců a 29 dní, a proto podpora v nezaměstnanosti nemohla být přiznána.

Námitky uchazeče směřovaly k tomu, že byl jako dočasně práce neschopný diskriminován, a to jednak tím, že k 1. 1. 2012 došlo ke zkrácení rozhodného období ze 3 let před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání na 2 roky, a pak tím, že doba dočasné pracovní neschopnosti není náhradní dobou zaměstnání, a proto ačkoli podal žádost o zprostředkování zaměstnání a o podporu v nezaměstnanosti do 3 pracovních dnů od skončení nemoci, nedošlo k jeho „předřazení“ ke dni následujícímu skončení této nemoci, tj. k 1. 10. 2014, ale byl zařazen až dnem podání žádosti, tedy dnem 2. 10. 2014. Pokud by totiž rozhodné období zkráceno nebylo, pak by podmínku důchodového pojištění zaměstnáním splnil, stejně tak jako by ji splnil v případě 2letého rozhodného období, pokud by byl zařazen ode dne následujícího po skončení nemoci, tj. ode dne 1. 10. 2014.

V rozsudku Nejvyššího správního soudu, který tento případ řešil, je v prvé řadě nutno poukázat na zcela striktní způsob počítání času, který vychází z ust. § 605 odst. 2 občanského zákoníku, dle něhož „konec lhůty nebo doby určené podle týdnů, měsíců nebo let připadá na den, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který připadá skutečnost, od níž se lhůta nebo doba počítá. Není-li takový den v posledním měsíci, připadne konec lhůty nebo doby na poslední den měsíce.“ Prakticky řečeno Nejvyšší správní soud považuje v tomto konkrétním případě časový úsek od 2. 10. 2013 do 30. 9. 2014 za dobu 11 měsíců (2. 10. 2013 až 2. 9. 2014) a 28 dnů (3. 9. 2014 až 30. 9. 2014), přičemž za dobu 12 měsíců by považoval situaci, v níž by doba důchodového pojištění byla získána od 2. 10. 2013 do 2. 10. 2014, tedy tak, aby pořadí dne v měsíci bylo totožné na začátku i konci počítané doby.

Pokud by to bylo převedeno na situaci, v níž by byla získána doba důchodového pojištění např. od 1. 5. 2013 do 30. 4. 2014, dle uvedeného závěru Nejvyššího správního soudu by se nejednalo o dobu 12 měsíců, ale o dobu 11 měsíců a 29 dnů, ačkoli se jedná o 12 kalendářních měsíců. Aplikační praxe správních orgánů v tomto případě takto striktní není a za dobu 12 měsíců považuje i dobu 12 kalendářních měsíců. Z pohledu závěrů Nejvyššího správního soudu však je v tomto směru možno konstatovat, že je zcela nerozhodné, o kolik dní nebyla podmínka získané doby důchodového pojištění splněna, ale je zcela nezbytné striktně vyžadovat 12 měsíců získané doby důchodového pojištění.

Druhou rovinou pak byly námitky směřující k diskriminaci v tom smyslu, že nelze provést „předřazení“ ve smyslu ust. § 26 odst. 3 zákona o zaměstnanosti ke dni následujícímu po skončení dočasné pracovní neschopnosti. V tomto směru se pak Nejvyšší správní soud ztotožnil se závěry správních orgánů, dle nichž v době posuzování nároku na podporu v nezaměstnanosti nebyla dočasná pracovní neschopnost náhradní dobou zaměstnání, a proto nemohlo být postupováno jinak, než že uchazeč byl zařazen do evidence uchazečů o zaměstnání ode dne podání žádosti o zprostředkování zaměstnání, tedy v tomto konkrétním případě nikoli již o den dříve.

Poznámka:

Dle ust. § 26 odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti: „Požádá-li fyzická osoba o zprostředkování zaměstnání nejpozději do 3 pracovních dnů po skončení zaměstnání nebo jiných činností, které jsou uvedeny v § 25 odst. 1, nebo činností, které jsou podle § 41 odst. 3 považovány za náhradní doby zaměstnání, zařadí se do evidence uchazečů o zaměstnání ode dne následujícího po skončení zaměstnání nebo těchto činností.“

Na tento závěr nemůže mít vliv ani skutečnost, že od 1. 10. 2015 byla do zákona o zaměstnanosti zakotvena nová náhradní doba zaměstnání, která dle ust. § 41 odst. 3 citovaného zákona spočívá v „trvání dočasné pracovní neschopnosti nebo nařízené karantény osoby po skončení výdělečné činnosti, která zakládala její účast na nemocenském pojištění podle zvláštního právního předpisu, pokud si tato osoba nepřivodila dočasnou pracovní neschopnost úmyslně a pokud tato dočasná pracovní neschopnost nebo nařízená karanténa vznikla v době této výdělečné činnosti nebo v ochranné lhůtě podle zvláštního právního předpisu.“

Samotná námitka diskriminace pak byla odmítnuta s následujícím odkazem: „Lze poukázat i na závěry, vyslovené Ústavním soudem v nálezu Pl. ÚS 55/2013 ze dne 12. 5. 2015, jenž se týkal zákona o zaměstnanosti ve znění, jehož bylo použito i v posuzované věci. V něm se Ústavní soud mimo jiné dotkl problematiky dlouhodobé pracovní neschopnosti v souvislosti s podporou v nezaměstnanosti a v odst. 72 poukázal na skutečnost, že,samotná podpora v nezaměstnanosti je konstruována proto, aby dočasně zmírňovala dopad ztráty zaměstnání na finanční situaci těch osob, které získávaly prostředky pro své životní potřeby prací, nikoliv těch, které toho nebyly dlouhodobě schopny (např. proto, že byli dlouhodobě nemocní).’ Velkou měrou se citovaný nález zabýval i otázkou diskriminace zmiňovanou i stěžovatelem (v podrobnostech viz odst. 75.-84. nálezu) a poukázal na skutečnost, že,[p]odpora v nezaměstnanosti podle čl. 26 odst. 3 Listiny musí být garantována pouze u osob, které právě ztratily příjem z výdělečné činnosti, jelikož nemohly získat přiměřené zaměstnání, tj. u těch, kdož mají možnost pracovat a jsou ochotní pracovat, zatímco u těch, kteří byli dlouhodobě nemocní, se naproti tomu v zásadě vychází z absence této možnosti, a proto se postupuje podle jiných pravidel a jejich situace se pak řeší v rámci jiného druhu sociálních dávek. To lze vztahovat i na situaci, kdy určité osoby znovu nabudou schopnosti pracovat, ovšem v důsledku dlouhodobé nemoci nesplní již zákonem stanovené podmínky (resp. určitou dobu účasti na důchodovém pojištění v rámci rozhodného období), jelikož jejich pracovní neschopnost trvala déle než jeden rok.’ (viz odst. 84. nálezu). I vzhledem k uvedenému nelze stěžovateli v jeho kasační argumentaci přisvědčit.“

Právní předpisy citované v článku

(předpisy jsou vždy citovány ve znění pozdějších předpisů, pokud není výslovně uvedeno jinak)

  • zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti
  • zákon č. 155/1995, o důchodovém pojištění
  • zákon č. 89/2012, občanský zákoník
  • zákon č. 262/2006, zákoník práce

Související dokumenty

Související pracovní situace

Odchod do invalidního důchodu
Výkon práce pro účely dovolené
Odchod do „předčasného“ starobního důchodu
Odchod do invalidního důchodu
Doba pojištění (příspěvková, povinná)
Doba pojištění (příspěvková, dobrovolná)
Náhradní doba důchodového pojištění, vyloučená doba
Odchod do starobního důchodu
Odchod do „předčasného“ starobního důchodu
Vyrovnávací příspěvek v těhotenství a mateřství
Ošetřovné
Dovolená po mateřské dovolené
Výkon práce pro účely dovolené
Dávka otcovské poporodní péče, tzv. otcovská
Dlouhodobé ošetřovné
Kontrola dodržování režimu dočasně práce neschopného pojištěnce
Nemocenské – poskytování po uplynutí podpůrčí doby
Nemocenské
Určení daňové rezidence dle SZDZ
Závislá činnost a SZDZ
Poměrná část mzdy při DPN zahrnující dny svátků
Prohlášení poplatníka k uplatnění měsíčních slev na dani
Sleva na poplatníka a sleva na manželku (manžela)

Související články

Podpora v nezaměstnanosti a průměrná mzda v národním hospodářství
Podpora v nezaměstnanosti a poučovací povinnost
Nemoc, podpora v nezaměstnanosti a zdravotní pojištění
Příjemci důchodu a zdravotní pojištění
Výdělečná činnost při pobírání důchodu
Poživatelé důchodů a jejich výdělečná činnost z pohledu zdravotního pojištění
Náhradní doby důchodového pojištění
Vrácení podpory v nezaměstnanosti
Nezahrnutí pojistného do vyměřovacího základu v minulém kontrolním období
Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí
Vyplňování evidenčních listů důchodového pojištění za r. 2016
Pracovní situace na portálu Práce a mzda
Parametrické údaje ve mzdové oblasti pro rok 2023
Zdravotní pojištění a zaměstnání po část kalendářního měsíce v příkladech
Sociální zabezpečení studentů
Přiznání důchodu a zdravotní pojištění
Aktuální otázky placení pojistného na sociální zabezpečení
Nejdůležitější změny v roce 2019 v sociálním pojištění
Co vás zajímá - co zajímá zaměstnavatele a zaměstnance z oblasti sociálního pojištění
Vyplňování ELDP - doby vyloučené vs. doby odečítané
Sociální pojištění u studentů a čerstvých absolventů škol
Novinky od 1. ledna 2022 v sociální oblasti

Související otázky a odpovědi

Úspora Antivirus C
Přesluhování při pobírání starobního důchodu přeměněného z invalidního důchodu
Vyloučené doby pro ELDP
Výše podpory v nezaměstnanosti, poslední zaměstnání dohoda o provedení práce
Nezaplacené odvody za zaměstnance a firmu
ELDP
Invalidní důchod pro OSVČ
Vyplacené peníze tělesně postiženému, které mu nenáležely
Vyplnění ELDP
Sleva na pojistném u dlužníka
Vznik nároku na invalidní důchod
Zaměstnání invalidního důchodce třetího stupně
Sociální pojištění invalidní důchodce 1. stupeň
Povinnosti zaměstnavatele a nárok zaměstnanců při pěstounské péči o dítě mladší 7 let
Poukázky od zaměstnavatele - zdanění, pojištění
Rozšířená informační povinnost od 1. 10. 2023
Přihlašování zaměstnanců na DPP na správu sociálního zabezpečení
Přihlášení zaměstnavatele na OSSZ
Členský příspěvek České lékařské společnosti J. E. Purkyně
Nadlimitní stravenkový paušál a náhrada při dovolené a nemoci, ELDP, daně

Související komentovaná judikatura

Aktuální judikatura k podpoře v nezaměstnanosti, 1. část
Podpora v nezaměstnanosti