Podpora v nezaměstnanosti

Rozsudek sp. zn. 1 Ads 159/2018, ze dne 9. 8. 2018

Předmětný rozsudek řeší v oblasti zaměstnanosti dlouho nerozhodnutou problematiku, jakkoli ještě nikoli zcela finálně, nicméně alespoň z hlediska procesního. Týká se kompenzace odstupného ve smyslu ust. 44b zákona o zaměstnanosti¹⁾. Níže odkazovaný článek popisuje tehdy novou problematiku vyplácení určité finanční náhrady uchazeče o zaměstnání v případě, kdy měl tento nárok na odstupné ve smyslu ust. § 67 zákoníku práce, a z tohoto důvodu u něj došlo k odsunutí výplaty podpory v nezaměstnanosti dle ust. § 44a zákona o zaměstnanosti, nicméně zaměstnavatel mu odstupné nevyplatil. Pro takový případ, aby nebyl uchazeč o zaměstnání, ačkoli má nárok na podporu v nezaměstnanosti, po dobu několika měsíců (v závislosti na tom, po jak dlouhou dobu má nárok na odstupné) zcela bez finančních prostředků, ust. § 44b zákona o zaměstnanosti zakotvuje právě podmínky výplaty kompenzace nevyplaceného odstupného a jeho následného vymáhání po zaměstnavateli.²⁾

Uvedené však přináší zásadní procesní problém, když správní orgány (Úřad práce ČR a MPSV) považují za účastníka řízení pouze uchazeče o zaměstnání a nikoli jeho bývalého zaměstnavatele. S ohledem na tuto skutečnost je pak případné odvolání podané zaměstnavatelem proti rozhodnutí o přiznání kompenzace zamítáno jako nepřípustné. Ve dvou případech byla ze strany zaměstnavatele podána žaloba, když v roce 2015 krajský soud žalobu odmítl s tím, že žalobce odkázal na civilní soud a řízení podle části páté občanského soudního řádu. Vzhledem k tomu, že v rámci řízení před civilním soudem nedošlo k vyřešení problematiky účastenství v rámci správního řízení o přiznání kompenzace, ve druhém obdobném případě již podalo Ministerstvo práce a sociálních věcí jako odvolací orgán proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 6 Ad 17/2015, ze dne 19. 4. 2018, kasační stížnost. Městský soud v Praze totiž opětovně rozhodl tak, že žalobu usnesením odmítl a odkázal žalobce - zaměstnavatele na civilní soud a řízení podle části páté občanského soudního řádu.

V rámci kasační stížnosti ministerstvo argumentovalo tím, že žaloba směřovala proti rozhodnutí o odvolání, které bylo shledáno jako nepřípustné z důvodu, že žalobce - zaměstnavatel nebyl účastníkem daného správního řízení, a tedy nebyl oprávněn k podání odvolání. V rámci odvolacího řízení tak nebyla věc přezkoumávána meritorně, ale pouze procesně. Bez ohledu na to, zda je rozhodování úřadu práce podle ust. § 44b zákona o zaměstnanosti rozhodováním v soukromoprávní, či veřejnoprávní věci, v daném případě bylo předmětem posuzování pouze právo veřejnoprávní, tj. právo podat odvolání dle správního řádu, nikoli právo soukromoprávní. Je-li rozhodnutí o odvolání zamítnuto pro nepřípustnost, má být v navazujícím soudním řízení zkoumána právě pouze otázka nepřípustnosti daného odvolání, což ostatně tvrdil i sám žalobce v rámci podané žaloby.

V rámci kasační stížnosti bylo odkazováno zejména na usnesení zvláštního senátu zřízeného dle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, sp. zn. Konf 84/2008, ze dne 3. 11. 2009,³⁾ z něhož plyne, že procesní otázky správního řízení mají být předmětem rozhodování ve správním soudnictví, jelikož v případě, že by věc měla být řešena dle části páté občanského soudního řádu, otázka účastenství žalobce by nebyla vůbec zkoumána již z povahy daného řízení, přičemž jednoznačné zodpovězení dané otázky by mohlo do budoucna některým případným sporům předejít.

Nejvyšší správní soud, stejně jako ministerstvo a de facto i zaměstnavatel - žalobce při posuzování toho, zda se v případě řízení o kompenzaci jedná o veřejnoprávní, či soukromoprávní povahu, vycházel z již zmiňovaného usnesení zvláštního senátu sp. zn. Konf 44/2017, v němž zvláštní senát konstatoval, že mzdové nároky dle zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele, mají veřejnoprávní povahu a k rozhodování o nich je dána pravomoc soudů rozhodujících ve správním soudnictví.

Obdobně jako v případě zvláštního senátu pak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že „podle zájmové teorie veřejné právo chrání veřejné zájmy, resp. může odkazovat k veřejnému dobru; soukromé právo pak hájí zájmy soukromé. Účelem zákona o zaměstnanosti je zabezpečování státní politiky zaměstnanosti, jejímž cílem je dosažení plné zaměstnanosti a ochrana proti nezaměstnanosti (§ 1 tohoto zákona). Jedním z cílů státní politiky zaměstnanosti je také poskytování podpory v nezaměstnanosti, resp. zabránění nepříznivé sociální situaci, kdy by uchazeč o zaměstnání neměl prostředky na živobytí. Je tak zjevné, že zákon o zaměstnanosti chrání především veřejný zájem. Úřad práce nerozhoduje spor mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem o vyplacení odstupného; rozhoduje však o vyplacení kompenzace za toto nevyplacené odstupné z veřejných financí. V širším slova smyslu je možné nároky na kompenzaci odstupného zařadit do oblasti sociálního zabezpečení, neboť jsou poskytovány v oblasti zaměstnanosti, kde se silně projevuje zájem sociálního státu. Lze tedy učinit závěr, že právní úprava poskytnutí kompenzace za odstupné, jež uchazeči o zaměstnání nebylo vyplaceno zaměstnavatelem, je projevem zájmu státu, a proto je dle zájmové teorie součástí veřejného práva.“

Rovněž v případě teorie mocenské dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že se jedná o oblast veřejného práva, jelikož „Úřad práce je jako státní orgán v nadřízené pozici a nelze tak dospět k závěru, že by uchazeč o zaměstnání a úřad práce byli v rovném postavení. Úřad práce je dle § 1 odst. 1 zákona č. 73/2011 Sb., o Úřadu práce České republiky, správním úřadem s celostátní působností, jeho nadřízeným orgánem je Ministerstvo práce a sociálních věcí, které je ústředním orgánem státní správy. Úřad práce je organizační součástí státní správy, která je navýsost veřejná, a do vztahu s uchazečem o zaměstnání vstupuje právě z této pozice. Při rozhodování o poskytnutí kompenzace za odstupné nevyplacené zaměstnavatelem uplatňuje svou vrchnostenskou pravomoc a rozhoduje autoritativně. Pravomoc má pak založenou zákonem o zaměstnanosti a procesní postup plyne zejména ze správního řádu. I z pohledu organické teorie jsou tedy nároky na kompenzaci upraveny právem veřejným.“

V případě aplikace metody právní regulace pak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že nároky na kompenzaci nevyplaceného odstupného jsou veřejnoprávního charakteru. „Tomu svědčí mimo jiné skutečnost, že vznik, změna a zánik právního vztahu jsou spojeny s právní mocí rozhodnutí, a nejde tedy o výsledek dvoustranného právního jednání založeného na konsenzu zúčastněných stran. Zákon o zaměstnanosti kogentně stanoví podmínky, za jakých úřad kompenzaci přizná.“⁴⁾

Nejvyšší správní soud tak ve shodě s výše citovanou problematikou zákona č. 118/2000 Sb. dospěl k závěru, že rovněž v případě poskytnutí kompenzace za nevyplacené odstupné zaměstnavatelem dle ust. § 44b zákona o zaměstnanosti se jedná o veřejnoprávní vztah, jehož soudní ochrana se tedy bude poskytovat komplexně v rámci správního soudnictví. Nejvyšší správní soud tedy dal ministerstvu jako stěžovateli za pravdu zejména v tom, že Městský soud v Praze jako soud správní se měl věcí zabývat bez ohledu na to, zda se jedná o rozhodnutí ve věci, nebo rozhodnutí procesní povahy.

Lze sice doplnit, že v rámci popisovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu nebyla vyřešena primární otázka, pro kterou vůbec žalobce podával žalobu, tedy jestli je zaměstnavatel účastníkem řízení ve věci kompenzace, nicméně je nutno připustit, že s ohledem na obsah usnesení Městského soudu v Praze se to nedalo ani předpokládat. Jakkoli ministerstvo jako stěžovatel podávalo kasační stížnost mimo jiné právě z důvodu, aby byla do budoucna jednoznačně judikatorně vyřešena otázka účastenství v těchto řízeních, je zřejmé, že Nejvyšší správní soud mohl rozhodnout pouze o tom, v jakém soudním režimu, tedy zda v civilním, či správním, má být věc projednávána, když posouzení účastenství žalobce nebylo předmětem napadeného usnesení a bude úkolem opětovně pro Městský soud v Praze.

K problematice účastenství v obdobných řízeních lze poukázat rovněž na závěr Poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu č. 80, dle něhož „V řízení podle ustanovení § 209 odst. 3 zákoníku práce je účastníkem řízení pouze zaměstnavatel, který podal návrh, aby úřad práce rozhodl, zda jsou dány důvody pro poskytování náhrady mzdy v nižší částce. Zaměstnanci tohoto zaměstnavatele účastníky řízení nejsou. /5/ “V rámci tohoto závěru poradní sbor řešil, zda účastníkem řízení o tehdy účinném ust. § 209 odst. 3 zákoníku práce, který umožňoval na základě rozhodnutí úřadu práce vyplácet určeným zaměstnancům náhradu mzdy za překážku v práci spočívající v tzv. částečné nezaměstnanosti, přičemž, jak plyne z citovaného závěru, tito zaměstnanci za účastníky řízení považováni rovněž nebyli, ačkoli se řízení týkalo jejich mzdových nároků.

Rozsudek sp. zn. 9 Ads 204/2016, ze dne 19. 9. 2017

V rámci tohoto soudního sporu byla posuzována situace, kdy žalobci nebyla přiznána podpora v nezaměstnanosti podle § 39 odst. 1 písm. a) zákona o zaměstnanosti, a to z důvodu, že nebyl v posledních dvou letech před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání (rozhodné období dle ust. § 41 odst. 1 zákona o zaměstnanosti) účasten na důchodovém pojištění alespoň 12 měsíců, ale pouze 10 měsíců a 22 dní, a dále že po uplynutí celé podpůrčí doby, která mu rovněž uplynula ve zmíněném rozhodném období, získal samostatnou výdělečnou činností pouze 4 měsíce a 8 dní důchodového pojištění místo potřebných 6 měsíců, jak stanovuje ust. § 49 odst. 1 zákona o zaměstnanosti.

V rámci soudního řízení se Krajský soud v Ostravě obrátil na Okresní správu sociálního zabezpečení Karviná (dále jen „OSSZ“), dle které doplatil žalobce zálohy na důchodové pojištění za období od 1. 2. 2015 do 29. 3. 2015, čímž by býval splnil obě výše uvedené podmínky, tedy získal by v posledních dvou letech před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání 12 měsíců důchodového pojištění a zároveň po uplynutí celé podpůrčí doby ve stejném období by samostatnou výdělečnou činností získal dobu důchodového pojištění alespoň v délce 6 měsíců. V rámci předmětných informací krajský soud zjistil, že tyto zálohy byly sice doplaceny až po vydání prvostupňového rozhodnutí, nicméně stále ještě v průběhu odvolacího, tedy správního řízení, které činí s prvoinstančním řízením nedílný celek. Krajský soud na základě uvedeného zjištění dospěl k závěru, že ministerstvo jako odvolací orgán bylo povinno k této skutečnosti přihlédnout v rámci odvolacího řízení a vypořádat se s ní. V rámci tohoto závěru bylo rovněž formulováno stanovisko, že ministerstvo rozhodovalo na základě neúplně zjištěných podkladů, což nemůže jít k tíži žalobce.

Stěžejními body kasační stížnosti pak byly následující skutečnosti. Primárně bylo třeba zmínit, že uchazeč o zaměstnání v žádosti o podporu v nezaměstnanosti prohlásil, že vykonával výdělečnou činnost pouze do 31. 1. 2015, což neodpovídá následně krajským soudem zjištěnému doplacenému období od 1. 2. 2015 do 29. 3. 2015, přičemž uchazeč o zaměstnání rovněž dne 3. 4. 2015 písemně prohlásil, že v době od 1. 2. 2015 do 29. 3. 2015 nevykonával samostatnou výdělečnou činnost, což pak skutečnostem zjištěným krajským soudem zcela odporuje. V rámci správního řízení pak uchazeč o zaměstnání v souladu se svými tvrzeními doložil potvrzení OSSZ ze dnů 1. 4. 2015 a 23. 4. 2015, ze kterých vyplynulo, že uhradil zálohy na důchodovém pojištění v roce 2015 pouze za období od 1. 1. 2015 do 31. 1. 2015.

V rámci prvoinstančního i odvolacího řízení tak správní orgány disponovaly doklady předloženými přímo uchazečem o zaměstnání, které prokazovaly, že nesplnil podmínky pro přiznání podpory v nezaměstnanosti, a které zcela korespondovaly s jeho prohlášením v žádosti o podporu v nezaměstnanosti ze dne 3. 4. 2015. Jakkoli v odvolání zmínil, že pojištěn byl až do 31. 3. 2015, doklad, kterým by toto tvrzení doložil, nepředložil. Veškeré důkazy tak svědčily původnímu tvrzení uchazeče o zaměstnání, že se důchodového pojištění ode dne 1. 2. 2015 neúčastnil, když od tohoto dne již ani nevykonával samostatnou výdělečnou činnost a ministerstvo jako odvolací orgán tak nemělo důvodné pochybnosti o skutkovém stavu věci.

Posouzení kasační stížnosti ze strany Nejvyššího správního soudu bylo podstatné zejména z důvodu, že se jedná o správní řízení o žádosti, ve kterém, byť je zřejmé a z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu i nepochybné, že je to stále správní orgán, který odpovídá za zjištění stavu věci v souladu se zásadou materiální pravdy, by se zásadně mělo vycházet z toho, že rámec řízení určuje svou činností či nečinností účastník řízení, a to zejména v kontextu obsahu podané žádosti, doložených dokladů apod. Akceptace rozsudku krajského soudu by ve svém důsledku mohla vést až k tomu, že by úřad práce i ministerstvo byly povinny zkoumat, zda uchazeč o zaměstnání a žadatel v jedné osobě nezískal více dob důchodového pojištění, ačkoli tyto neuvedl ani nedoložil v rámci celého správního řízení, tedy ani v rámci řízení odvolacího.

De facto by již žadatel nemusel do žádosti uvádět či k ní dokladovat nic, což je stav naprosto absurdní a neodpovídající podstatě řízení o žádosti, u něhož zejména se uplatňuje zásada koncentrace řízení zakotvená v ust. § 82 odst. 4 správního řádu, dle něhož „k novým skutečnostem a k návrhům na provedení nových důkazů, uvedeným v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení, se přihlédne jen tehdy, jde-li o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve.“Jak uvádí odborná literatura: „Jedním z hlavních důvodů pro zavedení koncentrační zásady bylo zamezit účastníkům v neustálém předkládání nových skutečností a návrhů na provedení důkazů, které za určitých okolností mohou paralyzovat činnost správního orgánu či znemožnit věc pravomocně ukončit v zákonem stanovených lhůtách. Správní řízení je tak rozděleno do dvou fází (řízení před orgánem prvního stupně a řízení odvolací), kdy účastník řízení je dle zásady ,právo přeje bdělým’ nucen aktivně hájit svá práva již před orgánem prvního stupně. Již ve fázi řízení před správním orgánem prvního stupně se tak uplatňuje subsidiarita procesních prostředků sloužících k ochraně subjektivních práv účastníka řízení, který by tak veškeré jemu známé skutečnosti, námitky a prostředky k ochraně svých práv měl zásadně uplatnit již u správního orgánu prvního stupně.“⁶⁾

Předmětem sporu tak bylo, zda bylo ministerstvo jako odvolací orgán povinno přihlédnout k tomu, že uchazeč o zaměstnání v rámci správního řízení, konkrétně po vydání prvoinstančního rozhodnutí, uhradil zálohy za důchodové pojištění za období od 1. 2. 2015 do 31. 3. 2015, které by mu mohly zajišťovat nárok na podporu v nezaměstnanosti, ačkoliv nepředložil důkaz, který by takové tvrzení prokazoval.

Nejvyšší správní soud vyšel z následujícího nesporného skutkového stavu. „Žalobce dne 30. 3. 2015 požádal o podporu v nezaměstnanosti. V žádosti uvedl, že pracoval jako osoba samostatně výdělečně činná (...) do 31. 1. 2015. V prohlášení ze dne 3. 4. 2015 uvedl, že nevykonával žádnou samostatnou výdělečnou činnost od 1. 2. 2015 do 29. 3. 2015. V potvrzení OSSZ ze dne 1. 4. 2015 bylo uvedeno, že byl evidován jako OSVČ do 31. 1. 2015 a že uhradil zálohy na důchodové pojištění v roce 2015 za období od 1. 1. 2015 do 31. 1. 2015.

Prvoinstanční rozhodnutí bylo vydáno dne 3. 4. 2015. V odvolání ze dne 21. 4. 2015 uvedl, že nastala chyba v jeho účetnictví a ,na sociálním pojištění byl do 31. 3. 2015’. Dále uvedl, že přílohu doloží do 24. 4. 2015. Dne 23. 4. 2015 doložil potvrzení OSSZ ze stejného dne, dle kterého byl evidován jako OSVČ do 29. 3. 2015, ale informace o uhrazení záloh pojištění zůstala nezměněná, tedy že je uhradil pouze za měsíc leden. Toto potvrzení bylo předloženo bez jakékoliv doprovodné informace. Jako přílohu žaloby doložil potvrzení OSSZ ze dne 1. 7. 2015, dle kterého byl evidován jako OSVČ do 29. 3. 2015 a období, za které byly uhrazeny zálohy na důchodové pojištění za rok 2015, bylo od 1. 1. 2015 do 29. 3. 2015. Dle vysvětlení OSSZ žalobce dne 23. 4. 2015 změnil datum ukončení samostatně výdělečné činnosti na 29. 3. 2015 a zároveň dne 13. 4. 2015 uhradil zálohy na důchodové pojištění za měsíce únor a březen roku 2015. Potvrzení OSSZ ze dne 23. 4. 2015 tyto platby ještě nereflektovalo.“

Nejvyšší správní soud pak vycházel, shodně jako správní orgány, z ust. § 42 odst. 2 zákona o zaměstnanosti (v tehdy účinném znění), dle něhož „skutečnosti rozhodné pro přiznání a poskytování podpory v nezaměstnanosti je uchazeč o zaměstnání povinen doložit krajské pobočce Úřadu práce, a to například evidenčním listem důchodového pojištění, potvrzením o zaměstnání, potvrzením o výši průměrného výdělku, dokladem o výkonu jiné výdělečné činnosti, u osoby samostatně výdělečně činné potvrzením o době trvání účasti na důchodovém pojištění a o vyměřovacím základu pro pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti; změny těchto skutečností je povinen písemně oznámit krajské pobočce Úřadu práce nejpozději do 8 kalendářních dnů.“

Nejvyšší správní soud pak uznal zásadní stížní námitku ministerstva a neztotožnil se s názorem krajského soudu, dle kterého „není možné klást žalobci k tíži chybu OSSZ“,jelikož OSSZ a správní orgány rozhodující ve věci (úřad práce a ministerstvo) jsou odlišné správní orgány. Nejvyšší správní soud v souladu s názorem ministerstva konstatoval, že „správní řízení o podporu v nezaměstnanosti je řízením o žádosti. Jeho průběh je zcela v dispozici žadatele. Ten řízení zahajuje [§ 44 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen spr. ř.)]; může zúžit předmět žádosti, nebo ji vzít zpět (§ 45 odst. 4 spr. ř.); na žádost žadatele musí správní orgán přerušit řízení (§ 64 odst. 2 spr. ř.) a je primárně na žadateli, aby označil a předložil důkazy na podporu svých tvrzení (§ 52 spr. ř.). Ustanovení § 42 odst. 2 zákona o zaměstnanosti tuto povinnost žadatele ještě více zdůrazňuje. Zároveň nevyhovění žádosti nezakládá překážku věci rozhodnuté (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2008, č. j. 6 As 12/2008-73, nebo ze dne 29. 3. 2012, č. j. 4 Ad 165/2011 -151).“

„[11] Lze uznat, že potvrzení OSSZ ze dne 23. 4. 2015 bylo nesprávné. OSSZ a stěžovatel jsou však dva odlišné správní orgány, a nelze tak bez dalšího přičítat pochybení jednoho k tíži druhému. Bylo naopak na žalobci, i s ohledem na výslovně uloženou povinnost v § 42 odst. 2 zákona o zaměstnanosti, aby stěžovateli poukázal na chybu, která se nacházela v potvrzení OSSZ, a požadoval po OSSZ nápravu. Z potvrzení OSSZ je na první pohled zřejmé, že potvrzuje zaplacení záloh v roce 2015 pouze za období ledna a naopak, že i nadále neobsahuje potvrzení o tom, že by byly uhrazeny zálohy i za měsíce únor a březen. Žalobce současně mohl požádat o přerušení řízení o podpoře v nezaměstnanosti s tím, že potřebné potvrzení dodá, jakmile jej OSSZ opraví. Stěžovatel by v takovém případě musel žádosti vyhovět a řízení přerušit (obdobně srov. Vedral, J. Správní řád. Komentář. 2. aktualizované vydání. Praha: BOVA POLYGON, 2012, s. 583). To se však nestalo a napadené rozhodnutí tak bylo vydáno zcela v souladu s provedeným dokazováním.

[12] Z výše uvedeného plyne, že stěžovatel nebyl povinen přihlédnout v průběhu správního řízení ke skutečnosti, že žalobce uhradil zálohy za důchodové pojištění za únor a březen roku 2015, neboť mu tato skutečnost nebyla ze strany žalobce žádným způsobem prokázána.“⁷⁾

K uvedeným závěrům, které, na rozdíl od dílčích závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Ads 106/2015, ze dne 27. 8. 2015,⁸⁾ respektují, že správní řízení o žádosti je primárně v dispozici žadatele jako účastníka řízení, je třeba doplnit následující. Je velmi pravděpodobné, že ani v případě, že by bylo rozhodnuto o tom, že měly správní orgány k nově, až v rámci soudního řízení prokázaným dobám důchodového pojištění přihlédnout, by k přiznání podpory v nezaměstnanosti nedošlo, a to z následujícího důvodu. Jak vyplynulo z již letitého rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Ads 123/2008, ze dne 26. 2. 2009: „u osob samostatně výdělečně činných je pro účast na pojištění rozhodná doba, po kterou daná osoba vykonávala hlavní samostatnou výdělečnou činnost, avšak za podmínky, že za tuto dobu také odváděla pojistné. Tzn., že účastna na pojištění může být jen po dobu výkonu výdělečné činnosti, a pokud by za tuto dobu, či za její část, pojistné neodvedla, účastna na pojištění není. Stejně tak taková osoba není účastna na pojištění za dobu, po kterou ještě či již výdělečnou činnost nevykonávala, byť by odvedla pojistné, které by spojovala právě s takovou dobou.“Vzhledem k tomu, že všechny informace od uchazeče o zaměstnání, které do vydání prvoinstančního rozhodnutí uváděl, směřovaly k tomu, že od 1. 2. 2015 samostatnou výdělečnou činnost nevykonával, dodatečné přihlášení a doplacení záloh na důchodové pojištění by s ohledem na citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu z roku 2009 nemohlo vést ke splnění podmínek pro vznik nároku na podporu v nezaměstnanosti.