Vyměřovací základ, osobní péče, posuzování zdravotního stavu i náhrada starobního důchodu v aktuální judikatuře NSS

Specifické události uplynulých dnů, měsíců a už téměř i let ovlivnily i legislativní činnost měnící dílčí instituty práva sociálního zabezpečení. Na ojedinělou situaci reagovala právní věda jak v počátku pandemie, tak i v nedávných dnech, neboť snahy zákonodárce podrobovala často větší či menší kritice.¹⁾ Unijní kroky (koordinace vybraných dávek sociálního zabezpečení) proto zákonitě v této oblasti byly podrobeny méně zaostřenému hledáčku, přesto však nebyly některými autory přehlédnuty a neopomnělo se ani na zasazení do kontextu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie.²⁾ Tento článek si klade za cíl podrobně zpracovat nejzásadnější rozhodnutí Nejvyššího správního soudu na poli práva sociálního zabezpečení – jeho výseče označované jako oblast důchodového pojištění – vynesených za období zejm. posledního roku (po dobu trvání pandemie), uvést je do relevantního kontextu a podrobit kritické analýze, čímž má být doplněna odborná diskuze, jejíž zájmy se v uplynulém období primárně zaměřovaly na jiná, s pandemií související témata. Pro článek byla vybrána rozhodnutí vydaná v období od 1. 1. 2020 do 6. 6. 2021, ve kterých Nejvyšší správní soud ke své dosavadní judikatuře připojil nové závěry a která se bezprostředně týkají důchodového pojištění.

Vyměřovací základ pojištěnce, náhrada za ztrátu na výdělku a poznámky pod čarou

Stručný vývoj případu

Dne 30. 1. 2020 rozhodoval Nejvyšší správní soud (dále též: „NSS“)³⁾ v řízení o kasační stížnosti případ, v němž Česká správa sociálního zabezpečení (dále též „ČSSZ“) přiznala žalobci starobní důchod. Žalobce s přiznanou výší nesouhlasil, požadoval, aby mu do vyměřovacího základu byla započtena i v minulosti vyplácená náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. ČSSZ k námitkám žalobce uvedla, že náhrada nebyla vyplácena podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále též „ZP“), nýbrž podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též „OZ“), pročež ji nebylo možné zohlednit pro výpočet starobního důchodu. Krajský soud dal ČSSZ za pravdu, svůj právní názor opřel o ustanovení § 37 odst. 2 písm. a) zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení (dále jen „zákon č. 582/1991 Sb.“), neboť ten uvádí, že zaměstnavatel vede evidenci o náhradách za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti náležejících za pracovní úraz a nemoc z povolání, které vyplácí, a vystavuje též občanům potvrzení o době a důvodu poskytování těchto náhrad. V podané kasační stížnosti žalobce rozporoval výklad uvedeného ustanovení krajským soudem i ČSSZ. Má za to, že z ustanovení plyne toliko evidenční povinnost zaměstnavatele, nikoliv povinnost rozlišovat mezi náhradou za ztrátu na výdělku poskytovanou zaměstnavatelem podle pracovněprávních předpisů a náhradou z titulu odpovědnosti za škodu podle § 447 OZ (náhradou zajišťovanou pojišťovnou z pojistné smlouvy zákonného pojištění motorového vozidla).

Posouzení Nejvyšším správním soudem

Nejvyšší správní soud upozornil žalobce, že přehlíží, že závěr vyslovený ČSSZ a krajským soudem nebyl založen toliko na ustanovení § 37 odst. 2 písm. a) zákona č. 582/1991 Sb., a potvrdil, že pro účely důchodového pojištění nejsou nároky podle OZ a podle ZP vzájemně zaměnitelné. NSS poukázal na ustanovení § 11 odst. 2 písm. d) a § 11a vyhlášky federálního ministerstva práce a sociálních věcí č. 149/1988 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení (dále též „vyhláška“), § 447 odst. 1 OZ a § 195 odst. 1 ZP a s pomocí jazykového výkladu potvrdil, že předpisy důchodového pojištění výslovně hovoří o náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti náležející za pracovní úraz a nemoc z povolání. Svůj závěr podpořil i historickým výkladem a uvedl, že uvedená ustanovení vyhlášky odkazují na ustanovení § 195 ZP skrze poznámky pod čarou. Dodal, že „[j]akkoliv poznámky pod čarou nejsou normativní, přesněji závaznou součástí pravidla chování [nález ÚS ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 485/98 (N 173/16 SbNU 259), na s. 263], nelze je ignorovat. Představují významnou indicii o záměru historického zákonodárce. Proto jsou i tyto poznámky ve spojení s dalšími právními argumenty interpretační pomůckou [tak již nález ze dne 22. 10. 1996, sp. zn. III. ÚS 277/96 (N 109/6 SbNU 285), srov. též rozsudky NSS ze dne 18. 10. 2012, čj. 1 Ao 3/2011-229, body 87 násl., nebo ze dne 19. 2. 2009, čj. 1 Afs 15/2009-105, č. 1837/2009 Sb. NSS, body 37 a 38]. V nynějším případě poznámky podporují jasný text zákona o důchodovém pojištění, respektive dříve vyhlášky č. 149/1988 Sb.“ NSS proto k závěru svého rozsudku shrnul, že ustanovení § 16 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen: „zákon o důchodovém pojištění“), jasně do vyměřovacího základu podřazuje pouze pracovněprávní náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, kde rozhodující právní skutečností pro vznik nároku byl pracovní úraz nebo nemoc z povolání, a že tomu tak bylo i za předcházející právní úpravy.

Kontext a rozbor

Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti normovaná v ustanovení § 447 OZ představuje jiné plnění, než kterým je náhrada škody při pracovních úrazech a nemocech z povolání. Jde o jedno z mnoha plnění souvisejících s náhradou škody na zdraví. Zde dotčené osobě v důsledku (ne pracovního) úrazu (či obdobného jevu) došlo k snížení (zániku) pracovní schopnosti, pročež si již nemůže získávat pro svou obživu výdělek v takovém objemu jako před úrazem. Smyslem ustanovení je mj. odškodnit trvalé následky poškození zdraví.⁴⁾ Přestože si lze představit, že plnění obsažené v ustanovení § 447 OZ by bylo na základě své podstaty (příp. podobnosti s jiným plněním v taxativním výčtu uvedeným) podřazeno pod uvedené plnění, nutno vyslovit, že plnění je právě svým účelem od ostatních odlišné (absence pracovního úrazu a nemoci z povolání). Navíc se k taxativní povaze výčtu NSS vyslovil již v minulosti.⁵⁾ Nutno dodat, že k vyslovenému judikaturnímu závěru se již přihlásil ke konci minulého roku i jiný senát NSS (7 Ads),⁶⁾ čímž právní závěr z počátku roku 2020 potvrdil. Dá se proto očekávat, že nedojde v budoucnu k odlišnému zaujetí názoru.

Splnění podmínky osobní péče a tolerance i lidský přístup zaměstnavatele

Stručný vývoj případu

V jiném svém rozsudku NSS⁷⁾ posuzoval případ, v němž Okresní správa sociálního zabezpečení (dále jen „OSSZ“) rozhodla o návrhu žalobce na vydání rozhodnutí o době a rozsahu péče (ve smyslu ustanovení § 85 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb.) tak, že žalobce nelze považovat za osobu pečující – o jeho babičku – podle zákona o důchodovém pojištění [srov. jeho ustanovení § 5 odst. 1 písm. s)]. Po odvolání žalobce ČSSZ toto rozhodnutí, pro shodný názor s OSSZ, potvrdila. Krajský soud následně podanou žalobu zamítl. Žalobce v podané kasační stížnosti mj. uvádí, že právní úprava nebrání souběhu osobní péče o osobu blízkou s výkonem výdělečné činnosti, „resp. nestanoví jako podmínku pro uznání doby péče o závislou osobu blízkou do náhradních dob důchodového pojištění to, aby osoba pečující měla oficiálním způsobem upravenu pracovní dobu.“

Posouzení Nejvyšším správním soudem

NSS nejprve poukázal na případ přiléhající právní normy [v různých rozhodných obdobích rozlišná znění ustanovení § 5 odst. 1 písm. s) zákona o důchodovém pojištění – ve znění do 31. 12. 2006, 31. 12. 2007 a 31. 12. 2013 – a ustanovení § 2 odst. 4 vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 284/1995 Sb., kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění (dále též: „vyhláška MPSV“)], a konstatoval, že: „vztah doby péče a výkonu zaměstnání byl dříve upraven tak, že zaměstnání mohlo být vykonáváno pouze tehdy, pokud nebránilo řádnému výkonu osobní péče (§ 2 odst. 4 vyhlášky č. 284/1995 Sb., ve znění účinném do 13. 12. 2007). To znamenalo, že pečující osoba musela mít zkrácenou pracovní dobu či jinak upraveny pracovní podmínky, aby současně mohla vykonávat zaměstnání a péči o bezmocnou osobu ve smyslu § 5 odst. 1 písm. s) zákona o důchodovém pojištění.“

Byť později nebyla doplněna vyhláška MPSV o konkretizaci ustanovení § 5 odst. 1 písm. s) zákona o důchodovém pojištění, není ani podle NSS třeba shledat v otázce posouzení vztahu osobní péče a výkonu zaměstnání důvod pro odklonění se od dosavadního přístupu (výkladové a rozhodovací praxe), neboť povaha doby péče zůstala normována shodně a změnily se toliko podmínky, na jejichž základě lze dobu péče považovat za dobu, kdy se osoba účastní pojištění, tj. z péče o bezmocnou osobu se stala péče o osobu v jednotlivých stupních závislosti. NSS vyložil, že: „Osobní péče o osobu závislou na péči v konkrétním stupni logicky vyžaduje, aby pečující osoba byla u této osoby přítomna a jí nápomocna. To z povahy věci vylučuje výkon zaměstnání v takovém rozsahu, při němž pečující osoba nemůže být bezprostředně s osobou, která vyžaduje péči. Naopak výkonu péče zpravidla nebude bránit např. práce z domova. Při rozhodování v konkrétní věci však bude vždy záležet na posouzení, jakým způsobem má pečující osoba upraveny pracovní podmínky. … Nelze přitom absolutně vyloučit souběh péče o osobu ve smyslu § 5 odst. 1 písm. s) zákona o důchodovém pojištění a výkon zaměstnání, neboť pokud má pečující osoba pracovní podmínky upraveny tak, že má možnost kdykoli poskytnout potřebnou péči závislé osobě, může současně jistě vykonávat i zaměstnání. Tak např. souběh výkonu zaměstnání a péče o osobu závislou při zkrácení pracovní doby je možné si představit v případě, že závislá osoba má nižší stupeň závislosti a požadavky na přítomnost pečující osoby u ní nejsou natolik velké, aby si pečující osoba nemohla dovolit současný výkon zaměstnání při současném zkrácení pracovní doby tak, aby mohla v potřebných chvílích zajistit řádný výkon osobní péče o závislou osobu.“

Z uvedeného důvodu NSS posoudil, že pokud žalobce pracoval na „plný pracovní úvazek“, není možné pro toto období vydat „pozitivní“ rozhodnutí o době a rozsahu péče. Nic na tom nemění sjednaná pružná pracovní doba, možnost žalobce navštívit pečovanou osobu v případech, kdy provádí sociální šetření v okolí místa pečované osoby, ani možnost navštěvovat ji během čerpání dovolené, ani skutečnost, že „v případě, že stěžovatel potřeboval odvést babičku k lékaři, dovolili mu nadřízení vzdálit se z pracoviště i v pevné pracovní době“ a ani skutečnost, že žalobce mohl minimum rozsahu práce vykonávat z domu. Tou, kdo se o babičku staral během žalobcova výkonu práce, byla jeho matka. NSS upozornil, že „toleranci a lidský přístup“ zaměstnavatele nelze (bez dalšího) považovat za dostatečnou a zákonem požadovanou úpravu pracovních podmínek a uzavřel, že žalobce nelze považovat za pečující osobu ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 písm. s) zákona o důchodovém pojištění, neboť podmínka osobní péče ve smyslu § 5 odst. 1 písm. s) zákona o důchodovém pojištění při výkonu zaměstnání je splněna jen tehdy, je-li zaměstnání konáno při takovém zkrácení pracovní doby nebo za jiných obdobných podmínek, které nebrání řádnému výkonu osobní péče.

Kontext a rozbor

Rozhodná znění ustanovení § 5 odst. 1 písm. s) zákona o důchodovém pojištění zjednodušeně řečeno (se záměrem upozornit na klíčovou zákonnou formulaci) shodně hovoří o osobě, která pečuje osobně. Důvodová zpráva pojmenovává, že osobní rozsah ustanovení míří i na „osoby, které z vážných důvodů nemohou být výdělečně činné“, jimiž jsou např. osoby pečující o blízkou osobu.⁸⁾ Uvedený expresivně vyjádřený přístup zákonodárce tak lze připojit k argumentům vyslovených NSS v komentovaném rozhodnutí. Osoba pracující, slovy NSS, „na plný pracovní úvazek“ rozhodně nemůže být považována za osobu, jež nemůže z vážných důvodů konat výdělečnou činnost. Skutečnost, že zaměstnavatel žalobci vycházet vstříc z tohoto pohledu není relevantní, když klíčovou otázkou pro posouzení doby péče je informace, zda pečující osoba mohla či nemohla být výdělečně činná.

Hovořila-li vyhláška MPSV v ustanovení § 2 odst. 4 v souvislosti s podmínkou osobní péče o blízkou bezmocnou osobu o „zkrácení pracovní doby“ nebo o obdobných podmínkách při výkonu zaměstnání, pak nelze dojít k jinému závěru, než k jakému se přihlásil v komentovaném rozsudku NSS. Pružná pracovní doba není zkrácením pracovní doby, neumožňuje zaměstnanci, aby se ve větším časovém rozsahu staral o bezmocnou osobu, neboť musí docházet do místa výkonu práce v totožném rozsahu jako při „plném pracovním úvazku“ bez tohoto zkrácení.

Na náhodných, výjimečných či občasných šetřeních v okolí místa pečované osoby opačný názor rovněž nelze vystavit. Ani tato skutečnost nikterak neumožňuje pečující osobě rozsáhlejší osobní péči o bezmocnou osobu, v důsledku čehož by došlo k snížení výdělku, jenž by měl být „kompenzován“. I dovolená samozřejmě náleží všem zaměstnancům (v pracovním poměru) bez rozdílu; byť se její délka může lišit, minimální hranice je dána. Jejím smyslem je řádný odpočinek zaměstnance. Ani na základě čerpání dovolené nelze opačný závěr, odlišný od názorů NSS, vystavit. Obdobné by se dalo uvést i o odvážení babičky k lékaři po domluvě se zaměstnavatelem či o možnosti vykonávat nevelkou část práce z domu. Nic z toho neumožní skutečnou péči o bezmocnou osobu, která by si vynucovala snížení výdělku pečovatele.

Splnění podmínek pro zvýšení invalidního důchodu

Stručný vývoj případu

Dne 4. 11. 2020 NSS⁹⁾ v řízení o kasační stížnosti žalobce zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V projednávané věci žalobce žádal o změnu výše invalidního důchodu (srov. ustanovení § 41 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění), kterou ČSSZ zamítla, jelikož žalobce nesplňoval potřebné podmínky [srov. ustanovení § 39 odst. 2 písm. c) zákona o důchodovém pojištění.] Podle posudku OSSZ není totiž žalobce invalidní pro invaliditu třetího stupně, ale je stále invalidní pro invaliditu stupně druhého.

Krajský soud v další fázi řízení provedl důkaz posudkem věcně a místně příslušné Posudkové komise MPSV v Hradci Králové. Ta zjištěné zdravotní pojištění „zařadila do kap. VIII, oddíl A, pol. 1 vyhlášky č. 359/2009 Sb., procentní míru poklesu pracovní schopnosti určila na horní hranici zdejšího rozpětí, tedy ve výši 40 %, tuto pak navýšila dle § 3 o 10 % z důvodu dalších zdravotních postižení a pro dělnickou profesi.“ Krajský soud později rozhodl o potřebě provést ještě srovnávací posouzení zdravotního stavu žalobce, pročež si vyžádal posudek Posudkové komise MPSV v Brně. Zejména na základě obou posudků dospěl k závěru, že „žalobce nesplňoval k datu vydání rozhodnutí žalované o námitkách podmínky třetího stupně invalidity.“ V kasační stížnosti žalobce mj. namítal, že Posudková komise MPSV v Brně posoudila jeho zdravotní stav toliko na základě zdravotní dokumentace a posudku Posudkové komise MPSV v Hradci Králové, aniž by byl jejímu posouzení žalobce přítomen. Nadto přímo uvedl a omluvil se, že mu jeho zdravotní stav nedovolí daleko (do Brna) cestovat.

Posouzení Nejvyšším správním soudem

NSS připomněl, že ve věcech důchodového pojištění je rozhodnutí správního orgánu o nároku na invalidní důchod závislé zejména na odborném lékařském posouzení. K tématu posudků zopakoval, že při jejich přezkoumávání nemají soudy sami posuzovat věcnou správnost posudků, jelikož k tomu nemají potřebné odborné znalosti. Naopak mají ale podle něho hodnotit, „zda závěry posudku vycházejí z dosaženého stavu vědeckého poznání, jsou opřeny o řádně zjištěné a pro věc relevantní skutečnosti a jsou prosty iracionality či chyb v úsudku“.¹⁰⁾ Dále v rozsudku odkázal na dříve vyslovené závěry týkající se mimořádného postavení posudku jakožto důkazu¹¹⁾ a zdůraznil, že z posudku musí být zřejmé, že „zdravotní stav posuzovaného byl komplexně posouzen na základě úplné zdravotnické dokumentace i s přihlédnutím ke všem jím tvrzeným obtížím, aby nevznikly pochybnosti o úplnosti a správnosti klinické diagnózy.“¹²⁾

Smyslem tzv. srovnávacího posudku je podle NSS mj. reagovat na předestřené námitky žalobce. NSS uzavřel, že jelikož se žalobce kvůli svému špatnému zdravotnímu stavu, který mu znemožňoval cestovat, nedostavil k Posudkové komisi MPSV v Brně, vyšetření nebylo provedeno, když posudková komise vycházela pouze z dosavadní zdravotní dokumentace, pročež je na takový postup nutné nahlížet jako na postup „neakceptovatelný“. NSS konstatoval, že osobní vyšetření osoby představovalo v tomto případě rozhodný důkaz a že k němu mělo dojít, ať už v Brně (po trvání na dostavení se žalobce k Posudkové komisi MPSV v Brně), či na jiném místě, kam by se mohl s ohledem na zdravotní stav dostavit. NSS uzavřel, že „výsledkem postupu krajského soudu však bylo fakticky jen nové odborné zhodnocení již jednou provedeného vyšetření, které podle dostupné dokumentace neproběhlo za podmínek, v nichž by bylo možno potvrdit, nebo vyvrátit výhrady stěžovatele k prvnímu posudku. To pro posouzení stěžovatelových námitek není dostačující. Je třeba provést takové nové vyšetření, které ověří funkčnost sluchu stěžovatele s podporou jím běžně užívaného sluchadla, a to v podmínkách, které se co nejvíce blíží jeho běžnému životu.“

Kontext a rozbor

Ačkoliv se k tomu NSS výslovně nepřihlásil, své rozhodnutí v podstatě založil na zásadě přímosti v objektivním slova smyslu, jež vyzařuje napříč právními procesy (nejen) v českém prostředí, od trestního procesu až po proces civilní. Tato zásada představuje poučku, že soud má v řízení při dokazování používat takových důkazních prostředků, aby skutkový stav, jež v minulosti nastal, byl zjištěn co nejpříměji, co nejbezprostředněji.¹³⁾ Tato zásada se o to více musí uplatnit, když má dojít k srovnávacímu posouzení zdravotního stavu, jenž slouží jako jakési doplňkové, revizní, ověřující posouzení. Má-li být naplněn tento účel, nelze umožnit (tolerovat), aby k takovému srovnávacímu posouzení došlo pouze na základě písemné (nepřímé, ne bezprostřední) dokumentace, bez přítomnosti posuzované osoby.

Doba pobírání náhrady důchodu i vyloučená doba

Stručný vývoj případu

Čtvrté rozhodnutí, na které bude v článku poukázáno, bude jediný rozsudek NSS v oblasti důchodového pojištění, jenž se za rok 2020 a první polovinu roku 2021 dostal do Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.¹⁴⁾ V projednávané věci ČSSZ zvýšila žalobkyni starobní důchod, neboť do výpočtu zahrnula i další náhradní doby pojištění, konkrétně dobu péče o závislou osobu. Naopak ale nevyhověla požadavkům žalobkyně na vyloučení dob (rozhodných pro výpočet starobního důchodu), po které pobírala náhradu starobního důchodu jako osoba s prokázaným českým původem, která do České republiky přišla na pozvání české vlády. Podle závěrů ČSSZ tato náhrada není považována za starobní důchod [srov. § 16 odst. 4 písm. b) zákona o důchodovém pojištění]. S uvedeným posouzením žalobkyně nesouhlasila, jelikož v době, kdy dosáhla důchodového věku, jí nevznikl kvůli dřívější změně právní úpravy nárok na důchod, což bylo řešeno „odstraněním tvrdosti zákona a přiznáním náhrady starobního důchodu“. Po další změně právních pravidel ji později nakonec vznikl nárok na starobní důchod. Jelikož ČSSZ nevyloučila období, po které žalobkyně pobírala „pouze“ náhradu starobního důchodu, došlo u ní k snížení osobního vyměřovacího základu, a tím pádem i samotné výše starobního důchodu. Postup ČSSZ považuje žalobkyně za formalistický a narušující její Listinou základních práv a svobod zaručené právo na hmotné zabezpečení (ve stáří). Krajský soud žalobu žalobkyně zamítl a potvrdil závěry ČSSZ.

Posouzení Nejvyšším správním soudem

NSS upozornil, že záležitosti žalobkyně byly v minulosti projednávány nejen v řízeních před NSS, ale i před Ústavním soudem. Zjednodušeně řečeno, soudy v minulosti upozornily, že náhrada starobního důchodu se liší od dávky důchodového pojištění, jelikož se zde projevuje odlišný ekonomický mechanismus financování plateb z odlišné rozpočtové kapitoly. Přestože má náhrada starobního důchodu obdobný účel jako starobní důchod, nelze přehlédnout, že plnění vyplývají z rozdílných podmínek, na jejichž základě bylo právo na toto peněžité plnění ze státního rozpočtu přiznáno (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. III. ÚS 2452/11).

Jelikož náhrada starobního důchodu nepředstavuje důchodovou dávku, „jde svou povahou o nenárokové plnění ze státního rozpočtu, jehož výše se podpůrně stanovuje za užití právních předpisů důchodového pojištění, avšak samo o sobě není plněním z tohoto systému.“

Poznámka: NSS k charakteristice náhrady starobního důchodu blíže uvedl, že: „Jak plyne z výše uvedeného, náhrada starobního důchodu je specifickým opakovaným plněním, které bylo na základě politického rozhodnutí vlády vypláceno krajanům za účelem zmírnění tvrdosti zákona, který jim nepřiznával nárok na starobní důchod (resp. krajané zpravidla nesplňovali podmínky pro jeho přiznání z důvodu chybějících odpracovaných let). Ačkoliv je jeho účel podobný účelu starobního důchodu, tedy zajištění určité životní úrovně starším osobám, nejedná se z více shora předestřených důvodů o dávku důchodového pojištění (proti oznámení o přiznání náhrady nejsou přípustné žádné opravné prostředky ani soudní přezkum). Neplatí proto obecné tvrzení /…/ o stejném právním postavení poživatelů důchodu z důchodového systému a poživatelů zcela specifické dávky, jakou je náhrada starobního důchodu.“ (Konec poznámky)

Domáhá-li se žalobkyně, aby došlo k vyloučení doby [srov. ustanovení § 16 odst. 4 písm. b) zákona o důchodovém pojištění], po kterou toto plnění pobírala, nutno uvést, že její výklad 1) nemá podle NSS oporu v textaci zákona, 2) je nutno též přihlédnout k taxativní povaze výčtu vyloučených dob, 3) skutečnosti, že náhrada starobního důchodu nepředstavuje dávku důchodového pojištění a 4) faktu, že se projednávaný případ dotýká práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, které je součástí rodiny sociálních práv a lze se ho domáhat pouze v mezích zákonů, které jej provádějí a soudy při jejich výkladu mají postupovat zdrženlivěji. ¹⁵⁾ NSS uzavřel, že jelikož „se spor netýká … zachování samé podstaty práva stěžovatelky na přiměřené zabezpečení ve staří“ a „je nyní veden již toliko o dílčí otázce, která sice nepochybně může ovlivnit výši přiznané dávky, rozhodně však nezpochybňuje samotnou podstatu uvedeného práva“, nutno souhlasit s výkladem ČSSZ a krajského soudu. NSS uzavřel, že „jakkoliv se z hlediska účelu jedná v případě náhrady starobního důchodu o plnění podobné starobnímu důchodu, nelze vyplácení této náhrady považovat za pobírání důchodu ve smyslu § 16 odst. 4 písm. b) zákona o důchodovém pojištění.“

Kontext a rozbor

Dotčené ustanovení § 16 odst. 4 písm. b) zákona o důchodovém pojištění uvádí, že tzv. vyloučenými dobami jsou doby „pobírání invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně, popřípadě plného invalidního důchodu, nebo pobírání starobní důchodu; přitom se za pobírání těchto důchodů považuje i vyplácení obdobných důchodů od cizozemského nositele pojištění“. Jak sám NSS upozornil s odkazem na dřívější rozhodnutí,¹⁶⁾ náhrada starobního důchodu nemůže svojí kvalitou naplnit žádnou z kategorií formulovaných v komentovaném ustanovení a pro taxativní povahu výčtu nemůže založit ani kategorii novou, pro kterou by pak náhrada starobního důchodu spadala pod věcný rozsah ustanovení § 16 odst. 4 písm. b) zákona o důchodovém pojištění.

Nad rámec závěrů (argumentů) vyslovených NSS lze dodat, že posuzované téma je – stejně jako veliká řada jiných rozhodnutí – projevem „pouze“ hledání hranice mezi dvěma hodnotami vyšší úrovně abstraktnosti. Na jedné straně tolerujeme, aby soud právo vykládal (a třeba i značně extenzivně), ale zároveň není tolerováno, aby soud právo vytvářel a zastával roli, která mu (a teď odhlédněme od specifického postavení Ústavního sodu) nepřísluší, tj. roli zákonodárnou. Nechtěné soudcovské dotváření práva bylo v minulosti komentováno celou řadou autorů¹⁷⁾ a tento fenomén se pokusila zachytit i relativně nedávná judikatura. Nejvyšší soud¹⁸⁾ soudcovské dotváření charakterizoval jako situaci, při které soud „dospívá k řešení, které nemá oporu ani v nejširším možném jazykovém významu textu právního předpisu.“

Nejvyšší soud dále rozlišil mezi teleologickou pravou a teleologickou nepravou mezerou, přičemž „(nepravá) mezera v zákoně je dána neúplností explicitní zákonné úpravy, která se podává z rozporu mezi smyslem a účelem zákonné úpravy na straně jedné a jeho doslovného významu na straně druhé. … Nepravá otevřená teleologická mezera pak je taková, kdy zákonný text vyjadřuje méně, než odpovídalo smyslu jeho regulace. Právní norma dopadá pouze na určitou skutkovou podstatu, a nikoliv na skutkovou podstatu jinou, a neexistuje přitom rozumný důvod, proč by se na tuto obdobnou skutkovou podstatu neměla použít. Jde o argumentaci podobností, přičemž platí, že kde je stejný smysl a účel, má být stejná úprava.“¹⁹⁾ Pojmenoval-li NSS rozdíl mezi povahou náhrady starobního důchodu a starobního důchodu samotného (rozdílné podmínky pro vznik daného plnění, nenároková vs. nároková povaha tohoto plnění, rozdílný systém financování), lze jedině kvitovat, že se NSS svým závěrem nepřiklonil k cestě minimálně hraničící se soudcovským dotvářením práva a naopak s poukazem na sociální povahu práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří vyšel vstříc zdrženlivějšímu přístupu.

Závěr

V tomto textu byly postupně rozebrány čtyři rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Obecně lze k předestřeným judikátům souhrnně uvést, že Nejvyšší správní soud hledá (pečlivě) právo zcela nad rámec pouhého gramatického výkladu.

Nové závěry vyslovené v rozsudcích Nejvyššího správního soudu uvítat i s ohledem na každodenní praxi.

1. Jednotlivci budou muset nově jasně rozlišovat mezi náhradou za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vyplácené podle pravidel obsažených v občanskoprávním kodexu a náhradou za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle pravidel obsažených v pracovněprávních předpisech náležející za pracovní úraz a nemoc z povolání v kontextu důchodových předpisů.
2. Osoby pracující na „plný pracovní úvazek“ bez ujednaných vhodných pracovních podmínek (např. bez možnosti práce z domova) dostaly od NSS jasnou zprávu, že nemohou ve své situaci očekávat, že bude naplněna podmínka osobní péče ve vztahu k osobě, o niž pečují.
3. NSS se dále vydal cestou zvýšení nároků na činnost posudkových komisí při posuzování zdravotního stavu posuzovaných osob. Posuzovaným osobám se na obecné, ale i konkrétní úrovni dostane ze strany posudkových komisí více pozornosti, bude (snad) docházet k pečlivějšímu a tj. řádnému zjišťovaní jejich zdravotního stavu.
4. A díky poslednímu, byť svým obsahem možná marginálnějšímu rozsudku, nastane v oblasti důchodového pojištění jasnější přístup při aplikaci právních předpisů.