Nyní platný zákoník práce výslovně stanoví, že pracovní dobou je doba, v níž je zaměstnanec povinen vykonávat pro zaměstnavatele práci, a doba, v níž je zaměstnanec na pracovišti připraven k výkonu práce pro zaměstnavatele. Tato nová definice má některé zásadní důsledky v posuzování toho, co je a co není pracovní dobou.
Předně to, že pracovní dobou je i doba, v níž je zaměstnanec na pracovišti připraven k výkonu práce podle pokynů zaměstnavatele, má za následek, že i doba bez výkonu práce na pracovišti je odměňována stejně jako doba, ve které zaměstnanec práci pro zaměstnavatele vykonává. Na podporu této úpravy lze uvést, že jestliže zaměstnavatel požaduje po zaměstnanci, aby byl přítomen na pracovišti, je v zájmu zaměstnavatele, aby zaměstnanci přiděloval práci. Tím však nejsou vyloučeny situace, kdy je z objektivních důvodů nutné, aby zaměstnanec byl přítomen na pracovišti i bez toho, že by vykonával práci, např. lékař je přítomen v nemocnici pro případ nepředvídaných událostí.
Dalším důsledkem definování pracovní doby je, že nemůže být upravena pracovní pohotovost na pracovišti. To s sebou přineslo řadu problémů v těch oborech, kde byla pracovní pohotovost na pracovištích značně využívána, jako např. ve zdravotnictví, v obecní policii, dopravě apod.
Rozvržení pracovní doby je významné jak pro zaměstnavatele (zaměstnanec v rozvržené pracovní době vykonává pro zaměstnavatele sjednanou práci, která vytváří pro něj hodnoty), tak pro zaměstnance (rozvrh pracovní doby do značné míry determinuje volný čas zaměstnance, vymezuje prostor pro jeho odpočinek, a tím také předpoklady pro sladění jeho pracovního a rodinného života, ovlivňuje prostor pro realizaci osobních zájmů, pro regeneraci a reprodukci pracovní síly.
Zákoník práce výslovně stanoví, že zaměstnanec v pracovním poměru má právo na přidělování práce v rozsahu stanovené týdenní pracovní doby, jakož i na rozvržení pracovní doby před zahájením práce.
Definice pojmů
Definice pojmu pracovní doba je vymezena shodně s definicí tohoto pojmu ve směrnici 2003/88/ES. Je pozitivní, neboť platí, že pracovní dobou je doba, v níž je zaměstnanec povinen vykonávat pro zaměstnavatele práci, a doba, v níž je zaměstnanec na pracovišti připraven k výkonu práce podle pokynů zaměstnavatele. Znamená to tedy, že pracovní dobou je i práce přesčas, neboť výkon práce přes-čas (ať v rámci limitu 150 hodin ročně, nebo v rámci limitu dohodnutého se zaměstnancem) vždy nařizuje podle své potřeby zaměstnavatel. Nakonec pracovní dobou jsou i bezpečnostní přestávky, neboť podle výslovného znění § 89 ZP se bezpečnostní přestávky započítávají do pracovní doby. Jako pracovní doba se tedy zjednodušeně řečeno posuzuje jakákoli doba přítomnosti zaměstnance na pracovišti na základě pokynu zaměstnavatele, s výjimkou doby poskytnuté přestávky v práci na jídlo a oddech.
V praxi je velice důležité důsledně rozlišovat pojem „pracovní doba“ a „stanovená pracovní doba“. Pod pojmem „pracovní doba“ se rozumí veškerá doba, v níž je zaměstnanec povinen vykonávat pro zaměstnavatele práci včetně doby, v níž je zaměstnanec na pracovišti připraven k výkonu práce podle pokynů zaměstnavatele. Naproti tomu „stanovená pracovní doba“ je délka pracovní doby stanovená zákonem, tedy § 79 a § 79a ZP.
Významná je nakonec i definice pojmu směna, protože jde o pojem běžně užívaný nejen v pracovním právu, ale především v personalistic