Proč a jak koučovat sebe sama

Vydáno: 26 minut čtení

V cestě vyšší výkonnosti nemusejí vždy stát jen nedostatečné schopnosti či nízká motivace. Méně zřejmou, často však o to důležitější příčinou bývají i nevhodné osobní zvyklosti. Jsou-li pevněji zakořeněné, je jejich změna či odstranění zpravidla dlouhodobější záležitostí. Cestou bývá koučování, které může pomoci tam, kde krátkodobé tréninky většinou selhávají. Bývá však nákladné, a někdy i časově náročné. Pokud jsme však ještě zcela neztratili kritický pohled na sebe sama, můžeme se koučovat i sami. Článek se zabývá důvody, proč se vlastnímu koučování věnovat, cíli, které si v jeho rámci vytyčit, i metodami, o které se toto koučování opírá.

Úkolem osobních koučů bývá pomoci druhé straně pochopit, proč některé její pracovní či mentální zvyklosti (tedy způsoby jednání i uvažování) nejsou příliš produktivní, proč ji možná v jejich důsledku pronásledují určité problémy a v jakých oblastech by ve svém zájmu měla své chování či uvažování změnit. Současně s tím jí napomáhají stanovit si správné dlouhodobější cíle, ať již profesní či osobní, a dohlížejí na to, aby se jich skutečně držela.

S trochou vůle a osobního nasazení to však můžeme zvládnout sami, víme-li, na co se zaměřit a jak postupovat. Postup nemusí být složitý a může podstatně zlepšit nejen naše vztahy s okolím, ale i naši pracovní produktivitu.

Kdy k vlastnímu koučování přistoupit

Odpověď na tuto otázku je většinou jednoduchá: vhodné je tehdy, cítíme-li, že na sobě, své práci či životě potřebujeme něco podstatnějšího změnit. Nevíme však zcela jasně, co by to mělo být, nebo jak změny dosáhnout.

Potřeba změny může v lepším případě vycházet z toho, že jsme se ocitli v nové situaci a nevíme přesně, jak v ní postupovat. Příkladem je povýšení nebo změna pracovních úkolů, které vyžadují, abychom své jednání, možná i uvažování, alespoň částečně změnili. V méně příznivé situaci spočívá tato potřeba v tom, že se svou současnou situací nejsme zcela spokojeni, a chceme se vydat jinudy. Příkladem může být snaha změnit svou pracovní dráhu, lépe uplatnit svůj talent, zlepšit své zdraví či svou finanční situaci.

V obou případech platí, že východiskem úspěšného koučování je připustit, že to, co naší plnější spokojenosti nebo úspěšnosti brání, není (jen) nepřízeň okolí, ale i (či dokonce spíše) určité vlastní zvyklosti. Často i ty, které na prvý pohled vypadají poměrně nevinně. Některé z nich mohou být problematické od samého počátku, jiné proto, že již neodpovídají nové situaci. Příkladem může být nevstřícné jednání se spolupracovníky nebo zákazníky, nízká empatie či neschopnost vidět věci i očima druhé strany.

Na co se zaměřit

Zvyklostí, na které se zaměřit, může být řada. Mohou počínat těmi, které nás vedou k monotónnímu způsobu života, v práci i mimo ni, a mohou vyústit v naše „vyhoření“. Může k nim patřit náš „slabý tah na branku“ při dosahování vlastních cílů či neproduktivní zacházení s časem, které je nejčastěji důsledkem toho, že jeho využívání, a to i ve svém volnu, neplánujeme.

Téměř vždy bychom se však měli přednostně zaměřit na dvě okolnosti, u kterých bývá prostor pro zlepšení největší. První je, jak zvládáme své negativní emoce, druhou naše vztahy s ostatními. Obě o nás nejen mnohé vypovídají, ale bývají i jednou z hlavních příčin našich problémů.

Negativní emoce, především obavy či zlost, jsou univerzální, lidé však na ně reagují různě, a to především pokud jde o sklon jim podléhat. Někteří je zvládají „racionálně“, jiní jim dovolí, aby narostly tak, že je téměř pohltily, a jejich jednání i uvažování se v důsledku toho stává nepřiměřené. Jsme-li totiž pod vlivem těchto emocí, měli bychom vědět, že náš rozum nám v dané situaci příliš neslouží, a neměli bychom proto činit žádná důležitá rozhodnutí, mnohdy ani prohlášení.

Stejně důležité je sledovat, co tyto emoce spouští, ať již v práci, či osobním životě, a snažit se jejich vzniku bránit. Příkladem je trénovat schopnost vyslechnout si bez velkého rozčilování kritiku, a to i tehdy, není-li zcela spravedlivá.

Pokud jde o vztahy s ostatními, k jejich zlepšení zpravidla přispěje několik otázek: Máme sklon se s ostatními často hádat? Jsme zpravidla tím, kdo tyto hádky spouští? Jakým způsobem řešíme spory: snažíme se spíše nalézt shodu, nebo za každou cenu prosadit svou? Jsou určité typy lidí, které nás iritují nebo mají sklon v nás vyvolávat nejistotu? Máme občas sklon osoby kolem sebe zanedbávat? Kdy jsme jim naposledy dali najevo svůj zájem?

Odpovědi na tyto otázky je přitom třeba hledat z pohledu našeho okolí. I zde mohou být příčinou problémů na naší straně určité zvyklosti, které si možná plně neuvědomujeme. Příkladem je sklon vstupovat do zcela malicherných sporů, které navíc nemůžeme vyhrát.

Konkrétní cíle

Jsme-li objektivní, pak oblastí ke zlepšení najdeme řadu. Smyslem koučování není však jen svůj pohled na určité zvyky přehodnotit, ale tyto zvyky i postupně změnit. Vedle zvyklostí, které chceme změnit, bychom se přitom měli zaměřit i na to, jak bychom rádi lépe uplatnili své schopnosti.

K tomu slouží konkrétní cíle, které by měly být jasné a snadno zapamatovatelné, nejlépe takové, které lze formulovat několika málo slovy. Měly by být vyjádřeny pozitivně, tedy jako „něco“, čeho chceme dosáhnout, nikoli „něco“, před čím bychom chtěli uniknout. Příkladem je cíl „zůstávat v určitých situacích klidný“, nikoli cíl „přestat se v určitých případech rozčilovat“. Důvodem je bránit tomu, aby se naše mysl na negativní jevy příliš upínala.

Složitější změny zvyklostí mohou vyžadovat i změny uvažování. Tak jako platí, že „jsme to, co jíme“, jsme totiž (a možná ještě více) i tím, jak uvažujeme. Příkladem je sklon chápat určité situace příliš osobně (uvažovat o nich jako o výsledku záměrné snahy nám ublížit), který vede k tomu, že naše emocionální reakce bývají silnější (a spíše neadekvátní). Podobně působí sklon „uvažovat negativně“, tj. soustřeďovat se především na nepříznivé okolnosti kolem nás.

Pro udržení motivace na cestě k dlouhodobějším cílům je důležité stanovovat si i cíle krátkodobé. Po jejich dosažení naše motivace totiž vzroste. Co pomáhá, je i sledovat své jednání „v reálném čase“, všímat si situací, kdy jednáme v souladu se svými představami a za dosaženou změnu se pochválit.

Podpora okolí

Ani koučování sebe sama se neobejde bez určité podpory okolí. I tu však můžeme částečně sami ovlivnit.

Prvým předpokladem je omezit kontakty s osobami, které nám naši energii či motivaci potřebnou ke změnám berou. Jde o osoby s negativním pohledem na svět, které v žádnou možnost příznivé změny nevěří. Stejně důležité je obklopovat se osobami, jejichž uvažování je pozitivní a které nás v naší snaze o změnu podporují.

Důležitá je i snaha vyvarovat se vlivu těch, kteří mají sklon nás využívat ve svůj prospěch, ať již pracovně, finančně či emocionálně. I ti nám totiž mohou v dosažení vytčených cílů bránit, zpravidla tím, že nás odvádějí jiným směrem. Nejčastěji tak, že očekávají, že za ně vykonáme něco, co není naším úkolem či povinností.

Při sledování cílů, které jsme si v rámci svého koučování stanovili, může být proto namístě jistá asertivita. Své koučování můžeme proto zaměřit i na schopnost lépe zvládat situace, kdy je třeba určité požadavky osob kolem nás odmítat. Provedeme-li to klidně a zdvořile, zjistíme někdy i to, že některé osoby si své požadavky plně neuvědomují nebo nechápou, že nás obtěžují. Tato skutečnost však nic nemění na tom, že jedním z cílů koučování je snaha zlepšit své vztahy s okolím. Jde totiž většinou o jednu z hlavních cest, jak se lépe cítit a více dosáhnout.

Pozitivní uvažování plodí pozitivní výsledky. A naopak

„Naše štěstí závisí na způsobu, kterým uvažujeme“, prohlásil již téměř před dvěma tisíci lety římský „filozof na trůně“, císař Marcus Aurelius. Lidské myšlení však od jeho dob příliš nepokročilo a myšlenkové zlozvyky, které snižují naši výkonnost či brání našemu pocitu spokojenosti, nás pronásledují často denně. Tím nejčastějším je negativismus, tedy sklon vidět vše černě a přisuzovat lidem kolem sebe i ty nejhorší úmysly.

Lidské uvažování má přirozený sklon zaměřovat se na problémy. Vede-li tento sklon k jejich řešení, nelze proti němu nic namítat. Někdy se však rozvine v míře, která jejich řešení naopak brání. Přispívá k tomu tendence vidět jen problémy a negativa a zbytečně se jimi stresovat. K překonání tohoto sklonu nám pomůže, uvědomíme-li si, že většina událostí kolem nás dopadá dobře.

Hlavním důvodem, proč sklonu vidět převážně problémy čelit, je, že optimismus či pozitivní uvažování přináší téměř vždy lepší výsledky, a to nejen v práci. Navíc prodlužuje život, zlepšuje duševní pohodu a zvyšuje fyzickou kondici, mimo jiné i v tom, že posiluje odolnost vůči nachlazení. K jeho získání přitom většinou stačí jen několik jednoduchých zvyků.

Příklad č. 1:

Sklon řady osob vidět a očekávat především problémy dokládá jednoduchá zkušenost. Nasloucháme-li rozhovorům, které lidé vedou, pak zpravidla zjistíme, že se přednostně zaměřují na nejrůznější nesnáze. Tedy na potíže, nespravedlnosti či jiné nepříjemnosti, které se jim udály nebo kterých se obávají. Podstatně menší pozornost věnují událostem, které dopadly úspěšně nebo prostě tak jak měly.

Nechceme tím pochopitelně říci, že problémy neexistují. Skutečností však současně je, že stovky nejrůznějších událostí týkajících se práce i dalších věcí se každodenně odehrávají bez jakýchkoli nedostatků. Podobně platí, že většina lidí je více méně přátelských, zdvořilých a ochotných pomoci (alespoň dokud jejich ochotu sami nesnížíme).

Z určitých, ne zcela jasných důvodů však tyto pozitivní okolnosti považujeme za samozřejmé. Jen málokdy si je plně uvědomíme nebo je dostatečně oceníme. Nesoustřeďujeme se na situace, kdy události běží a dopadají správně, ale na ty, kdy tomu tak není. Provede-li kolega za dopoledne dvanáct úkolů a z toho jedenáct dobře, stává se tématem polední konverzace právě ten, který se mu nezdařil.

Výhody pozitivního uvažování souvisejí především s tím, že omezuje stres, a zvyšuje tak energii i odhodlání problémy řešit. Optimistický pohled proto většinou vede nejen k lepším pracovním či dalším výsledkům, ale brání i zdravotním a psychickým dopadům stresu. Z dlouhodobějšího hlediska navíc platí, že optimističtí a pozitivně uvažující lidé většinou žijí zdravěji.

Jednou z cest, jak se sklonu k negativnímu myšlení, tedy soustředění na nepříznivé události vyvarovat, je nebrat si tyto události osobně. Tedy chápat je jako nahodilé výjimky, které s námi nijak nesouvisejí, nikoli jako jednání osob, které je zaměřeno právě na nás (a kterým máme sklon připisovat ty nejhorší úmysly).

Východiskem je uvědomit si, že k nepříznivým situacím dochází občas zcela přirozeně. Namísto úvah, proč taková situace postihla právě nás, je třeba svou pozornost zaměřit na její řešení. Nejen proto, abychom ji od vzniklých problémů odpoutali, ale i proto, že tak obnovíme svou sebedůvěru.

Svá pozitiva přinášejí i nepříznivé situace

I nepříznivé situace většinou mají svá pozitiva. Jde jen o to si je uvědomit. Pozitivem může být například to, že se v důsledku nepříznivé shody událostí setkáme s novými lidmi nebo že pochopíme, že lidé občas mají špatné dny, a pokud k nim dojde u druhých, budeme ochotnější jim jejich problémy prominout. Pozitivní okolností může být i to, že nás povedou k zamyšlení, zda souběhu nepříznivých událostí nepředcházely určité signály, jimž jsme možná měli věnovat pozornost.

K tomu, abychom svou nepříznivou situaci viděli pozitivněji, si můžeme položit i určité otázky, například: „Jaké tři příznivé věci mohu i ve své komplikované situaci pro sebe najít?“, „Jaké tři zkušenosti, které jsem v ní získal, mi v budoucnu pomohou?“ nebo dokonce „Za jaké tři věci jsem i v dané situaci vděčný?“

Způsobem, jak změnit svou náladu, omezit stres a přispět k co nejrychlejšímu řešení situace, je i zvyk téměř okamžitě vykonat určitou činnost. Úspěch, často i jen drobný výsledek, který touto činností dosáhneme, dokáže totiž náš pocit frustrace alespoň částečně přehlušit.

Podaří-li se nám svůj stres na základě některé z těchto metod překonat, měli bychom si ji zapamatovat pro případ příštího špatného dne. I když pochopitelně doufáme, že k němu již nikdy nedojde.

Pět dalších mentálních zlozvyků

Další mentální zlozvyky, jež zbytečně snižují osobní výkonnost, jsou možná trochu složitější, i je však lze poměrně snadno překonat. K těm hlavním patří následujících pět.

Sklon trávit čas v minulosti

Nemyslet na minulost je nemožné. Není to ani žádoucí: z minulosti je třeba se poučit. Chceme-li však být úspěšní, měli bychom rozhodující část svého času trávit v současnosti. Tedy soustředit se na to, kde právě jsme a co právě vykonáváme.

Přílišný sklon prodlévat myšlenkami v minulosti je zpravidla spojen s tendencí opětovně prožívat bolestivé vzpomínky, nepříjemné konflikty či nevyužité příležitosti. Není projevem snahy se z minulosti poučit, ale jen sklonem, který nám bere čas i energii, jež potřebujeme v současnosti.

Řešení je jednoduché: spočívá ve využití slova „příště“. Máme-li tendenci zamýšlet se nad tím, co nepříznivého nás v minulosti potkalo, či propadáme-li dokonce sklonu svou minulost mentálně „napravovat“, řekněme si prostě, „Příště to udělám jinak“.

Postup je třeba nacvičovat, tedy trvale opakovat, tak aby se z něj stal zvyk. Může to chvíli trvat, pokud se nám to však podaří, uzavřeme neproduktivním úvahám o minulosti dveře.

Sklon obávat se budoucnosti

Myslet je pochopitelně třeba i na budoucnost, mimo jiné proto, abychom ji mohli plánovat. Sklon trávit v ní příliš mnoho času je však stejně škodlivý jako sklon žít v minulosti. Platí to především tehdy, věnujeme-li se přitom hlavně obavám, co vše může - v naší práci, osobních vztazích, našem zdraví apod. - dopadnout špatně.

Velká část těchto obav je nerealistická, a proto i zbytečná. Škodlivé jsou však především proto, že nervozita, kterou v nás obavy, co vše se nám může přihodit, vyvolávají, nám svazuje ruce. Brání nám tak ve vykonávání úkolů, které před námi stojí a často i zvyšuje riziko, že k nepříznivé události skutečně dojde. Navíc nám brání soustředit se na příjemné zážitky, které přítomnost nabízí.

I tento myšlenkový sklon je proto třeba zlikvidovat. Řešením je odvrátit od obav pozornost a přesunout ji jinam - na cokoli, čím se právě zabýváme nebo co nás obklopuje, a to nejlépe využitím všech svých smyslů. Pomoci může i metoda „vizualizace“, spočívající v tom, že si věc, která v nás vyvolává obavy, představíme, jak probíhá zcela bez problémů.

Zvyk porovnávat se s druhými

Jde o běžný, častý, současně však i velmi destruktivní zvyk. Spočívá v tendenci svůj život i sebe sama neustále porovnávat s ostatními. Předmětem porovnávání bývá široká plejáda věcí: pracovní místo či kariéra, majetek, společenská známost, vztahy s ostatními apod. Výsledkem je často zbytečný pokles sebevědomí či pocit nespokojenosti.

Jak tento zvyk překonat? Namísto porovnávání se s ostatními je lepší se porovnávat se sebou samým. Tedy zaměřit se na to, co vše jsme získali, jak daleko jsme došli, jakých cílů se nám podařilo dosáhnout, jaké překážky jsme překonali, co dobrého jsme vykonali, jaké uznání jsme získali či za jaké další skutečnosti bychom měli být vděčni.

Osvojíme-li si tento zvyk, dosáhneme zpravidla toho, že se budeme cítit lépe, aniž bychom výsledky ostatních snižovali. Ztratíme tak i potřebu se s nimi srovnávat.

Podobně působí i možná složitější zvyk, a to být k ostatním příjemný a milý. Způsob, jakým se chováme k ostatním či jak o nich přemýšlíme, má totiž podstatný vliv na to, jak přemýšlíme sami o sobě. Máme-li sklon je posuzovat příznivě, být k nim vstřícní či snažit se jim pomoci, máme většinou (téměř automaticky) i sklon uvažovat příznivěji o sobě samotném.

K odstranění zvyku srovnávat se s ostatními napomáhá i to, uvědomíme-li si, že ať se zabýváme čímkoli a jsme ve své oblasti sebeúspěšnější, nikdy v tomto porovnávání zcela nevyhrajeme. Vždy totiž najdeme někoho, kdo je v určitém ohledu ještě lepší či úspěšnější.

Zvyk komplikovat si život

Život může být komplikovaný. Řadu komplikací si však lidé vytváří svými zvyklostmi sami a zbytečně. Někdy vědomě, častěji však, aniž by si to zcela uvědomovali.

Zvyků, které ke zbytečným komplikacím vedou, je řada. K těm hlavní však patří sklon odkládat důležité činnosti a rozhodnutí (v plané naději, že sami od sebe zmizí), rozhodovat se ukvapeně, většinou pod vlivem emocí, nechávat za sebou příliš mnoho věcí nedokončených, vykonávat zbytečně mnoho činností najednou (a nedělat tak žádnou z nich pořádně), obklopovat se věcmi, které nejsou potřebné, nebo se dokonce dlouhodobě věnovat činnostem, které trvale nezvládáme, ať v práci nebo mimo ni.

Řešením je vykonávat věci jednu po druhé, nezačínat nové činnosti, aniž bychom dokončili ty předchozí, a řídit se při jejich provádění trvale obnovovaným seznamem priorit. Pomůže i zvyk ptát se sebe sama, zda činnost, kterou hodláme vykonávat, skutečně odpovídá našim cílům či schopnostem, zda věc, kterou si chceme koupit, opravdu potřebujeme, případně zda věci, kterými se nadále obklopujeme, jsme v uplynulých třech letech alespoň jednou použili.

Zbytečné životní problémy souvisí často i se zvykem komplikovat si vztahy s ostatními. Vyvolává je sklon poskytovat nevyžádané rady či pronášet zbytečné poznámky, často však i sklon nezajímat se příliš o zájmy či názory ostatních.

I když nikdo z nás nedokáže do druhých zcela proniknout, chceme-li se zbytečných komplikací či nedorozumění ve vzájemných vztazích vyvarovat, je třeba s nimi komunikovat. Tedy ptát se na jejich názory a jejich slovům naslouchat.

Sklon usilovat o naprostou dokonalost

Nejde o to, že by naše práce nebo výsledky neměly být dokonalé. I dokonalost má však své rozumné meze, odpovídající povaze či potřebám úkolu.

Nastavíme-li si tyto meze příliš vysoko, nebudeme se svou prací nikdy zcela spokojeni. Navíc velmi pravděpodobně příliš dobrých výsledků ani nedosáhneme, ať již proto, že náš naše snaha o naprostou dokonalost (a obava, že jí nedosáhneme) bude zbytečně stresovat, nebo z toho důvodu, že nám na dosažení „dokonalých“ výsledků nezbude čas.

K překonání tohoto sklonu nám pomohou dvě pravidla. Prvé spočívá ve zvyku stanovit si pro každou práci (realistický) termín, druhé ve zvyku zabývat se tím, co svou snahou o naprostou dokonalost ztrácíme.

Propadáme-li perfekcionismu a nemáme jasný termín, můžeme svou práci zdokonalovat trvale. Platí to zejména tehdy, zajímá-li nás spíše práce než její výsledky. Téměř vždy totiž můžeme nalézt něco, co na ní lze alespoň trochu zlepšit. Čas, který jí věnujeme, tak neúměrně roste a ve finále se může stát, že ji nedokončíme nikdy. Pevný termín nás k dokončení práce většinou donutí, a zvýší tak i naše sebevědomí, že jsme ji odevzdali včas.

Stejně účinné je uvědomit si, co nás snaha o naprostou dokonalost stojí. Cenou za ni je totiž nejen zbytečný stres, a to náš i osob v našem okolí, ale i to, že pomíjíme úkoly jiné, možná důležitější.

Jak se stát chytřejším

Náš intelektový potenciál je sice z velké části vrozený, důležité je však i to, jak jej využíváme. To závisí do značné míry na zvycích, o které se naše uvažování opírá nebo které ho provázejí. Pokud některé z nich změníme nebo si vytvoříme nové, můžeme své praktické rozumové schopnosti zvýšit nebo je alespoň lépe využívat. Naše uvažování se tak zlepší.

Myšlení se věnujeme téměř každý den, a to po většinu života. Měli bychom v něm proto vynikat. Mezi myšlením a správným myšlením je však často rozdíl. Překážkami, které správnému myšlení brání, bývají totiž často určité zvyklosti. Pokud se jich zbavíme, staneme se nejen chytřejší, a to se všemi důsledky, které nám tato okolnost přinese, ale velmi pravděpodobně si toho všimnou i ostatní. Jako chytřejší budeme proto vypadat. Pomoci nám k tomu může, budeme-li se držet sedmi pravidel.

Nedělejme nesprávné předpoklady

Nesprávné předpoklady, které správnému uvažování brání, jsou plodem lenivého myšlení. Projevují se tím, že nečekáme, až informace, které ke správnému uvažování potřebujeme, získáme všechny. Závěry učiníme hned, i když veškeré potřebné informace nemáme.

Příklad č. 2:

Příkladem je pokladní, která na poznámku zákazníka, „Myslím, že jste se dopustila chyby“, reaguje slovy: „Teď už nemohu nic dělat, měl jste si peníze spočítat hned.“ Nečeká na to, až se od zákazníka dozví celou informaci, a tak ji nenapadne, že se mohla zmýlit i ve svůj neprospěch. Zákazník ji na to jen chtěl upozornit.

Chceme-li proto učinit závěr, měli bychom se nejdříve přesvědčit, že máme k dispozici skutečně všechny informace nebo že se jejich získání dokonce nebráníme.

Dívejme se na věci i z jiných stránek

Názory, které slyšíme od jiných, nemusejí vždy odrážet jen jejich osobní zájmy či subjektivní stanoviska. Mohou zahrnovat i pohledy svou povahou cenné.

Vyjádřeno jinak, nechceme-li se ve svém uvažování dopouštět chyb, neměli bychom se snažit chápat svůj pohled na věc jako jediný možný. Věci nejsou vždy tím, čím se na prvý pohled zdají, a chceme-li se dostat k jejich jádru a správně se rozhodnout, neměli bychom se bránit pohledům jiným.

Dejme slovo těm, kteří věc znají z vlastní zkušenosti

Opačný zvyk, bránící správnému uvažování, se dotýká především těch, kteří o určitých věcech rozhodují, aniž by je sami vykonávali. Často tak pronásleduje především manažery.

Rozhodujeme-li proto o určité věci, neměli bychom bránit tomu, aby se daného rozhodování účastnili i ti, kteří ji vykonávají. Nebo naopak, vykonávání svého rozhodnutí bychom se měli účastnit i sami.

Rozhodování o věci a její vlastní provádění by totiž většinou měly být součástí jednoho a téhož procesu. Během postupu, který určité rozhodnutí naplňuje, se totiž provedené rozhodnutí může občas ve světle nových informací změnit. Spolu s ním je však většinou třeba modifikovat i způsob jeho vykonávání.

Nepropadejme setrvačnému uvažování

K nesprávnému myšlení vede často i sklon uvažovat setrvačně, tedy stejně, jak jsme uvažovali v minulosti. Pokud jsme totiž v minulosti určitý problém vyřešili, neznamená to, že jej stejným způsobem vyřešíme i v budoucnu. Vyjádřeno jinak, pokud jsme před časem na určitém místě nalezli poklad, nemusí to nutně znamenat, že ho tam najdeme i příště.

Podobnou chybou je i sklon domnívat se, že pokud se určité věci udály určitým způsobem v minulosti, budou se stejným způsobem odehrávat i v budoucnu. I tento zvyk je jen sklonem své uvažování zjednodušovat, a to i za cenu jeho nesprávných výsledků.

Uvažujme (v určitých ohledech) jako děti

Výzkumy ukázaly, že počty tzv. synapsí čili nervových spojení v mozku, které podmiňují schopnost správně uvažovat, jsou u malého dítěte větší než u průměrného dospělého. Svou roli pochopitelně hraje stárnutí, důvodem je však i to, že uvažování dítěte není spoutáno sklonem posuzovat věci tak, aby zapadaly do určitých již vytvořených schémat, tedy odpovídaly určitým již vytvořeným názorům.

Jsme-li schopni vnímat a přijímat i okolnosti, které do našich již vytvořených myšlenkových schémat nezapadají, můžeme stárnutí svého mozku zpomalit nebo dokonce pozastavit. Předpokladem je nebránit se novým podnětům a zkušenostem a neztrácet zaujetí pro nové věci. Tedy uvažovat v určitém ohledu jako dítě.

Zaměřme se na celek i na detaily

Ďábel, jak známo, spočívá v detailu, a řada úvah či rozhodnutí proto selhává především na tom, že pomíjejí určité podrobnosti, které se později ukážou být pro úspěch podstatné. Platí však i to, že z podrobností si většinou nelze utvořit správný obraz o celku. Známý je starý příběh o tom, jak tři slepí zkoumají slona, každý z nich se dotýká jeho jiné části, a každý tak dospěje i k jinému názoru, o jaké zvíře se jedná.

Uvažujeme-li proto o určitém problému a sledujeme přitom řadu jeho dílčích aspektů, neměli bychom ztrácet ze zřetele pohled na věc jeho celek. Pomůže nám to vidět jednotlivé části ve správném kontextu.

Neuvažujme (jen) tak, jak se to od nás očekává

Jednou z nejvážnějších „poruch“ bránících správnému myšlení, je sklon uvažovat jako ostatní, případně tak, jak se domníváme, že se to od nás očekává.

Jde o situaci, kterou zachytil Hans Christian Andersen ve své známé pohádce Císařovy nové šaty. Všichni v jeho zemi, až na malého chlapce, který byl po čas nemocen, a nepropadl tak kolektivnímu vymývání mozků, si totiž nechali namluvit, že císař na sobě má vzácný a drahý kostým. Neviděli či nebyli schopni připustit, že je ve skutečnosti nahý.

Sklonu uvažovat tímto způsobem přitom nepropadají jen jednotlivci nebo skupiny, ale občas i celé podnikové organizace. Ke své vlastní škodě dávají totiž svým členům často přímo či nepřímo najevo, jak by měli uvažovat. Důsledkem je, že brání inovacím. Často jde o organizace, které samostatnému uvažování svých příslušníků všemožně brání, například tím, že téměř jakoukoli aktivitu hodnotí pozitivněji než kritické myšlení.

Nechceme-li proto o svou schopnost uvažovat správně přijít, neměli bychom propadat zvyku nechat si to, jak máme uvažovat, říkat od ostatních.

Všichni, nebo alespoň většina z nás, máme od přírody schopnost jasně uvažovat. Jde o schopnost, která je součástí lidské výbavy. Náš problém však často spočívá v tom, že se své přirozené schopnosti uvažovat různým způsobem bráníme, nebo ji dokonce blokujeme. Ve svém uvažování se tak dopouštíme chyb, které nám zbytečně škodí.

Zbavíme-li se sklonu propadat nesprávným předpokladům, činit příliš rychlé závěry a přebírat mechanicky názory druhých, podržíme-li si otevřenost vůči jiným pohledům, schopnost vidět celek i detaily a často i zaujetí pro nové, jež provází uvažování dětí, svou schopnost správného uvažování si podržíme. A to často i přes narůstající léta.

Související dokumenty

Související články

Procesní a personální audit může být i zábava
Vliv elektronizace, automatizace a robotizace na rozvoj lidských zdrojů
Nejčastější chyby začínajících manažerů
Koučování zaměstnanců, jeho cíle a metody
Nejčastější příčiny nedostatků v práci zaměstnanců, a jak jim předcházet
Jak se vyvarovat personálně-řídících chyb z "dobrých úmyslů"
Od řízení k vedení
Změny zákona o pedagogických pracovnících
Personální management a praxe jeho řízení ve 21. století
Osobní efektivita: proč je důležitá a jak ji rozvíjet
Efektivní rozhodování problémových situací v personální práci
Diversity Management jako konkurenční výhoda
Jak zvládnout přechod do vedoucí funkce
Jak propojit personální strategii s celkovou strategií podniku
Talent management
Umění sebereflexe aneb jak nesednout sám sobě na lep
Proč a jak v praxi uplatňovat leadership
Osobní efektivita: od motivace přes úkolování až ke kontrole sebe sama
Age management v organizacích
Čtyři mýty spojené s řízením lidí
Motivace jako "nové" sociální inženýrství

Související otázky a odpovědi

Jmenování na dobu určitou
Prokázání účasti na přednášce na vysoké škole
Dohoda o pracovní činnosti a překážky v práci
Odmítnutí pracovního úkolu
Vzdělávání a osobní volno z právního hlediska
Kvalifikační dohoda
Rekvalifikace u zaměstnavatele
Kolektivní smlouva
Pracovní smlouvy uzavřené na různou dobu u jednoho zaměstnavatele
Zaměstnanecké benefity od 1. 1. 2024
Příspěvek zaměstnavatele na doplňkové penzijní spoření a penzijní připojištění
Zaměstnanecké výhody – stravování
Krácení stravenkového paušálu při pracovní cestě
Pojištění odpovědnosti zaměstnance za škody způsobené zaměstnavateli
Nákup drobného občerstvení - zdanění
Věcné dary zaměstnancům poskytované z FKSP z prostředků obce
Práce na dohodu o provedení práce a zaměstnanecké benefity
Mimořádná odměna k dohodě o provedení činnosti
Zaměstnanecký benefit - diskriminace
Odměny pro členy výboru po skončení volebního období