Life management

Vydáno: 26 minut čtení

Kdo by nechtěl být ve své práci úspěšný a spokojený. Důvodem, proč tomu tak občas není, však nemusejí být jen nepříznivé vnější okolnosti. Svou profesní úspěšnost a spokojenost máme totiž z velké míry ve svých rukou. A naopak, naše nespokojenost je mnohdy jen zbytečným plodem některých nevhodných myšlenkových či dalších návyků, často i zvyků, kterých si nejsme zcela vědomi. Článek se zabývá praktickými psychologickými metodami pomáhajícími přehodnotit své zvyklosti a lépe uplatnit své schopnosti.

Nepříznivé návyky, které brání plně využít či rozvinout své schopnosti, lze často poměrně snadno překonat. Předpokladem je uvědomit si, které to jsou, a zaměřit se na jejich změnu. Často jde o zvyky, ať již v rámci chování či způsobu uvažování, které si plně neuvědomujeme či které na první pohled vypadají poměrně nevinně.

Na jaké zvyklosti se zaměřit

Kritická inventura vlastních zvyklostí by se měla přednostně zaměřit na oblasti, u kterých bývá prostor pro jejich zlepšení největší. Tyto oblasti bývají u většiny osob obdobné. Začít můžeme u schopnosti zvládat negativní emoce. Tyto emoce, především obavy či zlost, jsou společné všem, různí lidé však na ně reagují různě. Liší se především svým sklonem jim podléhat: někteří je zvládají, aniž by do jejich života příliš zasáhly, jiní jim dovolí, aby narostly tak, že je téměř pohltí. Jejich jednání, ale i uvažování se v důsledku toho stává nepřiměřené.

První krok k jejich lepšímu zvládnutí spočívá v tom, že si uvědomíme, co tyto emoce spouští, ať již v práci, či v osobním životě. Poté je třeba se jejich vzniku bránit. Příkladem je trénovat schopnost vyslechnout si bez velkého rozčilování kritiku, a to i tehdy, není-li zcela spravedlivá. A pokud jejich vzniku vždy zabránit nedokážeme, měli bychom se snažit alespoň o to, aby co nejdříve odezněly a abychom v době, kdy jsme pod jejich vlivem, nečinili žádné důležité úvahy, kroky či rozhodnutí.

Druhou oblastí, na kterou se můžeme zaměřit, jsou naše vztahy s ostatními. Zbytečné životní problémy souvisí totiž často se zvykem si tyto vztahy komplikovat.

Příkladem může být sklon poskytovat nevyžádané rady či pronášet zbytečné, osobně laděné poznámky. Ještě vážnější může být trvalý sklon (který navíc dáváme občas zbytečně najevo) nezajímat se příliš o zájmy či názory ostatních. I když nikdo z nás nedokáže do druhých zcela proniknout, chceme-li se zbytečných komplikací či nedorozumění ve vzájemných vztazích vyvarovat, je třeba s nimi komunikovat. Tedy ptát se na jejich názory a jejich slovům naslouchat.

K posouzení toho, jak naše vztahy fungují, může přispět, položíme-li si čas od času otázky typu „Máme sklon se s ostatními často hádat?“, „Jsme zpravidla tím, kdo tyto hádky spouští?“, „Řešíme své spory tak, že se snažíme za každou cenu prosadit svou (nebo se snažíme spíše nalézt shodu)?“ apod.

I zde mohou být totiž příčinou problémů určité zvyklosti, které si možná plně neuvědomujeme. Příkladem je sklon zbytečně vstupovat do malicherných sporů, ve kterých nemůžeme nic podstatného získat. Odpovědi na otázky tohoto typu je však třeba hledat objektivně, tedy i z pohledu našeho okolí.

Ke zvykům vedoucím ke zbytečným osobním komplikacím patří i řada dalších. K těm hlavním patří sklon odkládat důležité činnosti a rozhodnutí (v plané naději, že samy od sebe zmizí), rozhodovat se ukvapeně, většinou pod vlivem emocí, nechávat za sebou příliš mnoho věcí nedokončených, vykonávat mnoho činností najednou (a nedělat tak žádnou z nich pořádně), obklopovat se věcmi, které nejsou potřebné, nebo se dokonce dlouhodobě věnovat činnostem, které trvale či opakovaně nezvládáme, ať v práci nebo mimo ni (a to z toho důvodu, že jejich provádění nepatří k našim silným stránkám).

K podstatně produktivnějším zvyklostem patří naopak nejen zvyk vykonávat věci jednu po druhé, ale i nezačínat nové činnosti, aniž bychom dokončili ty předchozí, řídit se při jejich provádění trvale obnovovaným seznamem priorit apod.

Jak nepříznivé zvyky odbourávat

K potlačení dlouhodobějších či pevně zakořeněných zlozvyků či vytvoření příznivých zvyklostí nových slouží takzvané mentální metody či techniky. Existuje jich velké množství a některé z nich jsou jednodušší, jiné složitější. Mnohé jsou víceméně univerzální, a může je využít každý, jiné mohou fungovat jen u někoho. Řadu těchto technik si lidé během života vytvářejí sami, aniž si tohoto jsou plně vědomi.

V jednodušším případě je cílem či podstatou těchto technik navodit uvažování, které záměrně mění úhel našeho pohledu na věc. Změna úhlu pohledu na věc mění totiž často i způsob našeho uvažování a jednání. Především v důsledku toho, že se nám tak podaří alespoň částečně změnit pocity, které ve vztahu k dané věci cítíme.

Ve složitějších případech, především tehdy, jde-li o zvyky pevně zakořeněné, spočívá podstata mentálních technik v určitém „přeprogramování“ naší mysli. Jde o postupné a cílené posilování nových zvyklostí, které se občas neobejde bez určité „lsti“, kterou na svou mysl připravíme. Součástí složitějších mentálních technik je především metoda autosugesce, které se věnujeme v samostatném odstavci.

Důvodem k uplatnění mentálních technik je, že změna zvyklostí, zejména v počátku, zpravidla vyžaduje silnější vůli. Snahou mentálních technik je pomoci těm, kteří příliš silnou vůlí k odstranění určité nepříznivé zvyklosti nedisponují. Příkladem je odstranění sklonu k odkládání či trvalé zvýšení svého osobního tempa.

Pomohou-li nám tyto techniky provést první krok (či spíše několik kroků) ke změně zvyklostí, je další postup většinou jednodušší. Nově vytvářené zvyky mají totiž oproti zvyklostem starým jednu podstatnou výhodu, která k jejich prosazení napomáhá. Na rozdíl od nich se většinou již po určitém, často i nepříliš dlouhém čase jasně ukáže, že nám pomáhají či alespoň nejsou stresující. To pak vede k jejich přirozenému zakořenění.

Příklady jednoduchých mentální technik

Pro ilustraci mentálních technik začněme od těch jednodušších. Příkladem jednoduché mentální techniky měnící úhel našeho pohledu je metoda založená na snaze pohlížet na nepříznivé události z širší perspektivy či s větším nadhledem.

Jde o techniku, kterou lze použít například v situaci, kdy trpíme nepříliš prospěšným myšlenkovým zvykem přisuzovat určitým, především nepříznivým událostem osobní souvislosti, tedy jiné příčiny, než skutečně mají. Jeho nejčastějším projevem je brát si určité věci osobně, tj. domnívat se, že v jejich pozadí leží snaha nám ublížit.

Osvojíme-li si zvyk pohlížet na věci v širších souvislostech, pak nám získaný nadhled napomůže lépe chápat skutečné či další možné příčiny a souvislosti událostí, a vidět tak i to, že za většinou z nich nemusí být snaha nám uškodit. Jde většinou o události, které čas od času potkají každého, a v jisté míře je lze očekávat. Pokud k nim dojde, není důvod zabývat se tím, kdo a proč se za nimi nachází, a stresovat se tak jimi více, než je nezbytné.

Podobná je technika související s překonáváním negativního uvažování. Jde o metodu či zvyk vidět či záměrně se zaměřovat na konkrétní příznivé stránky, které s sebou určité nepříznivé okolnosti přinášejí. Příkladem je zvyk hledat (a najít) u každé nepříznivé události alespoň jednu velmi konkrétní věc, která je pro nás v dané situaci přínosem.

Jednoduchou mentální techniku lze uplatnit i v situaci, kdy nás pronásleduje snaha měnit věci, které měnit nelze. Spočívá ve zvyku oba okruhy okolností jasně oddělovat. Tedy rozlišit ty, které ovlivnit můžete, a ty, u nichž to nedokážete. Pokud se nám to podaří, vzdáme se zbytečné snahy ovlivňovat to, co je mimo naše možnosti, a své úsilí soustředíme namísto toho na to, co ovlivnit lze.

K podobné skupině technik patří i ta, která nám může pomoci, trpíme-li nedůvěrou ve vlastní schopnosti či zvýšenou obavou, že v určité situaci neuspějeme. Spočívá ve snaze uvědomit si, že výše uvedený sklon tvoří začarovaný kruh. Zvyšuje totiž pravděpodobnost, že se chyby skutečně dopustíme. Podobný dopad má i zvýšená pozornost vůči tomu, co si o vás či vaší práci myslí ostatní. Řešením je zaměřit namísto toho svou pozornost na práci samotnou.

Vytváříte-li si zbytečný stres účastí ve sporech, které jsou zbytečné, pomůže vám, pokud si uvědomíte, že tyto spory vznikají často jako důsledek poznámek pronesených bez velkého zvažování. Osvojíme-li si zvyk se před tím, než takovou poznámku proneseme, hluboce nadechnout, můžeme se mnoha zbytečných sporů vyvarovat. Svou mysl „ochladíme“ a emoce, hrozící vyvolat konflikt, alespoň částečně odezní. Čas věnovaný tomuto nadechnutí nám současně zabrání reagovat příliš rychle.

K čemu a jak slouží autosugesce

Autosugesce není ničím mimořádným ani složitým. Je jednou z mentálních technik, kterou – ať si to uvědomujete, nebo ne – velmi pravděpodobně využíváte, možná po většinu svého života. Jde o jednoduchou a snadno dostupnou metodu „mentálního programování“ čili usměrňování vlastní mysli, kterou lze využít téměř kdekoli a kdykoli, například i při jízdě autem. Nevyžaduje totiž žádnou složitou dovednost ani trénink. Je však třeba ji využívat správně, v zájmu svých cílů, a nikoli proti nim.

Autosugesci lidé využívají přirozeně, většinou aniž si to plně uvědomují. Pokud jste si v určité situaci řekli, že byste se měli uklidnit a přestat se obávat, soustředit se, usmívat se nebo zhluboka dýchat, použili jste autosugesce, i když jste možná její potenciál nevyužili naplno. Podobně jste ji použili i tehdy, když jste si řekli, že je důležité, abyste se následující den vzbudili v určitý čas.

K hlavním technikám autosugesce patří metody „pozitivního prohlášení“, „vizualizace“, a „hraní role“. Jednotlivé metody však lze vzájemně kombinovat.

Metoda „pozitivního prohlášení“ spočívá v tom, že k tomu, čeho chceme dosáhnout, se aktivně a s plným nasazením přihlásíme, nejlépe formou určité slovní „instrukce“, adresované sobě samému. Příkladem je prohlášení: „Důležité úkoly nebudu odkládat“ nebo „Na své schůzky budu chodit vždy včas“.

Instrukce tohoto typu je třeba pronášet opakovaně a nejlépe hlasitě. Činíme-li tak po dostatečně dlouhou dobu, vedou k tomu, že jejich obsah zakotví v našem podvědomí, a zapůsobí tak, že naše mysl se bude snažit dostat s nimi naše jednání do souladu. Vyjádřeno jinak, co si přikážeme, se stane skutečností.

Metoda vizualizace slouží především těm, kterým při autosugesci lépe pomáhají obrazy. Vychází z toho, že naše podvědomí je ovlivněno „mentálními obrazy“ sebe sama: způsob, kterým se vnímáme či obraz sebe sama, který jsme si vytvořili, ovlivňuje, jak jednáme či dokonce jací jsme. Ovlivňuje i dojem, kterým působíme na své okolí.

Vizualizace tak pomáhá při překonávání obav nebo posilování vlastní sebedůvěry. Spočívá například v tom, že si představíme, jak činnost, která v nás dosud vyvolávala obavy, vykonáváme zcela suverénně, bez jakýchkoli obav či problémů.

Vizualizaci lze využít jak ve vztahu ke konkrétním událostem, tak i k trvalé změně vlastního jednání. V prvním případě to může být například v situaci, kdy chceme posílit svou sebejistotu před naplánovaným jednáním. Postupujeme tak, že si jeho průběh, nejlépe předchozí den před usnutím, v duchu přehrajeme tak, jak bychom si jej ideálně představovali. Sama sebe si například představíme jako zcela klidného, majícího věci plně pod kontrolou, ostatní tak, že jednají či hovoří způsobem, odpovídajícím našim cílům. A pak si představíme, že jsme vyslali „příkaz“, který odpovídá tomu, co jsme si představili. Mnohdy nás překvapí, nakolik přesně se budoucí událost odehraje právě tak, jak jsme si ji představili.

Metoda „hraní role“ na rozdíl od předchozí spočívá v tom, že k „naprogramování“ vlastního podvědomí používá obraz či jednání osoby, která nám slouží jako vzor. Může jít například o osobu vysoce výkonnou či sebejistou, nejlépe takovou, kterou dobře známe, o které víme, že si v dané oblasti vede velmi úspěšně, kterou obdivujeme nebo které bychom se chtěli vyrovnat.

Metoda spočívá v tom, že si představíme, jak by se naše „modelová“ osoba v určitých situacích chovala či jak by danou úlohu „sehrála“. Poté se rozhodneme postupovat stejně. Budeme-li tak postupovat opakovaně a ve hraní své modelové role budeme důslední, dostane se s ní naše každodenní činnost postupně do souladu.

Jak využít pravidlo 80/20

Některá pravidla úspěšného jednání i uvažování odporují naší intuici. Patří k nim i pravidlo 80/20, jež říká, že osmdesát procent úsilí, které v nejrůznějších oblastech vynakládáme, přináší jen dvacet procent výsledků, kterých jsme na jeho základě dosáhli. Kdy a jak toto pravidlo uplatnit?

S působením pravidla 80/20 se lze setkat v nejrůznějších oblastech života. S jistou mírou nadsázky je lze chápat jako universální princip uspořádání světa či dokonce jako projev jeho „kosmické nevyváženosti“. Z praktického hlediska jde však o velmi důležité pravidlo, jež dává možnost lépe se vyrovnávat s tlaky moderního života. Bez přehánění ho lze považovat za jeden z nejjednodušších i nejúčinnějších návodů k myšlení a jednání vůbec.

Pravidlo odráží zkušenost, že skutečně významné činnosti, ale i věci, události či osoby, spadající do určité skupiny, tvoří jen její poměrně malou část. Jejich podíl, a to bez ohledu na povahu souboru, do kterého patří, bývá navíc poměrně stálý, a představuje zhruba dvacet procent. Přesto však na ně připadá rozhodující, zhruba osmdesátiprocentní podíl výsledků dané skupiny jako celku.

Příklady z praxe

Důvod, proč toto pravidlo, označované po jeho autorovi, italském ekonomovi V. Paretovi, jako pravidlo Paretovo, odporuje naší intuici, je jednoduchý. Intuitivně totiž většinou předpokládáme, že stejné úsilí, vynaložené v různých směrech, povede i ke stejným výsledkům. Skutečnost je však jiná.

Projevů tohoto pravidla je téměř neomezené množství. Příkladem je fakt, že zhruba 80 % firemního zisku většinou přináší 20 % zákazníků, že 80 % procent celkových výnosů firmy bývá výsledkem 20 % vynaložených investic, že 80 % nových zakázek získává 20 % prodejců nebo že 80 % stížností přichází od 20 % zákazníků.

Podobně většinou platí, že 80 % nemocnosti připadá na 20 % zaměstnanců, že 80 % času stráveného na poradách diskusemi připadá na 20 % diskutujících, že 80 % všech připomínek při nejrůznějších prezentacích přichází od 20 % jejich účastníků, nebo že 80 % času, který vedoucí věnují svým zaměstnancům, připadá na 20 % z nich. Často platí i to, že 80 % chyb, kterých se zaměstnanci dopouštějí, připadá na 20 % z nich.

Pravidlo funguje i v osobním životě

Ve stejném duchu působí Paretovo pravidlo i v osobním životě. V souladu s ním totiž většinou platí, že 20 % činností, které během dne vykonáváme, má stejný či dokonce větší dopad než zbývajících 80 %, nebo že 80 % výsledků naší práce plyne z pouhých 20 % úsilí či zdrojů, které jsme na jejich dosažení vynaložili.

Obdobný poměr existuje často i ve vztahu k našemu volnému času: 80 % z něj věnujeme činnostem, které nám přinášejí jen 20 % z celkového potěšení, které v jeho průběhu získáme. Uvedenou skutečnost můžeme přitom pochopitelně vyjádřit i naopak. Tedy například tak, že 80 % času či úsilí, které vynakládáme, vytváří jen 20 % veškerých výsledků, kterých jsme dosáhli.

Doporučení, které z pravidla 80/20 plyne, tak není složité. Jeho podstatou je, že k dosažení maximálního efektu s minimálními náklady, časovými i věcnými, je třeba zaměřit svou činnost směrem, který je pro dosažení očekávaných výsledků rozhodující. Prakticky to znamená, že k dosažení co nejlepších výsledků nemusí být vždy třeba pracovat déle nebo více. Ve většině případů stačí svou práci a úsilí správně zaměřit. Tedy orientovat ji tam, kde přináší nejvyšší efekt.

Důležité či rozhodující činnosti nelze pochopitelně stanovit obecně: pro každého spočívají v něčem jiném. Co obecně stanovit lze, však je, že jde o činnosti, které nás prokazatelně nejvíce přibližují našim dlouhodobějším pracovním či osobním cílům.

Kdy a jak pravidlo využít

Paretovo pravidlo slouží především jako nástroj pro lepší využití času a vynaloženého úsilí. Slouží však i k omezení stresu a lepšímu stanovení vlastních cílů. Důležité je toto pravidlo především v situacích, kdy nám náš omezený čas neumožňuje provést vše, o čem se domníváme, že bychom provést měli. V této situaci je třeba si uvědomit, že rozhodující přínos z našich činností či úkolů plyne zpravidla jen z několika z nich, a položit si otázku, které položky na našem seznamu úkolů jsou skutečně důležité, a je třeba je vykonat především.

Není vyloučeno, že dojdeme k závěru, že rozhodující či skutečně důležité jsou v dané chvíli jen úkoly dva nebo tři. V souladu s Paretovým pravidlem si přesto můžeme být téměř jisti, že vybereme-li je správně, pak svého cíle z velké a podstatné části dosáhneme.

Nemusí nás proto trápit stres či pocit viny, že jsme nevykonali vše: velmi pravděpodobně jsme vzhledem k omezenosti času dosáhli dokonce více, než pokud bychom k úkolům přistupovali postupně, a snažili se je vykonat všechny, jeden po druhém.

Pravidlo 80/20 brání i nebezpečí, že naši pozornost odvedou úkoly druhořadé, a že tak přes značný čas a vynaložené úsilí ve skutečnosti ničeho podstatného nedosáhneme.

Týká se to například situací, kdy seznam úkolů, který před námi stojí, je velmi dlouhý, a svými nároky nás znervózňuje – bere nám odhodlání pustit se do nich co nejdříve. Podobná je situace, kdy nás rozsáhlé či nepříjemné úkoly vedou k pokušení (které nemusí být vědomé), věnovat se přednostně těm jednodušším nebo méně významným z nich, a ty složitější, o to však významnější, odkládat. Což může znamenat, že se k nim nedostaneme nikdy.

I zde pomůže, pokud seznam svých úkolů zredukujeme, a to na ty, které jsou skutečně podstatné. Zabráníme tím nejen stresujícím obavám, že všechny úkoly nesplníme, ale i možnosti, že svou pozornost soustředíme na úkoly nevýznamné.

Důležitou oblastí pro uplatnění Paretova pravidla je i formulace osobních cílů. V souladu s ním je potřeba při jejich formulaci určit především ty, které jsou pro nás skutečně dlouhodobě důležité. Tedy ty, které odpovídají našim hlavním přáním či potřebám.

I zde totiž platí, že dosažením omezeného počtu skutečně významných cílů zpravidla dosáhneme více, než utrácíme-li svůj čas sledováním těch, jejichž vliv na naši spokojenost není podstatný.

Pravidlo 80/20 slouží i jako nástroj proti ztrátě osobní energie. Ta většinou bývá spojena s nejrůznějšími zbytečnými příčinami stresu. Využití Paretova pravidla v tomto případě znamená uvědomit si, že většina věcí či událostí, kterými se lidé trápí či stresují, ať již současných, minulých nebo těch, které očekávají v budoucnu, většinou nemá z dlouhodobějšího hlediska velký význam. Často jde spíše o drobnosti nebo dokonce jen smyšlené problémy, které ve skutečnosti nemají na jejich život podstatný vliv.

Hledání produktivních zvyklostí

Pravidlo 80/20 nedává návod, čemu se věnovat a čeho se vyvarovat. Upozorňuje však na to, že dopad a význam našich činností je nevyvážený. Nejdůležitější poučení, které z něj plyne, proto zdůrazňuje pozornost, kterou je třeba vlastním zvyklostem věnovat. Řada z nich včetně těch nepříliš produktivních má totiž tendenci bobtnat, často na úkor těch, které jsou zdrojem úspěchu.

Znalost Paretova pravidla umožňuje tomuto nebezpečí čeLIT: brání tomu, aby se 80 % našich zvyklostí postupně zařadilo mezi ty, které nejsou příliš produktivní.

Jak rozpoznat své silné stránky

Jedním z nejlepších receptů, jak „řídit svůj život“, je zaměřit se na to, co tvoří naši konkurenční výhodu, tedy co nám jde lépe než ostatním. Vykonáváme-li totiž práci, ale i jinou činnost, odpovídající našim jedinečným přednostem, jsme v ní většinou nejen úspěšnější, ale i spokojenější, než věnujeme-li se věcem, ve kterých vynikáme méně.

Důležité je pochopitelně znát i své slabiny a snažit se je odstranit. Nalézt a využít své přednosti, ať v práci, nebo v osobním životě, a soustředit se na ně, je však většinou důležitější.

Své silné stránky, tedy nadprůměrné nebo dokonce výjimečné schopnosti, v jejichž důsledku dokážeme určité věci vykonávat lépe než jiní, ať jsou jakékoli, je proto důležité znát. Jak je však správně rozpoznat? Mohou spočívat v nejrůznějších oblastech, a jejich rozpoznání nemusí být vždy jednoduché.

Při rozpoznávání svých silných, ale i slabých stránek trpí navíc často lidé určitou slepotou. U slabých stránek je to přirozené. Nejen proto, že si je často nechceme příliš připustit, ale i z toho důvodu, že po čase si zpravidla lépe vybavujeme situace, ve kterých jsme dosáhli úspěchu, než ty, ve kterých jsme selhali.

Své schopnosti mají lidé navíc často sklon nadhodnocovat. Podle psychologických průzkumů existují dokonce určité osobní předpoklady, které lidé, bez ohledu na skutečný stav, u sebe nadhodnocují téměř vždy. Týká se to například schopností logického uvažování, sklonu jednat nesobecky, ale i schopnosti rozpoznat vtip.

Chceme-li proto své hlavní silné stránky poznat objektivně, je třeba růžové brýle odložit. Není však ani důvodu si zbytečně nasazovat brýle černé. Často se totiž může stát, že dost dobře nevíme ani o svých nejsilnějších schopnostech či dokonce jedinečném talentu. Nebo si jimi nejsme zcela jisti.

Pohledy druhých

To, co k jejich poznání potřebujeme, je pohled do zrcadla, které nám nastavují ostatní, především ti, kteří nás dobře znají. Jednoduchá cesta, jak jej získat, je se jich na naše silné stránky zeptat.

Můžeme to provést ústně, ale například i formou e-mailu. Jako „protihodnotu“ jim můžeme nabídnout, že budou-li mít zájem, můžeme jim podobnou informaci předat i ve vztahu k jejich hlavním přednostem. Důležité však je položit jim odpovídající otázku správně. Neměli bychom se jich ptát příliš obecně, například na to, v čem vidí naše „hlavní schopnosti“ nebo přednosti. Takto formulovaná otázka je může zaskočit a jejich odpověď nemusí být příliš přesná a upřímná, a možná ani zcela srozumitelná. Lépe je požádat je o to, aby nám sdělili situaci nebo uvedli krátký příběh, který popisuje, kdy a jak jsme v určitém ohledu vynikli nebo v čem a proč se jim s námi dobře spolupracovalo.

Jakmile tato hodnocení získáme, měli bychom se snažit odhalit, v čem se shodují či co mají společného. Na základě předností, na kterých se naši hodnotitelé shodli, si pak můžeme vytvořit autoportrét shrnující naše hlavní přednosti. Měl by zahrnovat činnosti či úkoly, které vykonáváme velmi dobře nebo při kterých jsme doslova ve svém živlu.

Obraz, který získáme, může být překvapivý – může nám otevřít oči nebo dokonce změnit dosavadní život. Předpokladem však je, že u rozpoznání svých předností nezůstaneme, ale rozhodneme se je skutečně využít.

Na koho se obrátit a které informace použít

Důležitým předpokladem úspěchu této metody je, na koho se s žádostí o uvedení našich předností obrátíme a které ze získaných informací využijeme. Má-li být pohled objektivní, je třeba oslovit 10 až 20 osob. Mělo by jít nejen o osoby, které nás již nějakou dobu znají, ale také o osoby působící v různých oblastech či setkávající se s námi při různých příležitostech.

Různost osob, na které se obrátíme, je klíčová. Mělo by se proto jednat o skupinu zahrnující jak naše známé, tak i ty, se kterými se stýkáme spíše pracovně či profesionálně. Začít můžeme u své rodiny, pokračovat přes své přátele, známé a kolegy z práce a nakonec dojít až k osobám, se kterými jsme měli možnost jednat jen po určitou dobu. Různorodé složení osob, na které se obrátíme, je důležité nejen proto, aby pohled, který získáme, byl všestranný a vyvážený, ale i z toho důvodu, aby šlo o pohled, který můžeme prakticky využít.

Ani různorodá skupina osob nám však skutečně cennou zpětnou vazbu zcela nezaručí. Využít bychom měli především pohledy, které jsou věcné a konkrétní. Příznivé hodnocení druhých, například konstatování, že jsme ochotní nebo kreativní, nám může znít dobře, užitečnější je však dozvědět se, v jaké konkrétní situaci jsme byli schopni druhému pomoci nebo s jakou novou, praktickou myšlenkou jsme přišli. Vyjádřeno jinak, k poznání svých předností či pochopení situací, ve kterých nám pomohly, potřebujeme konkrétní příklady.

Tím se i informace získávané touto cestou liší od nejrůznějších „360stupňových zpětných vazeb“, které občas organizují podniky. Hodnocení, které tyto metody produkují, se totiž zpravidla týká spíše obecných předpokladů. Pro svůj účel může postačovat, avšak hodnocení, která jsou cenná pro nás, jsou především ta, která naše silné stránky ilustrují na skutečných situacích. Čím konkrétnější tyto situace budou, tím větší šance je, že nám odhalí přednosti, o kterých nevíme, nebo připomenou situace, na které si již nevzpomínáme.

Jak se zpětnou vazbou naložit

Na základě zpětné vazby, kterou dostaneme, bychom si měli vytvořit určitý „akční plán“. V opačném případě nám totiž získané informace nijak podstatně nepomohou. Mohou nám sice zvýšit sebevědomí, dočasně se můžeme i lépe cítit, tento stav však nemusí trvat dlouho. Hlavního cíle této metody, tedy vyšší úspěšnosti, tím nedosáhneme.

Obsahem akčního plánu z krátkodobého hlediska může být snaha přizpůsobit svým hlavním přednostem obsah či náplň svého pracovního místa nebo zaměření svého podnikání. Z dlouhodobějšího hlediska se však tento plán může zaměřit i na změnu našeho zaměstnání či oblasti podnikání, a to tak, aby lépe odpovídaly našim jedinečným přednostem, čili – vyjádřeno „tržně“, našim hlavním konkurenčním výhodám.

Dodejme však i jedno varování. Vystihuje je známý výrok O. Wilda: Nechci vědět, co o mně lidé za mými zády říkají, byl bych pak příliš domýšlivý“. Vyjádřeno jinak, získáme-li na základě výše uvedeného postupu velmi dobrá hodnocení, neměli bychom propadnout narcismu ani spoléhat na to, že nám naše přednosti vystačí věčně. I silné stránky, na kterých jsme se rozhodli stavět, je třeba dále rozvíjet.

Související dokumenty

Související články

Vzdělávání zaměstnanců
Osobní efektivita: proč je důležitá a jak ji rozvíjet
Vzdělávání zaměstnanců v českých organizacích
Virtuální realita a další trendy ve vzdělávání zaměstnanců
Osobní efektivita: proč je důležitá a jak ji rozvíjet
Vzdělávání zaměstnanců v českých organizacích
Vzdělávání zaměstnanců
Problémy mzdové účetní v otázkách a odpovědích
Změny zákona o pedagogických pracovnících
Rozvoj zaměstnanců a talent management na příkladu zemědělských podniků
Zásady efektivního vzdělávání zaměstnanců
Kvalifikační dohoda
Změny v oblasti lékařských prohlídek v průběhu vzdělávání
Proč a jak koučovat sebe sama
Jak rozvíjet měkké dovednosti
Odměňování zaměstnanců
Motivovat znamená získávat důvěru
Personální manuál jako nástroj metodické podpory personálně řídících činností
Zaměstnanecké benefity a jak na ně - sestavení funkčního portfolia
Praktické otázky (ne)rovného odměňování
Mentální zdraví zaměstnanců
Vícekriteriální odměňování metodou Balanced scorecard

Související otázky a odpovědi

Vzdělávání a osobní volno z právního hlediska
Prokázání účasti na přednášce na vysoké škole
Rekvalifikace u zaměstnavatele
Kvalifikační dohoda
Dohoda o pracovní činnosti a překážky v práci
Příspěvek zaměstnavatele na doplňkové penzijní spoření a penzijní připojištění
Zaměstnanecké výhody – stravování
Krácení stravenkového paušálu při pracovní cestě
Pojištění odpovědnosti zaměstnance za škody způsobené zaměstnavateli
Nepeněžní poukázka při životním výročí od1. 1. 2024 pro volnočasové aktivity - osvobození od daně z příjmů
Úrazové pojištění zaměstnanců a pojištění odpovědnosti za škodu
Stravenkový paušál a odpracovaná doba/směna
Stravenky nad limit 70% horního limitu stravného - nedaňové výdaje zaměstnavatele
Zaměstnanecké benefity
Zaměstnanecké benefity od 1. 1. 2024
Kompenzace sick days
Zaměstnanecký benefit - diskriminace
Odměny pro členy výboru po skončení volebního období
Odměna za práci
Zaměstnanecký benefit - rybářský lístek