Odměňování zaměstnanců v pracovním poměru nestačí poměřovat s minimální mzdou, ale ve smyslu ustanovení § 112 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, až na výjimky s příslušnou skupinou prací (stupněm) nejnižší úrovně zaručené mzdy. Ty jsou konkrétně upraveny v nařízení vlády č. 567/2006 Sb. jednak co do výše, jednak co do obecných charakteristik skupin prací a konkrétních příkladů podle oborů (v příloze tohoto nařízení).
Pokud zaměstnavatel zařadí práci vykonávanou zaměstnancem podle její složitosti, odpovědnosti a namáhavosti do nesprávné skupiny prací a poskytuje zaměstnanci v souhrnu (bez nárokových složek vyjmenovaných v ustanovení § 112 odst. 3 zákoníku práce) mzdu nižší, kromě toho, že je povinen poskytnout zaměstnanci doplatek, riskuje též uložení pokuty od orgánu inspekce práce za přestupek na úseku odměňování, a to až do výše 2 000 000 Kč. Právě takového případu se týkalo nedávné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, totiž jeho rozsudek ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. 3 Ads 273/2019.
Popis případu
Rozhodnutím místně příslušného oblastního inspektorátu práce byl zaměstnavatel uznán vinným ze spáchání správního deliktu (nově přestupku) na úseku odměňování zaměstnanců podle ustanovení § 26 odst. 1 písm. b) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů, za což mu byla uložena pokuta ve výši 15 000 Kč a povinnost uhradit náklady správního řízení. Protiprávní jednání zaměstnavatele spatřoval kontrolní orgán v tom, že zaměstnavatel dvěma zaměstnankyním za období od října 2015 do února 2016 a jedné zaměstnankyni za období od října 2015 do prosince 2015, které zaměstnává na pozicích prodavaček v maloobchodní prodejně potravin, neposkytl mzdu alespoň ve výši nejnižší úrovně zaručené mzdy. Zaměstnavatel odměňoval zmíněné zaměstnankyně dle druhé skupiny prací, kdežto orgán inspekce práce měl za to, že jejich práce patří do vyšší, třetí skupiny prací.
Se správní žalobou ke krajskému soudu zaměstnavatel neuspěl. Krajský soud dospěl k závěru, že rozhodným kritériem pro správné zařazení práce zaměstnance do příslušné skupiny prací nejnižších úrovní zaručené mzdy je jeho pracovní náplň. Ta byla v případě všech dotčených prodavaček popsána v dokumentu nazvaném „Prodavač/ka s inkasem (manipulace s hotovostí)“, v němž jsou vyjmenovány pracovní činnosti, které jsou dané zaměstnankyně povinny vykonávat. Pracovní náplň prodavaček krajský soud následně porovnal se čtyřmi skupinami prací vymezenými v sekci (oboru) „Obchodní provoz a pohostinství“ části druhé přílohy nařízení vlády č. 567/2006 Sb. a dovodil, že správné je zařazení do třetí skupiny prací, konkrétně bodu 1 dané sekce s tím, že jejich pracovní náplň je možné současně podřadit i pod body 2 a 5 dané skupiny. Možnému zařazení pod bod 2 v tomto oboru nebrání podle soudu ani fakt, že je u popisu prací vyjmenovaných v tomto bodu uvedeno „např. v supermarketu“. Do příslušné skupiny a bodu prací je třeba zařadit i další zaměstnance (prodavačky v obchodní síti), jejichž pracovní náplň odpovídá popisu prací dané skupiny.
Proti rozsudku krajského soudu podal zaměstnavatel kasační stížnost. V ní namítal především to, že krajský soud posoudil celou věc formálně, aniž by blíže zjišťoval skutkový stav, zejména zátěž prodavaček. Nezabýval se dostatečně ani námitkami týkajícími se objemu práce a pracovního tempa prodavaček a rozhodl na základě „formálního zařazení do skupiny prací“. Zaměstnavatel považoval pro účely správného zařazení do skupiny prací též skutečnosti spočívající v objemu peněz, které prodavačky inkasují od zákazníků, a který je např. ve srovnání se supermarkety či čerpacími stanicemi nižší (jinak řečeno, na miniprodejnu musí být podle něho nahlíženo jinak).
Orgán inspekce práce se ke kasační stížnosti vyjádřil v tom smyslu, že rozhodující pro zařazení do skupiny prací za účelem určení výše nejnižší úrovně zaručené mzdy je nejnáročnější (nejsložitější) z prací, které jsou součástí pracovní náplně zaměstnance. Objem práce, pracovní tempo ani objem finančních prostředků na toto zařazení nemá vliv. Srovnání dotčených prodavaček se zaměstnanci hypermarketů či supermarketů anebo zaměstnanci čerpacích stanic je účelové.
Z rozhodnutí soudu
Základní hlediska (kritéria), která je povinen respektovat každý zaměstnavatel při určení (sjednání) mzdy nebo platu svých zaměstnanců, jsou vyjmenována v § 109 odst. 4 zákoníku práce. Podle tohoto ustanovení se mzda a plat poskytují podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti práce, podle obtížnosti pracovních podmínek, podle pracovní výkonnosti a dosahovaných pracovních výsledků. Ustanovení § 110 zákoníku práce v odstavcích 3 až 5 následně vymezuje, podle čeho se posuzuje to které z uvedených kritérií.
Institut zaručené mzdy (respektive nejnižších úrovní zaručené mzdy), který spolu s minimální mzdou (§ 111 zákoníku práce) zajišťuje ochranu zaměstnanců před nepřiměřeně nízkým oceněním jejich práce, je zakotven v ustanovení § 112 zákoníku práce. V odstavci druhém tohoto ustanovení zákonodárce zmocnil vládu, aby nařízením stanovila jednak tzv. nejnižší úroveň zaručené mzdy (a podmínky pro její poskytování zaměstnancům, jejichž mzda není sjednána v kolektivní smlouvě, a pro zaměstnance, kterým se za práci poskytuje plat), jež nesmí být nižší než částka, která je stanovena jako základní sazba minimální mzdy, a dále tzv. další nejnižší úrovně zaručené mzdy. Zákonodárce v uvedeném ustanovení současně stanoví, že kritériem (z těch, která jsou vyjmenována v § 109 odst. 4 zákoníku práce), podle kterého má vláda určit (odstupňovat) jednotlivé nejnižší úrovně zaručené mzdy (aniž by zákonodárce předvídal, kolik těchto úrovní - skupin má být) je složitost, odpovědnost a namáhavost vykonávané práce.
Podle ustanovení § 110 odst. 3 zákoníku práce se toto kritérium posuzuje „podle vzdělání a praktických znalostí a dovedností potřebných pro výkon [...] práce, podle složitosti předmětu práce a pracovní činnosti, podle organizační a řídící náročnosti, podle míry odpovědnosti za škody, zdraví a bezpečnost, podle fyzické, smyslové a duševní zátěže a působení negativních vlivů práce.“ Z citovaných ustanovení vyplývá, že obecným kritériem pro podřazení zaměstnanců pod jednotlivé úrovně nejnižší zaručené mzdy (slovy nařízení pro jejich zařazení do jednotlivých skupin vykonávaných prací) je složitost, odpovědnost a namáhavost zaměstnancem vykonávané práce, tedy složitost, odpovědnost a namáhavost pracovních činností, které tvoří zaměstnancovu pracovní náplň. Výklad krajského soudu, že (s určitým zjednodušením) pro posouzení správnosti zařazení zaměstnankyň stěžovatele pod konkrétní skupinu vykonávaných prací dle nařízení je rozhodná pracovní náplň zaměstnance, je tudíž správný.
Cílem, který zákonodárce úpravou různých úrovní nejnižší zaručené mzdy sleduje, je, aby všichni zaměstnanci, kteří vykonávají pracovní činnosti téže složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, byli odměňováni alespoň shodnou nejnižší přípustnou částkou. Zaměstnavatel se proto mýlí, má-li za to, že je při zařazení zaměstnanců do jednotlivých skupin prací za účelem stanovení nejnižších úrovní zaručené mzdy nutné (či možné) přihlížet k tomu, v jak velké provozovně (například zda v hypermarketu, supermarketu, či menší samoobsluze) zaměstnanec práci vykonává a jak je příslušná provozovna ekonomicky úspěšná (tj. jaký je její obrat, jaké částky inkasuje od svých zákazníků apod.). Tato kritéria, která se podle zaměstnavatele promítají do odlišného zatížení zaměstnanců, respektive tempa a objemu jimi vykonávané práce, se nepochybně při tržním určení mezd mohou projevit a běžně se tak také děje. Všichni zaměstnanci s totožnou pracovní náplní (pracovní náplní téže odpovědnosti, namáhavosti a složitosti) však mají zaručeno, že bez ohledu na další faktory, které utváří výši mezd, budou odměněni přinejmenším určitou „paušálně“ stanovenou částkou.
Jednoduše řečeno to znamená, že například zaměstnanec vykonávající určitou práci v menší samoobsluze s malým obratem má právo na shodnou minimální odměnu jako zaměstnanec vykonávající zcela totožnou práci (totožné pracovní úkoly) ve velkém supermarketu s velkým obratem. Krajský soud tudíž nepochybil, nepřihlížel-li k velikosti prodejny stěžovatele a k tvrzeným skutečnostem s tím spojeným ani k objemu finančních prostředků, které dotčené zaměstnankyně inkasují od zákazníků při jednotlivých nákupech, nýbrž porovnal-li pracovní náplň dotčených prodavaček s tím, jak jsou v příloze nařízení z hlediska složitosti, odpovědnosti a namáhavosti práce vymezeny jednotlivé skupiny prací pro účely stanovení nejnižší úrovně zaručené mzdy.
Odůvodnění krajského soudu, proč náplň práce dotčených prodavaček odpovídá třetí skupině prací podle přílohy nařízení vlády, přesto vyžaduje dílčí doplnění. Nejnižší úrovně zaručené mzdy jsou v ustanovení § 3 tohoto nařízení odstupňovány do osmi skupin prací. Příloha nařízení vlády v čl. I (v první části) uvádí obecné charakteristiky jednotlivých skupin prací a v čl. II (druhé části) uvádí příklady prací, náležících do jednotlivých skupin, rozdělené podle oborů. Krajský soud v napadeném rozsudku výslovně porovnával pracovní náplň dotčených prodavaček pouze s tím, jak jsou příkladmo vymezeny práce v oboru „Obchodní provoz a pohostinství“ ve druhé části přílohy nařízení. Ačkoliv se Nejvyšší správní soud s výsledkem tohoto posouzení ztotožňuje a souhlasí tak s krajským soudem, že dotčené prodavačky je, z hlediska druhé části přílohy nařízení, v rámci její sekce „Obchodní provoz a pohostinství“, namístě zařadit do třetí skupiny prací, konkrétně bodu 1. („Nabídka a samostatný prodej zboží, přejímka, uskladňování, vystavení a aranžování zboží v prodejně včetně inkasa“), krajský soud měl primárně posoudit, zda náplň práce dotčených prodavaček koresponduje rovněž s obecnou charakteristikou třetí skupiny prací, která je obsažena v první části nařízení.
I po srovnání pracovní náplně posuzovaných prodavaček s tím, jak jsou obecně charakterizovány druhá a třetí skupina prací, je třeba posuzované prodavačky zařadit do třetí skupiny prací. Nejvyšší správní soud tak usuzuje zejména ze skutečnosti, že dané prodavačky vykonávají vícero relativně různorodých prací (od obsluhy pokladny, přes přejímku zboží a jeho uskladňování, doplňování či inventarizaci, likvidaci a vracení obalů, vyplňování kontrolních listů, po rozpékání pečiva, zajištění úklidu a čistoty prodejny či vyřizování reklamací). Závěr krajského soudu, že posuzované prodavačky je nutno za účelem stanovení nejnižší úrovně zaručené mzdy zařadit do třetí skupiny prací podle nařízení, je i z tohoto pohledu správný. Kasační stížnost zaměstnavatele se zamítá.