Na začátku dnešního příběhu ze světa inspektorů BOZP byl covid. Všichni se ho báli, zavírali se doma, děti nechodily do školy a místo „neseď u počítače a běž ven“ slyšely „nechoď ven, seď u počítače“. Zodpovědní lidé omezovali osobní kontakty, aby se covid nešířil. Pojem home office se ze stránek sci-fi a společenských magazínů konečně začal přesouvat do praxe. Ta praxe zákonitě zasáhla i oblast bezpečnosti práce. Nebudu se zde věnovat BOZP při práci z domova. Naopak, chci se podělit o zkušenost, kterou tato éra přinesla do práce inspektorů Státního úřadu inspekce práce a oblastních inspektorátů práce.
Doba proticovidových opatření byla prožívána různě. Osobní návštěvy firem se na čas úplně zastavily. Pokud inspektor OIP nebyl služebně přidělen na výpomoc jinému orgánu státní správy, mohl se v ocitnout nejen na home office, ale také v době čekací, kterou již Vlasta Burian nazval čekačka. V našem případě to znamená podle pokynu svého nadřízeného čekat, jestli budou předepsána nová pravidla pro osobní kontakty, nebo jestli bude pomáhat s jinými agendami jako kolegové. Zatím si mohl konečně dořešit a utřídit odkládané spisy, prohlubovat si vzdělání, přemýšlet o nových výzvách… Při práci z domova si mohl vedle monitoru pracovního notebooku pustit televizi a sledovat víc jak Ducháček to zařídí a Matrix Reloaduje než e-maily od svého šéfa. Já jsem se v rámci čekačky připletl k diskuzi na téma distanční výuka. Donedávna nereálné, v době covidové běžná věc. Některým