Pohled osobností na minulost, současnost a budoucnost BOZP: Rudolf Stára

6. díl

Do dnešního dílu seriálu rozhovorů s osobnostmi BOZP nám kolega z České asociace prevence rizik, pan Michal Běhounek, doporučil svého pedagoga, pana Rudolfa Stáru. Spolu s kolegou jsme se vydali navštívit člověka, který svojí činností a zápalem ovlivnil začátek kariéry desítek „bezpečáků“.

Můžete na úvod našim čtenářům o sobě a své profesní kariéře říct pár slov?

Moje profesní kariéra je složitější, protože původním povoláním jsem elektrikář. V té době jsem samozřejmě ještě netušil, že ze mě jednou bude „bezpečák“, nebo že budu tento obor dokonce učit. Začal jsem vyučovat na Obchodní akademii v Chotěboři, která v tu dobu otevírala i vyšší odbornou školu. Začínali jsme s oborem Řízení jakosti a posléze ve spolupráci s Výzkumným ústavem bezpečnosti práce (dále jenVÚBP“) vznikl obor Řízení požární ochrany a bezpečnosti v Evropské unii. Abych pochopil vůbec to dění, chtěl jsem získat potřebné certifikáty a osvědčení. Dostal jsem tip na VÚBP, kde probíhalo distanční studium oboru manažer bezpečnosti práce. Ve zmíněné vyšší odborné škole jsme se začali setkávat s odborníky z praxe a dávali jsme dohromady podle námětů náplně a tematické plány, které jsme konzultovali s VÚBP. Oslovili jsme i Oblastní inspektorát v Jihlavě. S ním jsme spolupracovali na obsahu učiva a oponenturách, protože studenti musejí mít pro své absolventské práce extérního oponenta. Dalším přínosem bylo setkání s panem Jindřichem Loudínem z Rožnovského vzdělávacího servisu, který významně podpořil výuku tím, že nám daroval veškerý potřebný výukový software. Na základě této spolupráce jsme mohli nabídnout studentům možnost skládat zkoušky odborné způsobilosti v prevenci rizik přímo v budově školy. Dalším oborem bylo Řízení zabezpečování jakosti. Česká společnost pro jakost umožnila studentům získat kvalifikaci „Manažer jakosti Junior“. To se stalo výhodnou startovací pozicí pro získání osvědčení „Manažera“. Tím vším je tato škola na trhu vzdělávání jedinečná. V rámci praxe se studenti dostávali do různých firem, kde se podíleli na různých projektech. Například projekt zavádění certifikace Bezpečný podnik do jedné nejmenované firmy. Místní „bezpečák“ měl na starosti nejenom bezpečnost práce, ale i požární ochranu a ochranu životního prostředí ve firmě, která má víc než 1000 zaměstnanců. Z toho důvodu přivítali studenty, pro které to byl obrovský bonus. Mým cílem bylo vést studenty především k praxi, proto jsem si udělal odbornou způsobilost v prevenci rizik, OZO v požární ochraně a koordinátora BOZP na staveništi. Nejprve jsem učil na plný úvazek. Později jsem začal v těchto oborech zároveň podnikat, jelikož když učíte a opíráte se o praktické znalosti, tak vlastně máte co nabídnout a předat studentům.

Máte nějaký odhad, kolik vám rukama prošlo studentů? Případně, kolik jich u oboru zůstalo?

Myslím, že jsem učil celkově přes tisíc studentů. Setkávám se se svými studenty, kterým je dnes okolo 50 let. Na vyšší odborné škole to byl tenkrát pouze takový projekt, ale už je to téměř 24 let, z toho 15 let bezpečnost práce. Vyšší odborná škola vyplnila mezeru po maturitě. Ti, kteří šli za papírem, tak šli raději na bakalářské studium nebo na soukromou vysokou školu, která byla častokrát, co jsme slyšeli, jednodušší než naše vyšší odborná škola. Vím to od svých studentů, kteří chvilku byli na soukromých vysokých školách a pak se vrátili s tím, že tam jim to nic nepřináší a dokončili VOŠ. Studenti, kteří přišli například z obchodní akademie nemají sice technické vzdělání, na druhou stranu mají schopnost se orientovat v papírech a v legislativě lépe než ti z technických oborů.

Během studijních let jsem studentům říkal, co musí umět a znát, aby se začali uplatňovat. Zároveň k tomu přispělo i to, že od začátku jsem je vedl k tomu, že „bezpečák“ kromě toho, že získává nějaké vzdělání, tak musí mít i certifikaci. Proto součástí studia bylo postupné vedení k tomu, aby po ukončení studia složili zkoušku odborné způsobilosti v prevenci rizik, samozřejmě po splnění legislativních požadavků.

Získaní praxe a uvedených certifikátů je pro studenta obrovským přínosem. Přesto říkáte, že zájem o studium klesá. Když vezmu vysoký věkový průměr „bezpečáků“ a poptávku na trhu práce, tak by to mělo být právě opačně. Kde vidíte příčinu klesajícího zájmu?

V případě naší školy je problém spádovosti. Chotěboř, kde vyšší odborná škola má svoje sídlo, je malebné městečko na Vysočině. Před časem jsme narazili na to, že studenti často nehledí na obor vzdělání. Jejich hlavní prioritou je užití studentských let. Mohou si vybrat například Prahu nebo Chotěboř. Co jim může Chotěboř nabídnout? Většina z nich jde raději do Prahy, Olomouce, Brna. Z tohoto pohledu má Chotěboř obrovský handicap.

Ještě bych k tomu řekl, že v současné době se velice těžko shánějí odborníci z praxe, kteří by na škole vyučovali. Pokud má někdo zavedenou fungující praxi, která vynáší a je prosperující, tak proč by šel učit.

Jaké předpoklady by podle vás měl mít student, aby se mohl stát dobrým „bezpečákem“? Co jako pedagog u studenta hledáte nebo vyžadujete?

Budu hovořit z pohledu nejenom pedagoga, ale zároveň i toho „bezpečáka“. Každopádně je tam nutnost chuť se vzdělávat, být tvůrčí, přístupný novinkám a komunikativní. Kvalita „bezpečáka“ se pozná nejenom podle toho, že zná paragrafy.

Důležitá je i schopnost empatie, vcítit se do lidí, pochopit je, mít tah na bránu a umět si s problémem poradit. Důležitý je i dar řeči, protože musí umět předat informace. „Bezpečák“ je zprostředkovatel mezi paragrafem, zaměstnavatelem a zaměstnancem. Dříve to byl strašák. V současné době je to člověk, který lidem může pomoci. Může jim dát informaci, která je posune, pomůže jim. Rád bych zmínil jednu takovou věc, která se moc neskloňuje. Obrovský bonus pro „bezpečáka“ je znalost techniky. V tomto já už nyní trošku pokulhávám, ačkoliv jsem bývalý učitel výpočetní techniky. Ovšem to bylo před 20 lety. Sami víte, že v tomto oboru to letí jako dostihový kůň. Kdo zná výpočetní techniku má značnou výhodu.

Dalším velkým bonusem je mít tým kolegů. Ať už ze studia nebo z branže. Vzájemně si vyměňovat informace. Vím, je to trošku proti podnikání, předám informaci jinému a tím se ochudím, protože on použije moje know-how. Na druhou stranu, pokud je to přátelské, tak se můžeme od sebe učit.

To musím potvrdit i za sebe. My z posledního ročníku jsme v praxi tři a jsme stále v kontaktu. Společně řešíme problémy, sdílíme zkušenosti atd. Náš vztah neskončil s ukončením studia. Zrovna dnes jsme se si něco sdíleli. Jednou za čas se sejdeme jako přátelé u sklenice dobrého pití a probíráme různá témata z oboru. Teď nás COVID bohužel zastavil. (M. Běhounek)

Toto je obrovská myšlenka pro začínající nebo uvažující o tomto oboru. Nemusí se bát toho, že „bezpečák“ je nějaký osamělý. Existují různá profesní sdružení, možnosti navzájem se informovat a podpořit. Mám studenty, kteří pracují u firem se zahraniční účastí. Často jezdí sbírat zkušenosti do Německa, Anglie nebo Francie. Tam mohou srovnávat situace v oboru nebo přinášet svoje znalosti.

Já jsem odcházející generace, ale mohu srovnávat vývoj. Vývoj je dnes velice zrychlený. A to nejen v práci, ale i ve společnosti. „Bezpečák“ má dnes obrovskou šíři požadovaných vědomostí a neustále musí růst. Pro ty, kteří o tom budou uvažovat, je obor bezpečnosti parketa, která je určitě tvůrčí a je zde potřeba aktivního člověka. Pokud si někdo myslí, že ustrne, tak neexistuje. Je to o neustálém učení. Příkladem mohou být nové stroje, technologie nebo celkově technický vývoj.

Zmiňujete technický vývoj, na který musí reagovat změny. Neméně důležité jsou změny v legislativě. Nastavíte něco ve firmě, poté přijde určitá legislativní změna a začínáte od začátku. Není to o tom, že jsem ukončil školu a mám do důchodu hotovo. U BOZP to platí více než v jakémkoliv jiném oboru. Je nutné držet krok s dobou, a to nejen s technickým vývojem, ale i s legislativou.

Bezpečáci se dají rozdělit do dvou skupin. Ti, kteří pracují externě, tzn., aby se uživili. Mají spoustu různých firmiček, kam docházejí a řeší nějaké problémy. Pak je „bezpečák“ ve velké firmě, který je naplněn prací pro ten podnik a splňuje všechny požadavky, které se na „bezpečáka“ kladou a ten člověk je v denní konfrontaci se zaměstnanci a vývojem té firmy. Plní roli nejenom tvůrce, ale i kontrolního mechanismu. Je v každodenním kontaktu s lidmi. Pohled je tedy dvojí. První je hlavně legislativní, který má malé firmičky. Druhý je mnohem více tvůrčí. Musí s lidmi neustále pracovat. Řekl bych, že každá z činností má svoje. Já osobně beru „bezpečáka“ v malých firmách jako velký handicap, jelikož je málo v daném pracovním prostředí jednotlivých malých firem. Na druhou stranu to malé firmy nemají šanci zaplatit, takže je tato situace bohužel velmi častá.

Chcete na závěr něco vzkázat našim čtenářům tzn. potencionálním kolegům?

Je důležité, abyste tuto práci dělali tak, aby se stala alespoň z části vaším posláním. Potom ji budete dělat s větší láskou. Určitě se neustále vzdělávejte a buďte tvůrčí.

Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně úspěchů v další kariéře.

Klíčová slova

Související články