Umění sebereflexe aneb jak nesednout sám sobě na lep

Čelit těmto představám předpokládá být si této skutečnosti vědom a triky své mysli včas odhalit. Tedy dříve, než se klamnými představami začneme řídit. Jinak nám totiž mohou bránit v kariéře, narušovat osobní vztahy či stát dokonce v cestě při dosahování štěstí a spokojenosti.

Jak se nenechat ošálit vlastními představami

K těm hlavním a nejrozšířenějším představám, kterými nás naše mysl klame, patří následujících deset.

Byl bych šťastnější, kdybych měl méně práce nebo nemusel pracovat vůbec

Podstata této představy spočívá v domněnce, že pokud bychom nemuseli (tolik) pracovat, a náš život by tak byl naplněn daleko větším množstvím volného času, byli bychom šťastnější. Zní to přesvědčivě, především tehdy, je-li naše práce často náročná a obtížná. Skutečností však je, že velké množství volného času vede většinou nejen k zahálce, ale i nudě a depresi. A to ještě v tom lepším případě.

Lidé jsou ze své podstaty pracovité a kreativní bytosti. K pocitu štěstí a spokojenosti potřebují proto výzvu a možnost dosáhnout úspěchu. Máme-li pocit, že nás naše práce neuspokojuje, neměli bychom hledat problém v práci jako takové. Řešením je najít si práci, která nás uspokojuje více. Většinou půjde o práci, která lépe odpovídá našim zájmům a schopnostem.

Chyba není ve mně, ale v mém okolí

Mylné přesvědčení, ke kterému nás naše mysl vede, spočívá v představě, že důvodem naší nespokojenosti, problémů či konfliktů jsou především osoby kolem nás. Ze své nespokojenosti je proto máme sklon obviňovat, ať již otevřeně, nebo alespoň ve skrytu duše.

Za své problémy si však většinou můžeme nejméně z poloviny sami. A často dokonce z ještě větší části. Měli bychom proto za ně přijmout odpovědnost. Obviňováním ostatních k jejich řešení navíc nijak nepřispějeme.

Kdyby jen...

Častá je i situace, kdy se v nás naše mysl snaží vzbudit představu, že spokojení budeme až tehdy, když se něco změní. Například tehdy, až získáme jinou práci, dosáhneme vyššího platu, nalezneme nové bydlení, pořídíme si nové auto apod.

Na přání dosáhnout něčeho lepšího či změnit některé méně příznivé okolnosti vlastního života není pochopitelně nic špatného, spíše naopak. Problém je v tom, že ani tyto okolnosti nás zpravidla neučiní šťastnějšími trvale či automaticky. Naši spokojenost velmi pravděpodobně dočasně zlepší i naše vyšší spokojenost však většinou poměrně rychle odezní. Dříve nebo později začneme totiž usilovat o něco jiného.

Touha žít v jiných podmínkách by nás proto neměla vést k představě, že v současné situaci šťastní být nemůžeme nebo že svou spokojenost musíme na určitou dobu odložit. Tajemství spokojeného života nebývá v tom, že se nám podaří dosáhnout vytouženého cíle, ale spíše v tom, že si „užijeme“ cestu, která k němu vede. Mnohé cíle, které nás na konci této cesty očekávají, navíc vypadají zajímavě spíše jen zdálky.

Věci mi vyhovují tak, jak jsou, a nechci na nich nic měnit

I tato představa nás předurčuje k problémům. Život provází změny, z nichž některé ovlivnit můžeme, jiné nikoli. Změny jsou však nezbytné a sklon odmítat je nebo se snažit je ze svého života odstranit je zbytečně vyčerpávající a potenciálně sebedestruktivní. Předpokladem spokojenosti je tuto skutečnost přijmout a být připraven se změnám trvale přizpůsobovat.

Jestliže se mi to nepodařilo doposud, už se mi to nepodaří

Plukovník Sanders, známý z obrázku jedné restaurace rychlého stravování, začal svůj podnik rozšiřovat, když mu bylo 65 let. Tedy více než čtyřicet let poté, co otevřel svou původní malou kuřecí restauraci. Pro úspěch a pocit osobního uspokojení je velmi důležitá vytrvalost. Snaží-li se nás proto naše mysl přesvědčit, že je už pozdě a měli bychom se vzdát, neměli bychom jí podlehnout. Nikdy nevíme, co přinese zítřek.

Snažím se jen vyhnout věcem, které nemám rád

Existují činnosti, od kterých nás naše mysl různým způsobem odrazuje. Často jsou to ty, které patří k těm obtížnějším, současně však i nejdůležitějším. Mnohdy jde proto právě o ty činnosti, které jsou nezbytné k úspěchu. Sklon odkládat a nedokončovat důležité činnosti či naléhavá rozhodnutí může naše mysl maskovat představou, že se k nim dostaneme, jakmile vykonáme úkoly jiné. Ve skutečnosti jde však jen o jeden z triků, které s námi naše mysl hraje a kterými nám brání dosáhnout vyššího uspokojení.

Rozhodnu se, až si budu jistý

Rozebrat své možnosti a zvážit rizika možných rozhodnutí může zabrat určitý čas. Dokud jsme se však nerozhodli a ve svém rozhodnutí neprovedli první krok, ničeho jsme nedosáhli. Příliš dlouhé zvažování běžných rozhodnutí vede většinou jen k jejich prodlužování či odkládání.

Činíme-li rozhodnutí, máme jen zřídka k dispozici všechny potřebné informace. Někdy se proto můžeme ve svém rozhodnutí zmýlit. S chybným rozhodnutím však svět nekončí. A každé ne zcela dokonalé rozhodnutí v sobě většinou obsahuje určité poznání, novou zkušenost či zárodek nové příležitosti. Příliš dlouhé zvažování pro a proti je jen jednou z dalších pastí naší mysli, do které bychom neměli upadnout.

Vím, že bych to neměl dělat, ale…

Jedním z nebezpečných klamů naší mysli je i sklon popírat nepříznivé důsledky svého jednání či toto jednání nejrůznějším způsobem ospravedlňovat, nejčastěji určitými výmluvami. Velmi často k tomu dochází při jednání s nepříznivými zdravotními důsledky. Příkladem je konstatování „Vím, že bych neměl kouřit, ale pomáhá mi to netloustnout.“ I v tomto případě jde však bohužel jen o jeden z dalších triků, se kterými na nás naše mysl k naší škodě vyrukovala.

K úspěchu je třeba mít štěstí

K úspěchu je skutečně třeba mít štěstí, toto štěstí však bude o to větší, o co déle či usilovněji se budeme o určitou věc snažit. Naše mysl se v nás však přesto snaží vzbudit představu, že jsme obětí osudu, a naše občasné neúspěchy jsou důsledkem nedostatečného štěstí. To, co u druhých chápeme jako štěstí, je však většinou jen výsledek jejich úsilí a dlouholeté praxe.

To se nedokážu naučit

I tato past naší mysli vychází z představy vyhlížející velmi přesvědčivě, ani na tento trik bychom jí však neměli skočit. V opačném případě nás totiž povede jako psa na vodítku a zabrání nám využít vlastního potenciálu.

Naučit se některým novým věcem může být obtížné, velmi často jde však jen o věc zdání, tedy nic, čeho bychom s trochou vytrvalosti a zájmu nemohli dosáhnout. Přistupujeme-li k určitému novému úkolu s tím, že ho zvládneme, nebo jsme-li naopak předem přesvědčeni, že se nám nezdaří, pak v obou případech máme obyčejně pravdu.

Proč a jak nepropadat instinktivnímu uvažování

Instinkty, kterými jsme od přírody vybaveni, se neprojevují jen v našem chování. Promítají se i ve způsobech našeho uvažování. A i když nás mnohdy vedou správným směrem, občas nám při myšlení škodí.

Instinktivní myšlenkové reakce jsou nám z velké části vrozené. Jejich výhodou je, že naše uvažování v řadě situací urychlují či dokonce automatizují. Instinktivní myšlení má však občas tendenci věci zjednodušovat, a skutečnost tak zkreslovat. Může nás proto i klamat.

Instinktivní uvažování má řadu podob. K jeho nejčastějším projevům patří černobílé uvažování, sklon zaměřovat se při řešení problémů především na hledání viníků (a nikoli odstranění samotného problému) nebo tendence všímat si v daleko vyšší míře věcí negativních nežli pozitivních. K nejčastějším případům instinktivního uvažování, jež mají vedle svých prospěšných i méně příznivé stránky, patří zobecňování, především to, které zachází příliš daleko.

Zobecňování zdravé a nadměrné

Zobecňování je jedním z předpokladů efektivního myšlení, především proto, že je usnadňuje. Nenutí nás totiž uvažovat o každé věci, osobě či události zvlášť. Jeho podstatou je odvozování jejich vlastností z vlastností skupiny, do které (údajně) patří, či naopak, usuzování na vlastnosti skupiny na základě poznání jen několika jejích příslušníků.

Zobecňování provádíme, většinou úspěšně, denně, zpravidla aniž bychom si to plně uvědomovali. Chybným se stává v situacích, kdy zachází příliš daleko a brání nám vidět skutečnost, jaká je.

Dochází k tomu dvěma způsoby. Zaprvé tím, že osoby, věci či události, se kterými se seznámíme, nejsou pro skupinu, do které spadají, příliš typické, a my tak skupině jako celku přisuzujeme vlastnosti, které ve skutečnosti nemá. Druhý způsob spočívá v tom, že určitou osobu, věc či událost zařadíme do skupiny, do které ve skutečnosti nepatří, a vlastnosti, které jí na základě toho přisoudíme, se jí ve skutečnosti netýkají.

V prvém případě se dopouštíme chybného závěru týkajícího se skupiny, ve druhém jednotlivce. Příkladem je představa, že v zemi, kde jsme se setkali s několika nepříjemnými lidmi, budou nepříjemní i všichni ostatní, či závěr, že osoba velmi příjemná a komunikativní, bude i velmi schopná. Rozhodnutí, která na podobných generalizacích zakládáme, mohou být proto chybná, a nemusí se nám vyplatit. Příkladem z historie je přesvědčení známého amerického ekonoma, I. Fishera, pronesené dva týdny před burzovním krachem roku 1929, založené na zobecnění zkušeností z předchozích let, a to že americké akcie dosáhly již natrvalo vysoké úrovně.

Důvody, jež k nadměrnému zobecňování vedou

Příčiny nadměrného zobecňování nejsou složité. Svou roli většinou hrají tři okolnosti. Za prvé to, že naše mysl je po zobecňování hladová. Snaží se vytvářet nové skupiny, pojmy či kategorie, které jí uvažování usnadňují.

Svou úlohu však sehrává i mentální pohodlnost, tedy sklon činit širší závěry na základě relativně omezené zkušenosti. Tedy tendence nevěnovat dostatečnou pozornost tomu, že mezi osobami, věcmi či událostmi, spadajícími do určité skupiny, mohou být značné rozdíly, či nechápat, že zařadit osoby či věci do určité skupiny jen na základě několika projevů nemusí být opodstatněné. Důsledkem jsou urychlená či zveličená zobecnění, která s realitou nemají mnoho společného.

Ke sklonu k zobecňování přispívají i silné emoce, především negativní, vedoucí ke sklonu vidět určité typy situací černě. Svou roli však může hrát i opačný sklon, a to tendence si určité věci v souladu se svými přáními idealizovat.

Zobecňování se týká i nás samotných

Nejnebezpečnější formou přílišného zobecňování jsou neoprávněné závěry o nás samých. Patří k nim například představa, že určité události se stávají jen nám, přestože postihují i mnohé další, nebo přesvědčení, že poté, co jsme v určité oblasti několikrát neuspěli, jsme odsouzeni být v ní neúspěšní i nadále.

V posledním případě v nás naše mysl, vycházející z nadměrného zobecnění, vytváří navíc umělé a zbytečné bariéry, které nás mohou vést k představě, že některé věci nemůžeme či nejsme schopni vykonat nebo dosáhnout. A to přesto, že to možné je. Nejčastěji jde o přesvědčení, že poté, co jsme v určité oblasti, ať již v osobním životě, práci či podnikání, selhali, v ní budeme selhávat i nadále, protože pro ni postrádáme potřebné schopnosti.

Může jít například o představu, že pokud se nám podvakrát nepodařilo získat určité místo, neměli bychom o ně dále usilovat. Jednoduchým příkladem je však i představa, že poté, co jsme svůj den nezačali nejšťastněji, musí série neúspěchů pokračovat i nadále. Tato zobecnění mohou vést nejen k tomu, že ztrácíme sebedůvěru, ale i k tomu, že nevyužíváme příležitosti, které se nám naskýtají. Ne však proto, že to, co chceme, není možné, ale z toho důvodu, že se to na základě přílišného zobecnění minulých událostí domníváme.

Jak se nadměrného zobecňování vyvarovat

Cestou, jak se nadměrného zobecňování zbavit, či alespoň prvním krokem k jeho překonání je věnovat svým závěrům větší vědomou pozornost. Pokud to uděláme, velmi pravděpodobně si uvědomíme, že některé z nich jsou příliš široké, povšechné i obecné, a neopírají se o příliš velké množství vlastních praktických zkušeností. A to bez ohledu na to, zda se týkají druhých (například toho, že určité typy žen mají rády určité typy mužů nebo naopak), či o nás samých (například toho, že v určité oblasti nejsme schopni uspět).

Chceme-li nesprávným závěrům předejít, měli bychom se ptát sami sebe: „Znám tu věc skutečně podrobně?”, „Z jaké reálné, dlouhodobější a praktické zkušenosti při tvorbě svého názoru vycházím?“, „Jsou důkazy pro toto přesvědčení skutečně dostačující?“ apod. A nenajdeme-li pro ně dostatek spolehlivých důkazů, měli bychom zvážit, zda se jich nezbavit.

Je možné, že naše mysl bude mít čas od času sklon se ke starým zobecněním vracet. Náš zápas s přílišnou generalizací tak může nějakou dobu trvat. Naše mysl má však schopnost se učit, a sklon k instinktivnímu uvažování tak můžeme omezit.

Jak nepodlehnout vlastnímu egu

Pro řadu lidských vlastností platí, že mezi jejich příznivými a negativními projevy existuje jen velmi tenká hranice. Tatáž vlastnost, která v řadě situací napomáhá, se v případě, kdy se rozvine příliš, může stát problémem či dokonce osobní slabinou.

Příkladem je optimismus. Optimističtí lidé, schopní vidět příznivější stránky věcí či neztrácet sebedůvěru, bývají na pracovišti vyhledáváni. Dokážou-li své okolí ubezpečit, že situace není ztracená a že vědí, jak dál, dodávají mu jistotu. Nejen sobě, ale i svým spolupracovníkům tak pomáhají procházet obtížnějšími časy.

Osoby, jejichž optimismus se vymkl kontrole, se však mohou projevovat i jinak. Například tím, že věří, že s pozitivním náhledem na věc (a pod jejich vedením) lze překonat i ty největší problémy, že odmítají vyslechnout nepříznivé zprávy, obviňují ostatní z pesimismu a škarohlídství apod.

Podobně tenkou hranici lze nalézt i u další důležité vlastnosti, a sice silného ega. Silné ego bývá spojováno s arogancí, sebestředností a neústupností. Nepřesáhne-li však určitou mez, je ve své podstatě příznivé či dokonce nezbytné. Svým nositelům přináší nezbytnou sebedůvěru i asertivitu, podporuje jejich ambice, dává jim odvahu vést bitvy s konkurencí a posiluje jejich schopnost vstupovat do rozumných rizik. Problém vzniká, vymkne-li se kontrole.

Cena za přebujelé ego

Vážné důsledky může sklon propadat svému egu mít zejména tehdy, postihuje-li vedoucí. Pro osoby s neřízeným egem je byznys jen o nich samých. Své organizaci se postupně odcizují a často se snaží zbavovat i své odpovědnosti. Obávají se totiž, že pokud by ji nesli, mohli by přijít o svou pověst. Ohroženi se často cítí i v okolí schopných osob, a to z obav, že se dostanou do pozadí nebo že jejich schopnosti ve srovnání s ostatními neobstojí.

Mají proto sklon se obklopovat jen těmi, kteří jejich ego posilují. Příliš silné ego vůdců může tak organizacím přinášet rizika. Patří k nim i nebezpečně rychlý investiční rozvoj, motivovaný snahou „vést silnou společnost“. Podle mezinárodních průzkumů představují ztráty velkých firem spojené s neuváženými a subjektivními rozhodnutími jejich vedení v průměru patnáct až dvacet jejich ročních příjmů.

Nezvládnutým egem některých osob netrpí však jen jejich okolí, ale i ony samy. Jejich ego se totiž pro ně stává zbytečným zdrojem stresu. Zvýšená potřeba vynikat, prosazovat se, být někým zvláštním a přesvědčovat o tom své okolí poutá značnou část jejich pozornosti, času i energie. Totéž platí o sklonu se neustále porovnávat s ostatními, soutěžit s nimi či snažit se nad ně vyvyšovat.

Co pomáhá

Vystopovat signály nekontrolovaného ega u ostatních většinou není složité. Obtížnější je shledat tyto projevy u sebe sama. O to více se vyplácí jim věnovat pozornost.

Pomoci může i sklon nebrat se příliš vážně či pohlížet na prosazování svého ega s určitým humorem. Nejde o to, abychom se svým egem zápasili, ale abychom si jeho vliv uvědomili a zvážili, zda stojí za to mu podlehnout. A to nejen v obecném, ale i velmi konkrétním smyslu, například v určité situaci.

Podaří-li se nám sklon prosazovat své ego omezit, získáme často podobný pocit, jako by z nás spadlo břemeno. Snaha vyniknout, soupeřit, upozorňovat na sebe, prokazovat svou jedinečnost či nepoškodit své ego vyžaduje totiž být trvale ve střehu. Pokud ji ze sebe alespoň částečně setřeseme, zbavíme se i významného zdroje stresu. Současně s tím získáme novou energii.

Omezení vlastního ega vede přitom nejen k tomu, že se stáváme méně konfliktní, ale i velkorysejší. Získáváme tak i schopnost či zájem více naslouchat ostatním. Může se dokonce stát, že se snížením své potřeby prosazovat sebe sama a činit na ostatní dojem se staneme více sami sebou, a získáme tak i více (příznivé) pozornosti než dříve. A to přesto, že pro nás tato pozornost již možná nebude tak důležitá.

Proč a jak v komunikaci někdy „zavčas přibrzdit“

Všichni známe pocit, kdy tušíme, že další pokračování činnosti, kterou právě provádíme, k ničemu dobrému nepovede. Pokušení v činnosti pokračovat však bývá silné, a tak se nám ne vždy podaří přestat.

Situace, kdy je namístě „přibrzdit“, mohou mít nejrůznější podoby. Jednoduchou ilustrací je případ, kdy vedeme rozhovor s kolegou a začínáme tušit, že jeho další pokračování již není vhodné. Nejen proto, že nemá velký smysl, ale především z toho důvodu, že nemusí skončit dobře. Pokračování v rozhovoru by nás totiž dříve nebo později mohlo přivést k tématu, na které je kolega citlivý. I naše zdánlivě nevinná otázka by jej proto mohla snadno vyvést z míry.

Není-li žádný důvod, abychom se tématu dotkli, je třeba „přibrzdit“. V opačném případě by se totiž náš vztah s kolegou mohl nejen zhoršit, a možná bychom si z něj dokonce udělali zbytečného nepřítele. Pokud jsme v rozhovoru probrali vše potřebné, není důvodu v něm pokračovat.

Podobná je situace, kdy téměř jistě víme, k čemu by při rozhovoru s určitou osobou vedlo, pokud bychom vyslovili určité stanovisko nebo názor. Jde-li jen o naše osobní stanovisko, které navíc není nijak podstatné, a máme-li důvod tušit, že by druhou stranu rozčílilo, je vhodné od něj upustit.

Zbytečné spory

Ještě důležitější je umění „včas přibrzdit“ v situacích určitých sporů, především v případech, kdy víme, že spor nemůžeme vyhrát nebo že výhra v něm nemá ve skutečnosti žádnou cenu. Pokračovat ve sporu je proto zbytečné.

Totéž se týká situací, kdy dojde ke sporu, v němž jsme pevně přesvědčení, že máme pravdu. Nejde-li při něm o nic podstatného, není důvod pokračovat. Tedy přít se jen proto, abychom svou pravdu dokázali. Ponecháme-li druhou stranu v představě, že pravdu má ona, ušetříme si zbytečný stres. Navíc získáme čas na něco produktivnějšího.

Obdobný význam má doporučení „včas přibrzdit“ i tehdy, kdy máme sklon s někým soupeřit, přestože víme, že nám nejde o věc jako takovou (na které nám příliš nezáleží), ale jen o soutěžení samotné. Ještě důležitější může být pak toto pravidlo v případě, kdy se na někoho rozzlobíme a máme tendenci, stále pod vlivem emocí, mu nepříliš vybíravě říci, co si o něm myslíme.

„Přibrzdit“ bychom občas měli i směr svého uvažování

Pravidlo „včas přibrzdit“ se nemusí týkat jen našeho jednání. Stejně důležité bývá v situaci, kdy je třeba v daném okamžiku zabránit určitému způsobu nebo směru našeho uvažování. Nejčastěji jde o situace, kdy vedeme úvahy, o kterých tušíme, že nás nikam nepřivedou. Například úvahy, které v dané chvíli nemají velký smysl, jsou jen ztrátou času, není pro ně vhodná příležitost nebo nás zcela zbytečně stresují.

Ilustrací je situace, kdy se nacházíme na konci velmi náročného pracovního dne nebo týdne, jsme unaveni a máme navíc pocit, že se nám nic příliš nepodařilo. Začneme proto uvažovat o tom, že bychom možná měli své místo opustit nebo se dokonce věnovat něčemu zcela jinému. Přinutíme-li se v této situaci „včas přibrzdit“, nebudeme v uvedených úvahách pokračovat. Je totiž velmi pravděpodobné, že vzhledem ke svému stávajícímu rozpoložení bychom se cítili ještě hůře. Je proto rozumnější s nimi vyčkat na dobu, až naše nepříznivé pocity pominou.

Jak bránit pokušení

K tendenci pokračovat v činnosti, která v lepším případě nikam nevede a v horším zbytečně stresuje, nás mnohdy nutí naše zvědavost, často však i škodolibost, sklon podléhat hlasu svého ega nebo prostě nevhodný zvyk. Bez ohledu na to, co je její hlavní příčinou, bychom si však v podobných situacích měli ve vlastním zájmu uvědomit, že je čas přibrzdit. Tedy zabránit tomu, před čím se nás i naše intuice snaží ochránit.

Čím dříve si toto doporučení osvojíme, tím spíše se nám podaří vyvarovat se chyb i téměř jistého a zbytečného stresu, který si pokračováním v daném jednání dříve nebo později přivodíme. Vzhledem k šíři situací, kde toto pravidlo úspěšně působí, by se mělo stát jednou z důležitých zásad našeho života. Platí to tím spíše, že jde o pravidlo, které je velmi jednoduché.

Kdy a jak se zbavit „zlatých pout“

Pracujete na místě, které je finančně velmi výhodné, vaše práce vás však již příliš nebaví nebo vám dokonce začíná vadit, své místo však přesto nechcete opustit? Pak jste se možná dostali do situace, kdy vás začínají svazovat nebo dokonce stresovat „zlatá pouta“.

Zlatá pouta jsou jednou z pastí moderní doby. Označují situaci, kdy nám finančně náročný osobní styl či navyklý životní standard umožněný stávajícím zaměstnáním brání věnovat se něčemu zajímavějšímu a možná i dlouhodobě osobně přínosnějšímu. Například proto, že nás nutí pracovat déle, než bychom si přáli, trávit velké množství času činnostmi, které nejsou příliš inspirující, či ztrácet příliš mnoho času na cestách.

Hlavní důvod, proč svou práci vykonáváme i nadále, jsou peníze, od nichž se nejsme schopni odloučit. Zvykli jsme si totiž na určitý životní styl a nedokážeme si představit, že bychom jej měli změnit. Důsledkem je, že nám čas nezbývá na to, čeho si začínáme cenit stále více. Stres, který nám tato okolnost přináší, nám přitom finanční přínosy našeho zaměstnání postupně překrývá či zastiňuje.

Zlatá pouta nám někdy nasazují naši zaměstnavatelé, a to záměrně, využitím určitých nástrojů odměňování. Jde o odměňování, které část našich zasloužených příjmů odkládá či přenáší do budoucna, většinou s cílem zabránit nám v předčasném odchodu jinam.

Příkladem je situace, kdy podstatné zvýšení platu přichází až po delší době strávené v určitém zaměstnání, většinou až po řadě let velmi usilovného nasazení, ale i finanční bonus vyplácený až s delším časovým odstupem. Ještě horší jsou zlatá pouta, která vznikají financováním naší spotřeby na úvěr, tedy tím, že jsme své budoucí příjmy utratili již předem.

V této situaci nám již mnoho možností volby nezbývá. O to důležitější je zvážit, zda nás problém zlatých pout nemůže v budoucnu ohrozit.

Peníze, čas a začarovaný kruh výdajů

Aby nebylo sporu, situace, o které hovoříme, se netýkají osob, které v důsledku svých nižších příjmů zápasí s potřebou svůj materiální standard zvýšit. Tedy těch, které k práci, kterou vykonávají, či práci obdobné, žádnou reálnou alternativu nemají.

Týká se však těch, kteří určitou možnost volby své práce, zaměstnání i životního stylu mají a kteří na svém současném místě, které jim již zcela nevyhovuje, zůstávají dobrovolně. Tedy těch, které by podrobnější zamyšlení nad jejich situací možná přivedlo k závěru, že cest, jež před nimi stojí, je ve skutečnosti více, než by se na první pohled mohlo zdát.

Přijmout zlatá pouta neznamená totiž většinou nic jiného než dát, ať již vědomě, nebo nevědomě, přednost určité náplni života před jinou. Například vyměnit svůj volný čas, koníčky, rodinný život, širší společenské vztahy či osobní volnost za poslední model určitého auta, vyšší materiální komfort a další hmotná privilegia.

Hodnota, kterou pro nás náš čas, životní možnosti i navyklý materiální komfort mají, jsou přirozeně vždy individuální. Pro většinu z nás však současně zpravidla platí, že s klesajícím množstvím volného času jeho subjektivní hodnota roste – volného času, který je pro nás stále vzácnější, si začínáme cenit stále více. S hmotnými statky je tomu většinou obráceně: jejich subjektivní hodnota se s jejich narůstajícím konzumem snižuje, takže požitek, který nám přinášejí, postupně klesá.

Od jisté úrovně materiálního blahobytu tak pokračující směna volného času za peníze již může postrádat svůj smysl. Mimo jiné i proto, že klesající množství volného času nám nedává příliš velkou příležitost si nabyté předměty skutečně užít. Navyklé vyšší výdaje jsou navíc možná jen plodem začarovaného kruhu – pokusem nahradit něco, co nám v životě schází. K tomu však může docházet právě v důsledku toho, že práce, kterou vykonáváme, nás již zcela neuspokojuje.

Alternativa, která stojí za zvážení

Problém zlatých pout si řada lidí uvědomuje. Řešení cestou nižších výdajů se však obává. Alespoň na první pohled v sobě totiž toto řešení zahrnuje představu o poklesu životní úrovně. A ta je v rozporu s typickým očekáváním trvalého růstu spotřeby. Spíše než o pokles spotřeby se však může mnohdy jednat o zjednodušení života. Je navíc otázkou, zda situaci, kdy se nám podaří snížit téměř každodenní stres, pracovní i finanční, či zvýšit množství času, jímž můžeme volně disponovat, bychom měli jako pokles životní úrovně skutečně chápat.

Nechceme pochopitelně argumentovat v neprospěch materiálního blahobytu či přirozené snahy o zlepšení kvality života. Snížení výdajů je složitým rozhodnutím. Jsme-li však v zajetí zlatých pout, je většinou těžké se stresu vyvarovat. A stává-li se tato past již příliš vysokým zdrojem stresu a existuje-li vůči zlatým poutům reálná alternativa, může se jejím přijetím náš život stát snadnějším i příjemnějším.

Předpokladem rozhodnutí je zvážit, co je pro nás v životě opravdu důležité. Zda svoboda, volný čas, koníčky a vztahy, nebo komfort a materiální standard. Nad svým životním stylem je proto vhodné se čas od času zamyslet a zvážit, která strategie je pro nás nejvhodnější. Některé může toto zamyšlení přivést k závěru, že svoboda, kterou změnou svého stylu života získají, stojí za to.