Řidiči referenti a jejich školení

Úvodem

Problematika školení zaměstnanců je často diskutovaným tématem, a ne jinak je tomu v oblasti školení tzv. řidičů referentů. Ve světle nedávno zaregistrovaných snah o úpravy v této oblasti je vhodné zdůraznit důležitost tohoto institutu. Pozměňovací návrh k sněmovnímu tisku č. 109 (poslanec Krejza) se snažil o úpravu § 103 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce), vložením nového odstavce 3, který předepisoval nepoužití odstavce 2 v případě, že zaměstnanec prokázal znalost právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, které doplňují jeho odborné předpoklady a požadavky pro výkon práce, které se týkají jím vykonávané práce a vztahují se k rizikům, s nimiž může přijít zaměstnanec do styku na pracovišti, na kterém je práce vykonávána, úspěšným složením odborné zkoušky dle jiných právních předpisů. Tento návrh byl odůvodňován předpokládaným odstraněním zbytečné byrokracie jednak pro zaměstnavatele, ale i zaměstnance, kterým by odpadla povinnost skládat přezkoušení jako řidiči referenti.

Ustanovení § 103 odst. 2 zákoníku práce upravuje povinnosti zaměstnavatele v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, které se týkají školení zaměstnanců. Jedná se o ustanovení transpozičního charakteru, když je jím do zákoníku práce transponován článek 12 směrnice Rady 89/391/EHS o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců při práci věnovaný právě školení zaměstnanců. Z tohoto článku nejsou umožněny žádné výjimky a návrh nové dikce § 103 odst. 3, kterou inicioval poslanec Krejza, by tak byla v rozporu s výše uvedenou směrnicí. Nyní Česká republika vykazuje plnou transpozici směrnice, vnitrostátní úprava tedy zcela reflektuje evropskou regulaci.

Jakkoliv je možné chápat snahy o snížení byrokracie a administrativní zátěže zaměstnavatelů, nelze tím odůvodňovat snížení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci jedné skupiny zaměstnanců a nezohledňovat rizika, kterým jsou vystavováni. Současně je třeba zdůraznit, že § 103 odst. 2 nedopadá pouze na řidiče referenty, jak ve svém odůvodnění uvádí pozměňovací návrh, ale na mnohem širší skupinu zaměstnanců, což lze vyvodit například z § 349 odst. 1 zákoníku práce, který stanoví, že právní a ostatní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci jsou předpisy na ochranu života a zdraví, předpisy hygienické a protiepidemické, technické předpisy, technické dokumenty a technické normy, stavební předpisy, dopravní předpisy, předpisy o požární ochraně a předpisy o zacházení s hořlavinami, výbušninami, zbraněmi, radioaktivními látkami, chemickými látkami a chemickými přípravky a jinými látkami škodlivými zdraví, pokud upravují otázky týkající se ochrany života a zdraví. Z výčtu je tedy patrné, že školení je průřezově důležité pro mnohé zaměstnance a nesystémové úlevy zvyšující rizika spojené s výkonem práce jedné skupiny z nich nepřinesou dané právní úpravě ani dotčeným zaměstnancům nic pozitivního.

Právní úprava v podrobnostech

Povinnosti zaměstnavatele, práva a povinnosti zaměstnance v oblasti školení upravuje tedy zejména zákoník práce. Podle již v úvodu zmiňovaného ustanovení § 103 odst. 2 je zaměstnavatel povinen zajistit zaměstnancům školení o právních a ostatních předpisech k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, které doplňuje jejich odborné předpoklady a požadavky pro výkon práce a vztahují se k rizikům, s nimiž může přijít zaměstnanec do styku na pracovišti, na kterém je práce vykonávána, a soustavně vyžadovat a kontrolovat jejich dodržování.

Za řidiče tzv. referentského vozidla lze považovat každého zaměstnance, který v souvislosti s plněním pracovních úkolů řídí motorové vozidlo do 3,5 t, na pracovní cestě, bez ohledu na to, zda k jízdě používá služební nebo vlastní vozidlo. Je nezbytné zdůraznit, že řidiči referenti nemají řízení motorového vozidla sjednáno jako druh práce v pracovní smlouvě. Školení řidičů referentů nemá právními předpisy obligatorně určená pravidla. Obsah, četnost, způsob provádění školení, vedení dokumentace o školení, ale i kvalifikace školitele jsou na volbě zaměstnavatele.

Školení může zaměstnavatel zajistit vlastními silami nebo externě a mělo by korespondovat se shora uvedenými informacemi k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Za vhodného školitele lze považovat například osobu odborně způsobilou v prevenci rizik, instruktora autoškoly, nebo jím může být kdokoliv dobře znalý problematiky s příslušnými pedagogickými dovednostmi. Školení může být prováděno prezenčním kurzem nebo e-learningem. V praxi se školení nejčastěji provádí jedenkrát ročně, nicméně vždy se musí přihlížet k rizikům spojeným s vykonávanou prací a vyšší četnost zákon také nikterak neomezuje. Povinným obsahem školení by měly být právní předpisy upravující povinnosti nad rámec znalostí, které musí mít každý držitel řidičského oprávnění. Je v zájmu každého zaměstnavatele minimalizovat rizika a škody spojené s řízením motorových vozidel zaměstnanci, proto se doporučuje do školení zařadit seznamování s novinkami v pravidlech silničního provozu.

Podoba dokumentace školení, která musí být prokazatelná, není právními předpisy upravena, je nicméně vhodné, aby záznam o školení obsahoval minimálně identifikaci zaměstnavatele, školeného zaměstnance a školitele, data, obsah a rozsah školení.

Nyní trochu prakticky

S ohledem na uvedená zažitá pravidla lze mít za to, že vyhledává-li a vyhodnocuje-li zaměstnavatel rizika řádně a následně pak promítá zjištění do přijímaných opatření, budou zaměstnanci proškoleni zcela v souladu se zákonem i s potřebami, které předpokládá konkrétní vykonávaná práce. Je Však třeba mít na paměti, že ani zaměstnanec nesmí při řízení referentský vozidel opomíjet řádné plnění svých povinností, což ostatně konstatuje i judikatura Nejvyššího soudu, že konstatuje, že „Spoléhá-li zaměstnanec-řidič před započetím jízdy na to, že ji může bezpečně vykonávat, ačkoliv ví o okolnostech, které by mohly mít negativní vliv na jeho schopnost ovládat motorové vozidlo, těmto okolnostem nepřizpůsobí ani režim své jízdy, jde v případě pracovního úrazu - dopravní nehody způsobené ztrátou kontroly nad vozidlem v důsledku náhlé indispozice vyvolané výše uvedenými okolnostmi - o zaviněné porušení právních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (dopravních předpisů)." (21 Cdo 5306/2014).

Kromě řádného výkonu pracovních činností nesmí zaměstnanec-řidič referent zapomínat na skutečnost, že mu zaměstnavatel poskytuje referentské vozidlo, tj. zpravidla majetek zaměstnavatele a zaměstnanec má povinnost jej chránit. Zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, když předpokladem pro vznik odpovědnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli za škodu je porušení pracovních povinností zaměstnancem, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením pracovních povinností a vznikem škody (tzv. kauzální nexus) a zavinění na straně zaměstnance.

V této souvislosti je vhodné připomenout rozhodnutí Nejvyššího soudu věnované právě ochraně majetku zaměstnavatele, kdy „Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno, že žalovaný pracoval u žalobce na základě pracovní smlouvy od 26. 1. 1998 do 27. 4. 2000 jako „department manažer"; k plnění pracovních úkolů žalobce svěřil žalovanému služební automobil zn. Škoda s tím, že žalovaný byl oprávněn služební vozidlo ukládat (parkovat) v místě svého bydliště. Dne 13. 5. 1999 ve 22.20 hodin žalovaný zaparkoval služební automobil v místě bydliště před domem čp. 14 na ulici P. v P. Následujícího dne ráno žalovaný u sebe nenašel klíče od vozidla a zjistil, že služební automobil byl odcizen." (21 Cdo 3177/2006).

Na základě uvedeného skutkového stavu soud konstatoval, že „Povinnosti pracovněprávního charakteru jsou stanoveny zaměstnanci právními předpisy, pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem přímo nadřízeného vedoucího zaměstnance. Jednotícím kritériem pro všechny druhy těchto povinností je, že vyplývají z pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu k zaměstnavateli; jednání zaměstnance, jímž nebyly porušeny povinnosti z pracovněprávního vztahu, nemůže být posouzeno jako porušení pracovních povinností. Podle ustanovení § 73 odst. 1 písm. d) zák. práce jsou zaměstnanci povinni řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele." Z uvedeného rozhodnutí jednoznačně plyne, že pokud jsou zaměstnanci dány jednoznačně jeho povinnosti a byl řádně proškolen, není zde příliš možností, jak by se z pochybení uvedeného charakteru mohl snadno vyvinit.

Z hlediska školení řidičů referentů je vhodné též zdůrazňovat i základní pravidla ve vztahu k přidělování práce. Například pokud by vedoucí zaměstnanec-řidič referent udělil podřízenému, který by byl spolujezdcem nevhodný pokyn, a došlo by k pracovnímu úrazu spolujezdce, měl by si být tento vedoucí zaměstnanec plně vědom své odpovědnosti, ať již hovoříme o obecné rovině podle § 101 odst. 2 zákoníku práce, který stanoví, že péče o bezpečnost a ochranu zdraví při práci je nedílnou a rovnocennou součástí pracovních povinností vedoucích zaměstnanců na všech stupních řízení v rozsahu pracovních míst, která zastávají, ale též v rovině zcela konkrétního pracovněprávního vztahu a v rámci tohoto vztahu sjednaného druhu práce.

Z již osvědčené judikatury lze soudit, že by vedoucí zaměstnanci, potažmo samozřejmě též zaměstnavatelé sami, měli vést v patrnosti i takové jednotlivost, které však za jistých okolností mohou mít zásadní dopad. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že „Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno, že dne 1. 4. 1993 byla mezi účastníky uzavřena pracovní smlouva, ve které byly dohodnuty jako druh práce (funkce) „posádka stavebních strojů - řidič" a jako místo výkonu práce „stavby firmy E."; pracovní poměr byl sjednán na dobu určitou do 31. 12. 1993. Z místa bydliště na pracoviště a nazpět byl žalobce (jako i někteří další zaměstnanci) dopravován „referentským vozidlem" žalovaného „na základě dobré vůle firmy". Dne 22. 11. 1993 po skončení práce na pracovišti v P. byl žalobce odvážen (obdobně jako v jiné dny) spolu s dalším zaměstnancem žalovaného J. S. do místa svého bydliště v L. „referentským vozidlem" řízeným mistrem J. V., zaměstnancem E. H. V průběhu cesty na stavbu žalovaného v K., odkud měli vyzvednout dalšího pracovníka, nebylo možno v cestě pro nepříznivé povětrnostní podmínky (sníh na vozovce) pokračovat, neboť automobil se zapojeným přívěsným vozíkem nemohl vyjet do kopce. Po žádosti J. V. proto žalobce a J. S. přívěsný vozík odpojili a vytlačili ho do kopce. Při této činnosti žalobce uklouzl a následkem pádu utrpěl poškození čéšky pravého kolena. Za tohoto skutkového stavu je pro posouzení věci (jejího základu) významné, zda manipulaci s přívěsným vozíkem, při které žalobce utrpěl poškození zdraví (úraz), lze považovat za plnění jeho pracovních úkolů u žalovaného nebo zda touto činností žalobce pracovní úkoly neplnil." (21 Cdo 454/2002).

Jak dále z rozhodnutí vyplývá, že „zaměstnavatel nemůže platně vydávat příkazy (pokyny), které by byly v rozporu s obsahem pracovního poměru. Vydá-li zaměstnavatel přesto příkaz (pokyn), který je v rozporu s obsahem pracovního poměru, není zaměstnanec povinen takový příkaz uposlechnout; podrobí-li se však takovému příkazu a při výkonu nařízené činnosti utrpí úraz, není jeho postavení méně příznivé, než vykonával-li by činnost spadající do rámce druhu a místa výkonu práce podle pracovní smlouvy, neboť plněním pracovních úkolů je nejen výkon pracovních povinností vyplývajících z pracovního poměru, nýbrž i jiná činnost vykonávaná na příkaz organizace (zaměstnavatele) a činnost, která je předmětem pracovní cesty."

Jak je patrno, tak i nevinná výpomoc při mimořádné situaci, může vést k pracovnímu úrazu, proto je třeba hodnotit rizikovost pokynů vedoucích zaměstnanců i ad hoc právě s důrazem na jejich mimořádnost a případnou naprostou ojedinělost.

Odpovědnostní rizika, hodna zařazení do referentského školení, má také běžná praxe v podobě parkování referentským vozem před bydlištěm zaměstnance, kdy z rozhodovací praxe nejvyššího soudu vyplývá, že „Dohodne-li zaměstnavatel se zaměstnancem, že zaměstnanec bude svěřené služební vozidlo po skončení pracovní doby ukládat (parkovat) ve svém bydlišti, je i odvoz vozidla do bydliště zaměstnance v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů; svěřené služební vozidlo se stává z pohledu ustanovení § 135 odst. 3 písm. d) zák. práce (ve znění účinném do 31. 12. 2000) *) pracoviště zaměstnance." (21 Cdo 1755/2002).

Nejvyšší soud zde explicitně zdůraznil, že „dohodne-li se zaměstnavatel se zaměstnancem, který má předepsaná oprávnění k řízení vozidla, že mu svěří vozidlo zaměstnavatele do osobní péče, aby ho používal při plnění úkolů v souvislosti s výkonem povolání (služební vozidlo), je zaměstnanec oprávněn užívat toto vozidlo jen v dohodnutém rozsahu. Zaměstnavatel může se zaměstnancem také dohodnout, že služební vozidlo bude po skončení pracovní doby ukládat (parkovat) v bydlišti zaměstnance. Vzhledem k tomu, že služební vozidlo (vozidlo zaměstnavatele) může zaměstnanec používat jen v souvislosti s výkonem povolání, je nutno v takovém případě i odvoz vozidla do bydliště zaměstnance posuzovat jako plnění pracovních úkolů nebo přímo souvislosti s ním".

V daném případě bylo třeba vyhodnotit právě cestu z práce do bydliště, protože zaměstnanec v tuto dobu řídil referentské vozidlo pod vlivem alkoholu a soudní spor se týkal okamžitého zrušení jeho pracovního poměru z důvodu hrubého porušení pracovní kázně. Pro účely školení řidičů referentů je však stěžejní zejména již výše uvedené konstatování týkající se nezbytnosti používání referentské vozidla jen ke sjednaným účelům.

Závěrem

S ohledem na výše uvedené je třeba zdůraznit, že oklešťování školení v oblasti řidičů referentský vozidel by bylo krok zpět směrem od zvyšování bezpečnosti a ochrany zdraví v dané oblasti. Je vhodné shrnout, že se jedná o školení, které by mělo postihovat oblast vědomostí a dovedností nad rámec těch, které jsou součástí vědomostí a dovedností potřebných k získání řidičského oprávnění. Školení by mělo obsahovat zejména novinky v pravidlech, problematická pravidla, ovládání konkrétního svěřeného vozidla, povinnosti zaměstnanců na pracovní cestě, chyby z praxe, řešení krizových situací a mnohé další okruhy a to vždy s ohledem na potřeby konkrétního zaměstnavatele.

Co se týče četnosti školení, platí sice výše uvedené, tedy že periodicita jedenkrát ročně je pouze doporučujícího charakteru, nicméně i Státní úřad inspekce práce ve svých stanoviscích opakovaně doporučuje, aby ona periodicita nepřekračovala tři roky, a to už s ohledem na vývoj souvisejících právních předpisů, soustavné hodnocení vznikajících rizik i v tomto článku mnohokrát zmiňované odpovědnostní vztahy.

Závěrem je žádoucí doporučit zaměstnavatelů vypracování precizního vnitřního předpisu, který bude věnován postupu při používání služebních motorových vozidel, kde dojde k vymezení kompetencí odpovědných osob pro jednotlivé úkony, které se týkají provozu služebních vozidel, stanoví povinnosti jejich uživatelů. Stejně tak by bylo vhodné v takovém vnitřním předpise přesný účel využívání služebních vozů, kdy budou buď využívány čistě k plnění pracovních a služebních úkolů nebo v souvislosti s nimi, včetně zvláštních činností, v rámci kterých je nutno zajistit okamžitou přepravu zaměstnance, nebo naopak zde bude existovat i možnost užití pro osobní účely.

Z hlediska odpovědnostní vztahů je však nezbytné výše uvedené stanovit zcela jednoznačně, zaměstnanci vše objasnit a případně též důsledky zvoleného způsobu užití učinit součástí školení řidičů referentů.

Školení řidičů referentů může mít mnoho podob, vždy je však třeba dbát na to, aby bylo dostatečně podrobné, důsledné a průkazné, aby zaměstnavatel byl v případě jakýchkoliv pochyb či praktických potíží schopen prokázat, do jaké míry byl zaměstnanec do problematiky zasvěcen a kam mají sahat požadované vědomosti a dovednosti.

POUŽITÁ LITERATURA

• Bělina, M. Zákoník práce: komentář. 2. vyd. Praha: C.H. Beck, 2015. ISBN 978-80-7400-290-8.
• Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 5306/2014 ze dne 6. 8. 2015.
• Rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3177/2006 ze dne 11. 9. 2007.
• Rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 454/2002 ze dne 14. 1. 2003.