Přestože nouzový stav skončil již 17. května a mnozí zaměstnavatelé se vracejí k původnímu režimu, nároky na hygienická opatření zůstávají vyšší, než jsme byli zvyklí v době před vypuknutím pandemie. To se odráží i na požadavcích na pracovnělékařské služby.
Z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru, označovaným jako SARS CoV-2, vyhlásila vláda podle § 5 písm. a) až e) a § 6 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), dne 12. března 2020 na území České republiky nouzový stav a přijala řadu omezujících opatření na úseku ochrany veřejného zdraví. Nouzový stav dne 17. května 2020 skončil a dochází k postupnému uvolňování života jak veřejného, tak pracovního. V souvislosti s tímto uvolňováním a návratem do normálního života je však třeba přijmout řadu dalších hygienických opatření, neboť nebezpečí nákazy koronavirem nebylo a v nejbližší době nebude definitivně odstraněno. Hygienická opatření musí přijmout i všichni zaměstnavatelé, a to proto, že nebezpečí nákazy je zatím všudypřítomné a nelze jej nějakým preventivním opatřením zcela odstranit. My se však zaměříme na pracovnělékařské služby a jejich úkoly v době pandemie.
Vstupní lékařské prohlídky
Je známo, že v návaznosti na usnesení vlády č. 194 ze dne 12. března 2020, kterým vláda vyhlásila pro území České republiky z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru (označovaného jako SARS-CoV-2) na území České republiky nouzový stav a rozhodla o přijetí krizových opatření, vydala také dne 15. března 2020 usnesení č. 219, ve kterém nařídila, že po dobu trvání nouzového stavu vyhlášeného usnesením vlády č. 194 ze dne 12. března 2020
- lze u zaměstnanců, jejichž pracovněprávní vztah vznikne ode dne vyhlášení tohoto opatření, nahradit čestným prohlášením, jehož vzor je uveden v příloze 1 tohoto opatření:
- zdravotní průkaz podle § 19 odst. 2 zák. č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a
- posouzení zdravotní způsobilosti osoby ucházející se o zaměstnání dle zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů;
- není u zaměstnanců potřeba provádět periodické lékařské prohlídky ve smyslu ustanovení § 11 vyhlášky č. 79/2013 Sb., o provedení některých ustanovení zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách (vyhláška o pracovnělékařských službách a některých druzích posudkové péče), ve znění pozdějších předpisů.
Z uvedeného tedy vyplynulo, že po dobu nouzového stavu není třeba provádět vstupní a periodické pracovnělékařské prohlídky. Mimořádné a výstupní prohlídky se však prováděly i nadále, protože řada zaměstnanců často sama žádala zaměstnavatele, aby je po skončení nemoci vyslal na mimořádnou prohlídku.
Dne 17. května 2020 však nouzový stav skončil a ministerstvo zdravotnictví muselo vydat opatření, jak postupovat dále. Podle mimořádného opatření ministerstva zdravotnictví ze dne 13. května 2020 se platnost čestného prohlášení vydaného na základě výše uvedených usnesení vlády České republiky nahrazujícího posouzení zdravotní způsobilosti osoby ucházející se o zaměstnání podle zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách,
- prodlužuje u zaměstnanců, jejichž pracovněprávní vztah vznikl ode dne vyhlášení nouzového stavu, maximálně o 90 dnů ode dne následujícího po ukončení nouzového stavu, a to u prací zařazených do kategorií první a druhé podle zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů,
- prodlužuje u zaměstnanců, jejichž pracovněprávní vztah vznikl ode dne vyhlášení nouzového stavu, maximálně o 30 dnů ode dne následujícího po ukončení nouzového stavu, a to
- u prací zařazených do kategorie práce druhé rizikové, třetí a čtvrté podle zákona č. 258/2000 Sb.,
- u prací s rizikem ohrožení zdraví podle vyhlášky č. 79/2013 Sb., o pracovnělékařských službách a některých druzích posudkové péče, ve znění pozdějších předpisů, s výjimkou rizik ohrožení zdraví uvedených v příloze č. 2 části II bodu1 a 5 vyhlášky č. 79/2013 Sb., nebo
- u prací konaných podle jiných právních předpisů.
Obdobný postup a obdobné lhůty byly stanoveny i pro případy periodických prohlídek.
Zaměstnavatel je podle § 103 odst. 1 písm. a) ZP povinen nepřipustit, aby zaměstnanec vykonával zakázané práce a práce, jejichž náročnost by neodpovídala jeho schopnostem a zdravotní způsobilosti. Zákon výjimky neumožňuje, a proto se musí tyto lhůty dodržet.
Z uvedeného vyplynulo, že zaměstnanci vykonávající nerizikové práce mají 90 dnů na provedení vstupní lékařské prohlídky a zaměstnanci pracující v rizikových kategoriích nebo vykonávající práce s tzv. rizikem ohrožení zdraví mají 30 dnů na provedení vstupní lékařské prohlídky. Toto tzv. přechodné období skončilo pro zaměstnance pracující v rizikových kategoriích nebo vykonávající práce s tzv. rizikem ohrožení zdraví dne 16. června 2020 a pro zaměstnance vykonávající nerizikové práce dne 14. srpna 2020.
Povinnosti zaměstnavatelů
Jak jsme si uvedli výše, riziko nákazy způsobené novým koronavirem SARS-CoV-2 zde zůstane a pro každého zaměstnavatele znamená, že se na něj musí v této době zaměřit v prevenci rizik. I za normálních okolností se prevence rizik musí provádět průběžně, natož v době pandemie. Cílem přijatých opatření k prevenci rizik musí být zajištění podmínek, které rizika odstraní u zdroje jejich původu nebo minimalizují ohrožení bezpečnosti a zdraví zaměstnanců. Pokud riziko zcela odstranit nejde, jedná se o tzv. zbytkové (reziduální) riziko.
A o to právě v této situaci (pandemie) jde - riziko nákazy způsobené novým koronavirem SARS-Co-V-2 je podle epidemiologů zatím neodstranitelné, a proto s ním musíme zacházet jako s tzv. zbytkovým rizikem, které zcela odstranit nejde a vůči němuž musí směřovat preventivní opatření každého zaměstnavatele v této době.
Opatření na úseku BOZP bezprostředně souvisí s organizací práce a pracovních postupů. Proto si výhradně zaměstnavatel sám musí zvážit, jak zorganizuje práci - např. kolik zaměstnanců bude pracovat v jedné místnosti, kolik na dílně.
Prevence rizik je zde definována jako soubor všech opatření vyplývajících z právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a z opatření zaměstnavatele, která mají za cíl předcházet rizikům, odstraňovat je nebo minimalizovat působení neodstranitelných rizik. V podstatě jde však o celý proces, jehož cílem je optimalizace rizika. Tento proces sestává ze dvou částí, kde první část se zabývá identifikací, hodnocením a srovnáváním rizik a přináší potřebné podklady pro druhou část procesu, ve které jsou přijímána opatření pro jejich snížení na minimální míru. Z toho důvodu zákonodárce v této souvislosti připomíná: nelze-li rizika odstranit, je zaměstnavatel povinen je vyhodnotit a přijmout opatření k omezení jejich působení tak, aby ohrožení bezpečnosti a zdraví zaměstnanců bylo minimalizováno, tedy poskytnout zaměstnanci OOPP.
Zákoník práce v § 102 odst. 5 vyjmenovává tzv. všeobecné preventivní zásady při provádění prevence rizik a zdůrazňuje, že v případě, kdy riziko nelze odstranit prostředky kolektivní ochrany a zůstává zbytkové riziko, je třeba přistoupit k ochraně zaměstnanců prostředky individuální ochrany. Prostředky individuální ochrany jsou osobní ochranné prostředky, mycí, čistící a dezinfekční prostředky.
V tom směru pandemie „obohatila“ praxi BOZP o nový ochranný pracovní prostředek - ochrannou roušku. Obecně platí, že pokud zaměstnavatel nařídí nošení roušek na pracovišti, tak je to třeba považovat za nošení osobních ochranných pracovních prostředků a zaměstnavatel je musí zaměstnancům opatřit a samozřejmě zaplatit. Není rozhodující, jestli zaměstnavateli nošení roušek na pracovišti nařídila KHS, nebo zdali tak činí na základě svého vlastního rozhodnutí. Ať tak, či tak, platí, že za BOZP na pracovišti odpovídá zaměstnavatel a že zaměstnavatel také hradí veškeré náklady spojené s BOZP (viz § 101 odst. 6 ZP). Proto musí hradit i náklady spojené se zajištěním roušek zaměstnancům.
Na tomto místě je vhodné také zmínit, že nařízení vlády č. 495/2001 Sb., kterým se stanoví rozsah a bližší podmínky poskytování osobních ochranných pracovních prostředků, mycích, čisticích a dezinfekčních prostředků, je zastaralé, již několik let zpět se volá po jeho novelizaci. V současné době je na trhu řada nových moderních OOPP, takže zaměstnavatelé mají dobrý výběr.
Výčet rizikových faktorů není definován v zákoníku práce, ale zákonem č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek BOZP. V pojetí tohoto zákona jsou rizikovými faktory zejména faktory fyzikální (např. hluk, vibrace), chemické (například karcinogeny), biologické činitele (např. viry, bakterie, plísně) a nepříznivé mikroklimatické podmínky (např. extrémní chlad, teplo a vlhkost).
Koronavir, označovaný jako SARS CoV-2, je z výše uvedeného pohledu biologickým rizikem a je rizikem zbytkovým, které zatím nelze zcela odstranit a prevence biologických rizik obecně spočívá především v hygienických opatřeních. V tom pak může zaměstnavateli výborně pomoci právě lékař PLS.
Hygienické požadavky
Na rozdíl od OOPP a ochranných nápojů, které se poskytují pouze zaměstnancům pracujícím v rizikovém prostředí, se mycí, čisticí a dezinfekční prostředky poskytují všem zaměstnancům, tedy i zaměstnancům, kteří vykonávají tzv. čistou práci (například administrativa); jak vyplývá z tabulky v příloze č. 4 k nařízení vlády č. 435/2001 Sb., rozdíl je pouze v jejich množství. Povinnost poskytovat mycí a čisticí prostředky má zaměstnavatel i vůči všem osobám, které se zdržují na jeho pracovišti, jestliže je nezbytné zajistit jejich očistu po skončení práce či návštěvy.
Je však třeba zdůraznit, že zastaralost nařízení vlády č. 495/2001 Sb. je zřejmá zejména z přílohy č. 4 - „Příklady druhu prací z hlediska znečištění“ a „Doporučená množství mycích a čisticích prostředků“. Pro řadu zaměstnavatelů je dnes úsměvná povinnost poskytovat všem zaměstnancům minimálně dva ručníky za rok, když mají umývárny vybaveny papírovými ručníky. Tady se musí spoléhat výhradně na zaměstnavatele a jeho „zdravý rozum“, jaké mycí a čistící prostředky zaměstnancům poskytne a v jakém množství. Samo nařízení vlády č. 495/2001 Sb. například vůbec nepředpokládá poskytování dezinfekčních prostředků, které je v současné době nezbytností.
Ve smyslu nařízení vlády č. 495/2001 Sb. se za mycí prostředky považují všechny prostředky, které splňují základní požadavky očisty těla od škodlivých a jiných znečisťujících látek, nečistot a prachů, které působí na povrch těla a mohou vniknutím kůží do těla vážně ohrozit zdravotní stav zaměstnanců. Dezinfekční prostředky se podle nařízení vlády poskytují k předcházení vzniku a šíření infekčních onemocnění. Není-li kůže dostatečně chráněna, zvyšuje se možnost jejího poškození. Kožní choroby, i když v mnohých případech nezpůsobují pracovní neschopnost, zaměstnance obtěžují a prokazatelně snižují jeho výkonnost. Základním pravidlem prevence proti kožním chorobám je zabránit styku škodlivin s pokožkou nebo jej omezit na nejmenší možnou míru jak OOPP, tak zvýšenou osobní hygienou zaměstnanců.
Základní hygienické prostředky, tj. mýdlo a ručníky, by měly být samozřejmostí na každém pracovišti bez ohledu na typ pracoviště. V poslední době se dává přednost tekutým mýdlům a jednorázovým papírovým ručníkům (utěrkám) či elektrickým sušičům (osoušečům) rukou, neboť jejich používání je hygienické.
V době pandemie musí každý zaměstnavatel samozřejmě rozšířit výběr mýdla o mýdla dezinfekční a o dezinfekční prostředky. Otázku mycích, čisticích a dezinfekčních prostředků musí zaměstnavatel řešit v návaznosti na podmínky pracoviště a zejména hygienické podmínky pracoviště. Obecně platí, že zaměstnavatel je povinen zajistit, aby pracoviště byla vybavena tak, aby pracovní podmínky pro zaměstnance odpovídaly hygienickým požadavkům na pracovní prostředí a pracoviště, které jsou upraveny § 53 až § 55 nařízení vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci. Ani toto nařízení vlády však není v současné době „dokonalé“ a rovněž při aplikaci jeho zásad musí zaměstnavatel především spoléhat sám na sebe.
Zásadně platí, že prostor určený pro práci musí být zásoben pitnou vodou v množství postačujícím pro potřeby pití zaměstnance a zajištění předlékařské pomoci a teplou tekoucí vodou pro zajištění osobní hygieny zaměstnance. Nyní v době pandemie se ukazuje, že řada potřebných věcí není upravena ani zákonem, ani nařízením vlády a musí se řešit v návaznosti na časovou a místní situaci. Proto není možné obecně nařizovat zaměstnavatelům, že musí zajistit jednou, dvakrát či třikrát denně dezinfekci klik na pracovišti nebo mytí podlah. Zde se musíme spoléhat výhradně na odpovědnost zaměstnavatele za BOZP zaměstnanců obecně. V tom všem musí dnes pomoci zaměstnavateli lékař PLS.
Z hlediska hygieny práce je v praxi třeba věnovat zvýšenou pozornost sanitárním a pomocným zařízením. Podle nařízení vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci, se sanitárním zařízením pracoviště rozumí šatna, umývárna, sprcha a záchod. Pomocnými zařízeními se rozumí zařízení k umývání pracovní obuvi a na sušení pracovního oděvu a obuvi, místnost pro odpočinek od nepříznivých vlivů práce, prostor pro odpočinek těhotných a kojících zaměstnankyň a prostor pro uskladnění úklidových prostředků. Nařízení vlády stanoví přesné požadavky na tato zařízení.
Úkoly lékaře PLS
Pracovnělékařské služby nelze zužovat pouze na preventivní prohlídky a hodnocení zdravotního stavu za účelem posuzování zdravotní způsobilosti k práci. To je samozřejmě významná součást pracovnělékařských služeb, ale jen jedna součást.
Vyhláška č. 79/2013 Sb. ukládá lékaři PLS vedle sledování zdravotního stavu a jeho vývoje u jednotlivých zaměstnanců a posuzování zdravotní způsobilosti k práci řadu úkolů ve vztahu k pracovišti zaměstnavatele, jako např. podílet se na hodnocení zdravotních rizik souvisejících s pracovními podmínkami a pracovním prostředím nebo poskytovat první pomoc.
Velký důraz je kladen na poradenství týkající se BOZP jak pro zaměstnavatele, tak pro zaměstnance. Mimoto se počítá i se zapojením lékaře PLS do programů podpory zdraví na pracovišti za účelem zlepšování nebo udržování zdravotního stavu zaměstnanců ovlivněním jejich životního stylu. Vyhláška v taxativním výčtu vyjmenovává obsah pracovnělékařských služeb, který sestává z
- hodnocení zdravotního stavu zaměstnanců a osob ucházejících se o zaměstnání,
- poradenství a poradenské činnosti,
- pravidelného dohledu,
a každou tuto činnost dále podrobně specifikuje.
Pro praxi je nezbytně důležité, aby každý poskytovatel PLS (každý lékař) měl znalost konkrétní práce a konkrétního pracovního prostředí zaměstnavatele, neboť bez toho nemůže ani vydat posudek, zda dotyčná osoba ucházející se o konkrétní práci je zdravotně způsobilá. Z toho důvodu zákon i vyhláška stanoví, že důležitou součástí poskytovaných služeb musí být dohled na pracovištích zaměstnavatele. Je pak na každém zaměstnavateli, aby si všechny tyto služby zapracoval do smlouvy, kterou uzavírá s poskytovatelem pracovnělékařských služeb. Vyhláška také přesně stanoví, jak často musí poskytovatel pracovnělékařských služeb vykonávat pravidelný dohled na všech pracovištích zaměstnavatele, a stanoví mu v příloze č. 1 i minimální čas potřebný na jedno pracovní místo za rok pro poradenství a dohled nad pracovními podmínkami, včetně školení. To vše bude dobrým vodítkem pro praxi, především pro zaměstnavatele při uzavírání smluv s lékaři, poskytovateli pracovnělékařských služeb.
Víme, že zákon o specifických zdravotních službách umožňuje, aby zaměstnavatel, který má zaměstnance zařazeny pouze v kategorii I, je vysílal na prohlídky k jejich registrujícímu lékaři. To ovšem neznamená, že nemusí mít lékaře, který mu bude poskytovat pracovnělékařské služby, opak je pravdou - toho musí mít každý zaměstnavatel, i když by mu dotyčný lékař zajišťoval pouze ono poradenství a dohled ve smyslu § 2 písm. b) a c) vyhlášky. Jinak by zaměstnavatele mohla stihnout pokuta až 2 mil. Kč, protože povinnost mít lékaře - poskytovatele pracovnělékařských služeb vyplývá pro zaměstnavatele přímo ze zákoníku práce.
Organizace PLS
Poskytování pracovnělékařských služeb závisí výhradně jen na obsahu smlouvy, kterou má zaměstnavatel s lékařem uzavřenou a od potřeb zaměstnavatele. Zaměstnavatel je ten, kdo si objednává u lékaře službu. Žádným předpisem není stanoven její obsah, protože potřeby zaměstnavatele na úseku ochrany zdraví zaměstnanců jsou rozdílné.
Minimální obsah pracovnělékařských služeb je vymezen v § 2 vyhlášky č. 79/2013 Sb., organizace pracovnělékařských služeb je vymezena v § 3 vyhlášky a rozsah v § 4 vyhlášky. Platí zásada, že pravidelný dohled lékařem pracovnělékařských služeb se vykonává na všech pracovištích zaměstnavatele nejméně
- jedenkrát za kalendářní rok, nebo
- jedenkrát za 2 kalendářní roky, jde-li o práce zařazené do kategorie první podle zákona o ochraně veřejného zdraví a není-li součástí této práce činnost, pro jejíž výkon jsou podmínky zdravotní způsobilosti stanoveny jiným právním předpisem.
Vyhláška dává zaměstnavatelům možnost zajistit poskytování pracovnělékařských služeb prostřednictvím několika poskytovatelů, je-li pro takovou organizaci pracovnělékařských služeb důvod vzhledem k velkému počtu zaměstnanců, umístění jednotlivých pracovišť nebo kapacitní možnosti poskytovatele těchto služeb.
Rozsah pracovnělékařské služby poskytované zaměstnavateli odvisí zásadně od zařazení prací vykonávaných u zaměstnavatele do kategorií, tedy podle náročnosti a rizikovosti práce. Časové nároky na provádění pracovnělékařských prohlídek a na provádění dohledu a poradenství jsou upraveny v příloze č. 1.
Celková doba potřebná k zajištění pracovnělékařských služeb se stanoví na základě součtu minimálního času potřebného k provádění pracovnělékařských prohlídek s ohledem na náročnost prací a minimálního času potřebného na jedno pracovní místo za rok pro poradenství a dohled nad pracovními podmínkami, včetně školení.
Vyhláška stanoví, jak čas potřebný pro provedení pracovnělékařské prohlídky (ten zahrnuje provedení základního vyšetření, zhodnocení výsledků zjištěného zdravotního stavu, diferenciálně diagnostickou a posudkovou rozvahu, popřípadě též vyžádání odborných vyšetření a jejich zhodnocení, provedení záznamu do zdravotnické dokumentace, zpracování lékařského posudku a zajištění jeho předání oprávněným osobám a související administrativní činnost), tak čas potřebný k provedení dohledu a poradenství.
Veškeré tyto časové údaje jsou pouze minimem, a lze jej zvýšit zejména při zohlednění velikosti a umístění jednotlivých pracovišť zaměstnavatele, charakteru rizika, počtu žáků nebo studentů účastnících se praktického vyučování nebo praktické přípravy na pracovištích zaměstnavatele nebo počtu zaměstnanců se zdravotním postižením.
Nyní v době pandemie je třeba, aby zaměstnavatelé využili služeb lékaře pracovnělékařské péče v maximální míře. Pravidelná konzultace ohledně přijímaných hygienických opatření na pracovišti zejména s ohledem na měnící se podmínky výskytu nákazy musí být samozřejmostí. Doporučuje se, aby v této době lékař navštěvoval pracoviště pravidelně např. měsíčně (bez ohledu na to, že vyhláška říká minimálně jednou za rok), a to zejména tam, kde se vyskytla na pracovišti nákaza a krajská hygienická stanice nařídila příslušná opatření. Lékař PLS musí být pro zaměstnavatele stejným pomocníkem, jako je z hlediska bezpečnosti práce osoba odborně způsobilá v prevenci rizik. Lékař PLS musí zajišťovat zaměstnavateli druhou část BOZP - hygienu práce, a jen tak budou mít pracovnělékařské služby pro zaměstnavatele smysl.
Použité předpisy:
- zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce - § 103, § 104
- nařízení vlády č. 495/2001 Sb., kterým se stanoví rozsah a bližší podmínky poskytování osobních ochranných pracovních prostředků, mycích, čisticích a dezinfekčních prostředků, ve znění pozdějších předpisů,
- nařízení vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci, ve znění pozdějších předpisů
- zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů
- vyhláška č. 79/2013 Sb., o provedení některých ustanovení zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, (vyhláška o pracovnělékařských službách a některých druzích posudkové péče), ve znění pozdějších předpisů