Sdílené pracoviště dvou zaměstnavatelů

Uvedený rozsudek věcně primárně vycházel ze skutečností zjištěných při kontrole provedené oblastním inspektorátem práce, když následně na základě rozhodnutí tohoto správního orgánu byla zaměstnavateli udělena pokuta ve výši 90 000 Kč za porušení § 30 odst. 1 písm. f) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů²⁾, když zaměstnavatel porušil svoji povinnost informovat druhého zaměstnavatele, jehož zaměstnanci plnili úkoly současně na jednom pracovišti s pokutovaným zaměstnavatelem (dále jen „stěžovatel“). Toto porušení spočívalo konkrétně v porušení povinnosti vyplývající z ust. § 101 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů³⁾ (dále jen „zákoník práce“), neboť stěžovatel měl povinnost o přijatých opatřeních k ochraně před jejich působením zaměstnavatele informovat a uzavřít s ním písemnou dohodu, kterou by pověřili jednoho ze zaměstnavatelů ke koordinaci opatření k provádění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (zde je nutno předeslat, že se nejedná o koordinátora ve smyslu ust. § 14 odst. 1 zákona č. 309/2006 Sb.)⁴⁾

Druhý přestupek, kde byl stěžovatel uznán vinným, spočíval v tom, že stěžovatel nezpracoval v závislosti na povinnosti vytvářet bezpečné pracovní podmínky místní provozní bezpečnostní předpis pro provoz kioskové trafostanice, která byla součástí technologického zařízení, jež by obsahoval pokyny pro obsluhující personál, pokyny k manipulaci i bezpečnostní opatření při práci na elektrickém zařízení, pokyny pro montáž, opravy, údržbu, výchozí a následné pravidelné kontroly a revize jednotlivých zařízení použitých v kioskové trafostanici. Tímto jednání nedodržel stěžovatel zásadu udílení vhodných pokynů k zajištění BOZP podle ust. § 102 odst. 5 písm. j) zákoníku práce⁵⁾.

U tohoto druhého porušení je třeba zmínit, že ustanovení obsahuje souhrn zásad, ze kterých je zaměstnavatel povinen vycházet při přijímání a provádění technických, organizačních a jiných opatření k prevenci rizik a jedná se o transpozici směrnice 89/391/EHS⁶⁾, konkrétně čl. 6 odst. 2⁷⁾. „Zásady uvedené v § 102 odst. 5 ZPr představují jakési základní vodítko či princip, ze kterého je možné při aplikační praxi vycházet a jednotlivé zásady dále konkretizovat dalšími opatřeními. Zásady uvedené v § 102 odst. 5 ZPr mohou při jejich důsledné aplikaci významně ovlivnit úspěšnost při minimalizaci rizik.“⁸⁾ Zásady jsou uspořádány hierarchicky, tj. zaměstnavatel by podle nich měl postupovat v zákonem uvedeném pořadí.

V posuzovaném případě je stěžovatel vlastníkem větrných elektráren. S obchodní společností Chebská elektro firma s.r.o. (dále jen „dodavatel“) měl uzavřenu „smlouvu o provozování a údržbě VN zařízení větrných elektráren APB v lokalitě Ašsko a následných revizí“. Z důvodu opravy poškozené dekompenzační tlumivky v jedné z elektráren se zaměstnanec stěžovatele vpustil do prostoru kioskové trafostanice sloužící k provozu větrné elektrárny zaměstnance dodavatele, kteří jí následně demontovali. Zaměstnanci stěžovatele následně poškozenou tlumivku naložili a odvezli (pan L. a pan K.). Následující den zaměstnanec stěžovatele opravenou tlumivku přivezl. Další zaměstnanec stěžovatele odemkl opět prostor trafostanice pro zaměstnance dodavatele, přičemž mu asistoval při montáži v prostoru stanice. Při montáži došlo k nepředpokládanému elektrickému výboji, který vážně zranil jak zaměstnance stěžovatele, tak tři zaměstnance dodavatele, přičemž v jednom případě se jednalo o zranění smrtelné.

Následně byl po provedeném správním řízení stěžovatel uznán vinným z výše popsaných přestupků, když pravomocné rozhodnutí odvolacího orgánu bylo vydáno až poté, co nejprve první rozhodnutí prvoinstančního orgánu zrušil a věc vrátil k dalšímu projednání⁹⁾ a tento orgán následně vydal rozhodnutí, kdy byl vázán názorem vysloveným ve zrušujícím rozhodnutí odvolacího orgánu.

Stěžovatelovy námitky v řízení před krajským soudem především rozporovaly závěr orgánů inspekce práce, že v předmětné dny zaměstnanci žalobce a dodavatele pracovali na jednom pracovišti. S ohledem na rozdílná pracoviště, kdy zaměstnanci žalobce měli pracovat vně trafostanice a zaměstnanci dodavatele uvnitř. Stěžovatel dále dovozoval, že pracoviště uvnitř trafostanice bylo dodavateli předáno shora zmíněnou smlouvou. Tato argumentace tak směřovala k tomu, že by vůbec k daným přestupkům nemohlo dojít, neboť by jednak nedošlo k práci zaměstnanců různých zaměstnavatelů na jednom pracovišti a dále by povinnost vyhotovit MPBP vázala pouze dodavatele.

Tuto argumentaci žalobce Krajský soud v Plzni zcela odmítl, když uvedl, „že výklad pojmu pracoviště zaujatý žalobkyní je neudržitelný, vede k absurdním závěrům k vyprázdnění povinností zaměstnavatelů stanovených k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, a proto je třeba jej odmítnout.“¹⁰⁾ Současně konstatoval, že není rozhodné, zda byl stěžovatel vlastníkem, neboť povinnost se váže k zaměstnavateli, kterým stěžovatel je. Stejně tak nebyla podstatná argumentace stěžovatele, že v jiných případech vypracoval MPBP dodavatel, protože je věcí stěžovatele, jak si zajistí plnění svých povinností.

Po zamítnutí žaloby krajským soudem podal stěžovatel kasační stížnost, kterou odůvodnil mimo jiné následujícím způsobem.

Zejména stěžovatel setrval na svém tvrzení, že povinnost uzavřít dohodu s druhým zaměstnavatelem vůbec neexistovala, neboť zaměstnanci dvou zaměstnavatelů napracovali na jednom pracovišti, když prostor uvnitř kioskové stanice byl stejně jako jakýkoli jiný den pracovištěm dodavatele a na tomto pracovišti plnili úkoly pouze zaměstnanci této společnosti, čemuž svědčila dle přesvědčení stěžovatele uzavřená smlouva s dodavatelem, kde byla trafostanice předmětem smlouvy a jejím uzavřením tak došlo k předání tohoto pracoviště dodavateli.

Stěžovatel dále rozporoval dílčí závěry, ze kterých Státní úřad inspekce práce při posuzování pracoviště vycházel, především, že pan L. se na pracích vykonávaných dodavatelem nepodílel, a i pokud by tato skutečnost byla pravdivá, jednalo by se o pochybení zaměstnanců dodavatele, kteří měli náležitě zajistit ochranu všech fyzických osob na pracovišti.

Kasační námitky však neshledal Nejvyšší správní soud důvodnými, když naopak přitakal posouzení, které učinil Krajský soud v Plzni, když shledal, že „je nutné institut BOZP vnímat komplexně z hlediska všech možných aspektů a rizik, stejně tak je nutné nazírat na otázku výkladu pojmu pracoviště, neboť zužující výklad tohoto pojmu nemůže způsobit vyprázdnění účelu a smyslu BOZP.“¹¹⁾

Jak konstatoval již Krajský soud v Plzni, „pojem pracoviště není legislativně vymezen, a proto je nutno jeho obsah zkoumat vždy případ od případu na základě konkrétních okolností.“¹²⁾

Nutno poznamenat, že pochopitelně je nutné jej vykládat i systematicky ve vztahu ke každému konkrétnímu ustanovení, což ostatně soudy učinily, neboť Krajský soud v Plzni a následně Nejvyšší správní soud se v obou rozsudcích, jak je patrné i z výše uvedeného, omezily na výklad ve vztahu právních předpisů zajišťujícím BOZP. Dle Nejvyššího správního soudu „pracoviště“ ve smyslu § 101 odst. 3 zákoníku práce musí být vykládáno tak, aby v co největší míře naplňovalo smysl samotného institutu BOZP, tj. aby umožňovalo zajištění bezpečných a život neohrožujících pracovních podmínek zaměstnanců více zaměstnavatelů. Stěžovatelkou nastíněný výklad však tento smysl a účel popírá. Jak již bylo vysvětleno shora, bezpečnost a ochrana zdraví při práci je utvářena nejen hledisky technickými, ale také biologickými, psychologickými apod. Proto je nezbytné nahlížet i na pracoviště komplexním pohledem, aby byla co možná nejvíce naplněna preventivní funkce tohoto institutu. Z tohoto pohledu je tedy evidentní, že prostor uvnitř kioskové trafostanice nelze uměle izolovat od okolního prostřední vně této trafostanice tak, že se jedná o dvě samostatná pracoviště. Jak zcela správně poukázal krajský soud, pracovní úraz pana Luži, který dle tvrzení stěžovatelky stál v okamžiku elektrického výboje vně trafostanice, dokazuje právě to, že je toto prostředí potřeba vnímat ve svém souhrnu jako jeden celek, a všechny zaměstnance nacházející se na tomto pracovišti náležitým způsobem chránit.“

S těmito závěry se autoři ztotožňují, byť je třeba mít na paměti, že dané posouzení pojmu pracoviště práce s ohledem na posouzení konkrétních skutkových okolností nelze zcela generalizovat. V dané věci Nejvyšší správní soudu shledal, že „[z[hlediska vymezení pracoviště zaměstnance stěžovatelky – pana L. nemá zdejší soud pochyb o tom, že jeho pracovištěm byl celý areál větrných elektráren Mlýnský vrch (tj. celý větrný park), vč. vnitřních prostorů trafostanice.“¹³⁾, tedy tento pojem byl posouzen velmi široce, k čemuž by však za jiných skutkových okolností dojít nemuselo. Lze si jistě představit, že i v rámci jednoho průmyslového areálu bude více pracovišť.

Nelze si však nevšimnout, že toto širší vymezení pracoviště bylo velmi příhodné pro následné vypořádání řady námitek stěžovatele, co do prolínání činností jeho zaměstnanců se zaměstnanci dodavatele při výměně nefunkční tlumivky. I tyto námitky se však jeví jako liché, čemuž svědčí velmi zevrubné posouzení činností zaměstnanců obou zaměstnavatelů Krajským soudem v Plzni, který s odkazem na skutkový stav ve správním řízení uvedl, že „zaměstnanci obou společností některé činnosti vykonávali současně a ve vzájemné spolupráci (srov. str. 7–8 napadeného rozhodnutí). Kromě v napadeném rozhodnutí zmíněných situací, kdy jednoznačně zaměstnanci žalobkyně a Chebské elektrofirmy přímo spolupracovali na vynětí poškozené tlumivky, (…)činnosti spojené s opravou vadné tlumivky byly jednoznačně koordinovány mezi zaměstnanci žalobkyně a Chebské elektrofirmy (J. L. hovoří o vzájemných konzultacích, dohodách o způsobu montáže, diskuze o zapnutí výstražných světel na vrtulích větrných elektráren kvůli ochraně letového provozu zvýšeného kvůli probíhajícím dnům NATO atd.). I z tohoto úředního záznamu pak vyplývá, že činnosti zaměstnanců žalobkyně a společnosti Chebská elektrofirma nebyly tak striktně odděleny, jak uvádí žalobkyně v žalobě, neboť se z ní podává, že při nasazování antivibrační podložky po zpětné instalaci opravené tlumivky spolupracoval se zaměstnanci Chebské elektrofirmy s heverem J. L., zaměstnanec žalobkyně, který byl připraven při nasazení podložek na (v kiosku již opětovně instalovanou opravenou tlumivku) asistovat, v čemž mu zabránil jen zásah elektrickým proudem. Totéž pak vyplývá i z úředního záznamu o podaném vysvětlení P. K., zaměstnance Chebské elektrofirmy ze dne 14. 9. 2016, č. j. KRPK-69640-37/TČ-2016-190272, v němž je rovněž zachycen způsob, kterým J. L. asistoval při instalaci antivibračních podložek na již instalovanou tlumivku, tak že zaměstnanci Chebské elektrofirmy a J. L. stáli na kolejnici, kterou použili jako páku pro zvedání tlumivky, vedle sebe.“¹⁴⁾

Nejvyšší správní soud v daném rozsudku dále odkázal na svou dosavadní judikaturu, čímž dále zdůraznil absurditu závěru stěžovatele, když poukázal na rozsudek č. j. 10 As 144/2018-65, ze dne 20. 2. 2019: „Pokud si vskutku stěžovatelka myslí, že staveniště pod mostem tvořilo z hlediska předpisů o bezpečnosti práce entitu zcela izolovanou od staveniště na mostě, je to v naprostém rozporu s jakýmkoliv rozumným chápáním ochrany zaměstnanců vůči rizikům vznikajícím při různých pracích vícero subjektů.“¹⁵⁾

K tomu je nutno poznamenat, že se skutková situace jeví obdobně, ale právní posouzení věci je odlišné, neboť ve výše uvedeném případě bylo shledáno porušení ust. § 14 zákona č. 309/2006 Sb., kdy toto ustanovení se zabývá problematikou výhradně stavenišť. A zcela pochopitelně každé pracoviště není staveništěm, jako tomu bylo i v případě stěžovatele. Rozdílů je však více.

Předně je nutno zdůraznit, že obecné povinnosti dle ust. § 101 odst. 3 zákoníku práce a plnění povinností předávat rizika mezi zhotoviteli – zaměstnavateli navzájem za předpokladu, že je na staveništi určen koordinátor BOZP na staveništi dle ust. § 14 zákona č. 309/2006 Sb., jsou dvě samostatné povinnosti existující nezávisle na sobě. Lze uvést, že podmínky a důvody pro zavedení institutu koordinátora jsou stanoveny ve směrnici Rady 92/57/EHS o minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví na dočasných nebo mobilních staveništích (osmá samostatná směrnice ve smyslu čl. 16 odst. 1 směrnice 89/391/EHS, dále jen „směrnice“). Směrnice zdůrazňuje, že „vzhledem k tomu, že při provádění stavby může být velký počet pracovních úrazů způsoben nedostatečnou koordinací činností, zejména pokud různé podniky pracují současně nebo postupně na stejném dočasném nebo mobilním staveništi", je nezbytné přijmout opatření a určit koordinátora bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Takto byl tento institut také transponován do českého právního řádu. Lze mít tedy za to, že úloha koordinátora je koordinační, tedy že má sladit jednotlivá opatření přijatá na úseku bezpečnosti a ochrany zdraví při práci jednotlivých zhotovitelů, kteří se na stavbě podílejí.

Zákoník práce v ust. § 101 odst. 3 akcentuje především vzájemnou informovanost o rizicích a přijatých opatřeních k ochraně před jejich působením, která se týkají výkonu práce a pracoviště, a nezbytnost spolupráce při zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci pro všechny zaměstnance na pracovišti, tedy poskytovat si v otázkách bezpečnosti a ochrany zdraví mezi zaměstnavateli dostatečnou součinnost. Zaměstnavatelé musí snižovat potenciální rizika a jejich vznik na minimum, když za tímto účelem musí dojít k uzavření písemné dohody zúčastněných zaměstnavatelů, prostřednictvím které pověřený zaměstnavatel koordinuje provádění opatření k ochraně bezpečnosti a zdraví zaměstnanců a postupy k jejich zajištění. Výše uvedená směrnice byla přijata pro zlepšení „koordinace mezi různými stranami zúčastněnými na vypracovávání projektu stavby a rovněž při provádění prací“ (viz preambule směrnice). Vycházíme-li z účelu institutu koordinátora, který předpokládá tato směrnice, a jím vykonávaných činností dle článku 5 a 6 směrnice, jako například, že koordinuje uplatňování příslušných předpisů, aby zajistil, že zaměstnavatelé a, je-li to nezbytné pro ochranu zaměstnanců, osoby samostatně výdělečně činné, nelze směšovat povinnosti koordinátora s povinnostmi jednotlivých zhotovitelů.

Z výše uvedeného je patrné, že role koordinátora ve vztahu ke staveništi je mnohem širší, koordinátor především koordinuje plnění této povinnosti mezi jednotlivými zaměstnavateli (zhotoviteli), přičemž pochopitelně koordinuje i veškerá další opatření k zajištění k ochraně bezpečnosti a zdraví zaměstnanců. Je vhodné zdůraznit, že koordinátor neodpovídá za bezpečnost na jednotlivých pracovištích v rámci staveniště. Odpovědnost za bezpečnost a ochranu zdraví při práci stále nesou jednotliví zhotovitelé – zaměstnavatelé. Plní-li tedy na jednom pracovišti v rámci staveniště úkoly zaměstnanci dvou a více zhotovitelů, jsou tito povinni vzájemně se písemně informovat o rizicích a konkrétních přijatých opatřeních k ochraně před jejich působením, která se týkají výkonu práce a daného pracoviště, a spolupracovat při zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci pro všechny zaměstnance na pracovišti. I zde platí, že na základě písemné dohody zúčastněných zaměstnavatelů (zhotovitelů) touto dohodou pověřený zaměstnavatel (zhotovitel) slaďuje provádění opatření k ochraně bezpečnosti a zdraví zaměstnanců a postupy k jejich zajištění. Toto obecné pravidlo nijak nemodifikuje pravidla pro určení koordinátora a nikterak nesnižuje jeho důležitost pro koordinaci BOZP na staveništi jako celku. Koordinátor může zajištovat pro jednotlivé zaměstnavatele (zhotovitele) přímé plnění povinnosti dle ust. § 101 odst. 3 zákoníku práce. To však nezbavuje odpovědnosti konkrétní zaměstnavatele, pokud tak neučiní, či tak učiní nedostatečně, což ostatně již shrnul Nejvyšší správní soud v rozsudku, sp. zn. 6 Ads 63/2013, ze dne 12. 2. 2014, ve kterém shledal, že „povinnosti na úseku prevence rizik a bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců dle zákoníku práce mají vzájemné průniky, pokud jde o osoby odpovědné za jejich přijetí. Jedno a totéž opatření tak mohou mít povinnost přijmout různé subjekty na různých úrovních řízení a každý z nich může být potrestán za své vlastní selhání. Jinými slovy, každý zaměstnavatel má povinnost chránit před riziky své zaměstnance a dokonce i další osoby zdržující se na jeho pracovišti, včetně svých subdodavatelů a zaměstnanců jiných dodavatelů. Tutéž povinnost však má (v rámci svých objektivních možností) též hlavní dodavatel v rozsahu celé stavby a další subdodavatelé v rozsahu svých pracovišť a vůči svým zaměstnancům odesílaným na jiná pracoviště.“

Z výše uvedeného vyplývá, že účel obou institutů je podle našeho názoru odlišný, když ustanovením koordinátora BOZP na staveništi není zaměstnavatel zbaven povinnosti ukotvené v § 101 odst. 3 zákoníku práce. Ostatně bylo by paradoxní, aby zákonodárce několik měsíců po nabití účinnosti zákoníku práce vtělil do zákona č. 309/2006 Sb. duplicitní ustanovení, ergo již podstaty věci je účel ust. § 101 odst. 3 a ust. 14 zákona č. 309/2006 Sb. odlišný.

Přes výše uvedené však mají autoři za to, že lze argumentaci ve vztahu k členění stavenišť ve výše popsaném případě vztáhnout analogicky i na problematiku členění pracovišť.

K druhému přestupku pokládají autoři za vhodné zmínit, že zpracovat MPBP plyne již ze zmíněného ust. § 102 odst. 5 písm. j) zákoníku práce. Tato velmi obecně stanovená povinnost je poté blíže konkretizována v ust. § 4 odst. 2 zákona č. 309/2006 Sb. platí, které dává zákonný rámec pro vydání podzákonného předpisu pro stanovení bližších požadavků na bezpečný provoz a používání strojů, technických zařízení, dopravních prostředků a nářadí. Tímto podzákonným předpisem je poté nařízení vlády č. 378/2001 Sb., kterým se stanoví bližší požadavky na bezpečný provoz a používání strojů, technických zařízení, přístrojů a nářadí, dle jehož ust. § 2 písm. g) se MPBP rozumí předpis zaměstnavatele upravující zejména pracovní technologické postupy pro používání zařízení a pravidla pohybu zařízení a zaměstnanců v prostorech a na pracovištích zaměstnavatele. Dle ust. § 4 odst. 1 nařízení vlády č. 378/2001 Sb. je kontrola bezpečnosti provozu zařízení před uvedením do provozu prováděna podle průvodní dokumentace výrobce. Není-li výrobce znám nebo není-li průvodní dokumentace k dispozici, stanoví rozsah kontroly zařízení zaměstnavatel místním provozním bezpečnostním předpisem.

Pro daný případ je však rozhodné, že stěžovatel obecně povinnost vyhotovit MPBP nerozporoval, pouze namítal, že to nebylo jeho povinností. S ohledem na skutkovou podstatu druhého přestupku, nezpracování MPBP, a povahu hlavní námitky, tj, že se předmětná kiosková trafostanice není pracovištěm stěžovatele, je patrné, že tato byla vypořádá již spolu s námitkami ve vztahu k prvnímu přestupku. Stěžovatel však vznesl i námitku, že dodavatel již pro jiné trafostanice stejného typu MPBP zpracoval, přičemž v tomto směru nebylo provedeno dokazování o jejich použitelnosti na danou kioskovou trafostanici. Jak však konstatoval Krajský soud v Plzni, na jehož zdůvodnění Nejvyšší správní soud následně plně odkázal, tím se samotné povinnosti vyhotovit MPBP pro konkrétní trafostanici nemůže zprostit, neboť „je jen logické, že místní provozní bezpečnostní předpisy musí být zpracovány pro každé pracoviště, což platí i v případě, že se na jiném pracovišti téhož zaměstnavatele nachází stejné zařízení (proto je ostatně nedůvodná námitka žalobkyně, že ve správním řízení nebylo provedeno dokazování k tomu, zda nebylo možno použít některý jiný ze zpracovaných místních bezpečnostních provozních předpisů pro jiné trafostanice). I v tomto ohledu totiž do popředí vystupuje zájem na prevenci a preventivní ochraně bezpečí a zdraví při práci, když zejména v případě havárií či jiných náhlých poruch není možné spoléhat se na dostupnost místních provozních bezpečnostních předpisů umístěných na jiných pracovištích. V projednávaném případě přitom ani nešlo o shodná zařízení; soud se ztotožňuje se závěry žalovaného, že jednotlivé trafostanice se od sebe odlišovaly, byť se jednalo o shodné typy těchto trafostanicí (MARBETON CZ KN 3060). Tyto rozdíly jsou zachyceny ve správním spise, v němž se nachází tři zpracované místní provozní bezpečnostní předpisy pro trafostanice tohoto typu, na které ostatně i žalovaný poukázal (např. jiné napojovací body na elektrizační soustavu, napojení na jiné venkovní vedení, délka kabelového vedení k připojení trafostanice, připojení do trafokobky vs. připojení na venkovní vedení atd.). Žalobkyně tedy skutečně porušila svou povinnost stanovenou v § 102 odst. 1, odst. 5 písm. j) zákoníku práce, čímž naplnila skutkovou podstatu správního deliktu dle § 30 odst. 1 písm. f) zákona o inspekci práce.“ ¹⁶⁾

Závěrem lze shrnout, že správní soudy daném případě měli zcela správně na zřeteli při výkladu příslušných právních předpisů a pří výkladu pojmu pracoviště především samotný smysl a účel BOZP, které je jedním z hlavních pilířů pracovněprávních předpisů.