Komparace právní úpravy náhrady újmy vzniklé pracovním úrazem či nemocí z povolání s občanskoprávní úpravou

Vydáno: 37 minut čtení

Ukázka z připravované publikace je redakčně krácena a upravena pro potřeby časopisu.

Dvoukolejnost náhrady újmy

Byť je zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník"), subsidiárním právním předpisem k zákonu č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ zákoník práce“), shoduje se odborná veřejnost v převážné míře na tom, že zákoník práce obsahuje až na výjimky1) komplexní právní úpravu náhrady újmy způsobené pracovním úrazem či nemocí z povolání, a poškozeným tak nelze přiznat nároky vyplývající z úpravy náhrady újmy dle občanskoprávní úpravy. Tento názor byl však v nedávné době, alespoň v oblasti náhrad, do určité míry relativizován nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2925/20 ze dne 15. 11. 2021 (viz dále).

Náhrada újmy (zejména újmy na zdraví) tak v českém právním řádu vykazuje v některých oblastech určitou míru dvoukolejnosti či rozdílnosti, která do jisté míry bohužel vede, jak bude nastíněno níže, k depreciaci hodnoty zdraví zaměstnance. Byť náhrada nemajetkové újmy na zdraví nebyla v předpisech pracovněprávních a v předpisech občanskoprávních nikdy řešena zcela shodně, až na jisté excesy nebyly tyto rozdíly nikdy tak markantní, jako je tomu v současnosti.

Ke sblížení výše uvedených právních úprav měla sloužit novela zákoníku práce účinná od 1. 1. 2021, provedená na základě zákona č. 285/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další související zákony. V oblasti náhrady újmy na zdraví způsobené pracovním úrazem či nemocí z povolání přinesla novela do jisté míry zásadní změny, pokud jde o úpravu jednorázové náhrady nemajetkové újmy pozůstalých (dříve „jednorázové odškodnění pozůstalých“) a úpravu náhrady přiměřených nákladů spojených s pohřbem, kdy došlo k odstranění zákonem přesně vyčíslených minimálních výší těchto náhrad a navázání výše náhrad na částku průměrné mzdy v národním hospodářství zjištěné za první až třetí čtvrtletí kalendářního roku předcházejícího kalendářnímu roku, ve kterém právo na tyto náhrady vzniklo. Na základě zmíněné novely byl do zákoníku práce rovněž zakotven institut jednorázové náhrady nemajetkové újmy při zvlášť závažném ublížení na zdraví zaměstnance.

Zásadní rozdíly mezi pracovněprávní a občanskoprávní úpravou však stále přetrvávají. Z hlediska rozsáhlosti tohoto tématu byla pro účely tohoto textu vybrána problematika komparace dílčích nároků2) náhrady újmy na zdraví, a to náhrady bolesti a ztížení společenského uplatnění.

Publikace Náhrada újmy vzniklé pracovním úrazem či nemocí z povolání

Komparace úpravy náhrady bolesti a ztížení společenského uplatnění

Náhrada bolesti a ztížení společenského uplatnění byla před 1. 1. 2014 řešena shodně jak v pracovněprávních předpisech, tak v předpisech občanskoprávních, a to odkazem na vyhlášku Ministerstva zdravotnictví a Ministerstva práce a sociálních věcí č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále jen „náhradová vyhláška“).

Náhradová vyhláška, založená na etiologickém přístupu3) zohledňujícím příčiny bolesti a ztížení společenského uplatnění, obsahovala bodový systém hodnocení újmy na zdraví. Tento systém byl založen na bodové klasifikaci bolestivých stavů při poškození jednotlivých orgánů či částí těla.

V náhradové vyhlášce bylo obsaženo jak bodové hodnocení bolesti, tak i sazby bodového hodnocení za ztížení společenského uplatnění. Náhrada újmy se určila jako součin bodového ohodnocení újmy a hodnoty jednoho bodu, která byla stanovena částkou 120 Kč. Z formálního hlediska tak náhradová vyhláška představovala „sazebník“ bolesti a ztížení společenského uplatnění 4). Výše hodnoty jednoho bodu nebyla za doby účinnosti náhradové vyhlášky nikdy navýšena.

Ke dni 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti občanský zákoník, byla náhradová vyhláška zrušena s odůvodněním5), že „rozhodnutí jednotlivého právního případu náleží jen soudci a zákonodárná moc, natož moc výkonná nemá v působnosti nařizovat soudu, jak má jednotlivý případ rozhodnout. Soukromý život je nekonečně variabilní a snaha po jeho nivelizaci v záležitostech tak navýsost individuálních, jako jsou bolest, důsledky újmy na zdraví pro další budoucnost postiženého nebo ztráta blízkého člověka, není důvodná“.

Úprava náhrady bolesti a ztížení společenského uplatnění obsažená v náhradové vyhlášce byla dlouhodobě předmětem kritiky, a to zejména z důvodu zjevné a dlouhodobé disproporce mezi základními sazbami odčinění a skutečným rozsahem újmy poškozených, především v typově závažnějších případech6).

Byť lze bodovému systému obsaženému v náhradové vyhlášce jistě mnohé vytknout, nelze přehlédnout, že díky vcelku jasnému systému hodnocení bolesti a ztížení společenského uplatnění se předešlo řadě soudních sporů7).

Základem při odškodňování újmy na zdraví podle občanského zákoníku se tedy stalo ustanovení § 2958 tohoto právního předpisu, které však obsahuje poměrně abstraktní formulaci, že újma poškozeného při ublížení na zdraví má být odčiněna peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy. Dále uvedené ustanovení uvádí, že vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li náhradu újmy určit výše uvedeným způsobem, má být dle občanského zákoníku stanovena podle zásad slušnosti8). Ustanovení § 2957 občanského zákoníku pak stanoví, že způsob a výše přiměřeného zadostiučinění musí být určeny tak, aby byly odčiněny i okolnosti zvláštního zřetele hodné. Okolnostmi hodnými zvláštního zřetele jsou úmyslné způsobení újmy, zvláště pak způsobení újmy s použitím lsti, pohrůžky, zneužitím závislosti poškozeného na škůdci, násobením účinků zásahu jeho uváděním ve veřejnou známost, nebo v důsledku diskriminace poškozeného se zřetelem na jeho pohlaví, zdravotní stav, etnický původ, víru nebo i jiné obdobně závažné důvody. V úvahu se rovněž bere obava poškozeného ze ztráty života nebo vážného poškození zdraví, pokud takovou obavu hrozba nebo jiná příčina vyvolala.

Vzhledem k tomu, že nově tedy neexistovala žádná taxace jednotlivých druhů poškození zdraví, ze které by bylo možné vycházet, nastala po zrušení náhradové vyhlášky poněkud prekérní situace, jak při náhradě újmy na zdraví postupovat a naplnit tak podmínky stanovené občanským zákoníkem, aby mezi náhradami poskytovanými poškozeným v obdobných případech nevznikaly nedůvodné rozdíly a aby byl též naplněn princip legitimního očekávání a právní jistoty zakotvený v ustanovení § 13 občanského zákoníku, které zní: „Každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.“

Dlužno říci, že o potřebě určitých konkrétnějších pravidel pro určení náhrady újmy na zdraví zřejmě věděl i zákonodárce, neboť důvodová zpráva9) k občanskému zákoníku rovněž uvádí, že „pociťují-li někteří představitelé soudní moci potřebu tabulek, vzorců nebo klíčů speciálně pro tyto účely, nic nebrání tomu, aby se soudní praxe sama shodla na zásadách, podle nichž bude postupováno“.

Metodika k náhradě nemajetkové újmy na zdraví

Aby se tedy předešlo nedůvodným rozdílům v rámci soudního rozhodování ve sporech o náhradu bolesti a ztížení společenského uplatnění, doporučilo Občanskoprávní a obchodněprávní kolegium Nejvyššího soudu užívat při aplikaci ustanovení § 2958 občanského zákoníku Metodiku k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 občanského zákoníku)10) (dále jen „metodika“), která byla vypracována zástupci Nejvyššího soudu ve spolupráci se Společností medicínského práva, zástupci pojistitelů a dalších právnických a lékařských profesí.

metodika se sestává ze čtyř částí. Část první nazvaná „Preambule“ obsahuje zejména základní východiska, druhá část nazvaná „Přehled bolesti“ obsahuje sazby bodového hodnocení bolesti, třetí část „Aktivity a participace“ se týká hodnocení ztížení společenského uplatnění a čtvrtá „Technická část“ obsahuje informace ohledně tvorby posudků a kvalifikace znalců.

Při určování náhrady za bolest metodika rovněž vychází z bodového systému založeného na etiologickém přístupu uvedeného v náhradové vyhlášce, který byl podroben revizi, přičemž byly na základě odborných diskuzí nastaveny pozměněné proporce mezi jednotlivými bolestivými stavy.

Hodnota bodu je však variabilní, neboť je určena jako 1 % hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za kalendářní rok předcházející roku, v němž vznikla bolest. Oproti dosavadní právní úpravě tak dochází k pravidelné valorizaci hodnoty jednoho bodu.

Zachování bodového hodnocení bolesti se však stalo terčem kritiky ze strany Ústavního soudu11), který se k úpravě obsažené v Metodice vyjádřil takto: „…z hlediska ochrany ústavnosti může být problematické i omezené bodové hodnocení podle metodiky Nejvyššího soudu, neboť při o odčinění újmy pojmově nelze rozhodovat na základě určitých tabulkově předvídaných bodových počtů, nýbrž výhradně vycházeje z dokazování a s náležitým zřetelem k okolnostem konkrétní věci, což dal ostatně s účinností od 1. 1. 2014 jasně najevo i zákonodárce.“

V oblasti náhrady za ztížení společenského uplatnění pak metodika uvedený systém bodového hodnocení zcela opustila. Byl vytvořen zcela nový systém, který má vedle odborného lékařského hodnocení újmy zohlednit i rozsah omezení poškozeného z pohledu všech myslitelných stránek lidského života a jehož výsledkem má být stanovení procentního vyjádření rozsahu omezení poškozeného v dalším životě. Metodika přitom vychází z Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví vypracované Světovou zdravotnickou organizací. Princip výpočtu náhrady újmy vychází z pomyslné hodnoty zmařeného lidského života při 100% vyřazení ze všech sfér společenského zapojení (plná ztráta kognitivních a pohybových funkcí, spojená s plnou ztrátou sebeobsluhy a jakéhokoliv zapojení se do společenských aktivit), která byla stanovena na 400násobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za kalendářní rok předcházející roku, v němž se ustálil zdravotní stav poškozeného12). Dle vodítek uvedených v Metodice je nadto soudům doporučováno, aby případná zvýšená kompenzace z důvodů zvláštního zřetele hodných13) nepřesáhla dvojnásobek základní výchozí částky.

Posouzení bolesti a ztížení společenského uplatnění dle metodiky je prováděno v rámci znaleckého posudku, k jehož vypracování je odborně způsobilý znalec z oboru zdravotnictví, odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví (resp. odvětví hodnocení míry bolesti a funkčních schopností při újmách na zdraví14)), aniž by byla vyžadována jeho odbornost odpovídající danému postižení; tento znalec však musí učinit své závěry o stupni obtíží poškozeného s oporou o diagnózu a zjištění příslušného odborníka15).

Způsob výpočtu jak náhrady bolesti, tak náhrady ztížení společenského uplatnění nastíněný v metodice se stal předmětem řady odborných diskuzí, často velmi kritických16). Jak bylo naznačeno výše, metodika je kritizována též ze strany Ústavního soudu, byť tento v zásadě připouští použitelnost metodiky jako určitého východiska pro odčinění újmy17): „Přijetím soukromoprávní úpravy účinné od 1. 1. 2014 zákonodárce projevil snahu (s níž se Ústavní soud zcela ztotožňuje) oprostit soudní rozhodování od předem daných algoritmů, tabulek, násobků či jiných výpočtů – tak, aby nezávislý soudce v konkrétní souzené kauze při rozhodnutí pečlivě a s citem pro věc zhodnotil její individuální okolnosti, provedené důkazy podle zásady volného hodnocení (§ 132 o. s. ř.) a ‚neopisoval metodiky‘ či nedoplňoval předem dané veličiny do stanovených ‚šablon‘. Ze soudního rozhodování se nesmí stát mechanická činnost, musí zůstat činností jedinečnou a nezávislou. S ohledem na výše uvedené bude Ústavní soud i v budoucnu (stejně jako dosud) kritický ke snahám unifikovat soudní rozhodování o výši odčinění imateriální újmy – v této souvislosti lze spatřovat prostor pro jeho případný kasační zásah. Z právě uvedeného plyne, že pracují-li obecné soudy s ‚metodikou‘ Nejvyššího soudu (jdoucí do jisté míry proti záměru zákonodárce vyjádřeném v novém občanském zákoníku) jako s pouhým základem pro výpočet odčinění imateriální újmy – vodítkem, od kterého se ‚odrazí‘ – a zvažují-li pečlivě, zda konkrétní případ neodůvodňuje odchylku od základu (ať již směrem nahoru, nebo i dolů, neboť obojí je možné), přičemž svá rozhodnutí řádně odůvodní – srozumitelně vyloží, jak se vymezená kritéria promítají do kontextu souzené věci – pak dostojí ústavněprávním požadavkům na spravedlivé rozhodnutí ve věci a neposkytují Ústavnímu soudu důvod k zásahu do jejich nezávislé rozhodovací činnosti.“

Vývoj v pracovním právu po zrušení náhradové vyhlášky

Zrušení náhradové vyhlášky způsobilo velké nejasnosti též v oblasti náhrady újmy vzniklé pracovním úrazem či nemocí z povolání, neboť tento prováděcí právní předpis byl rovněž podkladem pro hodnocení bolesti a náhrady za ztížení společenského uplatnění v oblasti pracovněprávní. Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 30. 9. 2015 totiž v ustanovení § 372 odst. 2 stanovil, že Ministerstvo zdravotnictví České republiky stanoví v dohodě s Ministerstvem práce a sociálních věcí České republiky vyhláškou výši, do které je možné poskytnout náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění a určování výše náhrady v jednotlivých případech, přičemž touto vyhláškou byla právě náhradová vyhláška.

Za účelem řešení nastalé situace bylo vydáno Společné stanovisko Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky a Ministerstva zdravotnictví České republiky k postupu při odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku. Uvedené stanovisko s odkazem na ustanovení § 394 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 30. 9. 201518) stanovilo, že při odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání se bude nadále postupovat dle zrušené náhradové vyhlášky.

Postup odčinění nemajetkové újmy dle podzákonného právního předpisu zrušeného zákonem, tedy právní normou schválenou řádným legislativní procesem, lze stěží považovat za ústavně konformní19). Dlužno však říci, že obdobně je postupováno například v případech zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, kdy zákoník práce v ustanovení § 365 odst. 1 odkazuje na zrušené ustanovení § 205d zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění zákona č. 231/1992 Sb., zákona č. 74/1994 Sb. a zákona č. 220/2000 Sb. Nicméně dle názoru autorek nelze stavět uvedené případy do stejné roviny, když zákoník práce de facto „oživuje“ jím samým derogované ustanovení předchozího pracovněprávního kodexu. náhradová vyhláška však byla zrušena jiným, nadto pozdějším, zákonem, a její další užití bylo proto minimálně velmi sporné.

Aplikace zrušené náhradové vyhlášky však byla v praxi respektována20) a aprobována též Nejvyšším soudem21): „Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že při stanovení náhrady za bolest způsobenou zaměstnanci pracovním úrazem (nemocí z povolání), ke kterému došlo poté, co dne 1. 1. 2014 nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se až do 30. 9. 2015 postupuje (s výjimkou případů, na které se vztahuje ustanovení § 10 nařízení vlády č. 276/2015 Sb.) podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění vyhlášky č. 50/2003 Sb. Uvedené rozhodnutí též zdůrazňuje komplexnost pracovněprávní úpravy náhrady újmy na zdraví v zákoníku práce a vylučuje subsidiární užití úpravy občanskoprávní.

Odborná veřejnost zastávající názor, že dle náhradové vyhlášky bylo možné postupovat i po jejím zrušení ze strany občanského zákoníku pak také argumentovala tím, že zrušení náhradové vyhlášky provedené na základě ustanovení § 3080 bodu 237 občanského zákoníku je třeba interpretovat v souladu s ustanovením § 3029 odst. 2 občanského zákoníku22) tak, že jestliže by měl zákonodárce v úmyslu zrušit náhradovou vyhlášku i ve vztahu k odčinění újmy způsobené pracovními úrazy či nemocemi z povolání, pak by tak musel učinit expressis verbis (výslovně) v zákoně č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva23).

V této souvislosti však nelze nepoznamenat, že ustanovení § 3029 odst. 1 občanského zákoníku stanoví, že dovolávají-li se právní předpisy (tedy nikoliv pouze občanský zákoník) ustanovení, která se tímto zákonem zrušují, vstupují na jejich místo jim odpovídající ustanovení občanského zákoníku. Na základě tohoto ustanovení by tak užití zrušené náhradové vyhlášky po 1. 1. 2014 nebylo možné24).

Období od 1. 1. 2014 do 30. 9. 2015 lze z hlediska náhrady újmy na zdraví v českém právním řádu považovat za velmi problematické, neboť v této době byly podkladem pro náhradu bolesti a ztížení společenského uplatnění metodika v oblasti občanskoprávní a náhradová vyhláška v oblasti pracovněprávní a mezi náhradami tak vznikaly velmi markantní rozdíly.

Jako příklad lze uvést výši náhrady za bolest způsobenou vymknutím ramenního kloubu, ke které došlo v roce 2014. Pokud by toto zranění bylo pracovním úrazem, resp. pokud by bylo kompenzováno dle pracovněprávního kodexu, postupovalo by se dle převažujícího názoru odborné veřejnosti při určení náhrady za bolest podle náhradové vyhlášky. V té bylo toto zranění ohodnoceno 30 body25) a základní náhrada bolesti poskytnutá zaměstnanci by tedy jako třicetinásobek hodnoty 1 bodu ve výši 120 Kč činila částku 3 600 Kč. Totéž poškození zdraví přitom metodika hodnotí 50 body26) a základní náhrada bolesti, která by byla poskytnuta poškozenému podle občanského zákoníku, by činila jako padesátinásobek hodnoty 1 bodu ve výši 251,28 Kč27) částku 12 564 Kč. Jedná se tedy o více než trojnásobek částky základní náhrady za vytrpěné bolesti stanovené podle náhradové vyhlášky. O odůvodněnosti tohoto rozdílu vykazujícího rysy depreciace zdraví zaměstnance oproti jiné osobě poškozeného lze přitom zcela pochybovat.

Náhrada nemajetkové újmy poskytovaná dle náhradové vyhlášky se přitom nevztahovala pouze na poškozené – zaměstnance. Často bývá přehlíženo, že postup reparace nemajetkové újmy dle náhradové vyhlášky se vztahoval na řadu dalších subjektů, ať již přímo uvedených v zákoníku práce či jiných, neboť zákoník práce je rovněž v otázce náhrady nemajetkové újmy na zdraví subsidiárním předpisem celé řadě právních norem. Podle náhradové vyhlášky se tedy i po její derogaci ze strany občanského zákoníku postupovalo při relutární restituci nemajetkové újmy vzniklé například také studentům (ust. § 391 ZP), členům jednotek sborů dobrovolných hasičů obce (ust. § 393 ZP), soudcům28), státním zástupcům29) či úředníkům územních samosprávných celků30).

Výše uvedená ne zcela šťastná situace trvala až do 1. 10. 2015, kdy nabyla účinnosti tzv. technická novela31)zákoníku práce, která zrušila ustanovení § 394 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 30. 9. 2015, což znamenalo též definitivní vyloučení aplikace náhradové vyhlášky32). Na základě technické novely bylo dále do pracovněprávního kodexu vloženo ustanovení § 271c, které stanoví, že náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění se poskytuje zaměstnanci jednorázově, a to nejméně ve výši podle nařízení vlády, které stanoví výši náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění odpovídající vzniklé újmě, způsob určování výše náhrady v jednotlivých případech a postupy při vydávání lékařského posudku včetně jeho náležitostí ve vztahu k posuzované činnosti.

Nařízení vlády předvídané ve výše uvedeném ustanovení § 271c zákoníku práce (tj. nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, dále jen „nařízení vlády č. 276/2015 Sb.“) však nabylo účinnosti až 26. 10. 2015 a v období od 1. 10. 2015 do 25. 10. 2015 tak neexistoval žádný právní předpis, na jehož základě by bylo možné náhradu bolesti a ztížení společenského uplatnění v pracovněprávní oblasti určit. S ohledem na deklarovanou samostatnost právních úprav náhrady újmy na zdraví přitom nebylo možné vyplnit tuto mezeru prostou aplikací metodiky.

Zřejmě za účelem alespoň částečné nápravy neuspokoji­vé situace trvající do doby nabytí účinnosti nařízení vlády č. 276/2015 Sb. je v přechodném ustanovení obsaženém v § 10 tohoto právního předpisu uvedeno, že byla-li bolest nebo ztížení společenského uplatnění způsobena přede dnem nabytí účinnosti nařízení vlády č. 276/2015 Sb. a ne­byl-li přede dnem nabytí účinnosti nařízení vlády č. 276/2015 Sb. vydán lékařský posudek k odškodnění bolesti nebo ztí­žení společenského uplatnění, stanoví se náhrada za bolest nebo náhrada za ztížení společenského uplatnění podle tohoto právního předpisu.

Nařízení vlády č. 276/2015 Sb., které má představovat minimální standard odčinění bolesti a ztížení společenského uplatnění, přitom setrvává na systému bodového hodnocení újmy. Oproti Metodice užívané v občanskoprávní oblasti tak nařízení vlády č. 276/2015 Sb. obsahuje nejen bodovou klasifikaci pro posouzení bolesti, ale rovněž bodovou klasifikaci pro posouzení ztížení společenského uplatnění. Hodnota jednoho bodu je v nařízení vlády č. 276/2015 Sb. přitom stanovena fixní částkou ve výši 250 Kč. Jak bylo uvedeno výše, dle metodiky se hodnota jednoho bodu v případě náhrady bolesti pravidelně valorizuje.

Vzhledem k tomu, že hodnota jednoho bodu je v nařízení vlády č. 276/2015 Sb. stanovena fixní částkou, vznikají tak s ohledem na dosavadní hospodářský vývoj mezi náhradami za bolest poskytovanými dle metodiky a dle nařízení vlády č. 276/2015 Sb. stále větší rozdíly – například v případě, že by újma na zdraví vznikla v roce 2022, činila by hodnota jednoho bodu stanoveného metodikou více než 1,5násobek fixní částky stanovené nařízením vlády č. 276/2015 Sb. 33).

Poznámka:

Ke stále více se rozevírajícím nůžkám mezi hodnotou jednoho bodu dle metodiky a hodnotou jednoho bodu dle nařízení vlády č. 276/2015 Sb. se vyjádřil i Ústavní soud, a to takto: „Přitom nelze odhlédnout ani od toho, že postavení poškozených zaměstnanců se bez zásahu normotvůrce neustále zhoršuje již pouhým plynutím času, neboť pěvně fixovaná hodnota bodu v důsledku obecného nárůstu cenové hladiny ztrácí reálnou hodnotu – takto nastavený mechanismus se v inflačním prostředí, kde se ztráty na kupní síle nominálně určené částky každým rokem kumulují, stává více a více nespravedlivým.“ – srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2925/20 ze dne 15. 11. 2021.

Pokud dojde k porovnání náhrady bolesti vzniklé v roce 2022 způsobené výše uvedeným poškozením zdraví spočívajícím ve vymknutí ramenního kloubu, je situace následující. Při posouzení újmy dle občanského zákoníku, resp. tedy metodiky, by poškozenému náležela za vytrpěné bolesti základní náhrada ve výši 18 919,50 Kč, tedy součin 50 bodů34) a částky 378,39 Kč35). Jestliže by se jednalo o následek pracovního úrazu, pak by byl poškozený oprávněn ke kompenzaci stanovené dle nařízení vlády č. 276/2015 Sb., tedy minimálně ve výši 12 500 Kč jako 50násobku36) částky 250 Kč. Základní relutární restituce stanovená dle metodiky by tedy byla téměř o polovinu vyšší než základní částka náhrady vypočtená dle nařízení č. 276/2015 Sb.

Nutno však poukázat na to, že výše stanovená nařízením vlády č. 276/2015 Sb. je koncipována jako minimální a zákoník práce v ustanovení § 271s stanoví, že soud má diskreční pravomoc, aby částku kompenzace vytrpěných bolestí a ztížení společenského uplatnění přiměřeně zvýšil. Pro úplnost je třeba dodat, že výše uvedené ustanovení § 271s zákoníku práce na rozdíl od předchozí právní úpravy již nepodmiňuje navýšení kompenzace ze strany soudu výjimečností případu a skýtá proto pro poškozené domáhající se náhrady nemajetkové újmy dle zákoníku práce naději na možnost získání částky náhrady újmy, která bude spravedlivá a jež může být přiznána ve výši srovnatelné se základní náhradou vypočtenou dle metodiky, či v odůvodněných případech jistě i vyšší.

Cesta ke sjednocení?

Nelze však přehlédnout, že poškození, kterým vznikla újma v důsledku pracovního úrazu či nemoci z povolání, mají snahu domoci se (vyšší) částky náhrady újmy dle občanskoprávních předpisů. Nejvyšší soud se tak například zabýval případem37), kdy se poškozený zaměstnanec domáhal náhrady ztížení společenského uplatnění způsobeného těžkým pracovním úrazem, a to ve výši vyčíslené na základě metodiky. Nejvyšší soud však uzavřel, že právní úprava náhrady nemajetkové újmy obsažená v zákoníku práce je kogentní povahy a nelze se proto od ní odchýlit. Dále uvedl, že „pro určení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění v pracovněprávních vztazích nelze namísto zvláštní právní úpravy obsažené v pracovněprávních předpisech použít právní úpravu náhrady za ztížení společenského uplatnění obsaženou v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku, ani doporučující Metodiku Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 občanského zákoníku), a to ani v případě, že by poškozenému podle nařízení vlády č. 276/2015 Sb. (popřípadě podle vyhlášky č. 440/2001 Sb.) náleželo nižší odškodnění, než které by mu náleželo podle právní úpravy obsažené v občanském zákoníku (podle Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví).“

Výše uvedený závěr Nejvyššího soudu byl však v nedávné době překonán nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2925/20 ze dne 15. 11. 2021. V daném případě se poškozený zaměstnanec rovněž domáhal výrazně vyšší částky náhrady ztížení společenského uplatnění dle metodiky, než mu příslušela dle nařízení vlády č. 276/2015 Sb. Obecné soudy však v návaznosti na výše zmíněnou dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu zaměstnanci vyšší náhradu nepřiznaly.

Ústavní soud případ podrobně posoudil, stejně jako v minulosti velmi kriticky zhodnotil nařízení vlády č. 276/2015 Sb.38) a v odůvodnění zdůraznil zejména princip plné náhrady újmy, který je třeba použít ve vztahu ke všem za kompenzaci odpovědným subjektům (tedy i ve vztahu k zaměstnavateli), princip rovnosti a zásadu zvláštní zákonné ochrany zaměstnance: „Pokud Ústavní soud vezme v potaz princip plného odškodnění za veškeré utrpěné majetkové i nemajetkové újmy v oblasti škod na zdraví, nelze dle jeho názoru objektivně dojít k jakémukoli smysluplnému odůvodnění závěru o tom, že by stěžovatel měl být po právu za ztížení jeho společenského uplatnění, byť jej utrpěl v důsledku pracovního úrazu, kompenzován nižší částkou, než jiná fyzická osoba ve srovnatelném postavení, jejíž nárok by byl posuzován dle občanského zákoníku. V tomto případě šla zvláštní úprava odškodňování pracovních úrazů a způsob jejího výkladu a aplikace takovou měrou k tíži stěžovatele, že Ústavní soud musel zasáhnout. V této rovině se Ústavní soud ztotožnil s hodnocením situace stěžovatelem jako paradoxní: zákonem zvláště chráněná fyzická osoba [viz zejm. § 1a odst. 1 písm. a) zákoníku práce], která koná námezdní práci v závislém postavení v zájmu zaměstnavatele, dle jeho pokynů a v podmínkách jím vytvořených, nemůže být legitimně kompenzována za ztížení společenského uplatnění utrpěného při vykonávané práci nebo v souvislosti s ní v nižší výši oproti praxi založené na obecné právní úpravě. Přestože Ústavní soud plně reflektuje specifika zákoníku práce, resp. pracovního práva celkově, a rozumí i poukazům obecných soudů na komplexnost úpravy odpovědnosti za škodu zaměstnavatele obsažené v zákoníku práce, nemůže být zákonná koncepce objektivní odpovědnosti zaměstnavatele za odškodňování pracovních úrazů v praxi legitimně vyvažována tím, že výše odškodnění bude co do výsledku takto nerovná.“ či: „Uzavřením pracovní smlouvy (nebo dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr) dochází ke vzniku specifického právního vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, který se řídí především zákoníkem práce. Důsledkem této zvláštní úpravy vycházející z principu zvýšené ochrany zaměstnance je také to, že podmínky potřebné ke vzniku povinnosti k náhradě té které újmy mohou být upraveny odchylně od obecné (občanskoprávní) úpravy, stejně tak rozsah náhrady dané újmy. Ve vztahu k projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že například podmínky, za kterých zaměstnavateli vznikne povinnost nahradit újmu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem, jsou velmi široké: v mnohých případech se může jednat o odpovědnost absolutní, kdy se zaměstnavatel nezprostí své odpovědnosti ani poukazem na vyšší moc či úplné zavinění třetí osobou; rovněž požadavek na příčinnou souvislost mezi jednáním zaměstnavatele a vznikem újmy je v pracovněprávních vztazích velmi volný. Pracovním úrazem tak může kupříkladu být i úraz zaměstnance způsobený přírodní katastrofou nebo občanskými nepokoji, pokud v tu dobu zaměstnanec plnil pracovní úkoly. Zaměstnanec je tak v důsledku zvláštní právní úpravy do určité míry v privilegovaném postavení, jelikož mu vzniká právo na náhradu újmy i tehdy, když by mu za srovnatelných okolností při aplikaci obecné občanskoprávní úpravy nesvědčilo (tj. v porovnání s jinými osobami srovnatelně poškozenými za srovnatelných okolností, které ale dle obecné občanskoprávní úpravy nezakládají obdobnou povinnost k náhradě újmy, jako např. u vztahu mezi objednatelem a zhotovitelem). Právě v takových případech je dle názoru Ústavního soudu možné ospravedlnit, že se zaměstnanci dostane odlišného zacházení od obecné občanskoprávní úpravy. Jinak řečeno, občanskoprávní úprava v rozsahu, ve kterém reguluje odškodňování určitého typu újmy, která může vzniknout fyzické osobě, jejíž odškodňování je rovněž (paralelně) regulováno zákoníkem práce pro oblast pracovněprávních vztahů, představuje při požadavcích rovnosti a úplného odškodnění za poškození zdraví minimální standard, který zákoník práce může navýšit, nikoli však snížit – právní postavení zaměstnance může být v tomto ohledu fyzické osobě ku prospěchu, nikoli však k tíži.“

Ústavní soud pak závěrem uvedl, že pokud by poškozenému zaměstnanci při posouzení věci dle občanského zákoníku náleželo odškodnění ztížení společenského uplatnění ve vyšší částce než dle nařízení vlády č. 276/2015 Sb., náleží zaměstnanci odškodnění alespoň na úrovni, které by se mu dostalo v občanskoprávním vztahu za daných okolností. Jinými slovy, pokud by zaměstnanci příslušel nárok na odškodnění dle občanského zákoníku, musí mu být poskytnuto minimálně na úrovni, která je poskytována dle občanskoprávních předpisů.

Uvedené rozhodnutí neznamená, že by zaměstnanci, který utrpěl pracovní úraz, vždy náleželo odškodnění ztížení společenského uplatnění ve výši určené na základě metodiky. K výši odškodnění náležející dle občanskoprávních předpisů by zaměstnanec byl oprávněn pouze v takovém případě, pokud by se zaměstnanec mohl nároku domáhat též dle občanského zákoníku, tedy pokud by byly splněny všechny předpoklady náhrady újmy stanovené občanským zákoníkem.

Připomeňme, že výchozím modelem odpovědnosti v občanském zákoníku je odpovědnost subjektivní, tedy odpovědnost za zavinění, v zákonem stanovených případech však může škůdce dle občanského zákoníku odpovídat též bez zřetele na zavinění, srov. ust. § 2895 OZ, například při provozu dopravních prostředků (§ 2927 a násl. OZ) nebo při zvlášť nebezpečném provozu (§ 2925 OZ). Zaměstnanci by tak například náležel nárok na odškodnění ztížení společenského uplatnění též dle občanského zákoníku, pokud by zaměstnavatel pracovní úraz zavinil, nebo pokud by zaměstnanec utrpěl pracovní úraz při řízení vozidla, jehož provozovatelem je zaměstnavatel, a to z důvodu selhání brzd tohoto vozidla.

V případech, kdy by zaměstnanci nárok na odškodnění dle občanského zákoníku nepříslušel, se bude výše náhrady ztížení společenského uplatnění stanovovat dle pracovněprávních předpisů, tedy dle nařízení vlády č. 276/2015 Sb.

Uvedené rozhodnutí Ústavního soudu lze považovat za přelomové, otevírající zaměstnancům možnost domoci se spravedlivější náhrady újmy způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání. Byť je tedy třeba uvedené rozhodnutí hodnotit velmi kladně, nelze jej nicméně považovat za uspokojivé a konečné řešení dvoukolejnosti právní úpravy náhrady újmy na zdraví dle pracovněprávních a občanskoprávních předpisů či za její sjednocení.

Nelze přehlédnout, že v praxi budou na zaměstnance kladeny zvýšené nároky, když bude nutné, aby tvrdil a prokázal, že by mu náleželo odškodnění též dle občanského zákoníku, a to například také doložením znaleckého posudku dle metodiky, jehož vyhotovení bude rovněž spojeno s určitými časovými a finančními náklady. Nutné je zohlednit také fakt, že většině zaměstnanců nebude uvedené rozhodnutí známo a budou se tedy i nadále domáhat svých nároků na ztížení společenského uplatnění ve výši dle nařízení vlády č. 276/2015 Sb. Vhodné by proto bylo sjednotit pravidla týkající se druhů náhrad újmy na legislativní úrovni.

Pokud jde o sjednocování rozdílů mezi náhradou újmy na zdraví dle zákoníku práce a občanského zákoníku v rámci soudního rozhodování, nejedná se nutně o úlohu soudů nejvyšších. Za jednu z dalších vlaštovek sjednocování rozdílného přístupu k náhradě újmy na zdraví v českém právním řádu lze považovat též například rozsudek Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 7 C 14/2016 ze dne 14. 6. 2016. Uvedené rozhodnutí se sice týkalo rozdílné úpravy reflexní nemajetkové újmy pozůstalých, nikoliv náhrady bolesti a ztížení společenského uplatnění, nicméně z následujících úvah soudu je jistě možné učinit též obecné závěry, jak k rozdílnosti právních úprav přistupovat: „Ustanovení § 378 odst. 1 zákoníku práce, v rozhodném znění ke dni 30. 9. 2015, zakotvovalo právo pozůstalého rodiče na jednorázové odškodnění za úmrtí zemřelého zaměstnance v částce nejméně 240.000,- Kč. Částka jednorázového odškodnění pozůstalého tedy podle pracovněprávní úpravy mohla být i vyšší než 240.000,- Kč. Primárním zájmem zákonodárce v rámci právní úpravy občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., který byl ke dni smrtelného pracovního úrazu syna žalobce účinný, bylo odstranit paušální zákonné náhrady podle § 444 odst. 3 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., aby bylo v diskreci rozhodujícího soudce, jakou částku prizmatem principu proporcionality stanoví například pozůstalému rodiči jako jednorázové odškodnění za úmrtí syna. Žalobce nárok uplatnil podle § 2959 o. z. z titulu náhrady za duševní útrapy. Občanský zákoník č. 89/2012 Sb. byl v době úmrtí zaměstnance (syna žalobce) platným a účinným právním předpisem, se subsidiární aplikovatelností pro pracovněprávní vztahy. Mimoto platí, že právní řád, založený na principech jednoty, racionality a obsahové bezrozpornosti, je spojen s imperativem shodného náhledu na srovnatelné právní instituty, byť upravené v rozdílných právních předpisech či dokonce odvětvích. Tak je nutno vykládat i institut náhrady škody na zdraví. Odchylný výklad tohoto institutu v právu občanském a pracovním postrádá opodstatnění (viz nález Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. IV. ÚS 444/11). Musí se tedy vycházet z právní úpravy, která naplní legitimní očekávání žalobce ve spravedlivou náhradu nemajetkové újmy. Nárok žalobce na jednorázové odškodnění jako pozůstalého rodiče bylo proto nutno posuzovat podle § 2959 o. z. jako nárok na náhradu za duševní útrapy způsobené rodiči zemřelého zaměstnance žalované. Náhrada za duševní útrapy slouží k jednorázovému odškodnění duševního strádání otce zemřelého poškozeného, plynoucího z rodinného vztahu s úzkou vazbou a s intenzivními citovými pouty. Z tohoto titulu však nemohou být nahrazovány případné nároky pozůstalého majetkové povahy, například na poskytování výživy nebo financování provozu domácnosti.“

V této souvislosti rovněž nelze nezdůraznit již výše nastíněnou konstantní judikaturu Ústavního soudu39) zastávající zásadu jednotnosti a bezrozpornosti právního řádu: „Právní řád, založený na principech jednoty, racionality a vnitřní obsahové bezrozpornosti, s sebou nutně přináší imperativ stejného náhledu na srovnatelné právní instituty, byť upravené v rozdílných právních předpisech či dokonce odvětvích.“

K rozdílnosti výkladu institutu náhrady újmy na zdraví v zákoníku práce a občanském zákoníku se přitom Ústavní soud již vyjádřil například takto40): „…při interpretaci zákoníku práce a jeho ustanovení o náhradě škody nelze pominout ani obecné principy a pravidla upravující základy právní odpovědnosti, která pokládají základ soukromého práva. Pokud by byly tyto obecné principy a pojmy pominuty, interpretace jednotlivých ustanovení zákoníku práce by často nemohla vést k racionálnímu závěru a ve své podstatě by popřela též samotný pojem právního řádu jako uspořádaného systému právních norem, systému uspořádaného mimo jiné právními principy, pojmoslovím a hodnotami sdílenými v rámci relevantní právní komunity.“, či následovně41): „Jestliže zásada jednotnosti a bezrozpornosti právního řádu zapovídá odlišný přístup k obdobným právním institutům v jednotlivých právních odvětvích, odlišný výklad institutu náhrady škody na zdraví v právu občanském a pracovním postrádá své opodstatnění. V obou případech se jedná o institut upravený odvětvím soukromého práva, přičemž individuální pracovní právo, tj. právo upravující právní vztahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, vzešlo z lůna práva občanského a má také k tomuto právnímu odvětví nepochybně nejblíže (Bělina, M. a kol. Pracovní právo, 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, str. 5). Ačkoli pracovní právo obzvláště zdůrazňuje svou ochrannou funkci, protože historicky vzniklo za účelem ochrany slabší smluvní strany pomocí omezení smluvní volnosti zaměstnavatele jakožto strany silnější, není důvodu přistupovat jinak k obdobnému institutu upravenému občanským právem a poskytovat nižší stupeň ochrany jenom proto, že občanské právo ochrannou funkci výslovně neplní, resp. spíše zvýrazňuje příbuzné zásady prevence a zásady neminem laedere (nikoho nepoškozovat), které sledují obdobný cíl. V obou případech o ochranu žádá jedinec, který při vedení soukromého života sledujícího dosažení osobních cílů a dosažení pro něj žádoucích statků byl dotčen na své tělesné integritě protiprávním jednáním jiného.“

S ohledem na výše uvedené je tedy zřejmé, že odlišné pojetí náhrady újmy na zdraví v zákoníku práce a občanském zákoníku není ústavně konformní.

Pod prizmatem zásad demokratického právního státu by však bylo nesprávné spoléhat se při procesu sjednocování existujících značných rozdílů právní úpravy náhrady újmy na zdraví pouze na moc soudní. Oprávnění by neměli být nuceni k tomu, aby se s každým svým nárokem obraceli na moc soudní, když takový postup je v rozporu s premisou zastávanou také ze strany Ústavního soudu42), že „normální je nesoudit se“. Nejsprávnějším postupem v této věci je dozajista změna a sjednocení právní úpravy na základě řádného legislativního procesu.

Související dokumenty

Související pracovní situace

Náhrada mzdy při překážkách v práci na straně zaměstnance
Mzda a náhrada mzdy za práci ve svátek
Doba strávená na pracovní cestě jinak než plněním pracovních úkolů
Mzda a náhrada mzdy za práci ve svátek
Náhrada mzdy při překážkách v práci na straně zaměstnance
Přestěhování
Prostoj
Úmrtí blízké osoby
Vlastní svatba
Redukovaný průměrný výdělek pro náhradu mzdy při DPN
Výše náhrady mzdy při DPN a její snížení
Jiné překážky v práci na straně zaměstnavatele
Doba strávená na pracovní cestě jinak než plněním pracovních úkolů

Související články

Jak správně vyplňovat záznam o úrazu
Kazuistiky pracovních úrazů a nehod vzniklých při výkonu práce - XXXIII. Poškození zdraví hosta při obědě v hotelové restauraci
Kazuistiky pracovních úrazů a nehod vzniklých při výkonu práce - XXXII. Pád dítěte z nezajištěného ochozu v nákupním centru
Změny v posuzování bolestného a ztížení společenského uplatnění
Náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění v komparaci pracovněprávní a občanskoprávní úpravy
Valorizace průměrných výdělků pro účely rent z důvodu pracovních úrazů nebo nemocí z povolání a některé související otázky
Povinnosti při pracovních úrazech a nemocech z povolání
Vyšší náhrady za pracovní úrazy a nemoci z povolání od 1. 6. 2022
Odpovědnost zaměstnavatele za újmu způsobenou zaměstnanci pracovním úrazem či nemocí z povolání
Valorizace náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v roce 2020
Odškodnění pracovního úrazu nebo nemoci z povolání
Problémy mzdové účetní v otázkách a odpovědích
Průměrná mzda zvyšuje v roce 2023 náhrady za pracovní úrazy
Průměrný výdělek pro náhradu škody za pracovní úrazy a nemoci z povolání
Náhrada škody i bez záznamu o pracovním úrazu
Vybrané poznatky z oblasti zaměstnávání cizinců
Pracovní úrazy ve zvláštních případech
S autem do zaměstnání a na pracovní cesty
Lehkomyslné jednání zaměstnance a odpovědnost zaměstnavatele za újmu
Ohlášení pracovního úrazu OIP
Vyjádření k problematice pracovních úrazů a jejich odškodňování
Pracovní úrazovosti specifických ohrožených skupin zaměstnanců v ČR

Související otázky a odpovědi

Posouzení příčinné souvislosti s pracovním úrazem
Odškodnění pracovního úřazu bez pracovní neschopnosti
Pracovní úraz ve státní správě, bolestné a ztížení spol. uplatnění
Zdanění náhrad při pracovním úrazu
Pracovní úraz
Odmítnutí vyplnit formulář Hodnocení bolestného
Ztráta na výdělku při pracovním úrazu
Pracovní úraz
Krácení bolestného
Pracovní úraz v době služební cesty
Pracovní úraz
Úraz na pracovišti
Ohlášení pracovního úrazu OIP
Rozhodné období u odškodnění pracovních úrazů
Krácení dovolené, pracovní úraz
Odškodnění pracovního úrazu
Náhrada za pracovní úraz
Odškodnění zaměstnanců po zaviněné dopravní nehodě
Pracovní úraz
Náhrada za ztrátu na výdělku a srážky ze mzdy