Odškodnění pracovního úrazu nebo nemoci z povolání

Poškozený, tedy zaměstnanec, kterému v důsledku utrpění pracovního úrazu nebo zjištění nemoci z povolání vznikl nárok na poskytnutí náhrad škody a nemajetkové újmy, své nároky vznáší vůči svému zaměstnavateli, resp. vůči zaměstnavateli, u kterého naposledy pracoval za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen.

V případě, že je více odpovědných subjektů, např. při dopravní nehodě na pracovní cestě, může si poškozený místo zaměstnavatele vybrat jiný odpovědný subjekt, např. řidiče motorového vozidla, jenž dopravní nehodu způsobil. Zvolit však může pouze jednoho (zvolí-li řidiče, měl by o tom zaměstnavatele informovat). Dále bude postupovat podle zvolené varianty, to znamená, že náhrady bude vymáhat podle zákoníku práce (po zaměstnavateli) nebo podle občanského zákoníku (po řidiči). To je však výjimečný případ. My se budeme věnovat postupu podle zákoníku práce.

Zaměstnavatel je povinen zaměstnanci nahradit škodu, tedy újmu na jmění, nebo nemajetkovou újmu (újmu, která neznamená přímou ztrátu na majetku) vzniklou pracovním úrazem, jestliže vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v souvislosti s ním. V případě přiznání nemoci z povolání je povinen uhradit odpovídající újmu v případě, že zaměstnanec naposledy před jejím zjištěním pracoval u zaměstnavatele za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen. Jako nemoc z povolání se odškodňuje i nemoc, která vznikla před jejím zařazením do seznamu nemocí z povolání (nařízení vlády č. 290/1995 Sb.), a to od jejího zařazení do seznamu a za dobu nejvýše tří let před jejím zařazením do seznamu.

Zproštění povinnosti poskytnutí náhrad

Výjimku tvoří případy, kdy se zaměstnavatel v souladu s ustanovením § 270 odst. 1 zákoníku práce, ve znění novely č. 205/2015 Sb., zprostí zcela své povinnosti zaměstnanci nahradit vzniklou škodu nebo nemajetkovou újmu. Může se jednat pouze o tyto případy:

• postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění BOZP, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány,
• ke škodě či nemajetkové újmě došlo v důsledku opilosti postiženého zaměstnance nebo v důsledku zneužití jiných návykových látek a zaměstnavatel jim nemohl zabránit

a v obou případech tyto skutečnosti byly jedinou příčinou škody nebo nemajetkové újmy. V těchto případech nevzniká poškozenému žádný nárok na náhradu jemu vzniklých škod nebo nemajetkové újmy.

Nárok na částečnou náhradu škody nebo nemajetkové újmy vzniklých v důsledku pracovního úrazu vzniká poškozenému zaměstnanci v případech, kdy se zaměstnavatel v souladu s ustanovením § 270 odst. 2 zákoníku práce, ve znění zákona č. 205/2015 Sb., zprostí své povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zčásti. Jedná se o případy, kdy:

• se zaměstnavatel může zprostit své povinnosti zcela, avšak tyto skutečnosti nebyly jedinou příčinou vzniku škody nebo nemajetkové újmy,
• si zaměstnanec počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování tak, že je zřejmé, že ačkoliv neporušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění BOZP, jednal lehkomyslně, přestože si musel vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem být vědom, že si může způsobit újmu na zdraví (za lehkomyslné jednání není možné považovat běžnou neopatrnost a jednání vyplývající z rizika práce).

Zprostí-li se zaměstnavatel své povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zčásti, je povinen určit část, kterou nese zaměstnanec, podle míry jeho zavinění (výši této míry je vhodné stanovit komisí, nikoliv jednotlivcem). V případě částečného zproštění z důvodu lehkomyslného jednání je povinen uhradit alespoň jednu třetinu škody a/nebo nemajetkové újmy.

Zaměstnavatel se však nemůže zprostit povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu v případě, že k pracovnímu úrazu došlo při odvrácení škody hrozící zaměstnavateli nebo nebezpečí přímo hrozící životu nebo zdraví, pokud zaměstnanec tento stav úmyslně nevyvolal.

Kdy náhrady náleží

V ostatních případech, tedy vyjma výše uvedených, je zaměstnavatel povinen postiženému zaměstnanci vzniklou škodu nebo nemajetkovou újmu, která mu vznikla v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání v souladu s ustanovením § 269 zákoníku práce, ve znění zákona č. 205/2015 Sb., uhradit v plné výši.

Zaměstnavatel je povinen nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu, která zaměstnanci vznikla v důsledku pracovního úrazu i v případě dočasného převedení zaměstnance s jeho souhlasem k jiné firmě nebo společnosti, pokud došlo k pracovnímu úrazu zaměstnance u firmy nebo společnosti, ke které byl zaměstnanec dočasně převeden.

Také za pracovní úrazy, které si nevyžádaly dočasnou pracovní neschopnost zaměstnance nebo jen do tří kalendářních dnů, tedy nepodléhají sepsání záznamu o úrazu, a zaměstnavatel se nemůže zprostit své povinnosti nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu, musí být náhrada vzniklé škody nebo nemajetkové újmy poskytnuta. Stejně to platí pro pracovní úrazy, ke kterým došlo pro plnění pracovních úkolů.

Zaměstnanci, který utrpěl ostatní pracovní úraz (ne smrtelný), nebo mu byla přiznána nemoc z povolání, náleží ze zákona (§ 271a až § 271f zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů) náhrada jemu vzniklé škody nebo nemajetkové újmy v rozsahu, v jakém je ji zaměstnavatel povinen nahradit (odpovědnost zaměstnavatele za odškodnění pracovního úrazu nebo nemoci z povolání je objektivní, tedy není vyžadováno zavinění z jeho strany).

Jaké se poskytují náhrady

U nemocí z povolání a pracovních úrazů, které neskončily smrtí, se poskytují náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity, za bolest a ztížení společenského uplatnění, za účelně vynaložené náklady spojené s léčením a za věcnou škodu.

Od 1. ledna 2021 je zaměstnavatel též povinen uhradit jednorázovou náhradu újmy při zvlášť závažném ublížení na zdraví zaměstnance (§ 271f zákoníku práce). Ta přísluší manželovi, partnerovi, dítěti a rodiči, jakož i dalším osobám v poměru rodinném nebo obdobném, které újmu zaměstnance pociťují jako vlastní újmu.

Výší náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti za prvních čtrnáct dní je rozdíl mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a plnou výší náhrady mzdy nebo platu, případně odměny z dohody. Pro určení výše průměrného výdělku musí být zvoleno pro zaměstnance výhodnější rozhodné období – viz § 271m odst. 1 zákoníku práce (nutno provést dva výpočty). Hodiny odpracované v první den neschopnosti se odečítají od zameškaných dnů. Státem placené svátky se započtou do zameškané doby. Výše náhrady od 15. do 380. dne dočasné pracovní neschopnosti se stanovuje rozdílem mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a plnou výší nemocenského. Náhrada se poskytuje do doby ukončení dočasné pracovní neschopnosti nebo do doby, než zaměstnanec onemocní jiným onemocněním (dočasná pracovní neschopnost pokračuje, ale z jiného důvodu).

Při dlouhodobé dočasné pracovní neschopnosti musí být náhrada za ztrátu na výdělku vyplácena měsíčně (o potvrzení výše vyplacené nemocenské na správě sociálního zabezpečení žádá zaměstnavatel), pokud nebyl dohodnut jiný způsob výplaty, například formou měsíční zálohy (§ 271m zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů). Náhrada náleží nejen při první, ale i při každé další dočasné pracovní neschopnosti vzniklé z důvodu tohoto pracovního úrazu nebo nemoci z povolání. Při výpočtu náhrady se vychází z průměrného výdělku před vznikem další dočasné pracovní neschopnosti.

Dále poškozenému náleží náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity. Ta mu přísluší ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu, a to nejdéle do konce měsíce, ve kterém zaměstnanec dovršil 65 let, nebo do data přiznání starobního důchodu z důchodového pojištění (podrobnější informace naleznete v § 271b zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů).

Výši náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění stanovuje ošetřující lékař počtem bodů v lékařském posudku. V současné době se za každý bod vyplácí jednorázově náhrada ve výši 250 Kč. Od této částky se lze odchýlit ve prospěch poškozeného. I když se jedná o postup v souladu s ustanovením zákoníku práce, doporučuji předem konzultovat s pojišťovnou, u které je zaměstnavatel pojištěn pro případ své odpovědnosti za pracovní úraz nebo nemoc z povolání, a případně jako argument využít výpočet podle občanského zákoníku – viz dále. Hodnocení ztížení společenského uplatnění se provádí zpravidla až rok po poškození zdraví, když je zřejmé, že jde o trvalé poškození zdraví.

Náhrada škody za bolest přísluší i u úrazů, které nepodléhají sepsání záznamu o úrazu, včetně tzv. drobných úrazů (poranění). Například náhrada za bolest u oděrek povrchních i hlubokých (do ztráty kůže) do 10 cm² – 2 body, tedy 500 Kč, nebo u rány povrchní a 1 cm (kůže) – 2 body, tedy opět 500 Kč.

Blíže problematiku náhrad za bolest a ztížení společenského uplatnění, včetně definování těchto pojmů, řeší nařízení vlády č. 276/2015 Sb. Při poskytování náhrady bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, jejíž nárok vznikl v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, musí být postupováno podle uvedeného nařízení vlády, nikoliv podle ustanovení § 2958 občanského zákoníku, tedy nikoliv na základě výpočtu podle Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví. Výpočet podle metodiky, pokud bude vyšší než výpočet podle zákoníku práce, je možné využít k podepření argumentu na poskytnutí vyšší částky poškozenému podle zákoníku práce při jednání s pojišťovnou.

Za účelně vynaložené náklady spojené s léčením, za které se též poskytuje náhrada, jsou například považovány doplatek cen léků, příspěvek na stravu. Také se jedná o platbu za lékařský posudek o hodnocení bolesti nebo ztížení společenského uplatnění. Přísluší tomu, kdo je vynaložil.

Další náhradou, kterou je zaměstnavatel povinen uhradit, je náhrada za věcnou škodu. Může se jednat například o náhradu soukromého mobilu rozbitého v důsledku úrazu, hodinek nebo poškozeného soukromého oděvu (roztržené dámské punčochy v důsledku pádu po zakopnutí na schodišti apod.). Také se může jednat o náklady na zajištění pomoci v domácnosti v době dočasné pracovní neschopnosti v důsledku pracovního úrazu.

Při určení výše škody na věci se vychází z obvyklé ceny v době poškození a zohlední se, co poškozený musí k obnovení nebo nahrazení funkce věci účelně vynaložit (zaměstnavatel neodpovídá za škodu na dopravním prostředku, nářadí, zařízení a předmětech zaměstnance potřebných k výkonu práce, které použil bez jeho souhlasu).

Náhrady za smrtelný pracovní úraz

Jestliže zaměstnanec následkem pracovního úrazu zemřel, a to i kdykoliv později (na následek pracovního úrazu), je jeho zaměstnavatel povinen poskytnout pozůstalým nebo osobám, jež vynaložily náklady, které jsou uvedeny pod písmeny a) nebo b):

• náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s jeho léčením,
• náhradu přiměřených nákladů spojených s pohřbem (od přiměřených nákladů se odečte pohřebné):
  • výdaje účtované za pohřeb,
  • hřbitovní poplatky,
  • cestovní výlohy,
  • výdaje na zřízení pomníku nebo desky (nově od 1. 1. 2021 do výše nejméně jedenapůlnásobku průměrné mzdy v národním hospodářství; její výši vyhlásí MPSV; podrobněji § 271g zákoníku práce)
  • výdaje na úpravu pomníku nebo desky,
  • jedna třetina obvyklých výdajů na smuteční ošacení osobám blízkým.
• náhradu nákladů na výživu pozůstalých, kterým zemřelý výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat, a to do doby, do které by tuto povinnost měl, nejdéle však do konce kalendářního měsíce, ve kterém by zemřelý zaměstnanec dosáhl 65 let věku; výši této náhrady stanoví § 271h zákoníku práce, 50 % průměrného výdělku zaměstnance, pokud se jedná o jednu osobu, a 80 %, pokud se jedná o více osob; od této částky se odečte důchod přiznaný z důvodu smrti zaměstnance (pokud nebyl dohodnut jiný způsob výplaty, musí se vyplácet pravidelně jednou měsíčně),
• jednorázová náhrada nemajetkové újmy pozůstalých – manžel či manželka nebo partner a dítě (nově již nejen nezaopatřené) – každému nejméně (též nově)ve výši dvacetinásobku průměrné mzdy v národním hospodářství vyhlášeném MPSV (je-li vyplacena oběma rodičům, vyplácí se každému polovina),
• náhradu věcné škody – ta přísluší dědicům zaměstnance (zaměstnavatel neodpovídá za škodu na dopravním prostředku, nářadí, zařízení a předmětech zaměstnance potřebných k výkonu práce, které použil bez jeho souhlasu).

Od 1. ledna 2021 přísluší jednorázová náhrada vzniklé nemajetkové újmy i dalším osobám v poměru rodinném nebo obdobném, které újmu zaměstnance pociťují jako vlastní újmu.

Náhrady ve zvláštních případech

U zaměstnance, který byl v době utrpění pracovního úrazu nebo zjištění nemoci z povolání v několika pracovních poměrech nebo byl též činný na základě dohody o pracovní činnosti, se při stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku vychází z průměrných výdělků dosahovaných ve všech těchto základních pracovněprávních vztazích, a to po dobu, po kterou by mohly trvat (§ 271o zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů).

Má-li postižený zaměstnanec sjednán pracovní poměr nebo dohodu o práci na dobu určitou, přísluší mu náhrada za ztrátu na výdělku jen do doby, kdy měl tento základní pracovněprávní vztah skončit. Po této době přísluší pouze v případě, jestliže je možné podle okolností předpokládat, že postižený zaměstnanec by byl i nadále zaměstnán.

U nemocí z povolání může v některých případech dojít ke vzniku nároku na náhradu škody, která při vzniku pracovního úrazu není běžná (i když není vyloučená). Jedná se například o náhradu zvýšených nákladů na dietu (například po prodělané infekční žloutence, jež byla uznána za nemoc z povolání) nebo výpomoc v domácnosti, například mytí oken nebo praní a žehlení prádla, které z důvodu nemoci z povolání, případně i pracovního úrazu, poškozený nemůže vykonávat (náklady doložené účetními doklady). I v případě náhrad zvýšených nákladů na dietu má být postupováno individuálně, nikoliv paušálně.

Jde-li o náhradu škody nebo nemajetkové újmy při nemoci z povolání, má zaměstnavatel, který ji nahradil, právo na náhradu vůči všem zaměstnavatelům, u nichž postižený zaměstnanec pracoval za podmínek, za nichž vznikla nemoc z povolání, kterou byl postižen, a to v rozsahu odpovídající době, po kterou u těchto zaměstnavatelů pracoval za uvedených podmínek (§ 271n odst. 1 zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů).

Způsob a výši náhrady škody nebo nemajetkové újmy je podle zákoníku práce zaměstnavatel povinen projednat bez zbytečného odkladu s odborovou organizací a s poškozeným zaměstnancem (§ 271r zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů).

Zákonné pojištění zaměstnavatele

Každý zaměstnavatel, který zaměstnává alespoň jednoho zaměstnance (v pracovním poměru, na dohodu o provedení práce nebo na dohodu o pracovní činnosti), vyjma organizačních složek státu, je povinen platit pojistné pro případ své odpovědnosti za pracovní úraz nebo nemoc z povolání (jedná se o zákonné pojištění, které vzniká ze zákona bez uzavření pojistné smlouvy) Generali České pojišťovně, a. s. (jen ten, jenž u ní měl sjednáno toto pojištění k 31. 12. 1992), nebo Kooperativě pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group (stále platný § 205d zákona č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Pojistné je povinen platit čtvrtletně (§ 12 vyhlášky MF č. 125/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) minimálně ve výši 100 Kč (i v případě, že má pouze zaměstnance na dohodu o práci, u něhož měsíční odměna nepřesáhne 10 000 Kč; počet zaměstnaných zaměstnanců na dohodu o práci do výše odměny do 10 000 Kč nemá na výši pojistného vliv – nejsou pojištěni zaměstnanci, ale zaměstnavatel).

Pojišťovna má právo na náhradu vůči zaměstnavateli až do výše poskytnutého plnění, způsobí-li zaměstnavatel nebo jeho zaměstnanec škodu úmyslně, pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky nebo došlo-li k zvláště závažnému porušení předpisů o BOZP a pokud toto porušení bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody, nebo došlo-li ke škodě v přímé souvislosti s výkonem činnosti provozované neoprávněně (§ 10 vyhlášky MF č. 125/1993 Sb.).

Pojišťovna nehradí škodu, kterou se zaměstnavatel zavázal hradit nad rámec stanovený právními předpisy – § 4 vyhlášky MF č. 125/1993 Sb. (zaměstnavatel je povinen v řízení o náhradě škody respektovat pokyny pojišťovny, zejména bez souhlasu pojišťovny se nezavazovat k náhradě promlčené pohledávky a nepřistoupit bez souhlasu pojišťovny na uzavření soudního smíru – § 8 uvedené vyhlášky). Pojišťovna je oprávněna si ověřit údaje týkající se pojistného i údaje nezbytné pro vyřizování pojistné události. Zaměstnavatel je povinen pojišťovně toto ověření umožnit (§ 14 uvedené vyhlášky).

Vypořádání náhrad

V případě, že byl úraz způsoben jinou osobou, zasílá se jí upozorňující dopis se sdělením, že vyplacení náhrady škody a nemajetkové újmy vzniklých v důsledku pracovního úrazu bylo postoupeno pojišťovně, která na ní případně bude vzniklou škodu vymáhat (zaměstnavatel je v případě, že pojišťovna nahradila škodu, povinen zabezpečit přechod práva zaměstnavatele na náhradu vůči tomu, kdo škodu způsobil, na pojišťovnu; při porušení této povinnosti je pojišťovna oprávněna na zaměstnavateli požadovat náhradu až do výše vyplaceného plnění). Tedy pokud zaměstnavatel refundoval náhradu u pojišťovny a ona refundaci provedla, je povinen zabezpečit přechod zmíněného práva na pojišťovnu.

Kopie upozorňujícího dopisu se přikládá spolu s doklady o výši náhrad (posudek o bolestném, případně o ztížení společenského uplatnění a výpočtu ostatních položek, doklady o platbách – za posudek o bolestném, za léky atd.) a s dokladem o zaplacení pojistného za kalendářní čtvrtletí, ve kterém došlo k pojistné události (výpis z účtu), k výtisku záznamu o úrazu (jedná-li se o pracovní úraz, kdy se záznam o úrazu nesepisuje, zasílá se kopie záznamu z knihy úrazů), který se zasílá pojišťovně, u níž je zaměstnavatel pojištěn pro případ odpovědnosti za pracovní úraz nebo nemoc z povolání za účelem refundace zaměstnavatelem vyplacených náhrad škod. V průvodním dopise je nezbytné uvést IČO firmy nebo společnosti, její číslo účtu a název peněžního ústavu, kam má být refundovaná částka poukázána.

Zaměstnavatel může zvolit i jiný postup. Shromáždí všechny podklady pro výpočet náhrad, vypočte je a vše zašle své pojišťovně, která provede výplatu náhrad přímo poškozenému zaměstnanci. V tomto případě je nutné pojišťovně poskytnout číslo účtu zaměstnance. Tento způsob však není pro zaměstnance vhodný, neboť v případě, že mu pojišťovna uhradí ztrátu na výdělku, bude muset podat daňové přiznání za rok, v kterém úhradu obdržel (pojišťovna odečítá zálohovou daň). Zaměstnavateli eliminuje nebezpečí, že pojišťovna něco neproplatí. Vzhledem k tomu, že za výplatu náhrady je odpovědný zaměstnavatel, měl by ji provést a následně u pojišťovny refundovat.

Jiná škoda nebo nemajetková újma na zdraví zaměstnance

Zaměstnance nemusí postihnout jen pracovní úraz nebo nemoc z povolání. Může dojít k jiné škodě nebo nemajetkové újmě na jeho zdraví. Po kontaktu s hadry znečištěnými zbytky hydraulického oleje mu může například vzniknout kožní vyrážka. Toto poškození zdraví nenaplňuje definici pracovního úrazu ani nemoci z povolání. Přesto však je zaměstnavatel povinen postiženému zaměstnanci poskytnout náhradu, pokud se v souladu se zákoníkem práce (§ 270) nezprostí své povinnosti. Zákoník práce stanovuje, že jde-li o jinou škodu nebo nemajetkovou újmu na zdraví než z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, platí pro způsob a rozsah její náhrady ustanovení o pracovních úrazech (§ 271n odst. 2, zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů).