Koncem roku je pravidlem, že vychází ve Sbírce zákonů tzv. valorizační nařízení vlády o úpravě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a o úpravě náhrady nákladů na výživu pozůstalých podle pracovněprávních předpisů. Nejinak tomu bylo i letos.
Dne 6. prosince 2019 bylo ve Sbírce zákonů publikováno nařízení vlády č. 321/2019 Sb., o úpravě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a o úpravě náhrady nákladů na výživu pozůstalých podle pracovněprávních předpisů (nařízení o úpravě náhrady). Toto nařízení vlády nabývá účinnosti 1. ledna 2020.
Nařízení vlády, kterým se upravovala náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, se vydávala již za platnosti starého zákoníku práce, první bylo vydáno dokonce již v r. 1976. V roce 1996 bylo zavedeno pravidlo, podle kterého se prováděla společná pravidelná valorizace náhrady škody na zdraví v oblasti pracovněprávní i v oblasti občanskoprávní. Nařízení vlády v letech 1996 až 2013 vydávalo tedy MPSV společně s Ministerstvem spravedlnosti.
V roce 2014 nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a ten zrušil pravidelnou občanskoprávní valorizaci náhrad za škodu na zdraví, resp. újmy na zdraví. Z toho důvodu nyní od r. 2014 MPSV vydává pouze nařízení vlády o úpravě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a o úpravě náhrady nákladů na výživu pozůstalých pouze podle pracovněprávních předpisů (nařízení o úpravě náhrady).
Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti
Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle § 271b ZP (v praxi také zvaná renta) ne zcela přesně vyjadřuje situace, kdy se tato škoda poskytuje. Jsou to totiž veškeré případy, kdy zaměstnanec v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání musel změnit zaměstnání nebo zkrátit svůj pracovní úvazek a v důsledku toho došlo k poklesu jeho výdělku, tedy vznikla mu škoda. Vzniku této škody nakonec nemusí přímo bezprostředně ani předcházet pracovní neschopnost, např. u nemoci z povolání, kdy se poškozený léčí ambulantně a jeho zdravotní stav graduje až k okamžiku, kdy je neschopen nadále vykonávat stávající práci a musí změnit zaměstnání. Zákonodárce ale chtěl názvem odlišit tento druh škody od předchozí škody způsobené ztrátou na výdělku po dobu pracovní neschopnosti.
Podstata náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vychází z právní úpravy obsažené ve starém zákoníku práce a spočívá v tom, že se porovnává průměrný výdělek poškozeného zaměstnance před vznikem škody s výdělkem dosahovaným po skončení pracovní neschopnosti (při převedení na jinou práci, změně pracovního úvazku nebo jiné změně pracovního poměru v důsledku pracovního úrazu) při započtení invalidního důchodu. Při stanovení této náhrady jsou možné tři varianty výpočtu (v níže uvedených bodech PMV je průměrný měsíční výdělek, ID invalidní důchod a V výdělek poškozeného po skončení pracovní neschopnosti):
- případ, kdy se od průměrného výdělku před vznikem škody odečítá invalidní důchod III. stupně (dříve plný ID), neboť poškozený již více nepracuje, rovnice výpočtu NŠ = PMV – ID III. stupně
- případ, kdy se od průměrného výdělku před vznikem škody odečítá invalidní důchod I. nebo II. stupně spolu s výdělkem dosahovaným po úrazu, neboť poškozenému byl přiznán pouze invalidní důchod I. či II. stupně (dříve ČID), rovnice výpočtu NŠ = PMV – (ID I. nebo II. stupně) + V
- případ, kdy se poškozenému od průměrného výdělku před vznikem škody odečítá výdělek dosahovaný po úrazu, resp. po přiznání choroby z povolání, neboť dotyčnému nebyl přiznán ani plný, ani částečný invalidní důchod, rovnice výpočtu NŠ = PMV – V.
Průměrný měsíční výdělek totiž nemusí být vždy shodný s průměrným výdělkem před vznikem pracovní neschopnosti následkem úrazu nebo nemoci z povolání. Platí obecné pravidlo, že se průměrný výdělek zjišťuje z průměrného výdělku předchozího kalendářního čtvrtletí a pouze v případě, kdy je to pro zaměstnance výhodnější se stanoví z průměrného výdělku předchozího kalendářního roku (§ 271m ZP). Často proto v praxi dojde k tomu, že zaměstnanec utrpí úraz a je mu vypočítán určitý průměrný výdělek, který je rozhodný po celou dobu jeho pracovní neschopnosti, a když po půl roce či roce je mu přiznáván invalidní důchod III. stupně, musí se stanovit nový průměrný výdělek, průměrný výdělek odpovídající rozhodnému období, tj. přecházejícímu kalendářnímu čtvrtletí nebo předchozímu kalendářnímu roku před vznikem této škody. V případě, že dotyčný zaměstnanec v předchozím kalendářním čtvrtletí nebyl zaměstnán, musí se mu stanovit tzv. pravděpodobný výdělek. To je důsledek pravidla, podle kterého se náhrada škody musí stanovit ne k okamžiku škodní události (vlastního úrazu apod.), ale zásadně k okamžiku vzniku škody.
Obecně platí, že při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti se nepřihlíží ke zvýšení invalidního důchodu pro bezmocnost, ke snížení tohoto důchodu podle právních předpisů o sociálním zabezpečení ani k výdělku zaměstnance, kterého dosáhl zvýšeným pracovním úsilím. Pod zvýšeným pracovním úsilím rozumíme výkon další práce (např. práce přesčas nebo uzavření dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr). Snížení invalidního důchodu podle zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, přichází v úvahu jen ojediněle, jedná se o snížení důchodu pro souběh s důchodem pozůstalostním (vdovským nebo vdoveckým). Tam pak platí pravidlo, že vyšší důchod se vyplácí plný (tedy základní i procentní výměra) a z nižšího důchodu se vyplácí polovina procentní výměry.
Náhrada za ztrátu na výdělku vypočtená podle výše uvedených rovnic přísluší zaměstnanci i při pracovní neschopnosti z jiného důvodu, než je původní pracovní úraz. V praxi to znamená, že v případě, kdy zaměstnanec onemocní např. chřipkou, bude nadále dostávat náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Do rovnice výpočtu se však v tomto případě dosazuje za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání výdělek, z něhož se stanoví výše nemocenského. Pokud by dotyčný postižený onemocněl z důvodů souvisejících s pracovním úrazem a musel např. podstoupit další operaci, pak by vzniklo nové právo na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti.
Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity přísluší i zaměstnanci, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání; za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se považuje výdělek ve výši minimální mzdy. Pobíral-li zaměstnanec předtím, než se stal uchazečem o zaměstnání, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, přísluší mu tato náhrada v takové výši, ve které mu na ni vzniklo právo za trvání pracovního poměru. Tyto zásady jsou odrazem dvou judikátů, které ještě za platnosti starého zákoníku práce řešily zákonem neupravenou otázku náhrady za ztrátu na výdělku v případě skončení pracovního poměru z organizačních důvodů, kdy postižený zaměstnanec je veden jako uchazeč o zaměstnání a pobírá podporu v nezaměstnanosti. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podporu v nezaměstnanosti nelze obecně považovat za výdělek po pracovním úrazu, protože plní zcela jinou funkci.
Zaměstnanci, který bez vážných důvodů odmítne nastoupit práci, která mu byla zajištěna, přísluší náhrada za ztrátu na výdělku pouze ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a průměrným výdělkem, kterého mohl za zprostředkovanou práci dosáhnout. Zaměstnavatel zaměstnanci neuhradí škodu do výše částky, kterou si zaměstnanec bez vážných důvodů opomenul vydělat.
Náhrada nákladů na výživu pozůstalých
Návod, jak postupovat při stanovení výše náhrady za ztrátu na výživu pozůstalých, dává § 271h nyní platného znění zákoníku práce. Po dobu platnosti starého zákoníku práce na rozdíl od právní úpravy náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nedávalo ustanovení pojednávající o náhradě na výživu pozůstalých bližší návod, jak postupovat při vlastním výpočtu této náhrady. Praxe totiž vždy vycházela z judikatury soudů a soudy původně při výpočtu částek příslušejících jednotlivým pozůstalým, používaly v různém čase různé metody výpočtu. Tak tomu bylo zhruba do roku 2000.
V roce 1999 zasáhl do teorie pracovního práva i praxe soudů Ústavní soud nálezem publikovaným pod č. 192/1999 Sb., v kterém deklaroval – jak zdůraznil – ústavně konformní interpretaci § 202 odst. 2 starého ZP o valorizaci náhrad a dospěl k závěru, že existuje propojení § 195 (náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti) a § 199 odst. 2 starého ZP (náhrada na výživu pozůstalých). Ústavní soud dospěl k závěru, že valorizace náhrady za ztrátu na výdělku má za následek i valorizaci náhrady nákladů na výživu pozůstalých. Podle výše citovaného nálezu Ústavního soudu je evidentní korelativní souvztažnost mezi náhradou za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a náhradou nákladů na výživu pozůstalých. V základu obou těchto práv je vazba na pracovní poměr a v jeho rámci na vzniklý pracovní úraz či nemoc z povolání, jež má za následek pokles výdělku zaměstnance, postihující samotného postiženého nebo v případě jeho smrti pozůstalé, odkázané na něj výživou. Právo na náhradu nákladů na výživu pozůstalých je tudíž odvozeno od stejné škodní události, jaká opravňuje k uplatnění práva na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti práce.
Na tento nález Ústavního soudu navázal Nejvyšší soud v judikátu 21 Cdo 239/2000. Tato judikatura vedla k závěru, že pro výpočet průměrného výdělku zaměstnance před smrtí platí stejný postup jako při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti nebo náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Okamžik smrti zemřelého je tedy okamžikem vzniku škody – okamžikem, od kterého vzniká pozůstalým právo na náhradu nákladů na výživu pozůstalých.
Následně se pak Nejvyšší soud v rozsudku Jc 212/2002 21 Cdo 773/2002 zabýval i otázkou, z jakého průměrného výdělku je třeba vycházet za situace, kdy zaměstnanec zemře na následky pracovního úrazu nebo nemoci z povolání v době, kdy pobírá náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Pro ten případ judikoval, že se musí vycházet z průměrného výdělku (byť již předtím několikrát valorizovaného), do kterého je poskytována náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti.
V návaznosti na to vše pak ještě za účinnosti starého zákoníku práce došlo na základě poslaneckého návrhu (bezesporu vedeného snahou uvést v život výše citovaný nález ÚS) vzneseného při projednávání tzv. druhé euronovely starého zákoníku práce (provedené zákonem č. 46/2004 Sb.) ke změně tehdejšího § 202 odst. 2 starého ZP, kde na konci textu byla vložena věta „to se vztahuje i na náhradu na výživu pozůstalých“ a v r. 2005 byla provedena i první valorizace těchto náhrad.
Nyní platný § 271h plně reflektuje konstantní judikaturu a v odstavci 2 stanoví, že náhrada nákladů na výživu pozůstalých přísluší pozůstalým ve výši 50 % průměrného výdělku zaměstnance zjištěného před jeho smrtí, pokud výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat jedné osobě, a 80 % tohoto průměrného výdělku, pokud výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat více osobám. Od částek připadajících na jednotlivé pozůstalé se odečte důchod přiznaný pozůstalým z důvodu smrti zaměstnance. K případnému výdělku pozůstalých se nepřihlíží. Tato zásada asi nepůsobí v praxi výkladové problémy. V okamžiku, kdy zjistíme, kolik je pozůstalých, zjistíme i, jakou část průměrného výdělku zemřelého můžeme rozdělit pro účely náhrady nákladů na výživu pozůstalých. V případě, že pozůstalou bude jen jedna osoba (např. manžel nebo dítě), pak mu přísluší 50 % průměrného výdělku zemřelého. V případě, že pozůstalých bude více (např. manželka a dítě nebo manželka a dvě děti), pak jim bude příslušet 80 % průměrného výdělku.
Je třeba si ale uvědomit, že náhrada nákladů na výživu pozůstalých nepřísluší pouze manželovi a dětem, ale může příslušet i jiným pozůstalým, a zde může hrozit střet zájmů, např. v případě, kdy pozůstalý měl z prvního manželství nezletilé děti, ke kterým plnil vyživovací povinnost, a žil ve společné domácnosti s družkou a jejím dítětem, kterým také poskytoval výživu. Zatím ale takový případ nebyl řešen soudní cestou.
K historii valorizace
Jak jsme si zdůraznili výše, průměrný výdělek rozhodný pro výpočet náhrady škody se zjišťuje vždy k určitému momentu – k okamžiku vzniku škody. K tomuto datu se vypočte průměrný výdělek a tento pak platí bez ohledu na to, zda se náhrada za ztrátu na výdělku poskytuje dotyčnému poškozenému rok nebo třicet let. Proto, aby reálná hodnota poskytované náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v průběhu let neklesala, vložil zákonodárce do ustanovení § 271u odst. 2 ZP zmocnění pro vládu, aby vzhledem ke změnám, které nastaly ve vývoji mzdové úrovně, upravila podmínky, výši a způsob náhrady za ztrátu na výdělku příslušející zaměstnancům po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání. Toto ustanovení bývá v praxi nazýváno valorizačním opatřením, neboť na jeho základě vláda upravuje – valorizuje průměrný výdělek rozhodný pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v souvislosti s vývojem mezd.
Jak vyplývá přímo i ze samotného textu ustanovení § 271u odst. 2 ZP, jedná se o úpravu průměrného výdělku rozhodného pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve smyslu ustanovení § 271b ZP a průměrného výdělku rozhodného pro výpočet náhrady nákladů na výživu pozůstalých podle ustanovení § 271h ZP. K dnešnímu dni bylo vydáno na základě citovaného ustanovení § 271h odst. 2 ZP a jeho předchůdců celkem 26 valorizačních předpisů a jeden zákon.
Prvních šest valorizačních předpisů (do roku 1995) se zabývalo pouze náhradou za ztrátu na výdělku podle zákoníku práce. Valorizační předpisy pro náhradu za ztrátu na výdělku podle občanského zákoníku byly vydávány zcela samostatně. Počínaje nařízením vlády č. 298/1996 Sb. byla zavedena praxe provádět pracovněprávní i občanskoprávní valorizaci v jednom předpise, takže vláda prováděla úpravu náhrady za ztrátu na výdělku podle § 202 odst. 2 starého ZP a podle § 447 odst. 3 tehdy platného OZ.
První tři valorizační předpisy dokonce vycházely z principu, že valorizovaly vždy původní výdělek rozhodný pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku v okamžiku jeho vzniku, tj. v okamžiku vzniku škody. Nařízení vlády č. 191/1993 Sb. zavedlo nový systém, že se valorizuje již výše průměrného výdělku předchozími předpisy valorizovaná a že umožňuje valorizaci i v těch případech, kdy předtím náhrada za ztrátu na výdělku nepříslušela v důsledku uplatnění limitů průměrného výdělku.
Nařízení vlády č. 263/1994 Sb., č. 291/1995 Sb., č. 298/1996 Sb., a č. 318/1997 Sb. spojoval též jeden zajímavý moment – princip tzv. oddělené valorizace pro průměrný výdělek rozhodný pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku stanovený před 1. 1. 1993. Tato nařízení vlády měla také valorizaci omezenou stanovenými minimálními a maximálními hranicemi. Až nařízení vlády č. 320/1998 Sb. opustilo tuto nezvyklou praxi a navrátilo se k úmyslu zákonodárce – odškodňovat náhradu za ztrátu na výdělku v plné výši bez jakýchkoliv limitů.
Od roku 1994 byl také zaveden systém, že se valorizační předpisy vydávaly s účinností k 1. prosinci kalendářního roku. V roce 2002 však valorizační předpis k 1. prosinci vydán nebyl, a byl vydán až na počátku roku 2003 s účinností k 1. lednu 2003. Tím se zavedlo, že valorizace náhrady škody se provádí ke stejnému datu, jako probíhají valorizace důchodů, tedy k 1. lednu.
Nakonec od nařízení vlády č. 67/2005 Sb. se valorizuje také průměrný výdělek rozhodný pro výpočet náhrady nákladů na výživu pozůstalých. Posledním společným valorizačním předpisem pro pracovněprávní i občanskoprávní náhrady bylo nařízení vlády č. 439/2013 Sb., o úpravě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, o úpravě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě a o úpravě náhrady nákladů na výživu pozůstalých (úprava náhrady).
Jak jsme uvedli výše, nový občanský zákoník tuto pravidelnou valorizaci náhrad za škodu na zdraví, resp. újmy na zdraví v občanskoprávních vztazích zrušil.
Do současné doby bylo tedy vydáno již 26 nařízení vlády a 1 zákon, na základě kterých došlo ke zvýšení průměrného výdělku a tím i náhrad poškozeným a pozůstalým. Výjimku tvořil rok 2009, kdy nedošlo ke zvýšení důchodů pro rok 2010, a proto nedošlo ani pro tento rok ke zvýšení předmětných náhrad. Naposledy byla úprava náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a náhrady nákladů na výživu pozůstalých provedena nařízením vlády č. 321/2018 Sb.
Valorizace v r. 2020
Jak jsme avizovali úvodem, k datu 1. ledna 2020 nabylo účinnosti nařízení vlády č. 321/2019 Sb., o úpravě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a o úpravě náhrady nákladů na výživu pozůstalých podle pracovněprávních předpisů (nařízení o úpravě náhrady).
Nařízení vlády je vydáváno v souladu se zmocněním § 271u odst. 2 ZP a s usnesením vlády č. 302 z roku 2005. Podle tohoto zmocnění je vláda, vzhledem ke změnám, které nastaly ve vývoji mzdové úrovně a životních nákladů, povinna upravit nařízením podmínky, výši a způsob náhrady za ztrátu na výdělku, která přísluší zaměstnancům z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání. Totéž platí i pro náhradu nákladů na výživu pozůstalých.
Do roku 2005 se zvýšení uvedených náhrad provádělo v zásadě tak, že se o stanovená procenta zvyšoval průměrný výdělek před vznikem škody rozhodný pro výpočet předmětné náhrady v závislosti na růstu průměrné mzdy v národním hospodářství. Zvýšení podle tohoto principu však nebylo objektivní, neboť se do růstu průměrné mzdy zahrnovaly i mzdy a platy vysokopříjmových kategorií zaměstnanců, ačkoliv mzdy a platy zaměstnanců v kategoriích, ve kterých dochází k největšímu počtu pracovních úrazů, takového zvýšení nedosahovaly. V roce 2005 bylo proto vydáno usnesení vlády č. 302, kterým bylo uloženo zpracovávat a předkládat vládě v dalších obdobích návrhy nařízení vlády tak, aby ke zvýšení náhrad docházelo ve stejné výši a ve stejných termínech jako u procentní výměry důchodů podle zákona o důchodovém pojištění. Důvodem byla skutečnost, že na základě principu výpočtu výše uvedených náhrad (každé zvýšení invalidního a pozůstalostního důchodu nebo výdělku poškozeného zaměstnance má za následek snížení poskytované náhrady) na rozdíl od ostatních poživatelů invalidních důchodů a pracujících občanů k reálnému zvýšení pobíraných částek u poškozených a pozůstalých, kteří pobírají náhrady podle pracovněprávních předpisů, může dojít pouze v případě, že je jim na základě nařízení vlády zvýšen průměrný výdělek, do kterého jsou uvedené náhrady dopláceny.
S účinností od 1. ledna 2020 dochází podle nařízení vlády č. 260/2019 Sb. ke zvýšení procentní výměry důchodů o 5,2 % + 151 Kč. Z toho důvodu bylo stanoveno, aby od stejného data a o uvedené procento a pevnou částku byly zvýšeny průměrné výdělky, do kterých jsou předmětné náhrady poškozeným a pozůstalým dopláceny.
Pokud nárok na náhradu vznikne po 31. prosinci 2019, průměrný výdělek rozhodný pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku a pro výpočet náhrady nákladů na výživu pozůstalých se zvyšovat nebude. K zohlednění zvýšení průměrného výdělku poškozených a pozůstalých, kterým vznikne nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a nárok na náhradu nákladů na výživu pozůstalých v průběhu roku 2020, dojde při dalším zvýšení pro rok 2021.
Zvýšení se provádí i v případě, že náhrada za ztrátu na výdělku poškozeným nepříslušela v důsledku zvýšení invalidního důchodu, neboť od 1. 6. 1994 se při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku přihlíží ke všem zvýšením těchto důchodů.
Hospodářský a finanční dopad nové právní úpravy je vázán na to, zda nárok na předmětnou náhradu vznikl před 1. lednem 1993, nebo po tomto datu. Do 31. prosince 1992 totiž hradil náhradu škody poškozenému zaměstnanci v zásadě zaměstnavatel bez toho, že by mu byla ze zákona tato náhrada refundována ze zákonného pojištění. Proto důsledek provedené právní úpravy ponesou samy ty subjekty (zaměstnavatelé), které náhradu vyplácejí.
Od 1. ledna 1993 však, jak známo, bylo zavedeno zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, podle něhož každý zaměstnavatel odvádí buď České pojišťovně, a. s., nebo Kooperativě, pojišťovně, a. s., pojistné, a v případě, že je zaměstnavatel povinen poskytovat náhradu škody, pak mu výši škody, kterou poskytl poškozenému zaměstnanci nebo pozůstalému, příslušná pojišťovna refunduje. Proto v převážné většině případů, kdy náhrady vyplácí Kooperativa, a. s., nebo Česká pojišťovna, a. s., nebude s provedením přepočtu vyplácené náhrady problém, přepočet provede sama pojišťovna.
Podle MPSV se zvýšení uvedených náhrad pozitivně dotkne osob se zdravotním postižením, které v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání pobírají některý z invalidních důchodů, nebo pozůstalých, kteří pobírají pozůstalostní důchod z důvodu smrti zaměstnance na následky pracovního úrazu nebo nemoci z povolání. Kdyby totiž ke zvýšení průměrného výdělku, do kterého jsou jim výše uvedené náhrady poskytovány, nedošlo, nedošlo by u nich ani ke zvýšení reálně pobíraných částek, a to na rozdíl od poživatelů důchodů z obecných příčin, u nichž podle nařízení vlády č. 260/2019 Sb. ke zvýšení důchodů, a tedy i reálně pobíraných částek dojde. Důvodem je skutečnost, že výpočet výše uvedených náhrad je takový, že o částku, o kterou se zvýší invalidní důchod, se sníží poskytovaná náhrada.
V neposlední řadě bude mít zvýšení náhrad pozitivní sociální dopad, nejen na samotné poškozené, u kterých dojde ke zvýšení fakticky pobírané částky, ale i na členy jejich rodin, kterým poskytují výživu. Pozitivní dopad bude zřejmý zejména u osob se zdravotním postižením, kterým toto postižení vzniklo v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání a u kterých je v mnoha případech náhrada za ztrátu na výdělku jediným zdrojem příjmu.