Novela zákona o inspekci práce

Obsah novely zákona o inspekci práce nasvědčuje tomu, že má spíše charakter legislativně technické novely, nikoli však všechny změny jsou spjaty se samotnou novelou zákoníku práce. Ostatně jednou z nejvíce viditelných změn, ačkoli má z části jen kosmetický charakter, je uvedení dikce jednotlivých ustanovení zákona o inspekci práce do souladu se zákonem č. 250/2016 Sb., zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přestupkový zákon“). Již na tomto místě je nutné poznamenat, že nedávný nález Ústavního soudu¹⁾ způsobil, že změny v oblasti zániku odpovědnosti za přestupek budou mít významný dopad do samotné odpovědnosti za spáchané přestupky.

První změnou v rámci popisovaného novelizovaného předpisu je změna spočívající ve vypuštění pravomoci Státního úřadu inspekce práce a oblastních inspektorátů práce (dále jen „orgány inspekce práce“) a oprávnění inspektora zakázat či omezit výkon práce přesčas vykonávané podle bývalého ust. § 93a zákoníku práce, které je nyní zakotveno v ust. § 4 odst. 1 písm. k), § 5 odst. 1 písm. m) a § 7 odst. 1 písm. f) bod 2 in fine zákona o inspekci práce. Ustanovení § 93a zákoníku práce sice bylo platnou součástí zákoníku práce až do současné novely, ale jeho aplikace byla možná jen do 31. 12. 2013. Z tohoto důvodu i s tím související pravomoc orgánů inspekce práce byla již po 31. 12. 2013 nadbytečná. „Úprava další dohodnuté práce přesčas byla do zákoníku práce vložena v roce 2008, a to s účinností na přechodné období od 1. října 2008 do 31. 12. 2013. Vychází z článku 22 směrnice 2003/88/ES, o některých aspektech úpravy pracovní doby, který umožňuje tzv. „opt-out“, tedy individuální vyvázání se konkrétního zaměstnance z obvyklých pravidel pracovní doby. Výjimka již nebyla prodloužena, a tak s účinností od 1. 1. 2014 platí i pro zaměstnance ve zdravotnictví stejné limity práce přesčas jako pro ostatní zaměstnance. § 93a není možné nadále používat.“²⁾

Novelou dojde k rozšíření informační povinnosti Státního úřadu inspekce práce zakotvené v ust. § 4 odst. 2 písm. f) zákona o inspekci práce vůči Generálnímu ředitelství úřadu práce ČR o pokutách uložených agenturám práce za porušení povinností stanovených v ust. § 308 a ust. § 309 zákoníku práce. Nově se tato povinnost bude vztahovat i na porušení ust. § 307b zákoníku práce. Jedná se pouze o formální změnu, neboť povinnost oznamovat tyto skutečnosti plyne Státnímu úřadu inspekce práce z obecné oznamovací povinnosti zakotvené v zákoně č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, a to v ust. § 8 odst. 2³⁾. Jak uvedl Nejvyšší správní soud: „Jednou ze základních zásad správního řízení je zásada, zakotvená v rozhodné době ustanovením § 3 odst. 3 starého správního řádu, dle níž je každý správní orgán povinen zabývat se předmětnou věcí svědomitě a odpovědně a použít nejvhodnějších prostředků, které vedou ke správnému vyřízení věci, bez zbytečného zatěžování uživatelů veřejné správy. Pokud se hovoří o nejvhodnějších prostředcích k vyřízení věci, mají se tím samozřejmě na mysli prostředky nejvhodnější pro uživatele veřejné správy, nikoliv pro správní orgán. Nový správní řád obsahuje tento princip v § 4 odst. 1 a § 8, dle nichž je veřejná správa službou veřejnosti, správní orgány jsou povinny koordinovat své postupy a spolupracovat v zájmu naplnění požadavků dobré správy. Nejvyšší správní soud má za to, že uvedená ustanovení odrážejí principy dobré správy, které jsou aplikovatelné jednak v horizontální rovině mezi vykonavateli veřejné správy, jednak ve vertikálním vztahu mezi veřejnou správou a jejími adresáty.“⁴⁾ Dále také vychází z povinnosti vyplývající kontrolnímu orgánu, kterým orgány inspekce práce jsou, z ust. § 25 odst. 4 zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), ve znění zákona 183/2017 Sb.“⁵⁾„Z pohledu odst. 4 je pak možné uvést jako příklad skutečnost, kdy v rámci kontrolní činnosti dojde ke zjištění, že agentura práce porušila svoji povinnost vyplývající ze zákona o zaměstnanosti, když za takové jednání jí nejenom bude uložena pokuta orgány inspekce práce, ale současně zpravidla dojde k odejmutí povolení ke zprostředkování zaměstnání dle ust. § 63 odst. 2 zákona o zaměstnanosti, ke kterému je však oprávněno generální ředitelství Úřadu práce.“⁶⁾

Otázkou samozřejmě zůstává, zda vůbec k takovému hlášení někdy dojde, neboť jak vyplývá z Roční souhrnné zprávy o výsledcích kontrolních akcí provedených inspekcí za rok 2019 Státního úřadu inspekce práce, k žádnému zjištění v této oblasti na úseku agenturního zaměstnávání nedošlo.⁷⁾

Další změnou je vypuštění povinnosti inspektorátu ukotvené v ust. § 5 písm. d) zákona o inspekci práce neprodleně kontrolovat závady, o nichž byl vyrozuměn odborovou organizací podle ust. § 322 odst. 3 zákoníku, neboť ust. § 322 odst. 3 bylo nálezem Ústavního soudu Pl. ÚS 83/06⁸⁾, ze dne 12. 3. 2008, zrušeno jako protiústavní, resp. stalo se obsoletním v důsledku zrušení protiústavního ust. § 322 odst. 2 zákoníku práce. Tento závěr pokládající autoři za správný, kdy takto významné kompetence mohou v právním státě příslušet pouze správním orgánům. Případné úvahy o jejím opětovném zavedení se nejeví jako reálné, když si lze jen obtížně představit ústavně konformní podobu takovéhoto ustanovení. V kontextu kompetence, která byla odborům ponechána, tedy dle současného znění ust. odst. 1 § 322 zákoníku práce v oblasti kontroly nad stavem bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, je vhodné dodat, že není možné přijmout takový výklad, aby jakákoliv odborová organizace prováděla kontrolu v jiném odvětví či u jiného zaměstnavatele. „Jakkoliv tedy bylo odborům toto právo ponecháno, nepovažujeme za opodstatněný (občas tradovaný) výklad, dle kterého je možné, aby jakákoli odborová organizace (bez ohledu na stupeň – „základní“, „svaz“, „konfederace“) prováděla takovou kontrolu, kdykoli, u kteréhokoli zaměstnavatele (např. i u jiného zaměstnavatele, než u kterého působí, a třeba ve zcela odlišném odvětví), tedy nejen u toho, u kterého žádná odborová organizace nepůsobí, ale dokonce i u toho, u kterého působí jiná odborová organizace. Otázku po legitimním rozsahu realizace takového oprávnění je na místě si klást nejen s ohledem na jeho efektivitu a skutečnost, že jeho náklady jsou hrazeny prostřednictvím státního rozpočtu, ale též s ohledem na možné zneužití těchto oprávnění při získávání jinak nedostupných informací v hospodářské soutěži.“⁹⁾

Dílčí úpravou je pak bližší konkretizace další povinnosti Státního úřadu inspekce práce v ust. § 4 odst. 2 písm. i) zákona o inspekci práce. Tato obecně stanovená povinnost informovat na internetových stránkách v českém jazyce a v dalších jazycích nejčastěji používaných dočasně vysílanými zaměstnanci aktuální informace o pracovních podmínkách zaměstnanců vyslaných k výkonu práce v rámci nadnárodního poskytování služeb je podrobněji vymezena odkazem na ust. § 319¹⁰⁾ a dosud nepřijatého ust. § 319a zákoníku práce¹¹⁾. Tato změna, již byla do právního řádu České republiky transponována čl. 1 odst. 2 písm. b) směrnice (EU) 2018/957¹²⁾, si klade za cíl jednoznačně vymezit, jaké informace, o jakých informacích je nutné tuto kategorii zaměstnanců informovat, neboť se jedná o osoby, které jsou na pracovním trhu více zranitelné, resp. klade si za cíl zpřístupnit cizincům relevantní informace o pracovních podmínkách a oni tak mohli např. lépe realizovat svá práva. Důvodová zpráva k tomu uvádí, že se zakotvuje „nový § 319a, zakotvující výslovnou zvýšenou ochranu zaměstnanců, jejichž vyslání podle § 319 odst. 1 přesáhne dobu 12 měsíců (tzv. dlouhodobé vyslání), na tyto zaměstnance se na něho vedle podmínek uvedených v § 319 odst. 1 větě první budou vztahovat i ostatní podmínky pro zaměstnávání zaměstnance v pracovním poměru podle tohoto zákona s výjimkou právní úpravy týkající se vzniku, změny a skončení pracovního poměru, dále možnost prodloužení této doby na 18 měsíců v případě tzv. kvalifikovaného oznámení a konečně sčítání dob vyslání v případě vyslání jiného zaměstnance k nahrazení zaměstnance uvedeného v § 319 odst. 1 zaměstnavatelem.“¹³⁾

V rámci novely dochází k vypuštění právního pojmu správní delikt¹⁴⁾, který se po vstupu zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“) v účinnost dne 1. 7. 2017 stal obsoletním, neboť tento zákon odstranil dlouholeté dělení v rámci správního trestání mezi přestupky, které měli podrobnější právní úpravu ve starém zákoně č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a mezi tzv. jinými správními delikty. „Zákon č. 250/2016 Sb., podřadil pod pojem „přestupek“ vedle dřívějších přestupků i správní delikty právnických osob a podnikajících fyzických osob a nepodnikajících fyzických osob. Podle § 5 tohoto zákona platí, že přestupkem je (kromě dalších podmínek) jen takové jednání, které zákon za přestupek výslovně označí. Naplnění takového formálního znaku navazující na dřívější úpravu (§ 2 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb.) vyžadovalo přejmenovat ty správní delikty, které tak dříve označeny nebyly a nová úprava se na ně měla vztahovat. Tohoto stavu bylo možné dosáhnout v zásadě dvěma způsoby. Ten spolehlivější představovala novelizace několika desítek zákonů, jak ji nakonec téměř na poslední chvíli provedl s účinností k 1. 7. 2017 zákon č. 183/2017 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a zákona o některých přestupcích a kterým kromě tohoto "přejmenování" dosavadních správních deliktů došlo rovněž k uvedení dotčených ustanovení dosavadních zákonů do souladu se zákonem č. 250/2016 Sb., případně k přijetí odchylných úprav v některých zákonech.“¹⁵⁾ Jedná se o změnu ryze formální, neboť po příchodu přestupkového zákona se s těmito správními delikty nakládalo, již jako s přestupky. Tato změna je však dozajista žádoucí s ohledem na větší jazykovou srozumitelnost zákona o inspekci práce.

Tato úprava zákona o inspekci práce byla již navrhována v době příprav zákona o přestupcích, avšak jako součást tehdy navrhované a připravované novely zákoníku práce, když obě novely probíhaly ve stejném čase. Nakonec však novela zákoníku práce, kde byla novela zákona o inspekci práce uvedena pod čl. IX¹⁶⁾, nebyla přijata a vzhledem k dřívějšímu nabytí účinnosti zákona o odpovědnosti za přestupky tak zůstala komentovaná úprava zákona o inspekci práce v nezměněné podobě.

V ust. § 16 odst. 1 zákona o inspekci práce dochází ke změně dikce přestupku na úseku dovolené, kterého se mohou dopustit fyzické osoby jako zaměstnavatelé, když tato změna reaguje na významné změny v oblasti úpravy dovolené v zákoníku práce¹⁷⁾. Rovněž došlo ke změně ust. § 29 odst. 1 zákona o inspekci práce zakotvující obdobný přestupek právnických a podnikajících fyzických osob.

V rámci přestupku fyzických osob na úseku agenturního zaměstnávání v ust. § 20a odst. 1 písm. c) zákona o inspekci práce je doplněn odkaz na nové ust. § 309a zákoníku práce¹⁸⁾, dle kterého uživatel je povinen v dostatečném předstihu informovat agenturu práce, která k němu dočasně přidělila zaměstnance k výkonu práce, o tom, že tohoto zaměstnance vyšle k výkonu práce v rámci nadnárodního poskytování služeb. Ust. § 309a poté pod jednotlivými písmeny poté konkretizuje, o jakých konkrétních skutečnostech je uživatel povinen agenturu práce informovat. Obdobně je poté upraven i přestupek na úseku agenturního zaměstnávání týkající se právnických a podnikajících fyzických osob v ust. § 33a odst. 3 zákona o inspekci práce.

Dochází rovněž k úpravě ust. § 35 zákona o inspekci práce, kdy jsou vypuštěny části, které jsou nyní již upraveny v přestupkovém zákoně a s ohledem na ust. § 112 odst. 1, resp. ust. § 35 odst. 2 a 3 přestupkového zákona se již nepoužívají. Konkrétně se jedná o skutečnost, že na jednání podnikající fyzické osoby se nahlíží jako na jednání právnické osoby a dále o zákaz dvojího trestání. Nadto se nejedná o úpravu, která by byla po věcné stránce od úpravy obsažené v přestupkovém zákoně výrazně rozdílná.

Nejvýznamnější změna je v rámci novely zákona o inspekci práce obsažena poté v Hlavě III, kde dochází k úplnému vypuštění ust. § 36 zákona o inspekci práce bez náhrady¹⁹⁾. Původní záměr zákonodárce, jak bylo výše naznačeno, byl takový, že přijetím přestupkového zákona dojde ke sjednocení roztříštěné právní úpravy, správního trestání, včetně zákona o inspekce práce, a stěžejní instituty (úprava odpovědnosti za přestupek, druhy a ukládání trestů atd.) budou bez ohledu na věcnou oblast shodné. S ohledem na tuto ideu ust. § 112 odst. 2 zákona o přestupcích zakotvovalo přechodné ustanovení, dle kterého se ustanovení dosavadních zákonů o lhůtách pro projednání přestupku nebo jiného správního deliktu, lhůtách pro uložení pokuty za přestupek nebo jiný správní delikt a lhůtách pro zánik odpovědnosti za přestupek nebo jiný správní delikt ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona nepoužili. Zákon o inspekci práce obsahoval své vlastní ustanovení o lhůtách pro projednání přestupků a o zániku odpovědnosti právě v ust. § 36 odst. 2 zákona o inspekci práce, dle kterého odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže o něm správní orgán nezahájil řízení do 1 roku ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 3 let ode dne, kdy byl spáchán, nicméně díky ust. § 112 odst. 2 přestupkového zákona byla úprava obsažená v zákoně o inspekci práce obsoletní. Toto ustanovení zákona o inspekci práce se nadále nevyužívalo a postupovalo se dle ust. § 30 přestupkového zákona, dle kterého a) promlčecí doba činí1 rok, nebo b) 3 roky, jde-li o přestupek, za který zákon stanoví sazbu pokuty, jejíž horní hranice je alespoň 100 000 Kč. Zákon o inspekci práce se liší především tím, že kromě promlčecí doby plynoucí od doby spáchání, která činní 3 roky, stanovuje zánik odpovědnosti za spáchaný přestupek v případě, že jestliže o něm není zahájeno řízení do 1 roku ode dne, kdy se o něm správní orgán dozvěděl. Lze doplnit, že v praxi problematickým bodem této úpravy bylo stanovení počátku, od kterého tato lhůta běží. Dle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu se správní orgán dozví o spáchání přestupku „dnem, kdy soustředí onen okruh poznatků, informací a důkazních prostředků, z nichž lze na spáchání deliktu usoudit. Není rozhodující, zda v tento den již byl zpracován kontrolní protokol, ani zda tyto poznatky byly analyzovány a posouzeny se závěrem, že delikt byl spáchán a kým“.²⁰⁾ Z výše uvedeného je patrné, že otázka, zdali již měl správní orgán dostatek informací pro učinění tohoto závěru, může být poměrně sporná, nicméně by měla být v praxi vykládaná spíše restriktivně ve prospěch kontrolovaných osob, resp. potenciálních účastníků řízení.

Přestupkový zákon byl dále významný tím, že zavedl instituty stavění a přerušení promlčecí doby. Z pohledu praxe orgánů inspekce práce bylo především důležité, že běh promlčecí doby se přerušuje oznámením o zahájení řízení o přestupku a vydáním rozhodnutí, jímž je obviněný uznán vinným.²¹⁾ Nutno poznamenat, že ust. § 112 odst. 2 přestupkového zákona vzbuzovalo od jeho přijetí u odborné veřejnosti rozpaky ve vztahu k jeho souladu s ústavním pořádkem.²²⁾ Důvod je, „že § 112 odst. 2 PřesZ je koncipován tak, že může mít i nepříznivý dopad na osobu, proti níž se řízení vede. K tomu může dojít např. v situaci, kdy promlčecí doba podle dosavadního zákona, jehož ustanovení o promlčecí době se však na základě § 112 odst. 2 PřesZ nepoužije, stanovuje tuto dobu kratší než § 30 PřesZ. Naopak, pokud promlčecí doba je podle nového přestupkového zákona kratší než doba podle dosavadního zákona, odpovědnost za přestupek nezanikne dříve, než by uplynula některá lhůta (doba) podle dosavadních zákonů.“²³⁾. Pro úplnost je vhodné uvést, že ust. § 112 odst. 1 přestupkového zákona mimo jiné stanovilo, že odpovědnost za přestupky a dosavadní jiné správní delikty, s výjimkou disciplinárních deliktů, se posoudí podle dosavadních zákonů, pokud k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti přestupkového zákona a podle přestupkového zákona se posoudí jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Dikce ust. § 112 odst. 1 a 2 přestupkového zákona tak mohla být pro adresáty do určité míry matoucí, neboť druhý odstavec zjevně umožnoval, a dokonce ukládat použít pro pachatele tu méně příznivou úpravu promlčení odpovědnosti za přestupek. Důvodová zpráva k přestupkovému zákonu v tomto ohledu mlčela. Z metodické pomůcky zpracované Ministerstvem vnitra je však patrné, že důvodem byl názor²⁴⁾, že čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod²⁵⁾ (dále jen „Listina“) se nevztahuje na otázky, jak dlouho lze trestné činy stíhat s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 21. prosince 1993, sp. zn. Pl. ÚS 19/93.

Městský soud v Praze navrhnul zrušení tohoto ustanovení právě pro jeho rozpor s čl. 40 odst. 6 Listiny. V rámci řízení před Ústavním soudem vláda argumentovala shodně s výše uvedenými závěry obsaženými v metodické pomůcce. Vypořádání se s nálezem sp. zn. Pl. ÚS 19/93 pak bylo významným prvkem předmětného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/19, ze dne 4. 2. 2020. Ústavní soud se však odmítl pouštět do podrobných zdůvodnění pro odklon od jím vyslovených závěrů, když naopak uvedl, „že neshledal, že by bylo nutno překonávat výše citovaný názor (bod 27.), že čl. 40 odst. 6 věta první Listiny nedopadá na institut promlčení trestní odpovědnosti (nález sp. zn. Pl. ÚS 19/93) a potažmo institut zániku odpovědnosti za přestupek uplynutím zákonem vymezeného časového úseku, neboť tento názor se vztahoval toliko k velmi specifické otázce související s polistopadovým vypořádáním se s minulostí, Ústavní soud jej i dnes považuje za platný, avšak nemající žádné obecné dopady do budoucna.“ Je však dozajista zajímavé, že tento názor nebyl přijat jednomyslně a disentující soudci se s tímto zužujícím výkladem závěrů obsažených v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/93 právě k čl. 40 odst. 6 Listiny neztotožnili. Ústavní soud došel k závěru, že ust. § 112 odst. 2 věta první přestupkového zákona je v rozporu s čl. 40 odst. 6 větou první Listiny, a vyhověl tak návrhu na zrušení její zrušení.

Věcně tento svůj závěr odůvodnil poté, co podrobně vyložil význam pojmu trestnost, že lze „promlčení odpovědnosti za přestupek označit za součást vymezení trestnosti. [...] Zatímco v době vydání nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/93 snad bylo možno označit otázku, zda promlčení trestní odpovědnosti je institutem hmotněprávním či procesněprávním, za předmět sporu trestněprávní nauky (srov. citaci v bodě 27), v současné době lze tuto otázku již považovat za vyřešenou. V české právní nauce se v široké míře prosadil názor, že jde o institut hmotněprávní, byť má procesněprávní důsledky. […] V důsledku změny lhůt pro uložení sankce by tak došlo k zásahu do hmotných práv stěžovatele. Proto má ustanovení právě citované hmotněprávní účinky, a proto také se i na právní úpravu lhůt vztahuje čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, tedy zásada zákazu retroaktivity trestního práva v širším smyslu.“

Ústavní soud následně při hodnocení souladu ust. § 112 odst. 2 přestupkového zákona s ústavním pořádkem uzavřel: „lze shrnout, že § 112 odst. 2 věta první zákona o odpovědnosti za přestupky přikazuje užít úpravu promlčení odpovědnosti za přestupky dle zákona o odpovědnosti za přestupky i na činy spáchané před účinností tohoto zákona. Úprava promlčení odpovědnosti za přestupek tvoří součást vymezení trestnosti ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny, s nímž je napadená zákonná úprava v rozporu, jelikož směřuje k ústavně reprobovanému výsledku v podobě užití pozdější úpravy trestnosti, která je v neprospěch obviněného. Z tohoto důvodu je § 112 odst. 2 věta první zákona o odpovědnosti za přestupky v rozporu s čl. 40 odst. 6 větou první Listiny. Ústavní soud souhlasí s městským soudem v tom, že není možný ústavně konformní výklad § 112 odst. 2 věty první zákona o odpovědnosti za přestupky.“²⁶⁾

S přihlédnutím k základním kolizním právním principům je proto nutné na skutky spáchané po datu 1. 7. 2017 po nálezu Ústavního soudu aplikovat lhůty stanovené v ust. § 36 odst. 2 zákona o inspekci práce, a nikoli dle ust. § 30 zákona o přestupcích, a to i přesto, že přestupkový zákon je předpis novější, neboť „V případě, že jeden předpis (téže právní síly jako druhý) má vůči onomu druhému povahu legis specialis, principu přednosti pozdějšího zákona se nepoužije. Jak se učíme v obecné teorii práva na některých právnických fakultách dokonce již v prvním ročníku, zásada lex specialis derogat generali sama speciální, tudíž přednostně aplikovatelná, vůči zásadě lex posterior derogat priori. Z právní praxe respektování tohoto závěru ostatně plyne zcela jednoznačně.“²⁷⁾. Obdobně srovnej „Pravidlo lex posterior derogat priori“ (a tím spíše odlišné a důležitější pravidlo „lex specialis derogat generali“) je interpretační zásadou pro aplikaci v případě rozporu mezi normativními akty stejného stupně právní síly.“²⁸⁾ Stejně tak: „Došlo-li k rozporu mezi normativními akty stejného stupně právní síly, přidrží se správní orgán aplikující právo normy vyhlášené později, pokud dřívější norma není zvláštní oproti normě pozdější.“²⁹⁾ Konečně ke stejnému závěru lze dospět i na základě důvodové zprávy k zákonu o přestupcích, kde je k ust. § 1 uvedeno: „Ustanovení o obecných podmínkách odpovědnosti, druzích správních trestů a ochranných opatřeních a jejich ukládání a o postupu projednávání přestupků správními orgány, včetně postupu před zahájením řízení o přestupku, a postavení účastníků řízení před správními orgány příslušnými k projednání přestupku se použijí na všechny přestupky, pokud jiný zákon nestanoví jinak. Toto pravidlo však není nutno v daném ustanovení výslovně uvádět, neboť zvláštní zákon má vždy aplikační přednost na základě obecné právní zásady lex specialis derogat legi generali.“³⁰⁾.

Ostatně se obecně dovozuje, že v případě, že „ústavním soudem bude zrušeno ustanovení derogační […], se ex nunc obnovuje platnost derogačního klauzulí zrušeného ustanoven퓳¹⁾. Nadto je nutno poznamenat, že zrušená část ustanovení přestupkového zákona formálně příslušné ustanovení zákona o inspekci práce nezrušila, pouze stanovovala, že se nepoužije. Lze tak uzavřít, že je nemůže být pochyb, že v současné době opětovně nutné aplikovat na přestupky dle zákona o inspekci práce ust. § 36 odst. 2. Zrušením tohoto ustanovení budou tyto přestupky podléhat zákonu o přestupcích, jak bylo od počátku zamýšleno.

Ačkoli novela tedy řeší tento významný problém, jehož vznik se ani nepředpokládal, nelze si nepovšimnout, že rovněž může pro určité časové spektrum případů přinést určité aplikační potíže. Předně vzniká potenciálně problematická situace pro neukončená přestupková řízení zahájená za účinnosti původního znění ust. § 112 odst. 2 přestupkového zákona. V tomto období se na tato řízení plně vztahovala promlčecí doba dle ust. § 30 přestupkového zákona, tedy se nejednalo o obdobný případ, který byl řešen Ústavním soudem. V návaznosti na zmíněný nález Ústavního soudu na ně v krátkém mezičase dopadlo plně ust. § 36 odst. 2 zákona o inspekci práce, avšak v důsledku popisované novely bude toto ustanovení bez náhrady zrušeno.

Je poté otázkou rozhodovací praxe orgánů inspekce práce, popřípadě Ministerstva práce a sociálních věcí a správních soudů, jaké promlčecí doby se budou v konečném důsledku na tyto případy vztahovat. Ústavní soud v předmětném nálezu do pojmu trestnost zahrnul i podmínky zániku trestnosti. Čl. 40 odst. 6 Listiny sice ukládá použití pozdější příznivější úpravy, pokud je příznivější, ale v tomto úprava, která byla obsažena v zákoně o inspekci práce, novější nebyla. Je samozřejmě možné, že bude zvolen přístup, kdy bude postupováno automaticky podle úpravy nejvýhodnější pro pachatele. Samozřejmě pokud dojde k zániku odpovědnosti za přestupek v meziobdobí, než bude ust. § 36 odst. 2 zákona o inspekci práce vypuštěno, nemůže dojít k obnovení odpovědnosti. Rovněž nemůže dojít k prodloužení již běžících promlčecích dob za skutky, které se staly po účinnosti nálezu Ústavního soudu a před účinností daného zákona. V tomto smyslu jsou závěry vyjádřené Ústavním soudem jednoznačné.

Obdobná situace však nenastává pouze v procesně neukončených řízeních, ale rovněž i ve všech budoucích přestupkových řízeních, ve kterých bude posuzována trestnost jednání, ke kterému došlo po vstupu přestupkového zákona v účinnost, tj. zdali se budou moci příznivějších dob zániku trestnosti dovolávat pachatele přestupků dle zákona o inspekci práce, které byly spáchány v období od 1. 7. 2017 do 25. 2. 2020 a o kterých doposud nebylo vedeno přestupkové řízení. Dle autorů bude muset být v těchto věcech postupováno obdobně, jak je výše nastíněno, tj. v souladu s čl. 40 odst. 6 Listiny postupovat podle úpravy pro pachatele nejpříznivější. Nad rámec aplikace čl. 40 odst. 6 Listiny dalším důvodem pro tento závěr je, že v době spáchání sice platila úprava méně příznivá, přičemž tato úprava bude od 30. 7. 2020 opět účinná, ale je třeba zdůraznit, že ust. § 36 odst. 2 zákona o inspekci práce se neaplikovalo v dané době jen z důvodu existence původního znění ust. § 112 odst. 2 přestupkového zákona, které však bylo zrušeno pro neústavnost. Pokud by se tedy vycházelo ze zkratkovité úvahy, že úprava v době spáchání tak aktuální úprava od 30. 7. 2020 jsou totožné, muselo by být rozhodnutí orgánu inspekce práce založeno mimo jiné i na původním ust. § 112 odst. 2 přestupkového zákona, neboť obecně platí, že trestnost se posuzuje dle předpisů účinných v době spáchání přestupku, a tedy by bylo dle ust. § 71 odst. 2 a 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nevykonatelné.³²⁾

Pro úplnost lze uvést, že v rámci zrušeného ust. § 36 zákona o inspekci práce byly dále upraveny v odstavci 1 pravidla pro ukládání pokut a v odstavci 3 okolnosti vyvinění z objektivní odpovědnosti. S ohledem na ust. § 112 odst. 1 přestupkového zákona se tato ustanovení již nevyužívala a používala se úprava obsažená v přestupkovém zákoně, která je výrazně podrobnější, ale po obsahové stránce je obdobná. Při stanovení sankce a případné výši pokuty se postupuje dle ust. § 37 až 40 přestupkového zákona, podmínky pro zproštění se objektivní odpovědnosti jsou obsaženy v ust. § 21 přestupkového zákona.

Lze tak uzavřít, že ačkoli původně byla tato novela zamýšlena především jako legislativně technická, její výsledný dopad může být s ohledem na zrušení ust. § 36 zákona o inspekci práce značný. Pozitivně z pohledu právní čistoty lze hodnotit úpravu právních pojmů do souladu se současným přestupkovým zákonem.