Asertivita čili schopnost zdravého prosazení sebe sama je důležitá u řady pracovních míst či činností. Významná je především tam, kde úspěšné vykonávání práce předpokládá schopnost postupovat ve shodě s vlastními cíli a potřebami či prosadit vlastní názor a přesvědčení, současně však udržovat zdravé a nekonfliktní vztahy s okolím. Článek se zabývá hlavními principy asertivity, praktickými zásadami asertivního jednání a jeho uplatněním.
Asertivitu lze chápat jako sociální schopnost či soubor komunikačních metod umožňujících uplatnit a prosadit své požadavky či stanoviska, a to taktním a konstruktivním způsobem. K hlavním osobním předpokladům asertivity patří zdravá sebedůvěra, schopnost jasně vyjádřit svůj názor či dávat svá přání a požadavky jasně najevo, stát na svém stanovisku a nepodléhat nátlaku či manipulaci. Asertivní jednání není nezdvořilé ani agresivní, může však, v případě potřeby, být rezolutní. Asertivitu, podobně jako jiné sociální či komunikační dovednosti, lze rozvíjet, často i vlastním tréninkem. Předpokladem je uvědomit si její podstatu i odlišnost od jednání, které je jejím protipólem, a osvojit si některé základní komunikační metody, které asertivní jednání usnadňují.
Asertivita a její protipóly
K porozumění principům asertivního jednání pomáhá porovnání s jeho protipóly. Asertivita má tyto protipóly dva. Prvým je pasívní jednání, charakteristické pro osoby, které svá přání a potřeby neumí jasně vyjádřit či prosadit, nebo které se toho z nejrůznějších důvodů obávají. Druhým je již zmíněné agresívní jednání, tedy jednání osob, které své zájmy a potřeby prosazují na úkor jiných.
Pasívní jednání
Pasivně jednající člověk nedokáže druhé straně svá přání a potřeby jasně sdělit, a není proto schopen je ani prosadit. Jedním z hlavních důvodů tohoto hendikepu zpravidla je, že se za každou cenu snaží vyhnout otevřenému konfliktu. Konfliktu se přitom mnohdy obává i tehdy, kdy tyto obavy nejsou nijak na místě. Obavy z konfliktu vedou pasívně jednající osobu občas i k tomu, že její vystupování je již předem provinilé. Časté jsou i její pokusy o vlastní obhajobu, ke které není důvod.
K neverbálním projevům pasívního jednání patří zpravidla to, že osoba mluví potichu, vyhýbá se očnímu kontaktu a její pohled má tendenci směřovat spíše dolů nebo stranou. Součástí jejích neverbálních projevů bývá i „schlíplé“ držení těla nebo křečovitá mimika.
V pracovní praxi je pro pasívně jednající osoby podstatné především to, že si nedokážou poradit s požadavky druhých. Zvláště obtížně odolávají manipulativním metodám a „trikům“. Příkladem je jejich reakce na neoprávněnou kritiku, jednu z nejčastějších forem manipulace na pracovišti. I když si její nespravedlnost uvědomují, reagují na ni zpravidla sklonem omlouvat se, vysvětlovat, případně se vymlouvat. Nikoli však tím, že upozorní na její nespravedlnost a na svém oprávněném stanovisku trvají.
I pasívně jednající osoba může občas zaujímat určité agresívní postoje. Jde o jednání, označované jako pasívně-agresívní, které nemusí být na prvý pohled rozpoznatelné. Je typické především pro ženské pracovní kolektivy.
Příkladem je situace, kdy spolupracovník pochválí vaši práci, o které víte, že není dokonalá, a to například slovy „Vzhledem k vašim zkušenostem se jedná o velmi dobrý výsledek“. K pasívně-agresívním projevům patří i sklon nevyjadřovat se (například během porad) či druhou stranu ignorovat (např. prohlížet si mobil, pokud k dané osobě hovoří, neodpovídat na zprávy či telefonáty apod.), reagovat na názor druhé strany zdánlivě nechápavě (např. slovy „To myslíte skutečně vážně?“) či pronášet nejrůznější jedovaté poznámky, které druhou stranu vedou k potřebě se bránit či vyvolávají u ní pocity viny. Projevem pasívní agresivity na pracovišti může být i snížená odpovědnost. Osoba, která se tohoto jednání dopouští, svůj úkol záměrně nevykoná, současně se však za jeho nevykonání omluví, například tak, že na něj zapomněla.
Agresívní jednání
Agresivně jednající člověk, prosazující se na úkor jiných, nedbá na oprávněné požadavky ostatních. Navíc má často sklon je ponižovat či srážet jejich sebedůvěru.
Projevem agrese přitom nemusí být jen fyzické napadení, používání silných slov či hlasitý způsob řeči. Agresívní povahu má stejně tak i sarkasmus a ironizování druhých, někdy dokonce i tiché sdělení, které není k věci, ale má za cíl osobu, které je určeno, určitým způsobem poškodit. Agresívně jednající osoba může dosáhnout svého, zpravidla však jen za cenu trvalého poškození vztahů k ostatním. Pasivita a agrese mají přes svou nepodobnost některé společné rysy. Jejich společným jmenovatelem je, že protistranu považují za nepřítele, který má zájem jim škodit či se kterým se nelze dohodnout. Tento názor přitom agresívní i pasívně jednající osoby zaujímají mnohdy ještě dříve, než mezi nimi a jejich okolím došlo k určitému kontaktu. Z tohoto postoje často vychází i přesvědčení, že k protistraně je třeba být opatrný, nesdělovat jí, co si daná osoba myslí a cítí, nepředávat jí informace apod.
Rozdíl mezi agresívním a pasívním jednáním spočívá v tom, že agresor na „zlou“ protistranu útočí otevřeně, mnohdy i preventivně. Pasívně jednající člověk dává naopak svým jednáním najevo, že se nároku prosadit se proti „zlým“ lidem vzdává (případně na ně útočí jen skrytě).
Asertivní práva
Koncepce asertivního jednání vychází z tzv. „asertivních práv“. Jejich základem, tzv. základním asertivním právem, je právo posuzovat své jednání, myšlenky i pocity sám. I základní asertivní právo má svůj protipól. Je jím představa, že člověk by sebe sama, svou činnost či svá rozhodnutí sám posuzovat neměl - měl by se řídit především hodnocením ostatních. Měl by respektovat, že ostatní, kteří jeho chování na základě určitých pravidel posuzují, jsou „moudřejší“ či „objektivnější“, než on sám.
Osoby jednající podle této představy se často vzdávají možnosti jednat způsobem odpovídajícím jejich potřebám či zájmům, mnohdy i tehdy, kdy zájmy ostatních, které se snaží respektovat, nejsou příliš důležité. Za důsledky svého jednání, a to i vůči sobě samému, však často nejsou ochotni nést plnou odpovědnost. Své jednání ospravedlňují tím, že jednaly z podnětu druhých. Ze základního asertivního práva plyne však i odpovědnost za důsledky svého jednání či rozhodnutí. Tato odpovědnost je součástí asertivity.
K hlavním asertivním právům patří následující vzájemně spjatá práva:
- nevymlouvat se, nevysvětlovat či neomlouvat vlastní jednání vedené snahou prosadit své zájmy a potřeby a neporušující práva ostatních. Jde o protipól představy, že člověk je za své jednání odpovědný druhým, a své jednání by proto měl být vždy schopen vysvětlit a ospravedlnit. Uvedené asertivní právo naopak říká, že odmítneme-li požadavek o pomoc, například při vykonávání práce našeho spolupracovníka, neměli bychom cítit povinnost předkládat pro své odmítnutí složitá vysvětlení či ospravedlnění;
- posoudit sám svou odpovědnost. Jde především o odpovědnost za vznik či řešení problémů jiných. Jde o právo, které je protipólem představy, že jednotlivec má vůči určitým osobám či dokonce institucím větší závazky než vůči sobě samému, a měl by proto v určitých situacích své vlastní zájmy ve prospěch ostatních obětovat;
Příkladem je situace, vznikající občas v obchodech či na úřadech, kdy zákazník poptávající se na určité okolnosti či vyjadřující svou stížnost je konfrontován požadavkem prodavače či úředníka, aby přestal zdržovat ostatní, například slovy: „Zdržujete frontu, podívejte se, kolik za vámi stojí lidí.“ Asertivní reakce v této situaci může být založena na konstatování typu: „Ano, je pravda, že za mnou je fronta. Navrhuji proto, abyste mojí stížnost rychle vyřídil, jinak ti lidé budou muset čekat ještě déle.“
- změnit svůj názor. Jde o protipól představy, že názor, ke kterému se člověk jednou přiklonil, by neměl nikdy měnit, jinak by musel svůj nový názor ospravedlnit nebo se přiznat, že se mýlil. Pokud by přiznal, že se mýlil, znamenalo by to totiž, že je nedůvěryhodný a že se bude pravděpodobně mýlit znovu, nebo že není schopen se sám správně rozhodnout. Součástí asertivity je naopak právo na určitý názor, ale i jeho změnu;
- říci: „Já vám nerozumím“. Jedná se o protipól požadavku, který říká, že člověk by měl být schopen a připraven chápat či předvídat potřeby svých bližních, tj. rozumět tomu, co potřebují, aniž by to jasně řekli. Nechápeme-li, co druzí chtějí, protože nám to výslovně neřekli, neznamená to, že jsme vůči nim necitliví či nejsme dokonce schopni s nimi spolupracovat;
Příkladem je situace, kdy na nás jiní lidé hledí dotčeně, ale i uraženě či dokonce zlostně, aniž by nám řekli proč. Namísto toho, aby nám otevřeně a asertivně sdělili, v čem jejich problém spočívá, či aby se pokusili své požadavky vůči nám sami prosadit cestou rozumného kompromisu, domnívají se, že bychom měli sami chápat, proč jsou s naším chováním nespokojeni. Podle jejich názoru bychom tomu, co chtějí, měli „automaticky“ rozumět, a své chování změnit tak, aby přestali být nespokojeni. Takovou manipulaci si však asertivně jednající osoba nemusí nechat líbit. Naší povinností není být vždy plně chápavý a rozumějící;
- být nezávislý na „dobré vůli“ ostatních. Jde o protipól manipulativní představy, podle které by lidé, se kterými přicházíme pracovně či osobně do styku, k nám měli mít kladný vztah. Důvodem je, že dříve nebo později budeme potřebovat jejich pomoc, nebo že se bez nich neobejdeme. Asertivní právo být nezávislý na ostatních je naopak právem samostatně se rozhodnout, zda nám na vztahu k určitému člověku a jeho případné dobré vůli záleží, či nikoli.
Uvedená asertivní práva lze v jejich souhrnu chápat jako protipól určitých rozšířených kulturních stereotypů o lidském chování, majících ve své podstatě manipulativní charakter. Posílení asertivity jako jedné ze sociálních schopností slouží tak především ke snížení pocitu viny, který může u některých osob nastat, „troufnou-li si“ jednat způsobem, který je s těmito stereotypy v rozporu.
Asertivních práv by proto měli přednostně využívat zejména lidé, kteří jsou „až moc slušní“ či kteří mají zvýšený sklon k pasivitě.
Praktické zásady asertivního jednání
Jak v praxi asertivní jednání uplatňovat? Především bychom ho neměli zaměňovat s jednáním agresívním.
Asertivní osoba projevuje vůči ostatním přiměřené sebevědomí, její postoj je však pozitivní. Svému okolí jasně a přesně říká, o co jí jde, v jaké situaci se nachází, jak svou situaci sama vidí, co si o ní myslí nebo jak ji prožívá. Vyslovuje-li určitý požadavek, dává najevo, že je přesvědčená o jeho oprávněnosti i splnitelnosti. Druhé straně však současně naznačuje, že ji považuje za osobu korektní, která oprávněnost požadavku chápe a má zájem jej splnit.
Své požadavky však asertivní osoba neprosazuje za každou cenu. Je schopna a ochotna naslouchat druhým, respektovat jejich požadavky a v případě potřeby, pod tlakem oprávněných a logických argumentů, přistoupit na kompromis a svůj názor změnit. Snaží se vyřešit problém, ne porazit druhého. Platí to především tehdy, jedná-li s lidmi, kteří jí nejsou lhostejní a s nimiž si chce udržet dobré vztahy i do budoucna.
Z formálního hlediska se asertivní vystupování projevuje tím, že je klidné. Mluva asertivních osob je přiměřeně hlasitá a srozumitelná, tempo řeči rovnoměrné, oční kontakt „přímý“ a komunikační styl věcný. Asertivně jednající člověk vytváří kolem sebe pohodu: je schopen zvládat i vypjaté situace a spory, není agresívní ani pasívní, dokáže se jasně vyjadřovat a nebojí se prosadit. Je schopen rozpoznat manipulaci a účinně se jí bránit. Ke konkrétním zásadám asertivního jednání patří především šest následujících principů.
Schopnost říci „ne“
Neumíme-li říkat ne, dotlačí nás naše okolí brzy tam, kde nás chce mít. Budeme dělat věci, které nechceme, a nedělat ty, které provádět chceme. Asertivně jednající osoby dávají proto svůj nesouhlas (s určitým požadavkem, případně nabídkou) najevo jasným zamítnutím („ne, nechci“, „ne, nemám o to zájem“). Nemají sklon před jasně vyjádřenou odmítavou odpovědí uhýbat, například zástupným slovem „nemohu“, důvody svého odmítnutí složitě vysvětlovat nebo jej dokonce ospravedlňovat.
Odmítnout určitou žádost či požadavek přirozeně není většinou příjemné. Není se však třeba za odmítnutí přehnaně omlouvat. Dáme-li druhé straně najevo, že její potřeby i pocity chápeme, přesto ji však musíme odmítnout, nijak ji neurazíme. Většinou jde jen o volbu vhodných slov.
Přílišným sklonem k omluvám dáváme naopak druhé straně najevo, že nám naše odmítnutí připadá nevhodné nebo že o jeho důvodech nejsme vnitřně zcela přesvědčeni. Příliš produktivní většinou není ani své odmítnutí nadměrně zdůvodňovat. Většina osob, jejichž žádost je odmítnuta, dává přednost jednoduchému a upřímnému „ne“ před sklonem vytáčet se a udávat důvody, které nemusí být vždy zcela pravdivé. Jednoduché zdůvodnění je proto většinou lepší.
Cítíme-li se přesto v důsledku svého odmítnutí provinile, lze druhé straně namísto vyhovění její žádosti nabídnout - jako akt dobré vůle - určitou alternativu, například krátkou radu, jak svůj problém vyřešit. Tuto pomoc druhá strana nepochybně ocení a naše odmítnutí přijme snáze. Uvedené gesto není nezbytné, neznamená-li však pro nás velkou ztrátu času, je namístě.
V práci pochopitelně žádost o provedení určitého úkolu vždy odmítnout nelze, především přichází-li od nadřízeného, a to zpravidla ani tehdy, kdy jsme přesvědčení, že jde jen o ztrátu času. Určité kroky však nepochybně podniknout můžeme.
Svému nadřízenému se můžeme například pokusit vysvětlit, že nový úkol, který nám zadal, se dostává do rozporu s úkoly s vyšší prioritou, a můžeme mu navrhnout jiné řešení. Pokud si nadřízený uvědomí, že naším cílem není zbavit se práce, ale získat více času k provedení úkolů skutečně důležitých, máme velkou naději na to, že se neproduktivní činnosti alespoň částečně zbavíme. Svůj názor však musíme vyjádřit.
Je-li pro nás odmítnutí obtížné, především proto, že jde o žádost osoby, která je pro nás důležitá nebo u které se obáváme, jak na naše odmítnutí bude reagovat, můžeme si své odmítnutí nejprve v duchu vyzkoušet. I schopnost (oprávněně) odmítat požadavky druhých, které se dostávají do rozporu s našimi prioritami, není totiž ničím jiným než naučeným zvykem. Jaký každý zvyk, vyžaduje proto určitou praxi či nácvik.
I při tvorbě tohoto zvyku je přitom důležité především počáteční období. Trvají-li lidé v našem okolí na svém a snaží se nás o provedení námi odmítané činnosti přesvědčit, je třeba být pevný a na svém „ne“ trvat. A to bez ohledu na to, jak obtížné to na počátku může být. Jen tak si totiž na tento postup zvykneme a naučíme se cenit si sebe sama i svého času. Naučíme-li se více respektovat sebe sama, budou nás více respektovat i ostatní.
Otevřené vyjadřování vlastních pocitů
Jde o postup související s předchozím. Jeho podstatou je schopnost či zvyk doprovodit svůj názor, například odmítnutí určitého požadavku, otevřeným vyjádřením pocitů, které nás k tomuto rozhodnutí vedou. V nejjednodušším případě to můžeme provést například slovy „To se mi nelíbí“.
Jasná mimika
Třetí praktickou zásadou asertivity je využívání mimiky, která naše vlastní pocity odráží. Jde o opak sklonu zachovávat „kamennou tvář“. Příkladem je pravidlo „Zlobíte-li se, dívejte se rozzlobeně“.
Používání slova „já“
Čtvrtým praktickým principem asertivního jednání je zvyk nemluvit za skupinu, ale za sebe sama. Tedy neschovávat se za slovo „my“, ale jasně vyjádřit názor, který na věc máme, nebo pocit, který v nás vyvolává.
Přijímání pochval
Pátým principem asertivity je zvyk nedělat „okolky“. Jsme-li chváleni, měli bychom pochvalu bez falešné skromnosti přijmout a dát otevřený průchod své radosti.
Improvizace a spontánní jednání
Princip spočívá ve schopnosti jednat spontánně či autenticky. Můžeme jej chápat i jako zvyk věřit svému pohledu na věc. Příkladem je zvyk neodkládat rozhodnutí, jeví-li se nám náš názor na danou věc jako intuitivně správný.
Asertivní komunikace
K uplatnění zásad asertivního jednání slouží praktické metody asertivní komunikace či rétoriky. Patří k nim především
- metoda „pokažené gramofonové desky“. Jde o velmi přímočarou komunikační metodu vhodnou především pro překonávání neoprávněných námitek či požadavků druhé strany, například při obchodním jednání. Název metody je odvozen od pokažené gramofonové desky, která hraje stále totéž.
Metoda spočívá v tom, že bez ohledu na vyjádření protistrany svůj požadavek stále opakujeme, a to v prakticky neměnné podobě: bez ohledu na to, co říká protistrana, si ho nenecháme vymluvit. Souhlasíme s ní však v tom, co je obecnou pravdou, nebo je v dané situaci podružné.
Metodu lze použít především tam, kde chceme svůj požadavek skutečně prosadit, protože na něj máme nezadatelné právo, například při reklamaci vadného výrobku. Součástí asertivního vystupování však i v tomto případě je, že protistranu považujeme za slušnou a věci znalou. Jednáme zdvořile a uvolněně, protože jsme o oprávněnosti svého požadavku přesvědčeni. Dosáhneme-li svého, druhé straně poděkujeme (tedy neřekneme například „to vám to ale trvalo“).
- metoda „otevřených dveří“. Jde o symbolické označení situace, kdy se „útočící“ strana rozběhne, aby vší silou vyvrátila dveře, tyto dveře však najde otevřené. Metoda je vhodná v situaci, kdy druhá strana zjevně jedná pod vlivem emocí. Chceme-li dosáhnout svého požadavku či zahájit konstruktivní jednání, je třeba její emoce utlumit.
Podstatou metody je, že se protistraně nestavíme na odpor. Dáváme jí najevo, že jejím emocím rozumíme, poskytneme jí prostor, aby si od nich ulevila („zanadávala si“), a své případné agrese se zbavila. Vyhýbáme se však rozhovoru o podstatě věci i jakýmkoli slibům. Se sdělením druhé strany souhlasíme pouze slovy "možná“ nebo "asi máš pravdu“.
- metoda „dotazování se na podrobnosti“. Metoda spočívá v tom, že v hovoru, například v situaci, kdy nám protistrana něco vytýká, postupně převezmeme iniciativu, a to tím, že jí klademe otázky, snažící se zjistit podrobnosti dané situace. Nepožadujeme však od ní jakákoli vysvětlení, a to ve snaze zabránit možnosti jejího rozčilení. Podobně jako u předchozí metody je zde cílem druhou stranu („útočníka“) zklidnit a dát mu možnost „vypovídat se“.
- metoda, jejímž cílem je „vzít druhé straně vítr z plachet“. Její podstatou je otevřená komunikace. Druhé straně otevřeně sdělíme své názory či pocity, „vyložíme karty na stůl“, jsme spontánní a upřímní. Odpovídá-li to situaci, připustíme i svou vinu nebo chybu, souhlasíme s kritikou nebo dokonce kritiku druhé strany předběhneme, čímž ji zpravidla i odzbrojíme. Diskusi přitom soustředíme hlavně na vyřešení problému.
- metoda „říci si o laskavost“. Podstatou je schopnost vyslovit určité přání či přednést určitou nabídku, aniž bychom se obávali toho, že nám druhá strana nevyhoví.
Jak název metody říká, její zásadou je nečekat, až nám naše přání, například získat pochvalu nebo odměnu, ostatní „přečtou z očí“, ale říci si o něj sami. Pokud nám druhá strana vyhoví, poděkujeme jí a dáme najevo radost, pokud ne, bereme to „sportovně“. S odmítnutím je třeba předem počítat, jeho možnost by však neměla být důvodem, proč s žádostí otálet nebo proč ji dokonce nepředložit. Odmítnutí by současně nemělo být důvodem, abychom se cítili uražení, naštvaní, otrávení či zklamaní, nebo abychom dokonce přemýšleli o pomstě.
Asertivita a manipulace
S manipulací se lze setkat v pracovním, osobním i veřejném životě a její formy jsou mnohdy obdobné. Její podstatou je přesvědčení manipulující strany o tom, že svého cíle - v rozhovoru či jednání s druhou stranou - dosáhne nejlépe tak, že jej druhé straně nedá jasně a otevřeně najevo.
Cíle své komunikace dosahuje manipulující nepřímo, pomocí určitých komunikačních či rétorických „triků“. Snaží se přitom zpravidla působit na emoce druhé strany. Jednoduchým příkladem je situace, ve které se druhou stranu snaží určitým vyjádřením či sdělením vystrašit, a poté jí nabídne řešení, které ji před údajným nebezpečím za určitých okolností ochrání. Jiným příkladem je snaha manipulujícího vyvést druhou stranu z rovnováhy, vyvolat v ní potřebu bránit se či pocit viny.
Jedním z hlavních projevů asertivity je schopnost manipulaci rozpoznat a účinně jí čelit.
Jak na kritiku
Manipulace v komunikaci může nabývat řady forem, více či méně skrytých. Jednou z nejčastějších, kterou si postižená strana nemusí plně uvědomovat, je kritika, a to především kritika neoprávněná.
Význam kritiky jako nástroje manipulace spočívá v tom, že manipulovat s druhými lze nejsnáze tehdy, vyvoláme-li v nich pocit nedostatečnosti nebo viny. V extrémním případě dlouhodobé a trvalé kritiky může kritizovaná osoba dokonce zcela ztratit své sebevědomí, sebedůvěru a vlastní vůli.
Asertivní reakce na kritiku vychází z rozlišení, zda jde o kritiku oprávněnou či nikoliv. Reakce na oprávněnou kritiku spočívá v tom, že s ní souhlasíme a chápeme ji jako snahu nám pomoci. Věc však dále nerozpitváváme a zaměřujeme se na to, jak kritizovanou skutečnost co nejlépe napravit. Stručně se omluvíme, co nejdříve provedeme nápravu, a tím diskusi o svém prohřešku uzavřeme. Přijetím kritiky a nápravou chyby dosáhneme v naprosté většině případů toho, že ze své malé chyby neděláme (jejím odmítáním či nepřipouštěním) chybu velkou.
Jde-li o kritiku, která je (alespoň zčásti) neoprávněná, měla by být naším prvým krokem snaha oddělit skutečnost od subjektivního či manipulativního hodnocení kritika. Poté souhlasíme s tou částí kritiky, která je oprávněná.
Neoprávněné kritice se však zásadně nebráníme útokem (agresivitou), ani únikem (pasivitou). Dotazováním se snažíme od druhé strany zjistit, co na našem chování považuje za nevhodné, a tím možná přijít i na pravý důvod kritiky. Důležité je však zůstat po celou dobu jednání v klidu. V opačném případě dáváme totiž kritikovi do ruky zbraň, kterou může použít proti nám. Například konstatování, že z naší reakce je zřejmé, že na jeho kritice jistě něco bude.
Dotazování na konkrétní body, které nám druhá strana vytýká, je jednou z aplikací metody otevřených dveří: protistraně se nestavíme na odpor, snažíme se ji přimět k věcnému dialogu a kritiku zvrátit v konstruktivní jednání. Není-li to možné, je třeba chápat, že kritika nevypovídá nic o nás, ale jen o osobě kritizujícího.
Další formy manipulace
Časté podoby manipulace, kterým lze asertivním jednáním čelit, spočívají v použití určitých řečnických „triků“, příslibů nebo dokonce emocionálního vydírání.
Příkladem je apel na svědomí („Už jsme toho pro vás tolik udělali.“), příslib odměny či reciprocity („Když toto uděláte pro nás, uděláme my pro vás ...“), pohrůžka důsledky („Nevyjdete-li nám vstříc, budeme muset ...“), diskriminace („Naše cíle jsou daleko důležitější než vaše.“) apod.
Další časté formy manipulace, kterých je dobré si být vědom, zahrnují
- využívání principu nápodoby či sklonu k sounáležitosti („Každý musí něco vykonat pro společný cíl.“),
- odvolání se na domnělé experty a autority („Zahraniční odborníci zjistili, že v dobře fungujících vztazích musí každý občas něco udělat pro ostatní.“)
- odvolání se na předchozí vyjádření či rozhodnutí dané osoby, někdy i tehdy, pokud k nim ve skutečnosti nedošlo („Tento názor jste již v minulosti podpořil.“)
- apel na rozum („Zvažte to logicky...“)
- apel spojený se skutečným, ale i domnělým časovým tlakem („Teď není čas k diskusi, musíme rychle jednat.“)
Východiskem asertivní reakce v těchto a podobných manipulativních situacích je uvědomit si, že druhé straně nejde o věcnou diskusi, ale o záměrnou komunikační manipulaci, tj. snahu ovlivnit naše jednání, aniž by uvedla svůj skutečný cíl. Řešením je dát druhé straně najevo, že na její manipulaci nepřistupujeme, a vyžít některou z metod asertivní komunikace.
Příkladem může být manipulativní komunikace obracející se k zaměstnancům firmy, která hrozí, že „nepřestanou-li uplatňovat své neustálé požadavky, pak jejich firma ztratí svou konkurenceschopnost a budou si muset jít hledat novou práci“. V osobní rovině lze podobnou manipulaci ilustrovat na tvrzení: „Nepřestaneš-li se rozčilovat, budeme se muset rozvést.“
Smyslem těchto či podobných manipulativních výroků je navodit u druhé strany pocit viny a současně naznačit, že určitá instituce (firma, manželství apod.) je důležitější než individuální potřeby dané osoby či osob. Ve skutečnosti se však často jedná o snahu prosadit vlastní požadavky na úkor druhé strany.
Manipulativní komunikaci, bez ohledu na kontext, lze mnohdy rozpoznat na základě toho, že začíná otázkami. Například „Jak byste se cítil, kdyby...?“, „Co by to bylo za organizaci (spolupracovníka, kolegu, přítele apod.), která by...?“. Smyslem těchto otázek je zabránit druhé straně uvažovat o tom, co je předmětem sdělení nebo kritiky (zda je oprávněná nebo neoprávněná) a vyvolat v ní sklon omlouvat se, vysvětlovat nebo své jednání měnit.
Pro zvládání této manipulace nemusíte znát na pokládané otázky odpověď; chce-li o ní manipulátor spekulovat, může se o to pokusit sám. Asertivně jednající člověk na tyto a podobné manipulativní otázky neodpovídá. Nebo odpovídá jednoduše slovy „já nevím“ nebo „je mi to jedno“.