Jak poznat, komu nevěřit

G. B. Shawovi je připisován výrok, že inteligentní lidé věří jen polovině toho, co slyší. Nebyl by to však Shaw, kdyby nedodal, že jen skutečně velmi inteligentní lidé vědí, o kterou polovinu se jedná.

Ve prospěch Shawova výroku svědčí fakt, že velká část lidí věří téměř všemu, co slyší, ale i skutečnost, že značná a možná rostoucí část lidí nevěří nikomu. V obou případech jde o výraz bezradnosti: sklon věřit všem či nevěřit nikomu svědčí o tom, že jsme na snahu zjistit, komu či čemu věřit, prakticky rezignovali.

Schopnost rozpoznat, komu věřit, si přitom lidé doslova a do písmene vytvářejí od narození. Jedním z prvních životních zjištění totiž bývá, že věřit nelze všem. Dalším a trochu složitějším ponaučením pak většinou je, že důvěra je některými lidmi používána jako nástroj, jak dosáhnout svých cílů, zpravidla na úkor druhých.

Jak však jednoduše a bez opakovaných špatných zkušeností poznat, komu věřit? Tedy jak rozpoznat, kdo dodrží slovo, zachová se, jak slíbil, říká, co si myslí nebo má, především v odborných věcech, skutečně pravdu? Existují signály, o které se lze při tom opřít?

Jak rozpoznat osoby nedůvěryhodné

Jednoznačná pravidla či znaky, jak poznat osoby nedůvěryhodné, neexistují, určité projevy nedůvěryhodnosti však většinou rozpoznat lze. Předpokladem je dívat se správným směrem. Ty hlavní spadají do šesti skupin.

Přesvědčení o vlastní neomylnosti

Častým projevem osob, kterým není příliš radno věřit, především pokud jde o jejich „odborné“ názory, bývá jejich přesvědčení o vlastní nemylnosti. Týká se to především těch, které jsou o tom, že rozumí téměř všemu, i silně vnitřně přesvědčeny.

Lidé, kteří věří, že znají téměř vše, toho totiž většinou vědí nejméně. Jedním z důvodů je, že věří jen sobě samým. Poznatkům či názorům druhých se bez ohledu na jejich pravdivost brání, ať již proto, že je jim líto, že s nimi nepřišli sami, nebo prostě proto, že druhým „z principu“ nevěří.

Sklon nevěřit druhým může vycházet i z představy, že ostatní jsou stejně nedůvěryhodní jako oni sami. I tento sklon je tak sám o sobě důležitým signálem, že dané osobě bychom příliš věřit neměli.

Sklon obelhávat sebe sama

Jedním z nejvýraznějších způsobů chování nedůvěryhodných lidí je to, že způsob, kterým o sobě mluví či kterým sebe sama vidí, neodpovídá skutečnosti. Nechápou tak zpravidla ani skutečné dopady svých činů.

Důvodem bývá, že se své chování snaží vnímat či interpretovat tak, aby bylo v souladu s jejich přáními či představami o sobě samých. Často i proto, že podléhají narcismu, a své jednání vidí jen ze své perspektivy. Na výtku v tomto směru reagují pak velmi citlivě.

Příkladem je člověk popisující sebe samého jako tichého, vyhledávajícího klid a harmonii, jehož skutečné jednání je rušivé, arogantní a konfrontační. Je nasnadě, že člověk, který takto jedná, nebude ani příliš důvěryhodný.

Rozpory mezi skutečností a vlastním pojetím sebe sama je tak téměř vždy třeba chápat jako varovný signál. Měl by nás upozornit, že jednáme s osobou, které není vhodné věřit.

Sklon obviňovat ostatní

Jde o sklon obviňovat druhé, a to z jednání, kterého se zjevně nedopustili. Příkladem je nadřízený mající sklon obviňovat své spolupracovníky z toho, že se svou práci chystají opustit, a nevěnují jí proto dostatečnou pozornost. Obviňuje z toho přitom i ty, kteří jsou na svém místě zcela spokojeni, o změně neuvažují a nikdy ani žádným způsobem nedávali najevo, že by chtěli odejít.

Skutečnou příčinou tohoto obviňování bývá vědomý či nevědomý sklon přisuzovat ostatním své vlastní záměry. V našem případě tak může být skutečným důvodem jednání šéfa, že o změně místa uvažuje sám.

Osobám se sklonem přisuzovat ostatním záměry či myšlenky, které nemají, nejčastěji své vlastní, nelze pochopitelně příliš věřit. Jejich prohlášení a často i vidění reality jsou zkreslené.

Jsme-li proto u určité osoby častými svědky, že obviňuje ostatní, aniž by měla po ruce průkazná fakta, měli bychom zbystřit. Záměry, které druhým přičítá, či obvinění, která na jejich adresu směruje, nemusí mít s realitou nic společného. Jejím prohlášením velmi pravděpodobně nelze příliš důvěřovat.

Sklon porušovat důvěrnost informací

Jde o jednání podobné sklonu, který lze občas sledovat u dětí. Sdělíme-li jim „tajemství“ a požádáme je, aby je dále nešířili, často již v daném okamžiku přemýšlí, komu informaci, kterou právě vyslechly, předají. Následně se hájí tím, že ji sdělily jen jedné jediné osobě.

Dojde-li k podobnému jednání u dospělého a jedná se o informaci, která je důvěrná, ne však nezákonná, jde téměř jednoznačně o známku toho, že dané osobě nelze věřit. Její jednání bychom neměli ani nijak ospravedlňovat.

Svým jednáním totiž ukazuje důležitý povahový rys. Dává najevo, že snaha získat přízeň nebo výhodu u ostatních je pro ni důležitější než respekt k těm, kterým se zavázala.

Dopřávat takovéto osobě sluchu neznamená navíc nic jiného než podílet se na nerespektování druhých spolu s ní. Navíc si nikdy nemůžeme být jisti, že chová-li se takto vůči ostatním, nebude se tak chovat i vůči nám. Osobě, která nerespektuje důvěrnost, tak nelze nikdy věřit.

Nízká empatie

Na prvý pohled by se mohlo zdát, že jde o projev, který s důvěryhodností příliš nesouvisí. Lidé postrádající empatii patří však v tomto smyslu k nejnebezpečnějším vůbec. Současně jde o rys, který spojuje téměř všechny nedůvěryhodné osoby.

Důvodem je, že porušení důvěry, kterou jsme jim svěřili, jsou vždy schopny si před sebou samým ospravedlnit. Nejčastěji tím, že škodu či problémy, které svým jednáním vyvolaly, bagatelizují. Příčinou však může být i to, že si důsledky svého jednání vůbec neuvědomují.

V některých případech může jít i o selektivní ztrátu empatie, tedy situaci, kdy daná osoba je schopna – v souladu se svými záměry – chápat jen pocity určité skupiny lidí, ne však pocity jiných. Postihne-li tento rys osobu požívající důvěry, může dokonce dospět k přesvědčení, že vše se točí jen kolem ní samotné, a potřeby či zájmy ostatních jsou nepodstatné.

Signály tohoto rysu bývají však naštěstí poměrně viditelné a často je lze zachytit včas. Občas stačí jen věnovat pozornost tomu, jak daná osoba jedná s lidmi, od kterých nic nepotřebuje nebo kteří ji nemohou ohrozit. Například se zaměstnanci na méně významných postech.

Emocionální nestabilita

Signálem snížené důvěryhodnosti je i emocionální nestabilita, tedy sklon k častým či rychlým změnám emocí. Jejich důsledkem totiž je, že daná osoba občas činí rozhodnutí, kterých později lituje a má sklon je měnit. Jejím rozhodnutím, a často ani prohlášením, tak nelze příliš věřit.

Důsledkem emocionální nestability může být dokonce to, že osoba již po jisté době nechápe, proč určité rozhodnutí provedla nebo proč se k určitému jednání zavázala. Emocionálně nestabilní osoby bývají navíc snadněji ovlivněny zvenčí – jejich „vnitřní kompas“ totiž nebývá příliš silný.

Důvěryhodnosti osob, u nichž ke změnám emocí dochází často a bez silnějších příčin, bychom proto měli vždy věnovat zvýšenou pozornost. Schází-li jim pevnější emocionální zakotvení, není jejich slibům radno příliš věřit.

Na závěr ještě krátkou poznámku. Dojdeme-li u určité osoby k závěru, že není příliš důvěryhodná, můžeme někdy získat pokušení ji „napravit“. Nejsme-li však zrovna zkušeným terapeutem a nemáme-li k dispozici roky času, je vhodnější tomuto pokušení odolat.

Určitý sklon k nedůvěryhodnosti máme občas všichni. Není proto na škodu, pokud na něj druhého upozorníme. Jsme-li však opakovaně svědky několika z výše uvedených projevů současně, měli bychom zvážit, zda si daná osoba naši důvěru skutečně zaslouží.

Jak poznat odborníky

Dokážete rozpoznat osoby, které o určité věci něco vědí? Nebo dopřáváte sluchu i těm, kteří v rozporu s tím, co o sobě tvrdí, o věcech vědí jen velmi málo, nebo vůbec nic?

Nejsme-li zvyklí věřit komukoli, a snažíme se naopak dobrat se věcem na kloub, mohou být pro nás výše uvedené otázky občas nepříjemné. Odpověďmi si totiž nemusíme být vždy zcela jisti. Podle čeho však obě skupiny osob spolehlivě rozpoznat?

Množství odborných poznatků, ve kterých bychom se měli alespoň rámcově vyznat, neustále narůstá. Spolu s tím roste i počet osob, které se k určitým odborným oblastem, často i velmi sebevědomě, vyjadřují. Jejich názory se přitom od sebe občas poměrně značně liší.

Nevíme-li o určité věci příliš mnoho, nebo dokonce téměř nic, a nemáme zrovna čas či chuť do ní složitě pronikat, nezbývá nám než řídit se názory těch, kteří se zdají být věci znalí.

Na prvý pohled by se mohlo zdát, že odlišit je od těch ostatních nemusí být nic zvlášť složitého. Často to však jednoduché není. Máme-li za sebou určité zkušenosti, pak většinou dobře víme, že kvalifikaci lze v řadě složitějších oblastí celkem úspěšně předstírat, a že na vrchol se v důsledku toho mnohdy nedostávají ti nejschopnější.

V některých případech se jako experti dokážou docela úspěšně prodávat i podvodníci, a mnohdy jim k tomu stačí jen silná sebedůvěra. Často jim však ještě spíše vycházejí vstříc určité mylné představy: falešné představy o tom, jak se údajní odborníci projevují, jak mluví či jak jednají.

Chceme-li se jich vyvarovat, měli bychom se řídit tím, co bývá pro skutečné odborníky typické. Pomoci nám k tomu může sedm vlastností, kterými se od falešných expertů velmi často liší.

Odborníci se vyjadřují jasně a jednoduše

Skuteční odborníci se vyjadřují jednoduše, a na rozdíl od nejrůznějších šarlatánů jim proto lze snadněji porozumět. Existují pochopitelně i výjimky, zpravidla však platí, že lidé, kteří své oblasti rozumí, ji dokážou podat či vysvětlit poměrně srozumitelně. Často i tak, aby ji pochopilo i zhruba desetileté dítě. Hovoří-li s laiky, obejdou se zpravidla i bez složitých cizích termínů.

Většina odborných disciplín, se kterými se v praxi či kolem sebe setkáváme, není totiž ve své podstatě zase tak složitá, aby jejich hlavní principy nebylo možno vyjádřit i poměrně prostě. Tedy pokud jim osoba, jež je vysvětluje, skutečně rozumí.

Sklon k složitému vyjadřování plnému cizích slov, či čerstvě vytvořených patvarů slov českých, je tak často charakteristický spíše pro ty, kteří danému oboru příliš nerozumí. České ekvivalenty cizích slov mnohdy neznají, a znalostí odborných termínů, na níž si zakládají, se většinou snaží na druhé zapůsobit. Někdy i za cenu, že si tím příliš nepomohou, protože je používají špatně. Průvodním rysem jednoduchého vyjadřování jsou i příklady a ilustrace. Tedy méně slov a více obrázků.

Odborníci nepotřebují dominovat

V hovoru na odborné téma se skuteční odborníci většinou nesnaží dominovat. Většinou nepatří ani k těm, kteří hovoří nejvíc nebo nejhlasitěji. Vědí, co vědí, a nemají potřebu druhé svými znalostmi oslňovat ani tyto znalosti příliš okázale dokazovat.

Osoby, jež žádnými odborníky nejsou, se naopak konverzaci na odborné téma často snaží ovládnout. Bojí se, že kdyby příliš nemluvili, mohli by svou těžce budovanou image odborníků ztratit, nebo dokonce vypadat jako hlupáci. Občas tak skutečné odborníky téměř nepustí ke slovu.

Neznamená to pochopitelně, že jsme-li odborníky, měli bychom zůstat zticha. Jsme-li si svými znalostmi jisti, je přirozené, že se o nich snažíme ostatní přesvědčit. Při vyjadřování svého názoru či dokonce tlaku na ostatní to však nepřehánějme. Nejen proto, že tím zpravidla ničeho nedosáhneme, ale i z toho důvodu, že tím své zdání odborníka příliš neposílíme, spíše naopak.

Odlišíme se tak od nepravých odborníků, kteří se zpravidla vyznačují nejen tím, že mají sklon na ostatní tlačit a často je ani nepustit ke slovu, ale i tím, že je v hovoru osočují, napadají nebo na ně dokonce osobně útočí.

Odborníci nebývají nudní

Neplatí to pochopitelně vždy a všude, faktem však je, že skuteční odborníci dokáží o svém tématu hovořit zajímavě, často i zábavně. Jejich znalosti totiž bývají provázeny zkušenostmi či osobními zážitky, mezi nimiž lze najít příběhy či události, kterými své znalosti dokáží zajímavě a živě proložit.

Lidé, kteří o tom, o čem mluví, příliš čí téměř vůbec nic nevědí, mají naopak často sklon být nudní. O svých praktických zkušenostech totiž zpravidla nejsou schopni příliš hovořit. Většinou totiž žádné nemají.

Odborníci toho „vědí méně“

Zní to možná paradoxně, ale odborníci vědí, že nevědí vše, a jen zřídka si jsou určitými skutečnostmi (na rozdíl do těch, kteří své znalosti jen předstírají) stoprocentně jisti. I tato skutečnost je vede někdy k tomu, že ve svých vyjádřeních bývají spíše skoupí. Nechtějí se pouštět na tenký led, tedy hovořit o věcech, o kterých vědí, že jejich poznání je teprve před nimi.

Ti, kteří se za odborníky vydávají, se naopak snaží působit dojmem, že vědí vše, a někdy tomu dokonce skutečně věří. Svými názory si proto bývají zcela jisti. V představě, že vědí více, jim tak lidé občas dopřávají více sluchu než těm, kteří toho ve skutečnosti vědí podstatně více.

Na názory osob, které jsou si jimi zcela jisti, bychom si proto měli dát pozor. Většinou jde totiž o názory, které bývají od skutečnosti značně vzdálené. Pokud bychom se v tomto tvrzení chtěli „zaštítit vědou“, sáhli bychom k experimentálně ověřenému tzv. Dunning-Krugerově efektu. Ten říká, že osobám, jejichž schopnosti jsou nízké, brání tyto nedostatečné znalosti skutečnou úroveň jejich schopností rozpoznat. Nevědí, co vše neznají, takže se domnívají, že vynikají téměř ve všem.

Odborníci se opírají o fakta

Ti, kteří své znalosti předstírají, se naopak většinou zaštiťují názory jiných údajných expertů nebo se odvolávají na „všeobecně vládnoucí přesvědčení“. Na faktech odborníci zakládají i své teorie a objeví-li se nová fakta, která jejich teoriím protiřečí, pak tyto teorie opouštějí. Často si navíc kladou otázky, zda jejich názory či teorie dostupným faktům odpovídají i nadále.

Zdánliví či falešní odborníci si takové otázky nekladou. Kladou si jen ty, o kterých předem vědí, že jejich názory podpoří. Své názory či teorie opírají o údajné autority, ale i odborníky, jejichž názorům zcela nerozumějí nebo si je vykládají podle svých potřeb. Názory nejrůznějších „autorit“ jim často slouží i jako jeden z nástrojů, kterým ostatními manipulují.

Odborníci se drží tématu, kterému rozumí

Osoby, které skutečnými odborníky nejsou, se často prezentují jako odborníci prakticky na vše. Nijak jim nevadí vytvářet dojem, že jsou odborníky i v oblastech, ve kterých jsou jejich znalosti jen velmi mizivé.

Občas se tak mezi falešnými odborníky můžeme setkat i s osobami, které určitým oblastem dobře rozumí. Vydávají se však i za experty na oblasti další. A mnohdy se k nim vyjadřují podstatně sebevědoměji než skuteční odborníci, kteří jejich studiem či praxí strávili řadu let.

Skuteční odborníci, jakkoli zpravidla rozumí i oborům, jež s jejich specializací hraničí, bývají ve svých názorech na jiné oblasti naopak podstatně zdrženlivější. Dávají jasně najevo, jakých oblastí se jejich znalosti týkají, a nepředstírají, že ve stejné míře rozumí i oblastem dalším.

Odborníci se neobávají přiznat, že se zmýlili

I skuteční odborníci se dopouštějí chyb či omylů. Často dokonce více než ostatní, protože oblasti, kterými se zabývají, bývají složitější, a k chybám tak v nich může dojít častěji. Pokud se však takové chyby dopustí, pak ji přiznají, protože jim jde o věc. Na rozdíl od fiktivních odborníků, kteří chyby nepřiznávají, navíc chápou, že přiznají-li chybu a snaží se ji napravit, jejich prestiž odborníka neklesne, ale naopak vzroste.

Falešní odborníci se však poklesu své autority trvale obávají. Domnívají se proto, že nemá-li jejich prestiž poklesnout, nesmějí svou chybu přiznat. Často se jí proto zuby nehty drží, a to i za cenu, že její dopad časem podstatně roste.

Jak v rozhovoru poznat, že druhá strana lže

I schopnost rozpoznat, že osoba, se kterou hovoříme, neříká pravdu, je jednou z nejdůležitějších společenských dovedností. Je důležitá v osobním, pracovním i veřejném životě a její význam se s rostoucí záplavou nejrůznějších sdělení zvyšuje. Většina lidí má zabudován určitý vnitřní detektor lži, ne však vždy jim, obrazně řečeno, tento detektor běží naplno.

Rozpoznat lež bývá složité především tehdy, hovoří-li druhá osoba o věci, o které toho příliš nevíme, a nijak si zjevně neprotiřečí. V této situaci jsme zpravidla odkázáni na schopnost rozeznat lež podle projevů neverbálních, tedy „řeči těla“. Psychologické průzkumy však ukázaly, že tato schopnost, není-li pěstována, nebývá vysoká. V téměř polovině případů tak zůstává lež, která není z obsahu sdělení bezprostředně zřejmá, nepoznána.

Schopnost čelit klamání však lze rozvíjet. Důležité jsou přitom především dva předpoklady. Prvním je vlastnímu obelhávání nenahrávat, druhým soustředit se na projevy, které sklonu klamat nasvědčují.

Lži mívají úrodnou půdu

Ke sdělením, která slyšíme, je třeba přistupovat kriticky. Platí to především tehdy, pokud se v nich mohou odrážet zájmy těch, kteří je pronášejí. Úrodnou půdu pro vlastní oklamání si často vytváříme především tím, že určitým tvrzením druhé strany věřit chceme. Nejčastěji proto, že nám nabízejí jednoduchá – a většinou nefungující – řešení našich problémů. Do téže kategorie patří sklon důvěřovat osobám, které nám jsou z nejrůznějších důvodů sympatické, a pozapomínat na to, že i sympatičtí lidé mohou občas klamat. Sklonu nechat se oklamat napomáhá často i to, že od osob, kterým chceme věřit, nevyžadujeme detaily, jejichž neznalost nebo nepřesvědčivost by je možná rychle a snadno prozradily.

Sklon nemluvit pravdu prozradí nejčastěji určité neverbální signály. Důvodem je, že řeč svého těla nemáme nikdy zcela pod kontrolou, a to ani tehdy, když se o to snažíme. Které neverbální projevy mohou naznačit, že nám náš protějšek velmi pravděpodobně neříká pravdu?

Některé projevy řeči těla prozrazující neupřímnost či sklon klamat jsou zjevné a lze je poměrně snadno rozpoznat. Jiné jsou poněkud složitější.

K těm prvním patří například zčervenání (ke kterému dochází spíše u žen než mužů) či nadměrné pocení, ale i sklon kousat či navlhčovat si rty nebo hovořit vyšším hlasem, než je obvyklé. Úsměv osoby, která lže, bývá falešný – zasahuje jen tvář či ústa a nikoli oči, a z jejího hlasu cítíme často napětí.

K podobným symptomům patří strnulé držení těla (vyvolané potřebou se na svou lež plně soustředit) nebo naopak časté, překotné či nervózní pohyby, spojené se stresem, který snaha klamat vyvolává. K dalším patří sklon stát či sedět se zkříženýma rukama, reagovat na otázku prudkým pohybem hlavy nebo u osob, které sedí, záklonem těla.

Tyto projevy nemusí být vždy symptomem lži. Téměř vždy jsou však symptomem toho, že naše otázka či rozhovor na určité téma jsou druhé osobě nepříjemné, cítí se při něm nejistá nebo nechce odpovědět, nejčastěji proto, že má sklon něco skrývat.

Osoby, které prošly tréninkem neverbální komunikace, si na tyto projevy pochopitelně mohou dát pozor. Složitější neverbální signály upozorňující na sklon klamat však většinou nemají ani v tomto případě plně pod kontrolou.

Rozpor mezi slovním a neverbálním sdělením

Naše komunikace, či dokonce naše mozky, jsou od přírody nastaveny tak, že naše verbální a neverbální projevy mají sklon být v souladu. Neverbální projevy, které jsou se slovním sdělením v rozporu, tak druhá strana většinou není schopna zcela potlačit, a snaha skrýt je bývá pro ni stresující. Rozpory mezi nimi či snaha je omezit ji tak zpravidla prozradí.

Jednoduchým příkladem podobného rozporu je sklon na určité sdělení spontánně přikyvovat, současně je však slovně odmítat, nebo s ním naopak slovy souhlasit a vrtět při tom hlavou do stran.

Složitější symptomy rozporu mezi slovním a neverbálním sdělením – a stresu, který snaha klamat vyvolává, se často projevují podvědomou snahou skrývat si při lži oči nebo ústa. K dalším patří nevědomá tendence zaujímat vůči těm, kterým osoba lže, určité obranné reakce.

Další symptomy tohoto typu mohou vznikat jako průvodní rys určitých nervových či hormonálních dějů, které lež provázejí. I zkušené a zběhlé lháře pak často prozradí takzvané mikrovýrazy – krátké okamžiky, ve kterých „vypadnou z role“ a své neverbální signály přestanou kontrolovat.

Nevědomé projevy a stresové reakce

K nejčastějším projevům lži patří neschopnost udržovat při rozhovoru přímý oční kontakt – dívat se nahoru či dolů, těkat očima ze strany na stranu, ale i rychle mrkat nebo přivírat oči na dobu delší, než je obvyklé. Společným jmenovatelem těchto projevů je podvědomá snaha nevidět reakci toho, koho se daná osoba snaží obelhat. Podobný je i sklon dávat si při řeči ruku před ústa.

Instinktivní obranné reakce zahrnují nevědomý sklon dávat si ruku před krk, jakožto „historicky“ zranitelnou část těla, ale i již zmíněnou tendenci k záklonu či zkřížení rukou. Osoby, jež nemluví pravdu, reagují přitom záklonem často i v situaci, kdy se druhá osoba naopak nakloní směrem k nim.

Projevy odrážející určité fyziologické reakce mohou zahrnovat sklon škrábat se, ať již na hlavě či na rukou, vsunovat si během řeči ruku za límec, sahat si do obličeje, především na nos, to vše zpravidla v reakci na zvýšené pocity svědění, vyvolané odlivem krve z povrchových částí těla. Podobným projevem jsou našpulené či naopak pevně, někdy až do běla sevřené rty, reagující na sklon k vysychání úst.

Obdobný je sklon k častějšímu odkašlávání či polykání, a to především tehdy, dochází-li k němu před odpovědí na určitou otázku. Může jít o projev úzkosti, ale i podvědomé snahy prezentovat nám svou lež v co „nejčistší“ podobě.

Nevědomé projevy se mohou týkat i pohybů celého těla. Stojící osoby chtějící nás oklamat mají sklon se k nám přibližovat, a narušovat tak náš „osobní prostor“. Ty, kterým je rozhovor nepříjemný, a přejí si ho ukončit, reagují naopak sklonem se od nás vzdalovat.

Nepřirozené tempo a neodpovídající pauzy v řeči

Neverbálním signálem lži může být i nepřirozená změna v tempu řeči, naznačující, že osobě se o daném tématu nehovoří zcela snadno. Začne-li hovořit příliš rychle, může jít o známku, že se snaží mít své nepravdivé sdělení rychle za sebou. Pokud se její tempo řeči zpomalí, může se snažit získávat čas, aby svou lež učinila přesvědčivější.

Podobným signálem bývají neodpovídající nebo ne zcela vysvětlitelné přestávky v řeči. Jejich příčiny, a tím i interpretace, však mohou být různé.

Nechce-li nám druhá osoba říci, jak se věci skutečně mají, může jí chvilku trvat, než vymyslí svou vlastní verzi události. Týká se to však především otázek svou povahou jednoduchých. Je-li otázka, kterou někomu položíme, naopak složitější, může i od pravdomluvné osoby vyžadovat, aby se nad odpovědí zamyslela, a na událost, na kterou se ptáme, se rozpomněla. Krátká přestávka v řeči tak může být v podobných situacích přirozená. Příkladem je otázka: „Co jste dělal přesně před rokem?“

Pokud však druhá osoba lže, může na složitější otázky odpovídat velmi rychle. Nad tím, jak se věc opravdu udála, k čemu v určité situaci došlo nebo jak se věci skutečně mají, se totiž příliš zamýšlet nemusí. Předem ví, co nám chce namluvit.

Pauza, kterou druhá osoba ve své řeči občas učiní, je tak pro rozpoznání pravdivosti jejího sdělení důležitá. Je však třeba chápat ji v kontextu otázky, kterou jsme položili. Dlouhé pauzy při odpovědi na jednoduché otázky podobně jako rychlé odpovědi na složitější otázky zpravidla svědčí o tom, že osobě nelze zcela věřit.

Zvýšená aktivita

K projevům úzkosti či nervozity spojenými se sklonem k neupřímnosti patří i zvýšená aktivita. Může jít o příliš častá, nadměrná či přehnaná gesta, sklon zahrnovat druhou stranu příliš mnoha (a příliš podrobnými) informacemi, ale i náhlou péči o vlastní vzhled nebo vzhled nejbližšího okolí. Vesměs jde o projevy, kterými se daná osoba snaží svou nervozitu „rozpustit“ či skrýt.

Muž, který klame, má tak často při odpovědi na nepříjemnou otázku tendenci začít si narovnávat kravatu, upravovat si rukávy u košile nebo rovnat brýle. Žena může mít ve stejné situaci sklon upravovat si vlasy nebo narovnávat sukni.

Podobným signálem je i snaha upravovat své okolí. Příkladem je situace, kdy osoba na položenou otázku reaguje tendencí narovnávat či přeskupovat předměty ve svém okolí. Jako by tužka najednou nebyla na svém místě, sklenice byla příliš blízko, telefon nebyl natočen tak, jak by měl, apod.

Umělá a strojená gesta

O sklonu klamat občas paradoxně vypovídají i gesta a další tělesné projevy, které jsou výsledkem „tréninku“. Trénink v neverbální komunikaci vede totiž často k opaku toho, o co usiluje.

Příkladem je sklon k naučeným, strojeným úsměvům přicházejícím ve chvíli, kdy na tom, co osoba říká, není nic humorného, přehnaně „otevřená“ gesta, například zdvižené otevřené dlaně mající vzbudit dojem, že nemá co skrývat nebo se nebojí své zranitelnosti, ale i příliš usilovný až naléhavý oční kontakt, který je pro druhou osobu nepříjemný.

Tyto a podobné projevy svědčí většinou nejen o tom, že daná osoba klame, ale i o tom, že na své „schopnosti“ neříkat pravdu cíleně pracuje.

Mimika, gesta i další neverbální projevy, které působí přesvědčivě, jsou totiž zpravidla ty, které vznikají spontánně a přirozeně, často jako nevědomý doprovod toho, co chceme říci. Čím více však na ně myslíme, tím méně přesvědčivě působí.