Práce na zkoušku

Až před Ústavní soud a posléze před Nejvyšší soud se dostal případ jednoho uchazeče o zaměstnání o profesi svářeče – zámečníka, kterého jeho „zaměstnavatel“ testoval výkonem práce jeden pracovní den (tzv. práce na zkoušku), zda jej přijme do pracovního poměru bez jakékoliv předchozí písemné smlouvy nebo dohody. A co čert nechtěl, v odpoledních hodinách okolo 15. hodiny utrpěl tento „zaměstnanec“ úraz s vážnými a zřejmě dlouhodobými následky. Náleží takové osobě odškodnění za pracovní úraz podle zákoníku práce? Byla tato osoba zaměstnancem v tom pravém zákonném slova smyslu podle zákoníku práce s nějakým platným základním pracovněprávním vztahem, anebo šlo jen o „faktického“ zaměstnance ve „faktickém“ pracovním poměru u „faktického“ zaměstnavatele? K dále uvedeným úvahám na toto téma mě inspiroval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2020 sp. zn. 21 Cdo 2034/2019. V tomto rozsudku byla řešena celá řada právních otázek, jejichž správné řešení pro praxi je klíčové: Je tzv. práce na zkoušku řádnou závislou prací podle zákoníku práce? Jak je zaměstnanec při takové práci chráněn, utrpí-li úraz? Pokrývá odškodnění takového úrazu zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele? Kdy není iniciativní činnost zaměstnance prací pro zaměstnavatele plněním pracovních úkolů, protože zaměstnavatel vydal zákaz takové činnosti?

Nález Ústavního soudu

Spor se nejprve odvíjel před obecnými soudy, N