Pachové látky v ovzduší hodnocené normativně a jejich vliv na pocity a zdraví člověka

ÚVOD

V současné době je kladen velký důraz na zlepšování kvality ovzduší. Znečištění ovzduší pachovými látkami patří mezi vlivy, které mohou velice negativně ovlivnit kvalitu života v okolí jejich zdroje.

Zápach je nepříjemný čichový vjem, před kterým se lze těžko bránit. Stížnosti na znečišťování ovzduší zápachem jsou běžné nejen v ČR, ale i v ostatních vyspělých státech. Světová zdravotnická organizace (WHO) definuje zdraví jako "stav fyzické, psychické, sociální a estetické pohody". Pokud nám tedy zápach ubírá na pohodě, škodí zároveň našemu zdraví.

Pachovými látkami (odoranty) se rozumí látky anebo jejich směs, které způsobují obtěžující pachový vjem, charakterizované evropskou pachovou jednotkou, nazývanou EROM. Jedná se především o plynné látky, ale mohou to být i aerosoly, ze kterých se pachové látky po čase uvolňují.

Pachové látky zpravidla nebývají natolik zdraví škodlivé jako u znečišťujících látek a jejich přímé negativní působení na organismus je méně markantní, přesto však mohou způsobit vážné obtíže jako nauzea, bolesti hlavy, dýchací či psychické problémy. Zvláštním případem jsou pachy lidské, hodnocené zejména z hygienického hlediska.

K ochraně ovzduší se vztahují zákonná a normativní ustanovení, která jsou povinni dodržovat ty subjekty zodpovědné za provoz zdrojů, emitujících pachových látek do ovzduší. Ustanovení pro ochranu ovzduší je ošetřeno Zákonem č. 201/2012 Sb., Vyhláškou MŽP č. 415/2012 a platnými normami (třídy 835030 a 834781).

Pachové látky je možné měřit čtyřmi způsoby, a to plynovou chromatografií, olfaktometrickým měřením, terénním průzkumem nebo statistickými metodami. Při hodnocení úrovně emisí pachových látek se využívají vyhlášené obecné emisní limity a přípustná míra obtěžování obyvatelstva zápachem.

1. Pachové látky a jejich specifika

Pachové látky neboli odoranty, jsou chemické sloučeniny emitované z různých zdrojů do volného prostředí, kde se rozptylují a podléhají chemickým změnám. Jsou to látky, které vyvolávají pachový vjem (pach, zápach či smrad) u člověka. V převážné většině se jedná o primárně plynné látky, ale mohou se vyskytovat i případy páchnoucích aerosolů.

Pachové látky vnímáme za podmínky, kdy pachové molekuly jsou dostatečně malé (menší než 300-400 relativní molekulové hmotnosti - Mr) a těkavé, takže mohou dosáhnout k nosu a tam se rozpustí v hlenu.

Pach lze definovat jako lidský pocit, který vychází z recepce čichového podnětu smyslovým orgánem. Způsob, kterým člověk reaguje na pach, je závislý na konkrétních vlastnostech pachu a charakteristikách pachových látek.

Vlastnosti pachových látek jsou obvykle vyjadřovány pomocí čtyř veličin:

1. Koncentrace - aktuální koncentrace pachových látek ve vzduchu se vyjadřuje v pachových jednotkách (ou
   E
   .m^-3) a stanovuje se metodou dynamické olfaktometrie.
2. Intenzita - subjektivní síla vjemu různých stupňů vnímaný člověkem - od velmi slabého až po nesnesitelný. Závislost intenzity pachu na koncentraci nejlépe vystihuje funkce logaritmická, tj. stonásobné překročení emisního limitu tedy nevyvolá při přímém vdechnutí stonásobný pachový vjem, ale "pouze" pachový vjem několika násobný. Nejlépe to popisuje Fechnerův zákon, vyjadřující vztah mezi koncentrací (P) a intenzitou (I) pachu.

P = c.log I kde: c=1

1. Charakter - vyjádření pocitu pozorovatele, například formou kvality po čem látka zapáchá (pach sena, vůně pomeranče,...).
2. Hedonický tón - pach příjemný, nepříjemný. Tento tón se může s intenzitou vnímání měnit od příjemného k nepříjemnému. Příjemné pachy jsou všeobecně označovány jako vůně, nepříjemné jako zápach. V každém případě však velmi závisí na jedinci, zda pachový vjem pociťuje jako příjemnou vůni nebo nelibý zápach.

Charakteristiky pachových látek představují:

1. Nízké mastné kyseliny, aldehydy, ketony, merkaptany, terpeny apod. - látky, jejichž zápach je velmi nepříjemný a dlouho se drží v ovzduší, jeho charakter je relativně stálý.
2. Těkavé organické sloučeniny (VOC - Volatile Organic Compaund) - zápach který je velmi intenzivní, charakter zápachu se může měnit, zápach se drží v ovzduší relativně krátkou dobu. Jsou charakterizovány užíváním barev a rozpouštědel, výrobou a zpracováním chemických produktů a spalováním pohonných hmot.
3. Anorganické sloučeniny - nejznámější je sirovodík a amoniak, ale patří sem i kyselý zápach kyselin.
4. Látky rychle reagující v atmosféře - např. spalinové plyny, ozon. Tyto plyny velmi rychle mění strukturu vlivem vlhkosti v atmosféře, slunečního záření a dalších fyzikálních vlivů. Zápach vydrží v atmosféře jen velmi omezenou dobu.

Pachové látky nepředstavují natolik zjevné nebezpečí pro lidské zdraví a životní prostředí jako jsou škodlivé látky např. oxid uhelnatý, azbest, rtuť či olovo. Z hlediska obyvatelstva jsou ale pachové látky často mnohem větším problémem než některé znečišťující látky, a to zejména proto, že o přítomnosti některých škodlivých látek v ovzduší nejsou lidé včas informováni (nejčastěji proto, že se provozovatelé zdrojů někdy snaží úniky znečišťujících látek zatajit) a lidé sami nejsou schopni je detekovat. Naopak přítomnost pachových látek není třeba nijak oznamovat, ačkoliv jejich obtěžující vliv je značný. V České republice se pachové látky a přípustná míra obtěžováním zápachem staly předmětem právní úpravy podle zákona o ochraně ovzduší (zákon č. 201/2012 Sb.) a některých prováděcích předpisů k tomuto zákonu, včetně norem.

Sledování emisí pachových látek na základě právní úpravy ochrany ovzduší je pouhým začátkem řešení problematiky pachových látek ze zdrojů znečišťování ovzduší. Dosavadní praktické zkušenosti ukázaly, že současně je nutné sledovat i druhou důležitou veličinu, a to celkový tok pachových látek ze zdrojů znečišťování ovzduší. Emisní koncentrace není pro určení vlivu zdroje na kvalitu ovzduší postačující a v některých případech může být i zavádějící. Běžně se vyskytují případy, ve kterých je emisní koncentrace dodržena, a přesto zdroj svým provozem emisemi pachových látek obyvatelstvo v okolí obtěžuje.

Druhým, a velice závažným problémem je vzájemné umísťování zdrojů pachových látek a objektů určených k bydlení, zejména k bydlení trvalému. Při povolování staveb zdrojů znečišťování ovzduší se donedávna nepřihlíželo k vlivu pachových látek na kvalitu ovzduší, ačkoliv vzájemné umístění zdroje pachu a obytných objektů je pro obtěžování obyvatel pachem zásadní. Bohužel ani v současné době není tato skutečnost respektována.

V České republice je imisní limit pro obtěžování zápachem překročen, pokud je zápach vnímán jako obtěžující u více než 5 % sledované populace žijící ve městech vybrané náhodným výběrem po více než 2 % sledované doby při periodickém sledování a u více než 15 % sledované populace žijící na venkově vybrané náhodným výběrem po více než 10 % sledované doby.

Emise je odfuk od zdroje, imise je ovzduší rozptýlené kolem nás.

Pachy a vůně mají nejsilnější účinky ze všech smyslových vjemů, které působí bezprostředně na psychický stav člověka. Žádná jiná smyslová funkce není tak silně spojena s informacemi uloženými v podvědomí jako čich. To, co vnímáme jako typický jeden pachový vjem, je to většinou signál, vyvolaný tisíci různých molekul přírodního nebo syntetického původu. Například vůně růže takto obsahuje přes pět set jednotlivých substancí. Často však stačí menší množství vedoucích substancí, abychom danou typickou vůni či pach poznali.

• pach je organoleptická (smyslová) vlastnost, která je vnímána čichovým orgánem po vdechnutí určitého objemu látky;
• na charakteru a kvalitě vnímání pachu se podílejí postoje, emoce, zájmy, daná soustava hodnot, očekávání, dosavadní zkušenosti aj.;
• při hodnocení stížností obyvatel na zápach a skutečného zdravotního rizika je často nutno posuzovat i psychologické faktory a další sociálně-ekonomické okolnosti stížností a obav o zdraví.

2. Definice pachové jednotky

Koncentrace pachových látek se vyjadřuje pachovými jednotkami.

• Evropskou pachovou jednotkou (ou_E - Odour Unit) se rozumí množství odorantu, které, pokud je rozptýleno v 1 m³ neutrálního plynu za standardních podmínek, vyvolá fyziologickou reakci respondentů odpovídající evropské referenční pachové jednotce (EROM - European Reference Odour Mass).
• Evropskou referenční pachovou jednotkou se rozumí fyziologická reakce respondentů vyvolaná dávkou 123 mikrog n-butanolu rozptýleného v 1 m³ neutrálního plynu za standardních podmínek. To je množství, které odpovídá 0,040 mol/mol n-butanolu.

1 EROM = 123 mikrog n-butanolu = 1 ou_E směsi pachových látek

Tato rovnice definuje návaznost jednotky koncentrace libovolné pachové látky na jednotku koncentrace referenční pachové látky. Obsah pachových látek je tak účinně vyjádřen v jednotkách "ekvivalentní hmotnosti n-butanolu".

Tyto příšerně znějící definice nám zjednodušeně říkají, že jedna pachová jednotka se rovná čichovému prahu, a že musí být měřena za přesně definovaných podmínek (výběr respondentů podle toho jak splňují podmínky při určení čichového prahu n-butanolu při určité koncentraci a současně za dalších přísných podmínek). V případě, že se pach zřeďuje neutrálním plynem (medicinální O₂) až k prahu vnímání pachu člověkem (50 % prahové koncentraci), kdy je definičně koncentrace látek rovna 1 ou_E/m³, vyjadřuje se jako "prahová detekce pachu".

Počet pachových jednotek nám říká, kolikrát musíme naředit 1 m³ zapáchajícího vzduchu, abychom nic necítili. Například 50 ou_E.m^-3 nám říká, že musíme vzduch ze zdroje 50x naředit, abychom vůbec nic necítili.

Úroveň koncentrací pachových látek významně ovlivňuje rovněž počasí - teplota, vlhkost, srážky a vítr. Při vyšších teplotách, nízkém atmosférickém tlaku dochází k vyššímu uvolňování pachových látek, které jsou následně intenzivněji vnímány. Nejhorší je však inverzní charakter počasí.

Posouzení hodnot koncentrace pachových látek:

1 ou_E.m^-3 - (koncentrace pachových jednotek ou_Ena 1 metr krychlový) u 50 % respondentů může být pach vnímán, avšak nemůže být rozpoznán (identifikován). V podstatě vnímáme nějakou změnu. Jsme na stavu prahové detekce pachu.

3-5 ou_E.m^-3 - koncentrace pachových látek, kdy může být pach rozpoznán, v závislosti na hedonickém tónu pachu. Citlivý jedinci jsou schopni identifikovat co cítí.

5 ou_E.m^-3 a více - koncentrace pachových látek již může být pro respondenty obtěžující. Lze konstatovat, že jsme schopni identifikovat co cítíme.

Hedonický tón vyjadřuje míru příjemnosti či nepříjemnosti pachových látek a zpravidla se vyjadřuje číselnou hodnotou ze stupnice od -5 do +5. Čím nižší je hedonický tón pachové látky, tím méně je vjem pachové látky příjemný. Např. hedonický tón rozkládajícího se masa či močůvky je na samém okraji stupnice (-5). Pach emitovaný z čerstvě posekaného travního porostu může být z hlediska hédonického tónu pro většinu populace neutrální (0). Příjemné pachy, jako např. káva, čokoláda, parfémy mají hédonický tón v kladné části stupnice (+1 až +5). Avšak i hédonický tón je závislý na koncentraci pachu, který vjem způsobil. Se zvyšující koncentrací pachu může hédonický tón za normálních okolností příjemného pachu značně klesat, až se stane nepříjemným.

3. Zákonná ustanovení o ochraně ovzduší

Zákon č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší přistupuje k problematice pachových látek zcela odlišným způsobem, než předchozí zákon č. 86/2002 Sb.

V ustanovení § 2 písm. b) zákona je definována znečišťující látka, jako "látka, která svou přítomností v ovzduší má nebo může mít škodlivé účinky na lidské zdraví nebo životní prostředí anebo obtěžuje zápachem".

Podle nové právní úpravy tedy znečišťující látky v sobě zahrnují i látky, které obtěžují zápachem (tj. pachové látky). Na základě takto širokého vymezení se všechny nástroje zákona o ochraně ovzduší určené k regulaci znečišťujících látek vztahují i na regulaci zápachu. Pachové látky z tohoto důvodu nejsou v zákoně upraveny speciálně, ale uplatňuje se na ně obecná úprava nástrojů k regulaci znečištění a znečišťování.

Obtěžování zápachem je možno regulovat především závaznými podmínkami provozu stanovených v povolení zdroje. V rámci povolení provozu a provozního řádu, který je součástí povolení, může orgán ochrany ovzduší stanovit konkrétní technické podmínky provozu, vedoucí ke snížení emisí pachových látek.

Podle § 4 odst. 2 zákona o ochraně ovzduší jsou specifické emisní limity stanoveny buď pro jednotlivé typy stacionárních zdrojů vyhláškou č. 415/2012 Sb. nebo je může stanovit krajský úřad v povolení zdroje. Zákon tak umožňuje, aby krajský úřad v povolení zdroje stanovil i specifické emisní limity, které nejsou uvedeny ve vyhlášce, tedy i specifické emisní limity na pachové látky. Vzhledem k tomu, že pachová látka je z definice látkou znečišťující, lze zdroji stanovit v rámci povolení provozu specifický emisní limit i na pachové látky.

Důležitou roli v prevenci obtěžování zápachem má fáze územního plánování a následné umisťování a povolování zdrojů. Nevhodné umístění zdroje blízko obytné zástavby se může stát příčinou mnoha stížností na zápach.

U zdrojů již existujících na základě § 13 zákona, dojde-li ke změně okolností, které byly rozhodné pro stanovení závazných podmínek pro provoz stacionárního zdroje, je možné provést změny v povolení, mimo jiné i uložením specifických emisních limitů na pachové látky.

Je-li občan obtěžován zápachem z provozu zdroje znečišťování ovzduší, může podat podnět na místně příslušný oblastní inspektorát České inspekce životního prostředí, která je dle zákona o ochraně ovzduší kompetentní k provádění kontrol na zdrojích znečišťování ovzduší a k ukládání nápravných opatření či pokut v případě porušování zákonných požadavků ze strany provozovatele zdroje.

Při regulaci zápachu je zásadní brát na zřetel princip prevence, neboť velmi častou situací je, že zdroj plní všechny emisní limity, podmínky provozu a využívá nejlepší dostupné techniky, avšak přesto je předmětem stížností na zápach. Důvodem v těchto případech je nevhodné umístění zdroje blízko obytné zástavby nebo naopak umístění nové obytné zástavby příliš blízko již provozujícímu zdroji. Zásadní roli v prevenci obtěžování zápachem proto hraje již samotná fáze územního plánování a následné umisťování a povolování zdrojů.

U zdrojů již existujících je možné provést změny v povolení na základě § 13 zákona, tzn., dojde-li ke změně okolností, které byly rozhodné pro stanovení závazných podmínek pro provoz stacionárního zdroje, přičemž rozhodnými okolnostmi mohou být jak změny vyplývající z nové právní úpravy, tak skutečnosti na samotném zdroji. V rámci změny povolení lze zpřísnit závazné podmínky pro provoz zdroje (např. stanovením technických podmínek provozu nebo uložením specifických emisních limitů na pachové látky).

4. Tělesný pach člověka

Pojem zdroje lidského pachu

Vedle pachu neživých objektů je významný pach produkovaný teplokrevnými živočichy, především pak ten, který je uvolňován člověkem, a z toho důvodu označován jako pach tělesný. Při jeho zkoumání se vychází z poznatků biologických a lékařských věd. Biologická podstata lidského těla je charakterizována procesy látkové výměny uvnitř organismu. Vlivem složitých biochemických dějů dochází nejen k reprodukci životně nezbytných procesů, ale i k regulovanému uvolňování odpadních produktů metabolismu. Tyto přebytečné produkty obsahují velké množství nejrůznějších chemických a biochemických sloučenin a svým složením jsou charakteristické pro konkrétní organismus.

Tvorba tělesného pachu

Tělesný pach nabývá několika základních forem. Jednou z nich je pocení a dýchání Jinou formou tvorby pachu je vyměšování kožního mazu jako nepřetržitý proces činnosti mazových žláz. Další jsou to uvažované odpadní produkty jako moč a stolice.

Pot jako specifický zdroj pachu

Pocení je fyziologický jev způsobený činností potních žláz, při kterém dochází k vylučování vody a v ní rozpuštěných látek za účelem termoregulace a zbavení se nežádoucích zplodin. Potní žlázy mají zvláštní význam pro vznik specifických pachů. Na těle dospělého člověka se nachází asi 2 až 5 milionů potních žláz, které za 24 hodin vyloučí přibližně 1000 ml potu, při zvýšené námaze několikrát víc, v extrémních podmínkách dokonce 3 až 4 litry za hodinu. Jejich rozmístění je nerovnoměrné, liší se morfologickou strukturou a podle způsobu sekrece potu je můžeme rozdělit na žlázy ekrinní a apokrinní s odlišným mechanismem funkce.

• Ekrinní žlázy slouží k termoregulaci, ústí na povrch pokožky a vyskytují se na kůži celého těla kromě okolí úst a genitálií, nejvíce na dlaních a chodidlech. Podle mechanismu vyvolávání pocení je lze dělit na dlaňoskopické a axilární, produkující pot na psychickém a senzorickém základu, a ostatní reagující výlučně na tepelné podněty. Při zvýšené námaze vylučují pot ve formě čiré kyselé tekutiny, v jejich sekretu je 98 % vody, zbytek tvoří anorganické sloučeniny, např. ketony, aldehydy, alkoholy, močovina, kyselina močová a mravenčí, máslová, vitamíny B.
• Apokrinní žlázy reagují na emoční podráždění, tedy na adrenalin uvolněný z dřeně nadledvin v době stresu způsobeného psychickou a fyzickou zátěží. Zpravidla neústí do pokožky, ale například do vlasových folikulů, a jsou přítomny jen na některých místech těla, zejména v oblasti podpaží, na dvorcích bradavek, v okolí řitního otvoru a oblasti genitálií. Mají funkční vztah k činnosti sexuálních žláz. U člověka se začnou vyvíjet až v pubertě a jejich produkt je spojen s charakteristickým pachem, jenž je člověk schopen běžně vnímat. Sekret apokrinních žláz na rozdíl od potu ekrinních žláz obsahuje lipoidní látky, proteiny, cukry, ve větší míře amoniak, a proto se v případě bakteriálního rozkladu potu objevuje nepříjemný zápach.

Složky lidského pachu

Navzdory složitému chemickému složení pachu člověka můžeme tělesný pach rozdělit na tři základní části, a to individuální, specifický a přidružený pach.

• Individuálním pachem je v první řadě pach osobitý, který vzniká při fyziologických procesech v organismu, tedy při dýchání pokožky, pocení nebo vyměšování kožního mazu. Jeho druhou součástí je pach regionální zahrnující výrazné silně čpící pachy vázané na konkrétní místa na těle. Mezi tyto místa patří především pach pohlavních orgánů, análního otvoru, podpaží, dlaní, hlavy, lysých a málo ochlupených částí těla. Některé z těchto regionálních pachů jsou natolik intenzivní, že zatlačují celkový individuální pach, a jsou rovněž více vnímány okolím.
• Specifický pach zahrnuje ty skupiny pachů, které jsou vyvolány bezprostředním okolím člověka. Je jím pach prostředí, ve kterém se člověk pohybuje, žije a pracuje, pach pracovních a dopravních prostředků, pach oděvu, kosmetických přípravků, tabáku, léků a další. Některé typy specifického pachu jsou natolik výrazné a nezaměnitelné, že nám i bez dalšího zkoumání umožňují vyslovit závěr o skupinové příslušnosti jejich původce - typicky pach silného kuřáka, chovatele koní a další profese ve zdravotnictví, chemickém průmyslu, potravinářství apod.
• Přidružený pach vznikne náhodným pohybem původce v prostředí. Je jím především pach půdy, kterou člověk pohybem naruší, pach rozšlápnutých mikroorganismů, jako jsou larvy nebo hmyz, pach rostlinstva. Dále by sem mohl být zařazen pach vyvolaný nezamýšlenou činností jako polití se, poleptání nebo přenesený pach jiného jedince.

Individualizace tělesného pachu

Některé součásti lidského pachu jsou obecně vlastní všem lidem, které charakterizují určité kategorie osob. Individualizace pachu je výsledkem jejich vzájemné kombinace a je vyvolána řadou okolností, které mají na konkrétního člověka vliv. Jde zejména o aspekty typu věk, rasa, pohlaví, způsob života, charakter přijímané potravy, nemoc, užívané léky, pracovní a životní prostředí, konzumace tabákových výrobků, alkoholu, drog, osobní hygiena, kosmetika. Na základě svých markantů je lidský pach stejně nezaměnitelný jako daktyloskopické papilární linie nebo DNA a po dobu života se mění jen nepodstatně.

5. Čich a funkce jeho ústrojí

Čich je smysl, pomocí kterého vnímáme své okolí. Pro detekci pachu je nutné, aby molekuly látky měly maximálně 400 relativní molekulární hmotnosti (Mr), a aby byly dostatečně těkavé. Přesto je jeho význam pro život člověka možná trochu nedoceněn. Čichem jsme informováni o aktuální kvalitě okolního ovzduší, dokážeme rozlišit vůně a pachy. Čich nám dodává informace o látkách vyskytujících se v našem okolí, zejména v bezprostřední blízkosti, a tudíž nás může varovat před nebezpečím dřív než např. zrak nebo sluch. Přesto, že čich není vůdčím smyslem člověka, schopnost vnímat různé pachy a reagovat na ně nejsou zanedbatelné. Podstatou vnímání pachu je přítomnost chemických látek ve vzduchu zachycena nosem, což je následně převedeno jako informace do mozku, kde dochází k analýze, o jaký zápach jde.

Proces detekce pachu začíná při kontaktu s nosní sliznicí. Poté se molekula dostane přes hlen, působící jako filtr, k čichovým buňkám. Následuje prostup membránou receptoru a vyvolání podráždění. Signál je nervovými vlákny veden do mozku, kde je porovnán s tím, co je uloženo v paměti. Když konkrétní pach či vůni známe, jak jsme na ně poprvé reagovali nebo jaké podněty s ní máme spojené, poté je možné je definovat. Proces vyhodnocování nazýváme hédonickým efektem.

Čich člověka je ve srovnání s ostatními savci slabý. I přesto dokáže rozlišit látky v koncentracích nezjistitelných běžnými chemickými a fyzikálními metodami. Jedná se o velmi adaptabilní smysl, jsou-li všechny čichové buňky dlouhodobě vystaveny určitému pachu, přestanou vysílat signály do mozku a dochází k procesu adaptace. Čich se vyznačuje schopností velmi rychlé adaptace, tj. snížení citlivosti vůči podnětu při jeho delším působení, proto za nějaký čas velmi snadno snášíme i velmi nepříjemné pachy. Jsou-li všechny čichové buňky dlouhodobě vystaveny určité vůni, přestanou vysílat signály do mozku.

Citlivost člověka k intenzitě pachu je zásadně závislá na použité látce. Člověk mnohdy rozpozná čichem tak nepatrná množství voňavých nebo páchnoucích látek, která se nedají rozpoznat ani nejjemnější chemickou analýzou.

Jednou ze zajímavostí je, že člověk dokáže rozlišit více vůni než zvuků. Další pak, že ženy mají o 20 % jemnější čich. U některých látek může člověk rozeznat i 1 díl pachové látky na 50 miliard dílů vzduchu. Netrénovaný člověk rozezná asi čtyři tisíce pachů, trénovaný pak deset tisíc, profesionální odborníci na testování voňavek nebo míšení whisky dokáží rozlišovat až 100 000 různých vůní. Naopak existují i lidé, kteří nedokáží cítit vůbec nic, trpí nemocí zvanou anosmie. Některé látky mohou způsobit trvalou ztrátu čichu, jako například: kyselina benzoová, oxid siřičitý a butylenglykol. Přechodnou ztrátu čichu může pak způsobit sirovodík, kyselina sírová nebo sirouhlík. Některé látky nejsme schopni čichem vůbec zjistit, například oxid uhelnatý!

Čichové vnímání může být různými okolnostmi ovlivněno. Například při hladu se zvyšuje, naopak při nachlazení, kdy sliznice nosní dutiny je zduřelá a receptorové buňky jsou kryty silnou vrstvou hlenu je čichové vnímání potlačeno. Se stoupajícím věkem (a výrazněji u kuřáků) postupně stoupá čichový práh jednotlivých čichaných látek a snižuje se počet vnímatelných čichových kvalit. Zdravý člověk, který konzumuje vyváženou stravu, je cítit v podstatě neutrálně. V případě nemoci, nedostatečné ústní hygieny nebo konzumace kořeněných jídel se tělesný pach mění, což lze vysledovat například z dechu u daného člověka.

Poznatky charakterizující vnímané účinky pachových složek:

• příjemné či nepříjemné vůně vyvolávají u jedince prospěšné nebo neprospěšné efekty;
• hédonickou hodnotu vnímá každý jedinec subjektivně, závisí na tom, zda vůni známe nebo je pro nás cizí, jaká byla naše dřívější reakce, jaké podobenství v nás vzbuzuje, co s ní spojujeme;
• signální mechanismy v čichovém systému zasahují ty části mozku, které jsou odpovědné za naši ostražitost, pozornost, paměť a učení, náladu a pocity co dobře voní je dobré pro člověka;
• pokud jsme obklopeni krásnými vůněmi, cítíme se přirozeně lépe, zlepšuje se náš celkový zdravotní stav, vytváří se prostředí harmonie a pohody;
• čím příjemnější je okolní prostředí, tím vstřícnější je chování uvnitř něho působením libých stimulů je podporována tvorba nových mozkových buněk, stres tuto tvorbu naopak potlačuje;
• je-li prostředí zamořeno nepříjemným zápachem, vyvolává to okamžitou reakci odporu, tyto projevy afinity nebo averze lze pozorovat i při osobním parfémování, provonění bydlišť, pracovišť atd.;
• aromata vyvolávají prospěšné metabolické změny, zlepšující zdraví, náladu nebo chování;
• zápach způsobuje nezdravé prostředí a neguje všechny stimuly, i když jsou samostatně pozitivní, znemožňuje harmonii;
• v příjemně provoněném prostředí se dokážeme lépe a bez stresu soustředit a pracovat.

6. Způsoby měření pachových látek

Pachové látky je možné měřit různými způsoby, jejich výběr a stručný popis je následně uveden.

Fyzikálně chemické a analytické postupy

Měření pachu klasickými analytickými metodami v současnosti již nebývá účinné, protože zapáchající látky se vyskytují ve velmi nízkých koncentracích, často pod hranicí detekce většiny analytických přístrojů. Analytická měření se hodí tam, kde jsme si jisti, že se jedná pouze o jednu sloučeninu a navíc, že jde o sloučeninu, u které dokážeme velmi přesně poznat čichový práh. Analyticky jsme schopni stanovit omezenou škálu látek, které jsou v pachu přítomny. Proto jsou v praxi používané další metody.

Olfaktometrické metoda

Jedná se o senzorickou techniku využívající smyslové odpovědi posuzovatelů zápachu. Vzorky vzduchu s pachovými látkami se odebírají do vzorkovacích vaků. Princip je založen na míšení předem dané koncentrace odorantu s neutrálním plynem (syntetický vzduch nebo medicinální kyslík). V dnešní době se používá olfaktometr s plně automatickým systémem, který zaznamenává odezvy skupiny pozorovatelů, takzvaného panelu. Pro jeho sestavení jsou normou ČSN EN 13725 jasně daná kritéria. Musí obsahovat minimálně 6 posuzovatelů, kteří byli nejprve vyšetřeni lékařem ORL a poté prošli ověřováním čichové funkce na základě testu n-butanolem. Posuzovatelům je zakázáno kouřit před měřením nebo při něm a nesmí užívat žádné léky uvolňující pach. Koncentrace pachových látek jsou postupně zvyšovány. Přístroj poté vyhodnotí hodnotu čichového prahu. Tou je hodnota, kterou správně označí 50 % panelu. Stanovení koncentrace pachového vjemu se hodnotí metodou ANO/NE. Výsledný počet pachových jednotek ve vzorku je stanovený statistickým výpočtem jednotlivých výsledků.

Koncentrace pachových látek ve sledovaném vzorku se pak vyjádří jako násobek jedné evropské pachové jednotky na krychlový metr při standardních podmínkách pro olfaktometrii.

Dotazníková šetření

Jedná se o statistickou metodu pro průzkum obtěžování obyvatelstva zápachem. Vybraní místní obyvatelé jsou při ní systematicky a opakovaně dotazování na své pocity při vnímání pachu v určeném časovém intervalu. Výsledky za delší časové období jsou zpracovány statisticky.

Měření v pachové stopě

Tato metoda je vhodná pro zjištění okamžitého stavu. Posuzovatelé přichází na stanoviště a hodnotí kvalitu venkovního ovzduší pravidelným vdechováním po stanovenou dobu. Přípustná míra obtěžování zápachem je překročena, jestliže je zápach vnímán jako obtěžující u více než 5 % sledované populace žijící ve městech vybrané náhodným výběrem po více než 2 % sledované doby při periodickém sledování a u více než 15 % sledované populace žijící na venkově vybrané náhodným výběrem po více než 10 % sledované doby. V případě jednorázového měření obtěžování zápachem nesmí koncentrace pachových látek překročit 3 pachové jednotky.

Elektronický nos

Podobně jako u lidského čichového orgánu obsahuje toto zařízení velké množství miniaturních senzorů. Chemické receptory zvětšují nebo zmenšují objem podle toho, zda se ve vzduchu nacházejí stopy určité látky. Změny velikosti každého čidla pak vyhodnocuje elektronika, která obratem sdělí údaje o složení vzduchu či jiného plynu. Přístroj dokáže reagovat i na stopová množství některých látek.

7. Analýza výsledků sledování obtěžování pachem

Veličinou charakterizující celkové hodnocení účinku pachu, skupinou respondentů v daném časovém období (např. v daném týdnu), je index obtěžování l_k, který je váženým průměrem, tj. lineární kombinací jednotlivých hodnocení a příslušného váhového faktoru vyjadřujícího relativní četnost daného stupně hodnocení.

[1]