Posouzení spolehlivosti lidského činitele v pracovním systému

Pojem lidský činitel (faktor), (dále jen lidský činitel – LČ), se v odborných pracích i publikacích určených pro laickou veřejnost objevuje stále častěji. Poprvé byl však tento termín definován v polovině 40. let 20. století, v době, kdy vznikala nová vědní disciplína – ergonomie. Od té doby uplynulo mnoho času a celá řada pojmů postupně „zlidověla“, aniž by často jejich uživatelé znali jejich pravý či plnohodnotný význam. Je třeba ještě dodat, že dokonce ani mezi odborníky nepanuje jednoznačná terminologická shoda, a tak se nezřídka můžeme setkávat s celou řadou variantních pojmů s týmž praktickým významem.

Spolehlivost lidského činitele je jedním z rozhodujících faktorů limitujících celkovou spolehlivost pracovního systému. Za pracovní systém se považuje (podle ČSN EN 614-1 +A1) systém zahrnující aktivitu člověka s pracovními prostředky (objekty, zařízeními) za daných okolních podmínek. V praxi jednoduše hovoříme o fázích provozu zařízení, vnímána jako nejdůležitější etapa v životním cyklu tohoto zařízení, kde se uplatňuje vliv lidského činitele. Lidský činitel je zpravidla spojován s případy, kdy lidské selhání je považováno za příčinu závažných nehod či havárií. Přes tyto skutečnosti, které nás mohou poučit, však přetrvává přesvědčení, že spolehlivost a bezpečnost pracovního systému (zařízení) je dostatečně zajištěna. Tento pocit sebeuspokojení často vyplývá z přesvědčení, že 1) existuje dostatečné množství podrobných předpisů stanovujících požadavky na bezpečný výkon pracovních činností, 2) v podnicích jsou zavedeny postupy správné praxe, a 3) je prováděna průběžná kontrola a dozor. Samozřejmě se jedná o důležité zásady, ale z hlediska zachování spolehlivosti a bezpečnosti pracovního systému zůstává klíčová role pracujícího člověka, která však ne vždy je dostatečně oceněna.

Ačkoli se problematika spolehlivosti pracovního systému řadí do oboru ergonomie, přes to lze v současnosti pozorovat, že ergonomické pojetí je tomuto fenoménu dnes již „těsné“. Návaznosti na tuto problematiku lze nalézat v dalších vědních oborech. S ohledem na vývoj v oblasti lidského činitele se dá říci, že existují tři hlavní proudy, kde se tento fenomén uplatňuje nejvýrazněji. Je to: (1) bezpečnost provozu jaderných zařízení, (2) bezpečnost provozu chemických technologií s rizikem vzniku závažné havárie a (3) bezpečnost v dopravě. Kromě toho se vyvíjejí také odvětví, která všechny tři zmíněné proudy horizontálně protínají. Jedná se především o ergonomii, psychologii, resp. psychologii práce, funkční bezpečnost, bezpečnost a ochranu zdraví při práci, toxikologii, antropometrii a také personalistiku (v pojetí managementu a řízení lidských zdrojů). Z výše uvedeného tedy jednoznačně plyne, že problematika spolehlivosti lidského činitele se stává komplexní disciplínou, která se uplatňuje v pracovním systému, ve kterém má člověk nezastupitelnou roli.

Příčiny vzniku nežádoucích událostí ve většině případů končí zjištěním, že se na jejich vzniku podílel člověk – lidský činitel. Obvyklý přístup vyšetřování příčin selhání člověka se ale často zastavuje na úrovni, při které jsou definovány pouze obecné příčiny chybného jednání. Následným detailním rozborem dále odhalujeme, že tyto příčiny představují následky působení příčin vyšších řádů, tzv. kořenových příčin.

1. Co je lidský činitel

Nelze si nevšimnout, že se pojem lidský činitel stále častěji stává oblíbeným výrazovým prostředkem pro selhání či chybování člověka, zejména pak v souvislosti s nejrůznějšími nehodovými příhodami či událostmi (haváriemi).

Výmluva, že důvodem toho či onoho selhání lidského činitele, je již oblíbeným klišé. Ono totiž ne vždy je záhodno určit jednoznačného viníka či spíše důvody, proč (a jak) k dané události došlo, a to bez ohledu na to, zda se jedná o dopravní nehodu, pochybení úředníka, podíl na výrobních zmetcích (konkrétním dělníkem) a/nebo velkých havárií v energetických, chemických provozech. Je to právě lidský činitel, jenž má v mnoha případech významný podíl na vzniku nežádoucí události. Jenže, toto všechno vytváří zcela mylný dojem o tom, co vlastně pojem „lidský činitel“ ve skutečnosti znamená.

Není jisté, kým a kdy byl pojem lidský činitel (human factor) poprvé použit, nicméně jeho odborná definice, tak jak ji známe dnes, spatřila světlo světa někdy před druhou světovou válkou v USA. V meziválečném období se totiž těšila velkému zájmu tzv. psychotechnika, což je disciplína, která se zaobírá zkoumáním psychologických vlastností člověka, na jejichž základě lze uskutečňovat výběr pracovníků pro určité profesní obory. Lidský činitel byl tedy zkoumán spíše pro účely nalézání způsobů dosahování maximálního pracovního výkonu jednotlivců, či pro potřebu řízení lidských zdrojů než pro posilování efektivity pracovního systému, tj. spolehlivosti výkonu, kvality a také bezpečnosti, tak jak jej vnímáme dnes. V současnosti se tento pojem definuje jako „Soubor vlastností a schopností člověka, posuzovaných především z hledisek psychologických a fyziologických, které vždy nějakým způsobem v dané situaci ovlivňují výkonnost, efektivnost a spolehlivost pracovního systému“.

I laik v tuto chvíli tuší, jak demagogické je používání výrazu lidský činitel bez pochopení jeho správného významu. Ovšem, ale i v odborných kruzích není vše tak jednoznačné. V případě lidského činitele se ale není čemu divit. Na pomoc přichází ergonomie, která vymezuje kam lze problematiku spolehlivosti lidského činitele zařadit. Ergonomie jako vědní disciplína, kterou sice u nás málokdo skutečně plně ovládá, má všechny předpoklady řešit vliv lidského činitele ve správných souvislostech v pracovních systémech. Zde se můžeme setkávat s různými kombinacemi termínů jakými jsou spolehlivost, chybování či selhání, pojmů lidský činitel a/nebo člověk obecně. Pro odborníky je posuzování spolehlivost lidského činitele tím ústředním. Tímto pojem se obvykle rozumí pravděpodobnost, že osoba správně provede některé (systémově) požadované aktivity (činnosti) během daného časového období (je-li čas limitujícím faktorem) bez provádění jiné činnosti, která může systém narušit.

Spolehlivost člověka, resp. lidské chybování, je parametr značně složitý a nepředvídatelný. Při jeho posuzování je proto potřeba vnímat skutečnost, že se nejedná o izolovaný krok nebo jednorázové rozhodnutí, ale o soubor příčin, vlivů a faktorů (včetně jejich vzájemných kombinací), které celkovou spolehlivost pracovního systému utvářejí. Významnou částí je provedení analýzy lidské činnosti a odhalení podstatných příčin selhání lidského činitele, které je následováno navržením příslušných opatření, jež mají za cíl zvýšit spolehlivost pracovního systému.

2. Analýzy spolehlivosti lidského činitele

Provádění analýzy spolehlivosti lidského činitele v rámci pracovního systému není jednoduchá záležitost a rozhodně ji nelze provádět bez potřebné kvalifikace a zkušeností. Analýza se opírá o legislativní ustanovení a metodicky zpracované dokumenty s popisem mimořádných událostí. Výsledky kvalitně zpracované analýzy umožňují odhalit slabá místa pracovního systému a navrhovat nejvhodnější nápravná opatření, jejichž aplikace umožní zvýšit jeho spolehlivost a bezpečnost.

Pro zavádění požadavků vyplývajících pro provozovatele objektů nebo zařízení s identifikovaným rizikem mají odkaz v platné legislativě. Předně je to zákon č. 59/2006 Sb. o prevenci závažných havárií (tzv. direktiva SEVESO). Dále, včetně Zákoníku práce, byl zpracován dokument „Posouzení vlivu lidského činitele“, vydaný Ministerstvem životního prostředí (MŽP) v roce 2007 jako samostatný metodický pokyn. Ten je sice podle preambule určen především správním úřadům, nicméně má napomoci také právnickým a podnikajícím fyzickým osobám, a kontrolním orgánům, které budou provádět inspekce podle zákona o prevenci závažných havárií. Pro svou univerzálnost však může být dobrou pomůckou také pro podniky, a to i ty, které nespadají pod dikci zákona o prevenci závažných havárií. Výhodou metodického pokynu je to, že v sobě integruje několik obecně uznávaných přístupů používaných pro posuzování spolehlivosti a chybování člověka v pracovním systému.

Vliv lidského činitele na bezpečnost a spolehlivost pracovního systému se posuzuje v souvislosti s událostmi a procesy, které mohou vést ke vzniku a rozvoji nežádoucí situace či havárie. V procesním průmyslu se jedná o možné iniciační události, přechodové stavy a řízené procesy, do kterých může lidský činitel přímo anebo nepřímo vstupovat, a to prostřednictvím výkonu kontroly nebo řízení objektů nebo zařízení, ve kterých může ke vzniku uvažované závažné havárie dojít. V jiných sférách, např. při provádění administrativních operací prostřednictvím počítače či práci v call centrech, kde může snadno vzniknout lidská chyba (kiks) vlivem nepozornosti, přehlédnutí či únavě. Vzniklé ekonomické škody pak mohou být značné, a ne vždy se podaří dopátrat pravých příčin. V praxi se pak často setkáváme s pouhým konstatováním, že příčinou bylo osobní selhání příslušného člověka, který je následně tvrdě sankcionován. Tento způsob vyšetřování příčin a přijímání nápravných (a represivních) opatření dokládá naprostou neznalost či ignoraci faktu, že skutečné příčiny, tzv. kořenové příčiny, je vždy nutné hledat v systémových nedostatcích, které chování člověka determinují. Efektivnost prováděných pracovních činností ve všech oblastech lidského konání je totiž určována vzájemnou, složitou integrací nejrůznějších faktorů. Jedná se především o faktory individuální (tzv. osobnostní determinanty), faktory spojené s podnikovou kulturou a v neposlední řadě také faktory celospolečenské.

3. Obecné principy posuzování vlivu lidského činitele

Spolehlivost lidského činitele představuje složitý a komplexní systém, a proto se metodický pokyn MŽP zaměřuje pouze na jeho nejdůležitější části. Jde o vymezení základních tematických okruhů, které je pro správné posouzení vlivu lidského činitele na daný objekt, zařízení nebo činnost nutno pochopit.

3.1 Základní rámec posouzení vlivu lidské činnosti

Je žádoucí vymezit rozsah možného vlivu lidského činitele, kdy se posuzuje souvislost s událostmi a procesy, které mohou zapříčinit vznik a rozvoj nežádoucí situace, nehody. havárie apod. Jedná se o možné iniciační události, přechodové stavy a řízené procesy, do kterých může lidský činitel vstupovat přímo anebo nepřímo, a to prostřednictvím výkonu kontroly nebo řízení zařízení či činnosti, ve kterých může ke vzniku uvažované nežádoucí situace dojít.

Posouzení vlivu lidského činitele na systém (objekty, zařízení) zahrnuje:

• analýzu vlivu lidské činnosti na systém, včetně popisu činnosti provozní obsluhy, před vznikem potenciální iniciační události;
• analýzu systému, včetně popisu činnosti provozní obsluhy, v případě vzniku iniciační události;
• opatření pro eliminaci nebo omezení selhání lidského činitele s možným následkem vzniku závažné havárie u identifikovaných kritických profesí při výkonu příslušné činnosti.

Tato opatření je možné definovat jen na základě relevantních informaci, které jsou získány analýzami spolehlivosti lidského činitele. Tyto analýzy popisují vliv člověka na bezpečnost za aktuálních podmínek. Další možnosti pro získání informací jsou analýzy chybování lidského činitele, na jejichž základě lze odhalit možné chyby a jejich příčiny. Tyto analýzy se pak dají využít k následnému definování nápravných opatření, která odstraňují nebo alespoň omezují opakovaný vznik téže chyby.

3.2 Posouzení spolehlivosti lidského činitele

Jedná se o analytický proces, který vychází z dokonalé znalosti systému, tj. objektů, zařízení, činnosti, identifikovaných zdrojů rizik, pracovních pozic a profesí vykonávajících příslušnou činnost a způsobilosti pracovníků k jejich výkonu. Pomocí příslušných analýz jsou zjišťovány klíčové prvky rozhraní mezi člověkem a technickým systémem a jejich vzájemné interakce. V tomto smyslu je vždy klíčovým problémem zjistit, kde se nachází pomyslná hranice, kde končí úloha stroje či techniky a začíná role člověka. Proto je nutno rozhodující úlohu člověka v pracovním systému dokonale poznat a popsat.

Posouzení vlivu lidského činitele se provádí nejčastěji v čtyřech základních krocích, kdy se jedná o:

• identifikaci kritických pracovních pozic;
• kategorizaci systému člověk – stroj;
• analýzu úkolů prováděných při obsluze zařízení identifikovaného jako zdroj rizika;
• zjištění osobnostních determinant spolehlivosti lidského činitele.

3.3 Posouzení chybování lidského činitele

Jedná se o proces, který vychází z identifikace a analýzy vzniklých chyb. Jak již bylo uvedeno dříve, chybu lidského činitele lze charakterizovat jako okamžitý stav vzniklý selháním člověka, přičemž tato chyba může vést přímo ke vzniku nežádoucí události. Selhání pak můžeme chápat jako odchylku od žádoucího stavu, který je popsán v příslušné dokumentaci jako např. výkonový harmonogram nebo popis práce. Každá chyba vzniká na základě působení určitých negativních vlivů – příčin. Pro posouzení chybování lidského činitele je nutno provést detailní identifikaci chyb, popř. příčin selhání.

3.3.1 Identifikace chyb

Jedná se o proces, kdy dochází ke zjišťování organizačních chyb a chyb lidského činitele, které jsou chápány jako selhání schopnosti řídit a obsluhovat zařízení s rizikem nežádoucí události či havárie. Tato schopnost má zásadní význam jak pro plně automatizované výrobní systémy, technologie a zařízení, tak pro ty, které vyžadují značný podíl manuální obsluhy. I když se většinou jedná o manuální obsluhu ve výrobních provozech, např. ovládání ventilů, přesto lze za manuální obsluhu považovat také používání PC při řízení výrobních procesů.

Chybování a selhání lidského činitele a jejich dopad na bezpečnost by měly být pečlivě a opakovaně posuzovány, prověřovány a zaznamenávány.

Pokud se hovoří o možných chybách a selháních lidského činitele, uvádějí se například tyto chybové módy:

• chyby obsluhy (záměny ovladačů, chybná manipulace s ventily apod.);
• odpojení bezpečnostních systémů v důsledku chyby obsluhy;
• chyby při mísení látek;
• chyby v komunikaci obsluhy;
• špatně provedené servisní a údržbářské práce;
• špatně provedené odhady pro provedení úkonu;
• chyby a selhání obsluhy při řízení technologie na velínech.

3.3.2 Identifikace příčin chyb a selhání

Jedná se o jednu z nejobtížnějších částí posouzení vlivu lidského činitele na objekt či činnost, pokud směřuje k předpovědi něčeho, co se ještě nestalo. Také jsou zároveň zjišťovány faktory, které mohou k této chybě či selhání za stávajícího stavu a podmínek někdy v budoucnu vést.

Nejvýznamnější druhy lidských chyb a jejich obecných příčin se dá shrnout následovně:

• chyby, kterým lze předejít lepším školením nebo pokyny, tj. osoba, která se chyby dopustila, nevěděla, co má dělat;
• chyby, kterým šlo předejít lepší motivaci, tj. osoba, která se chyby dopustila, věděla, co má dělat, ale neudělala to, protože se rozhodla to neudělat;
• chyby způsobené nedostatkem fyzických nebo psychických schopností;
• chyby způsobené snížením nebo krátkodobou ztrátou pozornosti.

Na vzniku výsledné chyby se zpravidla podílí více než jeden z těchto faktorů.

Podrobnou analýzou je možné, jako nejčastější příčiny chybování, odhalit zejména:

• nízkou úroveň vnímání rizik pracovníky obsluhy;
• nedostatečnou kvalifikaci, trénovanost, osobnostní a zdravotní předpoklady personálu;
• nevybavenost obsluhy zařízení a velínů jasnými a jednoznačnými instrukcemi pro výkon pracovní činnosti;
• špatné systémy a výkon kontroly a řízení personálu;
• nedostatečnou nebo nesprávnou informovanost obsluhy;
• nevhodné a nepříznivé pracovní podmínky a pracovní prostředí;
• nesprávně stanovené technologické, bezpečnostní a havarijní postupy, nesoulad mezi bezpečnostními a ekonomickými prioritami provozovatele.

Faktory, které mohou být příčinou selhání lidského činitele, např:

• ergonomické nedostatky (pracovní místo, interface, komunikace);
• nedostatky a nejasnosti softwaru;
• nejasné a nevymezené povinnosti obsluh;
• neodpovídající faktory pracovního prostředí;
• nevhodné pracovní vytížení;
• nevhodný systém směnové práce
• nepříznivé kolektivní vztahy na pracovišti;
• mimopracovní vlivy – životní styl.

3.4 Preventivní opatření ke zvýšení spolehlivosti lidského činitele v podniku

V metodickém pokynu MŽP (článek 3) je věnovaná pozornost rozsahu navrhování a způsobu provádění opatření, která směřují ke zvýšení spolehlivosti lidského činitele, a to v kontextu na jednotlivé analyzované oblasti.

Základním preventivním opatřením ke zvýšení spolehlivosti lidského činitele na základě provedené kategorizace systému člověk – stroj musí být stanovení minimálních požadavků a nároků na:

• člověka (schopnosti, znalosti, výkonnost, odolnost, zdravotní stav, osobnostní faktory);
• pracovní prostředí (nároky na jednotlivé faktory a jejich komplexní působení, minimální standardy velínů a dispečinků, optimalizace limitů jednotlivých faktorů);
• pracovní podmínky (režim práce a odpočinku, směnnost, motivace, řízení, kontrola);
• sledování sociálních a mimopracovních faktorů;
• řešení problémů v souvislosti s výsledky subjektivního hodnocení pracovníky;
• vyšetřování havárií a nehod (i bez následků) s ohledem na vliv lidského činitele a jejich promítnutí do bezpečnostních systémů a preventivních opatření;
• optimalizaci technických a ergonomických parametrů a softwaru a hardwaru.

Preventivní opatření, která by měla vyplývat z provedených analýz úkolů a činností, by měla především řešit problémy vyplývající z obsahové stránky provozních dokumentů při současném posouzení reálného stavu.

Definování následujících druhů opatření:

• změny v pracovních postupech (odstranění zjištěných nejasností, odporujících si skutečnosti, dvojsmyslností nebo nesrozumitelných příkazů apod.);
• změny v organizaci práce (úprava organizačních schémat, personálního zajištění, koordinace mezi pracovníky, zodpovědnosti, optimalizace pracovních činnosti, rychlost provádění dílčích úkolů apod.);
• změny v materiálně-technickém zajištění podmíněné potřebami, které vyplývají z charakteru používaných zařízení nebo potřeb provozního personálu (zajištění prvků pasivní ochrany, technických doplňků, chybějících části zařízení, komunikačních prostředků, osvětlení, krytů apod.);
• změny v ovládání (nahrazení zásahů člověka vhodnou automatizací apod.);
• zabezpečení potřebných lidských zdrojů apod.

Zjištění osobnostních determinant spolehlivosti lidského činitele

Toto zjištění by mělo umožňovat odhalit slabá místa v personálním zajištění na příslušných kritických pracovních pozicích. Takto cílená analýza by měla odhalovat osobnostní charakteristiky konkrétních pracovníků.

Tyto charakteristiky by měly být následně porovnány s osobnostními předpoklady stanovenými pro příslušné pozice a srovnáním by mělo být určeno, zda:

• došlo k provedení správného výběru pracovníků podle jejich osobnostních charakteristik, a zda byly uplatněny požadavky výběru;
• příslušní pracovníci nevykazují výrazné odchylky od předepsaných determinant;
• jsou osobnostní předpoklady stanovené pro výkon na příslušných pozicích vhodně nastaveny;
• jsou příslušní pracovníci podrobeni průběžné systematické péči, školení, tréninku, přezkušování apod.;
• dochází k průběžnému zjišťování zpětné vazby od pracovníků na kritických pracovních pozicích.

V návaznosti na stanovení výše uvedených požadavků a nároků se předpokládá, že pro jejich efektivní řešení a plnění bude zajištěno v kompetenci odpovědných pracovníků – provozovatele.

4. Metoda pro odhad chyb pracovníků (operátorů) – TESEO (Technica Empirica Stima Errori Operatori)

TESEO je empirická metoda pro odhad chyb pracovníků (operátorů), jež byla navržena autory G.C. Bella a C. Columbosi. Je odlišná od metod analytických. Pravděpodobnost selhání lidského činitele je vyjádřena jako součin pěti klíčových faktorů K₁ až K₅. Tyto faktory byly stanoveny jako nejzávažnější hlediska možného ovlivnění pravděpodobnosti lidské chyby v průběhu daného pracovního procesu. Jejich charakteristiku uvádí tabulka 6.

Tabulka 1. Charakteristické typy klíčových faktorů K₁ až K₅

Numerické hodnoty faktorů K₁. . . . K₅ jsou uvedeny v tabulce 2.

Tabulka 2. Pravděpodobnostní parametry selhání pracovníka pro metodu TESEO

Po vyhodnocení pravděpodobnostních údajů je výsledná pravděpodobnost dána vztahem:

P_(HEP) = K₁ x K₂ x K₃ x K₄ x K₅

V případě, že výsledný součin všech pěti faktorů dosáhl hodnoty větší než jedna, je stanoveno, že pravděpodobnost lidské chyby se uvažuje rovno jedné. To znamená, že spolehlivost pracovníka nebo pracovní podmínky jsou na velmi nízké úrovni. Selhání člověka, při dosažené hodnoty jedna, se považuje za jisté.

Závěr

Lidský činitel je založen na psychických, fyziologických a fyzických vlastnostech člověka a v dané situaci ovlivňován faktory vnějších podmínek při vykonávání konkrétní činnosti na daném objektu či zařízení v souvislosti s relevantními zdroji rizik.

Lidský činitel je ve většině případů rozhodující příčinou vzniku mimořádné události, která se zakládá na chybě či selhání v provedení správného výkonu.

Provádění analýz spolehlivosti lidského činitele v rámci pracovního systému není jednoduchá záležitost a rozhodně ji nelze provádět bez potřebné kvalifikace a zkušeností. Výsledky, které kvalitně zpracovaná analýza přináší, mohou být pro firmu velmi cenné, neboť umožňují nalézat slabá místa pracovního systému a předkládají také nejvhodnější nápravná opatření, jejichž aplikace umožní zvýšit systémovou spolehlivost a bezpečnost.

V legislativě je lidskému činiteli věnována pozornost v nejrůznějších kontextech a významech. Zde v uvedených právních ustanovení se explicitně s možností vzniku lidské chyby počítá, zaobírají se její podstatou i důsledky a stanovují odpovědnosti a sankce jejich původců. Třeba dodat, že silné i slabé stránky lidského činitele jsou přirozenou součástí samotné lidské existence. Již Seneca svým „Errare humanum est“ poukázal na to, že člověk je tvor chybující, a tedy že chybovat je lidské. Tento výrok je jistě nevyvratitelný a každý člověk si jej mnohokráte ve svém životě mohl potvrdit. Na závěr ještě jeden citát Cicerovým „Cuiusvis hominis est errare, nullius nisi insipientis in errore perse verare“, tedy „chybovat je v povaze každého člověka, ale jen hlupák na svém omylu setrvává“. Uvažované chyby připadající na vrub lidského činitele mají svůj scénář vyznačující se charakteristickou povahou (četností, závažností apod.) a důsledky. Máme-li v této souvislosti osobní zkušenost skutečně se z ní poučíme?

POUŽITÁ LITERATURA:

1. Metodický pokyn odboru environmentálních rizik Ministerstva životního prostředí k rozsahu a způsobu zpracování dokumentu „Posouzení vlivu lidského činitele na objekt nebo zařízení v souvislosti s relevantními zdroji rizik“ podle zákona č. 59/2006 Sb., o prevenci závažných havárií. Věstník Ministerstva životního prostředí, 2007, roč. 17., č. 3.
2. Zákon č. 59/2006 Sb. o prevenci závažných havárií způsobených vybranými nebezpečnými chemickými látkami nebo chemickými přípravky.
3. Král, M. Metody a techniky užité v ergonomii, 1.vyd., Výzkumný ústav bezpečnosti práce, v.v.i., NIVOS-BP Praha, 2001, 154 s.
4. Malý, S., Král, M., Hanáková, E. ABC Ergonomie, 1. vyd., PROFESSIONAL PUBLISHING, Výzkumný ústav bezpečnosti práce, v.v.i., Praha, 2010, 386 s. ISBN 978-80-7431-027-0.
5. Skřehot, P. a kol. Terminologický výkladový slovník v problematice spolehlivosti lidského činitele, VÚBP Praha, 2011, ISBN 978-80-86973-68-5
6. ČSN EN 614-1 + A1 (83 3501) Bezpečnost strojních zařízení. Ergonomické zásady a navrhování. Část 1: Terminologie a všeobecné zásady