Přístup k hodnocení podmínek vidění v pracovní činnosti

Úvod

V životě člověka je vidění nezaměnitelná souhra oka a světla. Oko, jako světločivný orgán vidění, je nepostradatelným orgánem v životě člověka. Stavba oka (jako párového orgánu) a jeho funkce je poměrně složitá a je předmětem studia různých vědních oborů zejména anatomie a fyziologie. K tomu se řadí znalosti z oboru světelné techniky a optiky, zvláště pak očního lékařství.

Ve fyziologii vidění a ve světelné technice se používají fotometrické veličiny, jejichž zvláštností je, že berou v úvahu rozdíly v citlivosti lidského zraku pro světlo různých vlnových délek. Účelově se jedná o snahu pro vytváření co nejlepších podmínek vidění.

Jen zdravé oko zajišťuje ostré vidění vnějšího prostředí při optimálních světelných podmínkách. Změny ve vidění jsou dědičné nebo získané. Tyto změny ve vidění jdou na vrub onemocnění nebo očních vad. Zvláštním případem jsou to úrazy očí, které mají povahu mechanickou (nárazy), chemickou (poleptání), elektromagnetickou (záření). Čelit všem těmto zdravotním komplikacím předpokládá dodržování ergonomických, bezpečnostních a hygienických zásad, které jsou rámcově ošetřeny legislativně a českými technickými normami.

V pracovních činnostech je prvořadou záležitostí analyzovat zrakovou zátěž. Zraková zátěž se vyznačuje rozporem nebo souladem mezi zrakovým úkolem a kapacitou zraku. Analýzou zrakové zátěže je odhalovat její příčiny a hledání možností její eliminace. Pro splnění takového požadavku je třeba osvojování si, jak znalostí o stavbě i funkci oka, tak možných preventivních opatření pro ochranu oka. Cílem je dosahovat zrakové pohody, jež navozuje příjemný psychologický stav, při němž zrakový systém plní optimálně své funkce, při kterém má člověk i při delší pracovní činnosti nejen pocit, že dobře vidí, ale cítí se také psychicky dobře a to i za podmínek vhodného světelného mikroklimatu v daném prostoru uspořádaného podle jeho účelu a předpokládané vykonávané činnosti.

1. Specifické úlohy a schopnosti jednotlivých částí oka

• Každé oko je určitou optikou soustavou. Oko je schopné zaostřování na různou vzdálenost (akomodace), asi od 9 cm do nekonečna, ale nedovede současně stejně zaostřit na sítnici předměty nacházející se v různých vzdálenostech.
• Akomodace je přizpůsobení ohniskové vzdálenosti oční čočky tak, aby obraz předmětu nacházející se v určité vzdálenosti od oka byl zaostřen na sítnici. V podstatě jde o schopnost oka přizpůsobit lomivost optických prostředí oka vidění do blízka změnou zakřivení čočky, vyvolanou stahem ciliárního svalu (řasnatého tělíska).
• Při akomodaci se šířka čočky reflexně mění se světelnými podmínkami (zúžení s jasem, rozšíření za šera, tmy). S věkem klesá pružnost čočky, čímž se ostrost zraku zhoršuje. Časté střídání akomodace (pozorování blízkých a dalekých předmětů) je příčinou zrakové námahy a zhoršení zrakového výkonu.
• Míra akomodace je určována dvěma body v určité vzdálenosti od oka, kdy oko je schopné ostrého vidění. Blízký bod (punctum proximum) nejvíce blízký oku je u mladého zdravého člověka ve vzdálenosti asi 25 cm, u školáka 10letého to činí asi 9 cm. S věkem se tento bod posunuje dále od oka. Bod vzdálený (punctum remotum), kdy oko vidí jasně (oko je emetropické), bod leží v nekonečnu, zpravidla je to od 6 metrů dále.
• Světločivná část oka - sítnice, obsahuje dva typy buněk, kterými jsou čípky a tyčinky, s různou citlivostí na světlo. Základem vidění jsou určující tři základní barvy (červená, zelená, modrá) rozlišované třemi typy čípků, ze kterých se všechny ostatní barvy ve zrakovém vjemu skládají. Nejvíce barev oko rozliší uprostřed centra sítnice, kde je vysoká koncentrace čípků až 14 000 na 1 mm2, tj. v místě tzv. žluté skvrny (fovea), které je na barvy nejvnímavější a současně místem při přímém pohledu nejostřejšího vidění. Kvalita vnímání barev závisí na intenzitě jasu zorného pole. Lidské oko je schopno rozlišovat 130-150 barev.

Podle vlnové délky, od nejdelších ke kratším, následují viditelné barvy v pořadí:
Červená (750 - 650 nm) - žlutá (630 - 560 nm) - zelená (540 - 500 nm) - modrá (500 - 420 nm) - fialová (420 - 400 nm).

Tyčinky jsou citlivé na velmi slabé světlo, proto umožňují vidění za šera, ale nerozeznávají barvu.

U obou fotoreceptorů začínají vlákna, spojující se ve zrakový nerv, vedoucí vzruchy do centra zraku v týlním mozkovém laloku. V místě slepé skvrny oko nevidí.

• Citlivost sítnice je velmi vysoká, ale není však všude stejná. Největší je v okolí průsečíku optické osy oka, kde leží tzv. žlutá skvrna, kde fotopická čípková citlivost má své maximum při 555 nm. Skotopická tyčinková spektrální křivka má maximum při 507 nm.
  V období, kdy se snižuje osvětlení (např. za soumraku), dostávají předměty červené barvy tmavý až černý odstín, zatímco např. předměty modré se zdají být žlutozelené.
  Při přechodu ze světla do tmy lze rozeznávat jednotlivé předměty s dostatečnou citlivostí až po určité době (asi 10-20 min, max. za 45 min). Za tuto dobu se oko adaptuje na tmu. Dříve jsou rozeznávány předměty, jejichž obraz vzniká v periferních oblastech sítnice. Při přechodu ze tmy do světla potřebuje oko rovněž určitou dobu na adaptaci, tato doba je však podstatně kratší. Po prudkém osvětlení jsou oči oslněny, ale díky rychlé reakci zornic se rychle přizpůsobují.
• Lidské oko je nejcitlivější na žluto-zelený vlnový rozsah, který na člověka působí fyziologicky nejpříznivěji. Naopak červené a modré světlo o stejné intenzitě člověk postřehne mnohem obtížněji. V oku pak světlo s vysokým poměrem modré barvy dopadá před sítnici a způsobuje tak relativní krátkozrakost; naopak světlo s vysokým poměrem červené barvy dopadá za sítnici a způsobuje relativní dalekozrakost. Tento jev se nazývá chromatická aberace (též chromatická vada nebo barevná vada).
  Z hlediska psychologického účinku se barvy často dělí na studené a teplé. Mezi studené barvy patří modrá a zelená a mezi teplé barvy patří červená, oranžová a některé odstíny žluté.
• Pohyby zornice, jež umožňují zužování (mióza) nebo rozšiřování (mydriáza) zornice, je reflektoricky řízeno intenzitou osvětlení sítnice. Doba latence tohoto reflexu je asi 100 ms. Průměr zornice se může pohybovat od 2 do 8 mm, s postupujícím věkem se rozsah pohybu zmenšuje.
• Každé oko pozoruje přibližně kuželový prostor. Celkové zorné pole, které oči člověka obsáhnou, je asi 90° až 95° vpravo i vlevo, dolů asi 80° až 75° a nahoru jen 55° až 60°. Pohybem očí s pohybem hlavy se zorné pole zvětšuje. Přesně člověk vidí v úhlovém rozsahu asi 8° ve vodorovné rovině a asi 6° ve svislé rovině. Pohyb očí je zajištěn šesti okohybnými svaly, a děje se do směru pohledu. Připomeňme jen, že oči nejsou nikdy v klidu.
• Znalost indexu lomu a základních optických bodů oka dává podklad k určení optické mohutnosti oka. Optická mohutnost je udávána v dioptriích, přičemž optickou mohutnost jedné dioptrie (1D) má čočka s ohniskovou vzdáleností (f) 1 m. Pro kterou platí vztah:
  
  D = 1/f
  
  Například pro půl dioptrie náleží čočce s ohniskovou vzdáleností 2 m, nebo dvě dioptrie má čočka s ohniskovou vzdáleností 0,5 m.
• Pohyby očí se dějí kolem tří navzájem kolmých os protínajících se ve středu oka. Rozlišují se drobné typy pohybů (mikrosakády) se střední amplitudou 5,6 úhlových minut a frekvencí i více než 100 Hz. Velké typy očních pohybů jsou tzv. sakády a pohyb „sledovací“. U sakád je rychlost velmi značná, amplituda se obvykle rovná desítkám úhlových stupňů za sekundu. Prakticky jsou využívány k prohlížení zorného pole a k větším změnám polohy fixačních os oka. U sledovacího pohybu je rychlost pomalá a činí asi 50’/s až 80’/s.

• Oční víčka jsou preventivní ochranou oční koule. Zavírají se při silném oslepení světlem nebo při vnikání cizího tělesa do oka. Při mrkání se oční víčka starají o rovnoměrné rozdělení slzného filmu k rohovce. Také řasy a obočí chrání před vniknutím prachu nebo potu do oka.
• Zraková ostrost je schopnost oka rozlišovat detaily (dva body blízko sebe vůči danému pozadí) z určité vzdálenosti, pod úhlem jedné minuty, tj. oko se zrakovou ostrostí 1/alfa_min = 1. Čím menší je tedy vzdálenost pozorovaných detailů, které oko ještě rozezná, tím větší je zraková ostrost. Viditelnost předmětu určuje zejména jeho velikost, jas, kontrast jasu předmětu oproti okolí a doba pozorování. Zraková ostrost se v závislosti na věku zhoršuje. K fyziologickému úbytku dochází v průměru ve 40 letech.

Úhel jedné minuty (označení 1’) je přijat za jednotku zrakové ostrosti. (mezinárodně).

• Adaptační schopností oka je přizpůsobit se změněným světelným podmínkám (světlo, tma). Požadavky na rychlou zrakovou adaptaci souvisí s rovnoměrností osvětlenosti pracovních míst (prostor). Důležité je proto dodržování zásad správného poměru jasů mezi pozorovaným místem a okolím, v jehož průběhu se zrak přizpůsobuje předchozím a současným podnětům s různým jasem, spektrálnímu složení světla nebo zorným úhlem.
• Oslnění ruší, zhoršuje nebo úplně znemožňuje vidění. Rušivé oslnění narušuje zrakovou pohodu (rozptyluje pozornost a znesnadňuje soustředění). Omezující oslnění ztěžuje rozeznávání podrobností a ztěžuje vidění. Oslepující oslnění znemožňuje vidění. Na oslňování má vliv poloha svítidla a směr světla, případně jeho odrazy od lesklých ploch, v zorném poli.
• Hloubkové, prostorové, perspektivní vidění je vlastnost oka správně určit vzdálenost předmětů v prostoru. Obrazy vnímané simultánně oběma očima (binokulární vidění) se spojí v jeden a navíc nám umožňuje vnímat hloubku prostoru. Hloubkové vidění na rozdíl od ostrosti a barvocitu je závislé na zkušenosti a učení, cvikem se může zlepšit.
• Kapacita zraku je dána zrakovou ostrostí, schopností rozlišovat barvy, rozsahem prostorového vidění a schopností adaptace na světelné podmínky.

2. Osvětlení pracovních prostorů (míst)

Nedostatky v osvětlení pracovních prostor či pracovních míst při vykonávání zrakově náročných činností negativně ovlivňují zrakové funkce a jsou příčinou rychle vznikající zrakové únavy. Požadavky na osvětlení pracovních prostor jsou dané platnými předpisy a českými technickými normami, přesto existují pracoviště, kde nelze minimální hodnoty osvětlení z technických nebo technologických důvodů dodržet a pracovníci jsou exponováni zrakové zátěži.

Základní světelné veličiny a jednotky (ČSN EN 12665)

• Světelný tok (fí) - je výkon zářivé energie světelného zdroje, zhodnocený podle světelného vjemu, který vyvolá v normálním lidském oku.
  Jednotka: lumen /lm/
• Svítivost (I) - je podíl světelného toku (dfí), který zdroj vyzařuje ve směru elementu prostorového úhlu (domega), a velikosti tohoto prostorového úhlu.
  Jednotka: kandela /cd/ ; cd = lm . sr^-1 (sr - steradián - prostorový úhel).
• Jas (L) - je jas zdroje, jehož svítivost (I) šířící se prostorovým úhlem (domega) v daném směru (théta) na fiktivním povrchu (dA).
  Jednotka: cd . m^-2 (kandela na metr čtvereční); cd . m^-2 = lm . m^-2 . sr^-1
• Osvětlenost; intenzita osvětlení - je podíl světelného toku (d_) dopadajícího na elementární plošku dA.
  Jednotka: lux (lx); 1 lx = 1 lm . m^-2

Druhy osvětlení

• denní, intenzita denního světla se mění během dne, během roku a se změnou atmosférických podmínek (slunečno, zataženo),
• umělé, kde zdroje osvětlení jsou žárovky, zářivky, výbojky, které se vyznačují relativní stálostí ve světelných podmínkách.
• sdružené (kombinace denního a umělého osvětlení).

Požadavky na osvětlení v pracovním prostoru (místě) Pro jakoukoli činnost se požaduje:

• dostatečná intenzita osvětlení, jež je úměrná zrakové náročnosti vykonávané činnosti;
• vhodný směr osvětlení, ze kterého světlo přichází (přičemž světlo difúzní, rozptýlené je zpravidla optimální);
• omezování oslnění, které nesmí překračovat přípustnou míru kontrastu a střídání jasů;
• rovnoměrnost osvětlení, která musí být stejná na celé pracovní ploše (je ovlivněná prostorově i časově);
• umělé osvětlení, jež má mít vhodné složení barevného spektra, musí být ve fyziologické relaci k intenzitě osvětlení. Osvětlení má uspokojovat nejen fyziologické a psychologické požadavky, ale také ergonomické a bezpečnostní i estetické požadavky.

3. Charakteristika a analýza zrakové zátěže

3.1 Promítnutí zrakové zátěže do pracovní činnosti

Zrakovou zátěží se považuje trvalá práce:

• spojená s náročností na rozlišení detailů,
• vykonávaná za zvláštních světelných podmínek,
• spojená s používáním zvětšovacích přístrojů, sledováním monitorů nebo se zobrazovacími jednotkami,
• spojená s neodstranitelným oslňováním.

3.2 Analýza zrakové zátěže

Jde o postih faktorů zrakové zátěže, souvisejících s výkonem práce, jež zahrnují:

1. rozlišování velikosti a tvaru detailu;
2. náročnost na diskriminaci detailů;
3. nároky na adaptaci zraku;
4. nároky na akomodaci a okohybné svaly;
5. práce za zvláštních světelných podmínek;
6. neodstranitelné oslňování.

a) Rozlišování velikosti detailu (také tzv. kritický detail)

Detail - je geometrický útvar jedno nebo vícerozměrný, rozhodující pro zrakové vnímání. Je to část pozorovaného předmětu, znaku, symbolu apod., kterou je nutno rozlišit, aby byl pozorovaný předmět správně identifikován.

Dílčí návody pro praktická měření velikosti detailu (rovinného úhlů):

1. V praxi se pro měření rovinných úhlů používá míra oblouková a stupňová (viz tab. 1 a 2).
   • Úhlová jednotka obloukové míry se nazývá radián a označuje se (rad).
   • V obloukové míře se také používá rovinný úhel arcus (alfa), značí se arc (alfa).
     Velikost úhlu (alfa) v obloukové míře je rovna délce oblouku na jednotkové kružnici o poloměru (r = 1), kterou vytínají ramena daného úhlu a jejich vrchol je ve středu této kružnice.
     Číselná hodnota délky oblouku pro plný úhel: arc 360° = 2 pí (rad).
   • Úhlová jednotka stupňové míry je stupeň a označuje se (°).
     
     Tabulka 1 Zákonné měřicí jednotky

     Jednotka	Plný úhel	Pravý úhel	Přímý úhel	Části úhlů (minuta, vteřina)
     Radián (rad)	2pí	pí/2
     Stupeň (°)	360°	90°	180°	4'=1/160° 1'=1/360°

     Tabulka 2 Převodní vztahy mezi mírou obloukovou a stupňovou
     1 rad = 180°/pí = 57,2958°arc alfa = pí/180° alfa°
     1° = pí/180° = 17.45 . 10^-3 rad; 1' = pí/(180°.60) = 2,9.10^-4rad

   • Radián je úhel tvořený dvěma radiálními polopaprsky, které vytínají na jednotkové kružnici oblouk stejné délky, jako má její poloměr (r = 1).

   • Obecně, pro velikost úhlu fí (v radiánech) v míře obloukové a úhlu alfa (°) v míře stupňové (na jednotkové kružnici), platí převodní vztah: alfa: fí = 180°: pí
     
      

     Příklady:

     Číselné převody
     Pro úhlové stupně na radiány - alfa = 15°

     fí = (15°: 180°) . pí = (pí/12) rad
     Pro radiány na úhlové stupně - fí = (3/2)pí
     alfa° = [(3pí/2) : pí] . 180° = 270°

   • Při zápisu velikosti úhlu v míře obloukové, se většinou značka rad vynechává.
2. Pro práce na obrazovce velikost znaků je určována pozorovací vzdáleností ne menší než 400 mm od obrazovky za podmínek jasu >= 35 cd . m-2 a minimální úhlovou mírou 2 minuty, ve které je vnímání znaků možné. Při práci u obrazovky se však doporučuje nastavit si vhodnou velikost znaků (písma) tak, aby to nebylo na překážku přehlednosti.
   UPOZORNĚNÍ:

   Zraková zátěž, týkající se nepřetržité práce u počítačů v trvání více než 4 hodiny za směnu, vyžaduje zařazovat bezpečnostní přestávky v trvání 5 až 10 minut.

3. Optometrické vyšetření ostrosti zraku (u očního lékaře) se provádí podle tabulek, s odstupňovanými velikostmi znaků (písmen, číslic apod.), které je schopen člověk přečíst z určité vzdálenosti od tabulky. Tabulky jsou také k dispozici na internetu s návodem pro individuální ověření ostrosti zraku.
4. V technické praxi se rozměr detailu udává podle poměru mezi pozorovací vzdáleností D a velikostí detailu d (viz tab. 3) Kritériem je ostrost zraku určovaná zorným úhlem jedné úhlové minuty.
   
   Tabulka 3 Rozměry detailu - d, ve vztahu k pozorovací vzdálenosti - D (informativně) (Rozměry uvedeny v mm)

   Poměr		Pozorovací vzdálenost - D
   D/d	350	500	1000
   1670	0,21	0,30	0,60
   1000	0,35	0,50	1,00

   V tabulce jsou uvedeny rozměry detailu u běžných pozorovacích vzdáleností.
   Například: Pro pozorovací vzdálenost D = 1 000 mm musí být rozměr detailu d >= 1 mm, aby byl jasně identifikován.
   V případě, že jde o určování velikosti zorného (rovinného) úhlu v obloukových mírách, získají se nové poznatky. Výběrem budou parametry z předchozího příkladu: d = 1 mm a D = 1 000 mm.
   Výpočtem získáme velikost zorného úhlu: = 3,44 úhlových minut.
   
   Postup výpočtu:
   alfa = (180°.60)/pí . (d/D) = 3438 (d/D) = 3,44 úhlových minut = 9,976 . 10^-4 rad. 
   
   Závěrem můžeme konstatovat, že z hlediska ostrosti zraku 1 úhlová minuta, velikost zorného úhlu pro náš případ vyhovuje.

b) Náročnost na diskriminaci detailů

Kritériem je kontrast (výraznost) detailu oproti pozadí (viz tab. 4).

Kontrast detailu a pozadí je podmíněna více činiteli: tvarem, barvou, jasem, pohybem předmětu či okolí nebo obojím.

Hodnotí se též kvalita písemných podkladů, které pro neostré kontury, malý kontrast písma a pozadí či malou čitelnost, bývají špatně vnímatelné (rukopisy, výkresy, špatná kvalita rozmnožovacích podkladů).

Tabulka 4 Kontrast jasu (K) ve vztahu k rozlišitelnosti předmětů od pozadí se posuzuje podle hodnot:

Kontrast se stanoví podle vzorce:

K = (|L_a - L_b|)/L_b 
kde:
K - kontrast
La - jas detailu cd/m²
Lb - jas bezprostředního okolí detailu cd/m²

c) Nároky na adaptaci zraku

Vznikají při střídání pohledu z místa s rozdílným jasem (simultánně) nebo při častých změnách jasu předmětů či intenzity osvětlení (sukcesivně). Důsledkem jsou zvýšené nároky na adaptační procesy, které vedou ke zhoršení zrakového výkonu - oslnění, tj. k nepřiměřenému stavu zraku narušující zrakovou pohodu, nebo se zhoršuje, až znemožňuje vidění.

Rozlišují se tři stupně oslnění:

• rušivé (discomfort glare, psychologické), kdy zdroj oslnění odvádí pozornost od místa zrakového úkolu;
• omezující (disability glare, fyziologické), které ztěžuje rozlišování, vede k únavě zraku a k poklesu zrakové výkonnosti;
• oslepující (blinding glare), které znemožňuje vidění.

d) Nároky na akomodaci a okohybné svaly

Požadavky na akomodaci vznikají při dlouhodobé fixaci pohledu na blízké předměty, kdy se unavují svaly ovládající čočku a konvergenci očí.

K únavě okohybných svalů dochází například při trvalém sledování pohybujících se předmětů nebo musí-li pracovník nepřetržitě pozorovat různě rozmístěné předměty.

e) Práce za zvláštních světelných podmínek

Hodnotí se, zda jsou vytvořeny odpovídající světelné podmínky pro daný charakter práce, tj. hodnotí se světelné podmínky, které jsou podmíněné technologicky, kdy pracovní postup vyžaduje zvláštní druh osvětlení, případně práce v trvale umělém nebo sdruženém osvětlení.

Hlavní faktory ovlivňující světelné podmínky v pracovní činnosti:

• rozložení jasu (má vliv na ostrost vidění, rozlišení malých poměrů jasu; účinnost zrakových funkcí),
• osvětlenost (jeho intenzita v místě zrakového úkolu a okolí, má vliv na pohodu a výkon),
• rovnoměrnost osvětlení (ovlivňuje orientaci a přesnost zrakově náročných úkolů),
• oslnění (je rušivé, omezující, způsobuje zhoršování viditelnosti),
• směrovost světla (ovlivňuje zvýraznění předmětů (stíny), modelace, světelné odrazy),
• podání barev a barevný tón světla (ovlivňují přirozenost barev a pocit duševní pohody),
• míhání světla (stroboskopický efekt, blikající světlo působí rušivě),
• denní světlo (časově proměnlivé během dne i roku, limity jsou dány činitelem denní osvětlenosti v procentech).

Za další nejmenované podmínky, které přispívají ke zrakové zátěži při práci, jsou například nepřetržité práce u počítačů, jejichž trvání práce je více než 4 hodiny za směnu. V takovém případě je nutné zařazovat bezpečnostní přestávky v trvání 5 až 10 minut.

f) Neodstranitelné oslňování

Jedná se o neočekávaná a náhlá oslnění, zejména ostrým jasem v zorném poli, projevující se jako záblesky oken, elektrické zkraty, blesky, vysoce zářící světelné zdroje, na příklad zapnutá dálková světla u auta v nočním provozu apod.; v technologických procesech je to obloukové svařování, lasery emitující záření v impulsním režimu apod.

Proto je žádoucí odhalovat všechny možné příčiny vzniku oslňování, a zvažovat případná ochranná opatření (prostředky) k ochraně očí.

4. Kategorizace práce se zrakovou zátěží

(vyhláška č. 432/2003 Sb., ve znění vyhlášky č. 107/2013 Sb.)

• Kategorie první: Práce vykonávané za podmínek, při nichž nejsou překročeny kriteriální hodnoty pro zařazení do druhé kategorie.
• Kategorie druhá: Zařazuje se práce vykonávaná po dobu delší než 4 hodina za směnu.
  1. práce, se zařízeními určenými k nepřetržitému monitorování činností strojů nebo zařízení, nebo kontrole výroby nebo výrobků prostřednictvím obrazovkových terminálů;
  2. práce, spojené s náročností na rozlišení detailů, kdy je nutno rozlišit části pozorovaného předmětu, aby byl správně identifikován, nebo je nutno rozlišit pozorovaný předmět od pozadí, nebo;
  3. práce, vykonávané za zvláštních světelných podmínek, kdy pracovní postup vyžaduje zvláštní druh osvětlení z důvodu technického požadavku, nebo jde o práci vykonávanou při umělém nebo sdruženém osvětlení, při níž se rozlišují barvy, odstíny nebo detaily.
• Kategorie třetí: Zařazuje se práce vykonávaná po dobu delší než 4 hodina za směnu.
  1. práce, při níž je osoba zároveň souběžně exponována alespoň dvěma faktorům uvedeným v druhé kategorii,
  2. práce, spojená s technicky neodstranitelným oslňováním, nebo,
  3. práce, kterou lze vykonávat jen pomocí zvětšovacího přístroje.
• Kategorie čtvrtá: není definována.

Závěr

Základní atributy vidění jsou závislé na vlastnostech zrakového ústrojí a světelných podmínkách. Vidění, zde bylo ukázáno na základě poznatků z anatomie a fyziologie s doplněním o normativně definované světelné veličiny. Kritériem hodnocení míry náročnosti vidění je založeno na vymezení zrakové zátěže a její kategorizace. Ve stručnosti jsou uváděna možná onemocnění a vady očí a jejich projevy. V této souvislosti nebylo možno opomenout stávající legislativu a české technické normy, ve kterých jsou kladeny požadavky na osvětlení pracovních prostorů (místa) a na limitující faktory světelných podmínek, které mohou významně ovlivňovat výkony zrakově náročných úkolů.

Správné vidění je základní podmínkou nejen pro vytváření zrakové pohody v pracovní činnosti, ale také pro zachování zdraví v souladu s dodržováním ergonomických, hygienických a bezpečnostních zásad.

Protože jde o oblast s poměrně složitou problematikou, terminologicky bohatou na vztažné pojmy, byly zde uvedeny nejdůležitější faktické poznatky, které budou jistě užitečné v přístupu k hodnocení podmínek vidění v pracovní činnosti.

LITERATURA, PŘEDPISY A NORMY

• Malý, S., Král, M., Hanáková, E. ABC Ergonomie. 1. vyd. PROFESSIONAL PUBLISHING, Výzkumný ústav bezpečnosti práce, v.v.i., Praha, 2010, 386 s.
• Král, M. Ergonomie a její využití v technické praxi. IVBP - VAVA, Ostrava, 1994, 109 s.
• Král, M. Pět kroků chronologického postupu ergonomického zkoumání a hodnocení v rámci pracovního systému. Výzkumný ústav bezpečnosti práce, v.v.i., 1. vyd., Praha, 2001, 27 s.
• Syka, J. a kol. Fyziologie a patofyziologie zraku a sluchu. AVICENUM, Praha, 1981, 322 s.
• Nařízení vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví (ve znění změn v nařízení vlády č. 68/2010 Sb., a č. 115/2012 Sb.).
• Vyhláška č. 432/2003 Sb., kterou se stanoví podmínky pro zařazování prací do kategorií aj. (ve znění změny ve vyhlášce č. 107/2013 Sb.).
• ČSN EN 12665 (36 0001) Světlo a osvětlení. Základní termíny a kritéria pro stanovení požadavků na osvětlení
• ČSN 360011-1 až 3 Měření osvětlení prostorů
• Část 1: Základní ustanovení
• Část 2: Měření denního osvětlení
• Část 3: Měření umělého osvětlení vnitřních prostorů
• ČSN 36 0020 Sdružené osvětlení
• ČSN EN 12464-1 (36 0450) Světlo a osvětlení - Osvětlení pracovních prostorů. Část 1: Vnitřní pracovní prostory
• ČSN EN 1838 (36 0453) Světlo a osvětlení - Nouzové osvětlení