Články - strana 7

Pohyb osob za účelem získání zaměstnání v jiném státě není jevem nijak mimořádným. Vstupem České republiky do Evropské unie k datu 1. 5. 2004 se výrazně zlepšily podmínky našich občanů pro volný pohyb v rámci unie, jakož i států Evropského hospodářského prostoru (Norsko, Island, Lichtenštejnsko) a Švýcarska.

Od roku 2022 nastávají na základě zákona č. 330/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, změny též u ošetřovného, které mají praktické dopady jak v oblasti nemocenského pojištění, tak v oblasti pracovněprávní. V tomto článku podrobněji upozorňujeme na tyto praktické dopady včetně konkrétních příkladů.

V praxi může nastat situace, kdy zaměstnanec opakovaně bez omluvy nedochází do zaměstnání. Jak má zaměstnavatel v takových případech postupovat z pohledu zdravotního pojištění včetně návaznosti na řešení pracovněprávního vztahu? Lze předpokládat, že za daných okolností nebude mít zaměstnavatel zájem na dalším pokračování vzájemné spolupráce. Kdyby však přece jen nechtěl pracovněprávní vztah ukončit, musel by z hlediska zdravotního pojištění postupovat v souladu s platnou právní úpravou.

Vyměřovacím základem zaměstnance pro odvod pojistného je za rozhodné období kalendářního měsíce úhrn příjmů ze závislé činnosti, které jsou předmětem daně z příjmů podle § 6 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZDP). Pokud se na zaměstnance a zaměstnavatele (jako plátce pojistného) vztahuje povinnost dodržet při odvodu pojistného minimální vyměřovací základ nebo jeho poměrnou část, musí být stanovené zákonné minimum dodrženo. Jestliže příjem zaměstnance povinného minima nedosahuje, musí zaměstnavatel provést (mimo zákonných výjimek) dopočet a následný doplatek pojistného tak, aby byl zajištěn postup v souladu se zákonem.

Problematika lhůt je upravena v ustanovení § 26b zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů. Lhůta určená podle dní počíná dnem, který následuje po události, jež je rozhodující pro její počátek. Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. V právních podmínkách roku 2021 si tyto situace rozebereme v příkladech.

Zdravotní pojišťovny bedlivě a systematicky hlídají, aby měl každý pojištěnec řádným, tedy zákonným způsobem řešené své zdravotní pojištění neboli pojistný vztah. Tuto povinnost mají všechny osoby s trvalým pobytem na území České republiky.

V oblasti nemocenského pojištění nastávají od 1. ledna 2022 některé změny na základě zákona č. 330/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Tyto změny se týkají dávky otcovské poporodní péče, ošetřovného a dlouhodobého ošetřovného a spočívají v rozšíření nároků na tyto dávky.

Ve Sbírce zákonů byl zveřejněn zákon č. 274/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. V části šesté se mění zákon č. 592/1992 Sb., upravující pojištění dětí narozených matce pobývající na území České republiky na základě povolení k dlouhodobému pobytu (viz dále). Část sedmá pak obsahuje novelu zákona č. 48/1997 Sb., jenž mj. definuje osoby, které jsou pojištěnci podle tohoto zákona, a taxativním výčtem upravuje vznik a zánik zdravotního pojištění.

V současné době je v podstatě jedinou přetrvávající návazností zdravotního pojištění na nemocenské pojištění výše částek rozhodných pro účast na zdravotním pojištění u obou typů dohod. Které postupy platí ve zdravotním pojištění u dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr pro zaměstnavatele, případně pro pojištěnce?

V současné době je naprosto běžným jevem migrace zaměstnanců za prací do různých světových destinací. Někteří zaměstnanci vykonávají práci v cizině pro svého stálého zaměstnavatele v ČR, jiní nacházejí uplatnění u svých nových zaměstnavatelů v cizině. Volný pohyb osob na pracovním trhu však přináší i některé praktické otázky, a to zejména: kde osoba pracující v jiném členském státě platí pojistné na sociální zabezpečení, kde jí vznikají nároky na dávky, jaké má taková osoba či její zaměstnavatel povinnosti ve vztahu k cizozemským či tuzemským institucím aj. Specifické postavení mají zaměstnanci, kteří našli své pracovní uplatnění v zemích Evropské unie, ve státech Evropského hospodářského prostoru (tj. Norsko, Island, Lichtenštejnsko) či ve Švýcarsku, tzv. členských států). Následující texty přiblíží odpovědi na tyto a další otázky. Sociální ochrana těchto zaměstnanců se řídí tzv. koordinačními nařízeními.

Zaměstnavatelé si často pravidla pro oznamování změn důležitých pro zdravotní pojištění jejich zaměstnanců vyloží špatně. Nejčastější chyby, jichž se dopouštějí při komunikaci se zdravotní pojišťovnou, souvisejí s opomenutím skutečného statusu pojištěnce, ať už se jedná o studenty, pečující osoby či osoby po mateřské dovolené. Další komplikace nastávají, pokud si zaměstnavatel neuhlídá výjimečný pokles příjmu zaměstnance pod minimální částku nutnou pro vznik zdravotního pojištění.

Nejvyšší správní soud došel v nedávno posuzovaných případech k závěru, že do vyměřovacího základu pojištěnce se pro účely stanovení ročního vyměřovacího základu nezahrnuje náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě vyplácená podle občanského zákoníku, a také k závěru, že podmínka osobní péče ve smyslu zákona o důchodovém pojištění je při výkonu zaměstnání splněna jen tehdy, je-li zaměstnání konáno při takovém zkrácení pracovní doby nebo za jiných obdobných podmínek, které nebrání řádnému výkonu osobní péče. Stejně tak stojí za pozornost závěr týkající se posuzování zdravotního stavu žadatele o invalidní důchod i dílčí závěr stran dob pobírání náhrady starobního důchodu.

Pokud budeme hledat ve zdravotním pojištění opravdu problémovou oblast, pak nesporně bude tímto tématem odvod pojistného zaměstnavatelem za zaměstnance v přímé vazbě na minimální vyměřovací základ. Proto musejí zaměstnavatelé pečlivě dbát na to, aby při výpočtu a odvodu pojistného důsledně postupovali podle zákona.

Zaměstnanec je povinen konat práci v rozsahu stanovené týdenní pracovní doby a práci konat nemusí pouze tehdy, existuje-li některá z překážek v práci na jeho straně, se kterou zákoník práce nebo jiný právní předpis spojuje jeho právo na poskytnutí pracovního volna.

Podpůrčí dobou se rozumí doba, po kterou je poskytována dávka nemocenského pojištění. Každá z dávek nemocenského pojištění má podpůrčí dobu stanovenu odlišným způsobem. V první části jsme si vysvětlili podpůrčí dobu u dvou dávek nemocenského pojištění: nemocenského a peněžité pomoci v mateřství. V této části se seznámíme s podpůrčí dobou u dávky otcovské poporodní péče, tzv. otcovské, ošetřovného a dlouhodobého ošetřovného.

Sociální pojištění studentů je každoročním tématem objevujícím se na konci školního roku, kdy studenti zjišťují, zda a jak platit pojistné na sociální zabezpečení, či nikoli. V tomto článku nejen studentům, ale i jejich rodičům odpovíme na otázky typu: Jaké mám povinnosti, když při studiu pracuji nebo podnikám? Mám ohlásit správě sociálního zabezpečení, že odjíždím pracovat nebo na stáž do zahraničí? Musím po skončení studia platit sociální pojištění?

Nejsou výjimkou situace, kdy mají pojištěnci souběžně více příjmů buď v jednom zaměstnání, nebo ve více zaměstnáních, případně mohou mít kromě zaměstnání i příjmy z podnikání. V takových případech musejí jak zaměstnavatel, tak případně i pojištěnec vyhodnotit, jak mají z pohledu zdravotního pojištění správně postupovat.

Přijetím zákona č. 60/2014 Sb., účinného od 22. dubna 2014, byla do českého právního řádu zapracována směrnice Evropské unie o právech pacientů, na jejímž základě může pojištěnec vycestovat do jiného státu Evropské unie za poskytnutím ambulantní i lůžkové péče. Rovněž občan členského státu (viz dále) má nárok na konkrétně definovaný rozsah hrazené péče v České republice. V této souvislosti zaujímají klíčovou roli i dále uvedená koordinační nařízení Evropské unie, vymezující nároky osob při jejich pohybu v rámci „evropského prostoru“.

Období nemoci mnohdy významně komplikuje situaci jak u zaměstnavatelů a zaměstnanců, tak i u osob samostatně výdělečně činných. V následujícím textu se zaměříme na specifické případy nemoci a jejich dopadu do placení pojistného na zdravotní pojištění jak zaměstnavatelem, tak osobou samostatně výdělečně činnou.

U zaměstnavatele je rozhodným obdobím pro placení pojistného kalendářní měsíc. Vyměřovacím základem je dosažený (zaměstnavatelem zúčtovaný) hrubý příjem zaměstnance ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 a násl. zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů. Pokud se na zaměstnance vztahuje povinnost odvodu pojistného alespoň z minimálního vyměřovacího základu (tj. v roce 2021 nejméně z částky 15 200 Kč), musí zaměstnavatel odvést za příslušný kalendářní měsíc pojistné nejméně ve výši 2 052 Kč při zaměstnání trvajícím celý kalendářní měsíc. Naopak, je-li zaměstnanec vyjmenován mezi osobami, pro které neplatí minimální vyměřovací základ (§ 3 odst. 8 zákona č. 592/1992 Sb.), odvádí zaměstnavatel pojistné ze skutečné výše příjmu bez povinnosti dopočtu a doplatku pojistného do zákonného minima a v této souvislosti také bez ohledu například na to, zda zaměstnání trvalo pouze část kalendářního měsíce, nepřihlíží se k období případné nemoci, k vykázanému neplacenému volnu, k souběžnému výkonu podnikatelské činnosti apod.