diskriminace

V roce 2024 pracovala polovina lidí se zdravotním postižením ve věku 20–64 let, u lidí bez postižení to bylo 85 %. Mezi lety 2018 a 2024 vzrostl podíl lidí se zdravotním postižením, kteří měli zaměstnání nebo jinak pracovali. Zatímco v roce 2018 pracovalo 41 % lidí ve věku 20–64 let se zdravotním postižením, o šest let později to bylo již 50 %. Stále je to ale o poznání méně oproti populaci lidí bez postižení daného věku, ve které v roce 2024 pracovalo 85 %. Mezi lidi se zdravotním postižením jsou v rámci výběrového šetření o lidech s postižením počítáni jak lidé s přiznanou invaliditou, příspěvkem na péči či průkazem pro osoby se zdravotním postižením, tak lidé, kteří lékařem uznané postižení nemají, ale cítí se kvůli dlouhodobým zdravotním problémům omezeni ve vykonávání běžných činností. Za pracující jsou pak považováni všichni, kteří v referenčním týdnu odpracovali alespoň jednu hodinu za odměnu, bez ohledu na to, zda se jednalo o zaměstnanecký poměr, podnikání či práci na dohodu, nebo pracovali jako pomáhající rodinní příslušníci.

Odměňují tuzemské firmy ženy hůř než muže? Data ukazují, že ne. Skutečný rozdíl mezi mzdami mužů a žen je v Česku při srovnání srovnatelných pozic do 5 %. Často citovaný 18% „neočištěný“ rozdíl totiž nezohledňuje, zda jde o stejnou práci – pouze průměruje mzdy mužů a žen napříč obory, bez ohledu na náročnost, odpovědnost nebo zkušenosti. Česko nemá problém s nerovným odměňováním, ale s tím, že ženy chybí v lépe placených profesích či na vedoucích funkcích. Státní správa může jít příkladem a začít u sebe: ženy do vedení neposouvá a málo je platí. Vyplývá to z analýzy Comp&Ben Asociace, která se zaměřuje na odměňování zaměstnanců a sdružuje významné české zaměstnavatele. Analýza pracovala s 30 508 mzdovými záznamy a porovnávala odměňování 13 178 žen a 17 330 mužů. Zaměřila se na srovnání tzv. neočištěného a očištěného gender pay gapu – tedy rozdílu v odměňování při zohlednění velikosti pozice, odpovědnosti, složitosti práce, zkušeností a dalších relevantních faktorů. „V Česku muži i ženy dostávají v zásadě za stejnou práci stejnou odměnu. Z reálných mzdových dat zjištěný 5% rozdíl odráží realitu mzdového trhu v komerčních firmách. Vychází z porovnání srovnatelných pozic, které zohledňuje jejich velikost, odpovědnost, dopad rozhodování, složitost práce a požadovanou odbornost. Námi zjištěné rozdíly ve mzdách jsou na úrovni statistické odchylky,“ říká profesor Jan Čadil, ekonom patřící mezi přední odborníky na měření nerovností v odměňování a ekonomické modelování. Vznik falešného obrazu nerovnosti ve výši 18 % Asociace důrazně varuje před používáním 18% neočištěného rozdílu v odměňování mužů a žen (tzv. neočištěný pay gap) jako důkazu diskriminace. Tento ukazatel zveřejněný letos v březnu Eurostatem vytváří dojem nerovného odměňování tam, kde ve skutečnosti k diskriminaci nedochází. „Porovnává jen průměrné mzdy všech mužů a žen, bez ohledu na to, jakou práci dělají, jaké mají zkušenosti nebo odpovědnost. Rozhodně neukazuje, že někdo bere za stejnou práci méně. Řada férových zaměstnavatelů tak může neoprávněně získat nálepku diskriminujících, aniž by ve skutečnosti porušovali principy rovného odměňování,“ varuje profesor Jan Čadil. Například: zaměstnává-li firma v Praze deset žen na pozici seniorní účetní se mzdou 52.500 Kč a manažerem je muž se mzdou 64.000 Kč, vzniká tzv. neočištěný gender pay gap 18 %, přestože ženy i muži dostávají za stejnou práci stejnou odměnu. Tento ukazatel totiž nezohledňuje pozici, odpovědnost ani odbornost – pouze průměruje mzdy všech žen a všech mužů. „Firma může odměňovat spravedlivě, ale pokud má na vrcholu třeba jen jediného muže s vysokou mzdou, statistika vykáže výrazný gender pay gap. Průměr totiž nereflektuje strukturu firmy a vytváří dojem nerovnosti i tam, kde není,“ dodává profesor Čadil. Ženy častěji míří do méně placených profesí Vysoký 18% neočištěný gender pay gap více než nerovnost odráží nerovnoměrné zastoupení mužů a žen napříč obory a pozicemi. Takzvaná kariérní a profesní segregace znamená, že ženy častěji volí méně placené profese nebo zastávají nižší pozice. Podle profesora Čadila tento sociologický jev vysvětluje zhruba polovinu celkového rozdílu v odměňování. „Odvětví zaměstnávající tradičně více mužů – typicky průmysl, IT, stavebnictví – mají vyšší tržní mzdy. Školství, zdravotnictví nebo sociální služby, ve kterých naopak pracuje více žen, jsou často podfinancovaná, protože jsou financována státem, kde trh nefunguje. A protože je v nich zaměstnáno hodně žen, tvoří zhruba polovinu celkového gender pay gapu,“ vysvětluje profesor Čadil. Nerovnoměrné zastoupení mužů a žen navíc vzniká už při volbě kariérní dráhy: „Typicky již při výběru oboru ve škole a dále se prohlubuje strukturou ekonomiky, která v Česku stojí spíše na průmyslu než na službách. Významnou roli hrají i kratší úvazky nebo přerušení kariéry z rodinných důvodů. Nejde ale o důkaz mzdové diskriminace,“ dodává Petr Janák, prezident Comp&Ben Asociace a výkonný ředitel pro lidské zdroje skupiny PPF. Zaměstnavatelé mohou výši neočištěného pay gapu alespoň částečně ovlivnit tím, že budou ženy aktivně podporovat při vstupu do oborů a na pozice, kde dnes převažují muži. Stát může začít u sebe: ženy do vedení neposouvá a málo je platí Zaměňování mzdové diskriminace s nerovnoměrným zastoupením mužů a žen na různých úrovních řízení je omyl, který bude stigmatizovat řadu zaměstnavatelů – včetně státní správy. Ta sama bude vykazovat jeden z nejvyšších neočištěných gender pay gapů na mzdovém trhu, protože na nejvyšších nejlépe placených postech zaměstnává dominantně muže, jak ukazuje analýza Výroční zprávy o stavu veřejné správy 2023. Ve veřejné správě tvoří většinu ženy (76 %) a rovněž většina jich je na nejnižší pozici vedoucí oddělení (65 %), ale s rostoucí úrovní řízení jejich podíl dramaticky klesá – například mezi vedoucími zastupitelských úřadů je jen 19 % žen! „Právě toto nerovnoměrné zastoupení žen v rozhodujících rolích, typické i pro státní správu – největšího zaměstnavatele v zemi – významně zvyšuje celkový neočištěný rozdíl ve mzdách. Podobně by však dopadla většina zaměstnavatelů,“ vysvětluje profesor Čadil. Kromě kariérní podpory může stát snížit 18% neočištěný gender pay gap i tím, že zlepší odměňování profesí, kde výrazně převažují ženy. „Stát může ihned zvýšit platy ženám na dotyčných pozicích, například zdravotním sestrám, úřednicím na nižších pozicích, pečovatelkám, učitelkám. Ale bylo by to drahé, a tudíž těžko realizovatelné,“ uzavírá Petr Janák, prezident Comp&Ben Asociace. Zdroj: ČTK

Právní úprava na úseku zaměstnanosti jasně zakazuje činit nabídky zaměstnání, které mají diskriminační charakter. Může takové posouzení zvrátit fakt, že další obsah nabídky už působí neutrálně?

Prezentace nové úpravy Whistleblowingu v médiích může vyvolávat dojem, že ochrana zaměstnance před odvetnými opatřeními ze strany zaměstnavatele je v českém právním řádu novinkou, a že zaměstnanec je tak chráněn jen v souvislosti s jeho oznámením o možných protiprávních jednáních u zaměstnavatele. Důležitou a paralelní ochranu proti odvetným opatřením ale poskytuje zaměstnanci rovněž zákoník práce , podle kterého zaměstnanec nesmí být ze strany zaměstnavatele sankcionován za to, že se zákonnou cestou domáhá svých práv, jež mu vyplývají z pracovněprávního vztahu.

V rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“ nebo „SDEU“) sp. zn. C-344/20 se dostala do střetu svoboda náboženského vyznání vyjadřovaná daným oděvem, který osoba v rámci své víry chtěla nosit, a interní pravidla zaměstnavatele stanovující neutrální vyjadřování náboženského vyznání na pracovišti.

Zaměstnavatel se rozhodl poskytovat zaměstnancům navíc placené pracovní volno, tzv. free day. Výši nároku pro každého zaměstnance stanovil podle odpracovaných/zameškaných směn v předcházejícím pracovním roce, konkrétně, že zameškaných 5 pracovních dnů z důvodu nemoci krátí nárok na free day o 1 den. Chci se ujistit, zda se nejedná o diskriminační postup, domnívám se ale, že ne, když i např. nárok na dovolenou vychází z počtu odpracovaných směn. 

Nastavení spravedlivých a nediskriminačních kritérií hodnocení pracovníků je v řadě oborů hodně náročné, natož jejich uvedení do praxe. Moderní zaměstnavatel chce být férový a transparentně odměňovat, proto je dobré upozornit na některé související problematické otázky. Článkem předkládáme rozbor opakujících se situací, jejichž hodnocení může být relativní, zvláště když v české soudní praxi téměř nenajdeme případy, jimiž by bylo možné se inspirovat.

Spravedlivé odměňování, férová a rovná mzda, plat či odměna za práci. Přesně to je cílový stav, kterého chtějí dosáhnout nejen zaměstnanci, ale i zaměstnavatelé. Ostatně povinnost odměnit zaměstnance spravedlivou odměnou je zaměstnavateli uložena i zákoníkem práce. Při procesu analýzy odměny, respektive spravedlivé odměny, je nutné komparovat mnohé proměnné a především rozlišovat jednotlivé složky odměny za práci. Jinými slovy, je nutné porovnávat nároky práce, složitost odpovědnost a namáhavost práce a následně i výkon a podmínky práce. A právě při tomto procesu porovnávání je klíčové, jak jednotlivé proměnné měřit či porovnat, a to tak, aby výsledek nebyl zavádějící. Jak tedy přistoupit k základní mzdové (platové) diferenciaci, jak pozorovat, čí práce je složitější, odpovědnější a namáhavější, jaké využít postupy a metody? Přesně těmito otázkami se bude zabývat tento článek.

Je obhajitelným parametrem pro posouzení práva zaměstnance na stejnou odměnu za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty sociálněekonomický charakter regionu, ve kterém koná pro zaměstnavatele s širší územní působností práci? V dané věci už se vyslovil také Ústavní soud.

Pro zaměstnavatele vyplývá ze zákoníku práce povinnost odměňovat za stejnou práci či za práci stejné hodnoty stejně. Pokud zvažuje možnost poskytnout zaměstnanci odměnu vyšší, musí pro jeho hodnocení použít taková kritéria, která souvisejí s povahou dané pracovní pozice, pracovními podmínkami, případně s výkonem zaměstnance. Kritérium ovládání jazyka na úrovni rodilého mluvčího se v tomto směru může jevit jako značně problematické, neboť jazyk zaměstnance úzce souvisí s jeho národností a při jeho použití se tak zaměstnavatel může snadno dopustit diskriminace.

Šikana, nerovné zacházení a diskriminace na pracovišti představuje závažný problém jak pro organizace, tak společnost. Šikana může negativně ovlivnit psychický, ale i fyzický stav zaměstnance. Duševní zdraví a pohoda při práci (wellbeing) zaměstnanců je stále více vnímána jako důležitý aspekt, který by se měl stát trvalou součástí bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců.

Jak známo, pokud zaměstnanci skončí pracovní poměr výpovědí nebo dohodou z důvodů uvedených v ustanovení § 52 písm. a) až c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, přísluší mu (zaměstnavatel je povinen mu zaplatit) odstupné. Zákon sám stanoví jen minimální výši odstupného, a to ve výši jedno až trojnásobku průměrného měsíčního výdělku zaměstnance podle doby trvání pracovního poměru.

Územní působnost řady zaměstnavatelů je široká (mají svá pracoviště v různých částech České republiky). Ve vzduchu už delší dobu „visela“ otázka, obhájí-li si zaměstnavatel případné rozdílné odměňování zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty na jednotlivých regionálních pracovištích právě s ohledem na sociálněekonomický charakter toho kterého regionu. Názor Nejvyššího soudu na tuto otázku už známe.

Jak známo, v pracovním poměru může být zaměstnanci poskytována za práci buď mzda, nebo plat, to podle toho, u jakého zaměstnavatele je zaměstnán. Na poskytování obou těchto plnění dopadá přitom zásada rovného zacházení a zákazu diskriminace, resp. stejné odměny za stejnou práci (za práci stejné hodnoty). Má odměňování platem nějaká specifika oproti odměňování mzdou?

Zaměstnanec má nárok na stravné od 5 hodin strávených mimo pracoviště. Musí zaměstnavatel vyplácet toto stravné všem zaměstnancům, nebo je v jeho kompetenci se rozhodnout, komu bude vyplácet? Musí zaměstnanec poskytnout podklady - vyplnit každý den od kdy do kdy byl na pracovní cestě? U řidičů by to znamenalo každodenně vyplňovat vyúčtování cesty?

Zaměstnavatelé a další subjekty mají povinnost dodržovat právo na rovné zacházení, a to ve všech fázích pracovního poměru. Co si pod tím přesně představit? Cílem tohoto článku je osvětlit pojem diskriminace na pracovišti a její možné podoby demonstrovat na konkrétních případech, které řešil veřejný ochránce práv. Budu postupovat od definice diskriminace, přes jednotlivé fáze pracovního poměru, k přípustným formám rozdílného zacházení. V závěru krátce shrnu, jaké má oběť diskriminace možnosti obrany.

Soudních rozhodnutí, která by se zabývala posouzením rovného zacházení (včetně diskriminace), a to navíc v oblasti odměňování zaměstnanců platem, není mnoho. Dáno je to jistě i tím, že poskytování platu je svázáno mnohem přísnějšími pravidly než odměňování mzdou. Ostatně jak stanoví § 122 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, plat není možné určit jiným způsobem, v jiném složení a jiné výši, než stanoví tento zákon a právní předpisy vydané k jeho provedení, nestanoví-li zvláštní zákon jinak.

Je možné u jednoho zaměstnavatele uzavírat pracovní smlouvy na různé délky pracovního poměru (např. skladník u nástupu dostane pracovní smlouvu na dobu určitou a prodavačka dostane při nástupu dobu neurčitou)? Není to diskriminační, nemusí to ani být stanoveno vnitřním předpisem? Platí v tomto případě, že když pracovní smlouvu podepíší obě strany, tak tím vyjadřují souhlas s podmínkami smlouvy? 

Máme zaměstnance v různých krajích republiky. Je možné, abychom jim dávali stravenky s různou výší hodnoty podle místa pracoviště a nebylo to považováno za diskriminaci? Např. zaměstnanci v Praze by měli stravenky v hodnotě 110 Kč z důvodu vyšších cen v restauracích a v Moravskoslezském kraji by měli zaměstnanci stravenky za 90 Kč. 

Zásada rovného zacházení se zaměstnanci a zákaz jejich diskriminace patří mezi základní zásady pracovněprávních vztahů1). Přesto se lze v praxi setkat s nejasnostmi ohledně její aplikace a právních možností obrany proti jejímu nedodržování. Nezřídka se pak při aplikaci práva řešícího diskriminaci, a to nejen v oblasti pracovněprávních vztahů, lze sekat i s nesprávným výkladem a zaměňováním obou stěžejních pojmů - „nerovné zacházení“ a „diskriminace“. Co je tedy zakázanou diskriminací v pracovněprávních vztazích, jaké z ní existují výjimky a jak je možné se diskriminaci na pracovišti bránit, vysvětluje tento článek.