nerovné odměňování

Evropská unie je v poslední době velmi aktivní v oblasti pracovního práva, zejména v oblasti rovného odměňování, minimální mzdy a zaměstnanců digitálních platforem. Přinášíme zde přehled nejdůležitějších evropských směrnic, na jejichž dopady by se měli zaměstnavatelé včas připravit.

Jednou z povinností zaměstnavatele je též povinnost zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, a to mj. pokud jde o jejich odměňování za práci. Za jakých podmínek platí tento princip v případě přiznání nenárokové složky mzdy?

4. – 11. 4. 2024 V tomto vydání týdeníku se zmíním o hlášení dohod od 1. 7. 2024, návrhu na zvýšení daňového zvýhodnění na děti, ceně hodinové práce, ELDP za rok 2023 atd.

Máme uzavřeny DPČ na opisy měřidel, které je potřeba provést první čtyři dny v měsíci. Za jedno měřidlo je stanovena cena 30 Kč. Při počtu 169 ks. měřidel, které zaměstnanec zpracuje v jeden den za 8 hod., je poté při výpočtu odměny mzda za hodinu 633 Kč. Nehledě na to, že každý zaměstnance je tuto činnost schopen dělat v jiném časovém rozpětí, a pak se ta hodinová mzda může u každého lišit. To ovšem zase neodpovídá průměrné hodinové mzdě ve firmě. Jak s tímto máme naložit?

Uznání rozmanitosti, včetně rozdílů mezi pohlavími, je zásadní pro zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví mužů i žen na pracovištích. Genderově citlivý přístup připouští, že z důvodu často odlišných zaměstnání, které ženy a muži vykonávají, jejich různým společenským rolím, očekáváním a povinnostem, které mají, mohou být ženy a muži na pracovišti vystaveni rozdílným fyzickým a psychosociálním rizikům, což vyžaduje zavedení jiných kontrolních opatření. Z toho vyplývá, že genderová problematika musí být rovněž zahrnuta do hodnocení rizik na pracovišti. Zohlednění otázek pohlaví a rozmanitosti při hodnocení rizik je tak klíčem ke zdravým a produktivním pracovištím.

V porovnání s ostatními členskými zeměmi EU není Česká republika, co se rovného přístupu k odměňování na základě pohlaví týče, žádným premiantem. Ba naopak, statistiky dokládají, že odměňování v prostředí českého trhu práce je stále založeno na významné genderové předpojatosti vyvěrající z tradičního nazírání na muže jako hlavní živitele rodiny a na ženy jako pečovatelky, kterým jejich mateřství mnohdy brání či podstatně ztěžuje plnohodnotné zapojení do pracovního života včetně souvisejícího kariérního růstu.

Nastavení spravedlivých a nediskriminačních kritérií hodnocení pracovníků je v řadě oborů hodně náročné, natož jejich uvedení do praxe. Moderní zaměstnavatel chce být férový a transparentně odměňovat, proto je dobré upozornit na některé související problematické otázky. Článkem předkládáme rozbor opakujících se situací, jejichž hodnocení může být relativní, zvláště když v české soudní praxi téměř nenajdeme případy, jimiž by bylo možné se inspirovat.

Zaměstnavatel se mnohdy ocitá ve složité situaci, když na jedné straně je povinen zachovat zásadu rovného zacházení v odměňování zaměstnanců, ale na druhé straně se snaží nastavit odměňování zaměstnanců podle různých hledisek tak, aby odlišil rozdílné výkony zaměstnanců a aby zaměstnance motivoval.

Spravedlivé odměňování, férová a rovná mzda, plat či odměna za práci. Přesně to je cílový stav, kterého chtějí dosáhnout nejen zaměstnanci, ale i zaměstnavatelé. Ostatně povinnost odměnit zaměstnance spravedlivou odměnou je zaměstnavateli uložena i zákoníkem práce. Při procesu analýzy odměny, respektive spravedlivé odměny, je nutné komparovat mnohé proměnné a především rozlišovat jednotlivé složky odměny za práci. Jinými slovy, je nutné porovnávat nároky práce, složitost odpovědnost a namáhavost práce a následně i výkon a podmínky práce. A právě při tomto procesu porovnávání je klíčové, jak jednotlivé proměnné měřit či porovnat, a to tak, aby výsledek nebyl zavádějící. Jak tedy přistoupit k základní mzdové (platové) diferenciaci, jak pozorovat, čí práce je složitější, odpovědnější a namáhavější, jaké využít postupy a metody? Přesně těmito otázkami se bude zabývat tento článek.

Je obhajitelným parametrem pro posouzení práva zaměstnance na stejnou odměnu za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty sociálněekonomický charakter regionu, ve kterém koná pro zaměstnavatele s širší územní působností práci? V dané věci už se vyslovil také Ústavní soud.

Územní působnost řady zaměstnavatelů je široká (mají svá pracoviště v různých částech České republiky). Ve vzduchu už delší dobu „visela“ otázka, obhájí-li si zaměstnavatel případné rozdílné odměňování zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty na jednotlivých regionálních pracovištích právě s ohledem na sociálněekonomický charakter toho kterého regionu. Názor Nejvyššího soudu na tuto otázku už známe.

Zaměstnavatelé a další subjekty mají povinnost dodržovat právo na rovné zacházení, a to ve všech fázích pracovního poměru. Co si pod tím přesně představit? Cílem tohoto článku je osvětlit pojem diskriminace na pracovišti a její možné podoby demonstrovat na konkrétních případech, které řešil veřejný ochránce práv. Budu postupovat od definice diskriminace, přes jednotlivé fáze pracovního poměru, k přípustným formám rozdílného zacházení. V závěru krátce shrnu, jaké má oběť diskriminace možnosti obrany.

Soudních rozhodnutí, která by se zabývala posouzením rovného zacházení (včetně diskriminace), a to navíc v oblasti odměňování zaměstnanců platem, není mnoho. Dáno je to jistě i tím, že poskytování platu je svázáno mnohem přísnějšími pravidly než odměňování mzdou. Ostatně jak stanoví § 122 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, plat není možné určit jiným způsobem, v jiném složení a jiné výši, než stanoví tento zákon a právní předpisy vydané k jeho provedení, nestanoví-li zvláštní zákon jinak.

Zákon o mezinárodní spolupráci při správě daní Ve Sbírce zákonů byl dne 30. března 2017 vyhlášen zákon č. 92/2017 Sb., o mezinárodní spolupráci při správě daní, který nabývá účinnosti...

Jedním z hlavních průvodních jevů závislé práce je výkon práce za mzdu, plat či jinou formu odměny. Odměna za práci představuje pro zaměstnance důležitý, ne-li klíčový důvod, pro nějž závislou práci koná. Dosažená mzda mu totiž umožňuje uspokojovat životní potřeby sebe a své rodiny. I přes tento význam mzdy není v českém zákoníku práce zakotvena povinnost, aby byla mzda sjednána v pracovní nebo kolektivní smlouvě (na rozdíl například od zákoníku slovenského).