Články - strana 2

Pravidelnou změnou pro podnikatele k datu 1. 1. je zvýšení minimální zálohy. Jaká je od ledna 2024 minimální záloha osoby samostatně výdělečně činné (OSVČ)? Postupy OSVČ jsou právní úpravou nastaveny i v případě souběžných příjmů. Musí podnikající osoba platit zálohy v situaci, kdy je při souběhu se zaměstnáním samostatná výdělečná činnost vedlejším zdrojem příjmů? Existuje určitá úleva či zvýhodnění, když se podnikatelsky nedaří? Lze například požádat o snížení měsíčně placené zálohy na pojistné? Které možnosti řešení pojistného vztahu přicházejí v úvahu, když OSVČ svoji činnost ukončí nebo přeruší? Na tyto a další dotazy naleznete odpověď v následujícím textu, kdy se zaměříme na podmínky platné od 1. ledna 2024.

V době prvních 14 kalendářních dnů dočasné pracovní neschopnosti (karantény, izolace) náleží zaměstnancům v pracovním poměru nebo v rámci dohod konaných mimo pracovní poměr náhrada mzdy, platu nebo odměny z dohod (dále jen náhrada mzdy při DPN), pokud ke dni vzniku DPN splňuje zaměstnanec podmínky nároku na nemocenské podle zákona č. 187/2006 Sb. , o nemocenském pojištění (dále jen „ZNP “).

V oblasti důchodového pojištění mají zásadní význam hodnoty základních parametrů, a to výše všeobecného vyměřovacího základu a přepočítacího koeficientu pro úpravu tohoto základu. Hodnoty těchto parametrů stanoví nařízení vlády pro každý kalendářní rok. Tyto parametry mají přitom širší význam, neboť se používají nejen pro důchodové pojištění, ale také pro nemocenské pojištění a pro pojistné na sociální pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a používají se dále pro účely stanovení pojistného na zdravotní pojištění, pro účely pracovněprávní a též v oblasti daně z příjmů fyzických osob.

Koordinační nařízení Evropské unie stojí na dvou základních principech, co se týče zdravotního pojištění – princip pojištění ve státě výkonu výdělečné činnosti a princip jednoho pojištění. Účast v českém systému zdravotního pojištění je tak vázána na pracovněprávní vztahy cizinců, přičemž se liší situace pracovníků z EU a z třetích zemí.

Podle zákona o důchodovém pojištění se pro každý kalendářní rok nově stanoví základní parametry pro výpočet důchodů a dále se od 1. ledna kalendářního roku zvyšují vyplácené důchody. Tyto nové základní parametry a zvýšení důchodů stanoví vláda svým nařízením vždy do 30. září předchozího kalendářního roku. Pravidla pro zvyšování důchodů byla přitom významně dotčena zákonem č. 270/2023 Sb. , který nabyl účinnosti dnem 1. října 2023.

Zcela běžně dochází u zaměstnavatelů k situacím, kdy zaměstnanec z určitého důvodu a po různě dlouhou dobu nepracuje. Takovou nepřítomností může být třeba dohodnuté neplacené volno, neomluvená absence nebo také nemoc zaměstnance. Rozhodným obdobím pro placení pojistného na zdravotní pojištění zaměstnavatelem je kalendářní měsíc. Na základě konkrétních dotazů z praxe se v právních podmínkách roku 2023 podíváme na postupy zaměstnavatele při stanovení vyměřovacího základu zaměstnance v případech, kdy zaměstnanec nevykonává pracovní činnost po celý kalendářní měsíc nebo po jeho část.

Při stanovení vyměřovacího základu zaměstnance a následném odvodu pojistného zdravotní pojišťovně musí zaměstnavatel vždy důsledně vyhodnotit, zda příjem zúčtovaný zaměstnanci podléhá povinnosti odvodu pojistného, či nikoli. Nesprávný postup zapříčiní v tomto směru vznik dluhu na pojistném včetně souvisejícího penále na straně jedné, anebo naopak přeplatek na pojistném na straně druhé. Aby byl zaměstnavatel povinen odvést pojistné na zdravotní pojištění z příjmu zúčtovaného zaměstnanci, musí být naplněna dikce ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb. , o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů, kde je upraveno stanovení vyměřovacího základu zaměstnance.

Při zaměstnávání na dohodu (dohody) o provedení práce platí ve zdravotním pojištění speciální podmínky, a to především v přímé návaznosti na rozhodnou částku příjmu 10 000 Kč a dále při plnění oznamovací povinnosti, tedy při přihlašování a odhlašování osoby jako zaměstnance. S ohledem na probíhající legislativní vývoj lze s velkou pravděpodobností očekávat u dohod o provedení práce změny tehdy, bude-li v navržené podobě přijat tzv. konsolidační neboli ozdravný balíček.

Poživatelé důchodu jako osoby, za které platí pojistné stát, představují ve zdravotním pojištění poměrně velký počet zaměstnanců a osob samostatně výdělečně činných, tedy pojištěnců, na které se vztahuje při jejich výdělečné činnosti povinnost placení pojistného na zdravotní pojištění. Je také pravdou, že zaměstnavatelé z více důvodů sjednávají v případě potřeby pracovněprávní vztahy právě s těmito osobami.

Právní úprava zdravotního pojištění ukládá zaměstnavatelům spoustu povinností, kdy tou nejdůležitější je placení pojistného každý měsíc za sebe a za své zaměstnance. V této souvislosti zaměstnavatelé dle situace přihlížejí k tomu, zda se musejí (anebo naopak nemusejí) zabývat problematikou minimálního vyměřovacího základu.

Pohyb osob za účelem získání zaměstnání v jiném státě není v poslední době jevem nijak mimořádným. Vstupem České republiky do Evropské unie k datu 1. 5. 2004 se výrazně zlepšily podmínky našich občanů pro volný pohyb v rámci unie, jakož i států Evropského hospodářského prostoru (Norsko, Island, Lichtenštejnsko), Švýcarska a také Spojeného království. Pro všechny tyto státy, na jejichž občany a instituce se vztahuje režim dále uvedených koordinačních nařízení Evropské unie, budeme používat pojem „stát EU“. Našim občanům se tak s nezbytným minimem administrativních překážek otevřel prostor pro získání zkušeností včetně možnosti pracovního uplatnění v těchto státech.

Nejen v období letních prázdnin využívají zaměstnavatelé studenty k provedení určitých prací, kdy s těmito zaměstnanci sjednávají buď „klasické“ pracovní smlouvy, nebo dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr.

Základem bezproblémového vztahu mezi zaměstnavatelem a zdravotní pojišťovnou je důsledné plnění oznamovací povinnosti, tedy přihlašování a odhlašování zaměstnanců a oznamování „státních kategorií“, jakož i řádné placení pojistného. V následujícím textu si ukážeme správné postupy zaměstnavatele a zároveň možnosti nebo povinnosti zdravotních pojišťoven v situaci, kdy zaměstnavatel poruší zákon.

V pracovněprávních vztazích platí, že na poskytnutí neplaceného volna se musí zaměstnavatel se zaměstnancem dohodnout. Neplacené volno nesmí zaměstnavatel zaměstnanci určit a prostřednictvím neplaceného volna nelze ani řešit výrobní či provozní problémy zaměstnavatele, jako je například nedostatek zakázek.

Osobou se zdravotním postižením je podle § 67 zákona č. 435/2004 Sb. , o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, fyzická osoba, která je orgánem sociálního zabezpečení uznána invalidní v prvním, ve druhém nebo ve třetím stupni, nebo je osobou zdravotně znevýhodněnou. Osoby zdravotně znevýhodněné tedy nejsou invalidní, nýbrž představují specifickou skupinu osob se zdravotním postižením, jejichž dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav jim omezuje schopnost pracovního uplatnění.

Osoby samostatně výdělečně činné a osoby bez zdanitelných příjmů si pojistné na zdravotní pojištění hradí samy. Mění se nějak podmínky odvádění záloh na pojistné v případě, že samoplátce onemocní? Jaký vliv má délka nemoci a platí pro samoplátce rovněž nějaké úlevy?

Stejně jako každý rok i letos připomínáme zaměstnavatelům povinnost vyhotovit a předložit evidenční list důchodového pojištění (dále jen „ELDP“), která vyplývá z ustanovení § 38 odst. 4 a § 39 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 582/1991 Sb.“). ELDP je základním dokladem, jímž se pro účely důchodového pojištění prokazuje získaná doba důchodového pojištění, výše dosaženého vyměřovacího základu a dob vyloučených, tj. dob, které se pro účely zjištění průměrného výdělku vylučují.

Ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, je stát plátcem pojistného za příjemce rodičovského příspěvku, ženy na mateřské a osoby na rodičovské dovolené a osoby pobírající peněžitou pomoc v mateřství podle předpisů o nemocenském pojištění. Pokud je osoba (muž nebo žena) zařazena u své zdravotní pojišťovny alespoň po část kalendářního měsíce v některé z těchto kategorií, je plátcem pojistného stát. Jestliže pojištěnec není zaměstnán nebo nepodniká jako OSVČ, má vyřešen svůj pojistný vztah například pobíráním rodičovského příspěvku.

Z pohledu zdravotního pojištění existují určité odlišnosti při sjednání pracovní smlouvy nebo dohody o pracovní činnosti jednak z hlediska plnění oznamovací povinnosti, jednak při placení pojistného. Tyto odlišnosti nalezneme u obou pracovněprávních vztahů i v případě nemoci zaměstnance. V dalším textu se zaměříme na řešení situací zaměstnavatelem (případně pojištěncem) v souvislosti s nemocí zaměstnance pracujícího na základě dohody o pracovní činnosti.

Zaměstnavatelé představují ve zdravotním pojištění rozhodující skupinu plátců pojistného. Z tohoto důvodu je určitě zájmem jak zaměstnavatelů, tak i zdravotních pojišťoven, aby byly u zaměstnavatele minimalizovány možnosti výskytu chyb a nedostatků. Pokud zaměstnavatelé řádně plní svoje povinnosti, pak se platbami pojistného získává podstatná část zdrojů systému veřejného zdravotního pojištění a současně nevzniká důvod k uplatňování sankčního postihu ze strany zdravotní pojišťovny, a to ať už ve formě zjištění dlužného pojistného, vyměření penále nebo uložení pokuty.