Mezi nejčastější návrhy na soudní rozhodnutí patří spory ohledně náhrady škody za pracovní úrazy. Advokáti se často musí vypořádat s námitkami zaměstnavatelů, kteří uvádějí, že jim povinnost k náhradě škody nevznikla. Naproti tomu i zaměstnanci požadují poskytnutí náhrady škody, která jim v důsledku zproštění povinnosti zaměstnavatele nepřísluší. Jaká je právní úprava a jak se projevuje v praxi zaměstnavatelů?
Plnění pracovních úkolů
O pracovní úraz se jedná tehdy, jestliže jsou splněny zákonné podmínky uvedené v § 271k zákoníku práce (dále ZP). Škoda v důsledku úrazu musí vzniknout při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.
Pojem plnění pracovních úkolů a přímá souvislost s ním vymezují obecným, avšak taxativním způsobem § 273 a § 274 ZP.
Za plnění pracovních úkolů se považuje:
- výkon pracovních povinností vyplývajících z pracovního poměru a z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr (okruh pracovních povinností, které vyplývají z pracovního poměru nebo z dohod konaných mimo pracovní poměr, je dán zejména ZP, jinými pracovněprávními předpisy, pracovní smlouvou, především její částí, v níž byl dohodnut druh práce, dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr, a dále konkrétním pracovním zařazením zaměstnance a pokyny vedoucích zaměstnanců);
- jiná činnost vykonávaná na příkaz zaměstnavatele (jde o činnost, kterou zaměstnanec není povinen vykonávat podle pracovní smlouvy, zaměstnavatel ovšem tuto činnost zaměstnanci přikázal vykonávat a zaměstnanec příkazu uposlechl – např. zaměstnanec, který není řidičem a ani se v pracovní smlouvě nezavázal řídit vůz, dostal, poněvadž má řidičský průkaz, od svého nadřízeného příkaz, aby řídil na pracovní cestě vůz za nemocného řidiče);
- činnost, která je předmětem pracovní cesty (pracovní cestou se dle § 42 odst. 1 ZP rozumí časově omezené vyslání zaměstnance