Články - strana 4

Ochranná lhůta je institut, jehož cílem je v systému nemocenského pojištění zabezpečit zaměstnance dávkami v případě nemoci nebo mateřství po skončení zaměstnání, tj. v době, kdy zaměstnanci již nenáleží příjem ze skončeného zaměstnání či jiné výdělečné činnosti a pro nemoc nebo mateřství nemůže nastoupit do nového zaměstnání.

Jedním ze základních práv pojištěnce ve zdravotním pojištění je právo na změnu zdravotní pojišťovny. Toto právo mohou uplatnit nejen osoby s trvalým pobytem na území České republiky, ale například i zahraniční zaměstnanci českého zaměstnavatele, pokud charakterem pracovněprávního vztahu nebo dosaženou výší příjmu účast v českém zdravotním pojištění vznikne.

Podpůrčí dobou se rozumí doba, po kterou lze poskytovat pojištěnci (zaměstnanci) dávky nemocenského pojištění, tj. nemocenské, peněžitá pomoc v mateřství, otcovská, ošetřovné a dlouhodobé ošetřovné. Tento článek se bude věnovat podpůrčí době u nemocenského.

Základní povinností zaměstnavatele je odvádění pojistného ve prospěch té zdravotní pojišťovny, u které jsou jeho zaměstnanci pojištěni. Zaměstnavatelé odvádějí jak jednu třetinu z celkové částky pojistného, sraženou zaměstnanci, tak dvě třetiny, které platí sami. Zdravotní pojišťovně musí být odvedeno pojistné ve výši 13,5 % z úhrnu příjmů zaměstnance, započitatelných v příslušném kalendářním měsíci do vyměřovacího základu, zaokrouhleno na celou korunu směrem nahoru (viz ustanovení § 2 zákona č. 592/1992 Sb.). Tímto způsobem vypočtená výše pojistného představuje částku, kterou je zaměstnavatel za zaměstnance povinen zdravotní pojišťovně odvést.

Odstupné jako forma kompenzace za rozvázání pracovního poměru přísluší ze zákona zaměstnanci pouze v případech rozvázání pracovního poměru dohodou nebo výpovědí z organizačních důvodů [§ 52 písm. a) až c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů] nebo ze zdravotních důvodů [§ 52 písm. d) zákoníku práce]. Odstupné má pomoci zaměstnanci překlenout období od skončení pracovního poměru do doby, než si bude moci zajistit další zdroj příjmů. Důsledkem vyplacení odstupného je také odsunutí (nikoli zkrácení) podpůrčí doby, po kterou je zaměstnanci poskytována podpora v nezaměstnanosti.

Za studium na středních školách se považuje například studium na gymnáziu, konzervatoři, střední odborné škole, vyšší odborné škole či středním odborném učilišti. Za studium na střední škole se naopak nepovažuje dálkové, distanční, večerní nebo kombinované studium na střední škole, je-li dítě v době takového studia výdělečně činné podle § 10 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, nebo má nárok na podporu v nezaměstnanosti nebo podporu při rekvalifikaci.

Stalo se běžným standardem, že občané ČR využívají v rámci volného pohybu osob v EU možnosti pohybu osob bez omezení a rovněž možnost výkonu výdělečné činnosti v ostatních členských státech EU a také ve státech Evropského hospodářského prostoru (tj. Norsko, Island, Lichtenštejnsko) či ve Švýcarsku, ale i v ostatních zemích. Rovněž zaměstnavatelé často své zaměstnance vysílají pracovat do členských států EU, smluvní i nesmluvní ciziny a v neposlední řadě mnoho českých občanů tráví dovolenou v těchto zemích. Volný pohyb osob však přináší i některé praktické otázky, například v situacích, kdy se českému pojištěnci přihodí v členském státě, smluvní či nesmluvní cizině úraz, anebo onemocní.

Základní povinností zaměstnavatele je odvádění pojistného ve prospěch té zdravotní pojišťovny, u které jsou jeho zaměstnanci pojištěni. Zaměstnavatelé odvádějí jak jednu třetinu z celkové částky pojistného sraženou zaměstnanci, tak dvě třetiny, které platí sami. Zdravotní pojišťovně musí být odvedeno pojistné ve výši 13,5 % z úhrnu příjmů zaměstnance, započitatelných v příslušném kalendářním měsíci do vyměřovacího základu, zaokrouhleno na celou korunu směrem nahoru (viz ustanovení § 2 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů). Tímto způsobem vypočtená výše pojistného představuje částku, kterou je zaměstnavatel za zaměstnance povinen zdravotní pojišťovně odvést.

Nemoc neboli dočasná pracovní neschopnost, je poměrně častým důvodem mnohdy i dlouhodobější nepřítomnosti zaměstnance v práci. Délka trvání nemoci pak má vliv na odvod pojistného na zdravotní pojištění, případně jeho výši.

V případě neplaceného volna (nebo neomluvené absence) zaměstnance je důležité, zda musí být při odvodu pojistného dodržen u zaměstnance minimální vyměřovací základ, eventuálně jeho poměrná část, či nikoli. Případná nepřítomnost v zaměstnání z důvodu neplaceného volna placení pojistného přímo neovlivňuje, při stanovení vyměřovacího základu se primárně přihlíží k potřebě dodržet při odvodu pojistného zákonné minimum.

Zaměstnavatelé představují ve zdravotním pojištění rozhodující skupinu plátců pojistného. V této souvislosti je zřejmé, že se zdravotní pojišťovny v rámci výkonu své kontrolní činnosti primárně zaměřují právě na tyto plátce, proto je žádoucí, aby si zaměstnavatelé řádně plnili svoje povinnosti ve zdravotním pojištění, především pak včas a ve správné výši odváděli pojistné za své zaměstnance ve prospěch těch zdravotních pojišťoven, u kterých jsou jejich zaměstnanci pojištěni.

Plátcům pojistného může vzniknout při chybném placení pojistného dluh u zdravotní pojišťovny. Informační systémy zdravotních pojišťoven, včetně případné spolupráce s dalšími institucemi, umožňují příslušnou pohledávku evidovat, následně uplatňovat a při jejím nezaplacení i vymáhat.

Rozhodnutí ošetřujícího lékaře o dočasné pracovní neschopnosti a s tím související vystavení tzv. neschopenky s sebou pro zaměstnance přináší nutnost plnit určité povinnosti. Jedná se zejména o dodržování režimu dočasně práce neschopného pojištěnce, povinnost umožnit v době prvních 14 dnů svému zaměstnavateli a pracovníkům OSSZ pověřeným kontrolou po celou dobu pracovní neschopnosti kontrolu dodržování tohoto režimu a poskytnutí nezbytné součinnosti při této kontrole. Kontrolu režimu musí nemocní zaměstnanci vždy umožnit.

Mzdovým účetním a dalším specialistům je všeobecně známo, že ve zdravotním pojištění musí být u zaměstnance dodržen při odvodu pojistného minimální vyměřovací základ tehdy, pokud pro zaměstnanou osobu (a jejího zaměstnavatele jako plátce pojistného) tato povinnost platí. V tomto směru představují výjimku osoby nebo situace, taxativním výčtem vyjmenované v ustanovení § 3 odst. 8 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů, kdy se například jedná o osoby, za které je současně plátcem pojistného i stát. Z dikce zákona také vyplývá, že zákonné minimum musí být dodrženo i tehdy, pokud má zaměstnanec současně více zaměstnání. V takových případech existuje více možných variant, v tomto článku si probereme řešení jedné z nich.

Pro placení pojistného na zdravotní pojištění zaměstnavatelem je důležité, zda se osoba považuje z pohledu zdravotního pojištění za zaměstnance. Osoba je ve zdravotním pojištění zaměstnancem tehdy, pokud jí plynou nebo by měly plynout příjmy ze závislé činnosti zdaňované podle § 6 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZDP).

U dohody o pracovní činnosti (DPČ) je osoba považována z pohledu zdravotního pojištění za zaměstnance jen tehdy, činí-li zúčtovaný hrubý příjem v rozhodném období kalendářního měsíce alespoň 3 500 Kč. U dohody o provedení práce (DPP) pak tehdy, pokud příjem převýší 10 000 Kč. Ve zdravotním pojištění se pro účel vzniku zaměstnání a dodržení zákonného minima sčítají příjmy z více dohod o pracovní činnosti nebo dohod o provedení práce u jednoho zaměstnavatele.

Pokud se na osobu samostatně výdělečně činnou vztahuje ve zdravotním pojištění povinnost placení záloh na pojistné, pak musí být tyto zálohy placeny ve stanovené výši a pravidelně v určeném termínu. Tyto zálohy jsou povinny platit OSVČ tehdy, pokud je jejich samostatná výdělečná činnost jediným, resp. při souběhu se zaměstnáním hlavním zdrojem příjmů.

Z hlediska placení pojistného zaujímá rozhodné období ve zdravotním pojištění významnou roli, neboť určuje časový úsek, za který se pojistné odvádí. Kalendářní měsíc se fakticky dotýká všech skupin plátců,...

Od 1. 4. 2022 mají zaměstnavatelé novou oznamovací povinnost. Zákonem č. 248/2021 Sb. ze dne 9. června 2021 se změnil zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Došlo k rozšíření údajů, které musí zaměstnavatel uvádět na tiskopisu České správy sociálního zabezpečení „Oznámení o nástupu do zaměstnání (skončení zaměstnání)“. Jedná se o údaje potřebné pro přiznání a poskytování podpory v nezaměstnanosti. V souladu s novelizovaným § 42 odst. 3 zákona o zaměstnanosti tedy úřady práce získají údaje potřebné pro přiznání a poskytování podpory v nezaměstnanosti od České správy sociálního zabezpečení (ČSSZ).

Dokážeme vyjmenovat mnoho důvodů, proč naši občané vyjíždějí za prací do zahraničí. Někdy to může být například problém práci v určitém oboru u nás vůbec získat, nesporně lákavou je - v porovnání s tuzemskými poměry - možnost zpravidla vyššího výdělku a v neposlední řadě třeba i touha získat sebedůvěru a víru ve vlastní schopnosti. Ať už je motivace pro práci v zahraničí jakákoliv, vždy si musí být pracovník vědom skutečnosti, že vstupuje do zcela odlišných poměrů, než na jaké je zvyklý v Česku, včetně souvisejících dopadů i na jeho případné nezaopatřené rodinné příslušníky.