Zaměstnavatel, jako silnější strana v pracovněprávních vztazích, nese dle zákona tzv. objektivní odpovědnost ohledně následků pracovních úrazů a nemocí z povolání zaměstnanců. Aktuální novelou zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, byly upraveny některé povinnosti zaměstnavatele nahradit škodu a nemajetkovou újmu. Změny se týkají především rozšíření okruhu osob, které mají nárok na tzv. jednorázové odškodnění pozůstalých, a nového způsobu odvození výše náhrady výdajů na zřízení pomníku nebo desky od průměrné mzdy.
Zaměstnavatel má dle § 269 odst. 1 a 2 zákoníku práce povinnost nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou (i) pracovním úrazem, jestliže „škoda nebo nemajetková újma vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním“, respektive vzniklou (ii) nemocí z povolání, pokud „zaměstnanec naposledy před jejím zjištěním pracoval u zaměstnavatele za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen“.
Přímo z textu zákona tedy vyplývá, že pro vznik odpovědnosti zaměstnavatele není vyžadováno zavinění ani porušení jakékoliv právní povinnosti. Zákonodárce sám pro vyloučení pochybností stanovuje v § 269 odst. 4 zákoníku práce, že zaměstnavatel odpovídá za pracovní úraz či nemoc z povolání a je povinen nahradit škodu a nemajetkovou újmu, i když řádně dodržel povinnosti vyplývající z právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.
Pracovní úraz
Pracovním úrazem se dle zákonné definice obsažené v § 271k zákoníku práce rozumí poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, došlo-li k nim nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Poškozením zdraví je třeba rozumět poškození nejen tělesné, ale i psychické. Termín působení zevních vlivů poté zahrnuje vedle zevních sil, jako pádu břemene či napadení třetí osobou, také působení síly vlastní spočívající např. v uklouznutí, zakopnutí či způsobení si interního poranění (šlachy, svaly apod.) vynaložením tělesné námahy.
Vzhledem k podmínce krátkodobosti a náhlosti působení zevních sil nemůže k pracovnímu úrazu vést dlouhodobý vliv nepříznivého prostředí, který ovšem může přivodit nemoc z povolání. Limity krátkodobosti a náhlosti lze vyobrazit na příkladu poškození zdraví úpalem či omrzlinami, jež ovšem stále spadají pod pracovní úraz. Finálně, násilnost úrazu je naplněna, pokud k úrazu dojde náhlým fyzickým či psychickým traumatem,1) neboť o pracovní úraz se nejedná, pokud zaměstnanec utrpí např. infarkt nikoliv vlivem stresového zážitku při práci (uniknutí autonehodě o vlásek), nýbrž vlivem obecného zdravotního stavu zaměstnance v rámci klidového průběhu pracovní doby.
Neopomenutelnou součástí definice pracovního úrazu je podmínka, že pro kvalifikaci poškození zdraví jako pracovního úrazu k němu musí dojít buď při plnění pracovních úkolů (§ 273 zákoníku práce), nebo v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů (§ 274 zákoníku práce). Pracovním úrazem může být také úraz, který zaměstnanec utrpěl pro plnění pracovních úkolů, může jít o napadení úředníka po pracovní době nespokojeným žadatelem o dávku (§ 271k odst. 3 zákoníku práce).
Kniha úrazů
Zaměstnavatel má dle § 105 odst. 2 zákoníku práce povinnost vést knihu úrazů obsahující evidenci o veškerých úrazech. Navíc, o pracovních úrazech, jejichž následkem došlo k úmrtí zaměstnance či pracovní neschopnosti delší než 3 dny, má zaměstnavatel také povinnost vyhotovovat záznamy a poskytnout tyto inspektorátu práce. Důležité je, že pro kvalifikaci pracovního úrazu není rozhodné, zda byl zapsán do evidence v knize úrazů ani zda byl ohlášen inspektorátu práce, neboť o pracovní úraz se jedná již okamžikem naplnění zákonné definice.
Konkretizaci povinností v oblasti evidence lze nalézt v nařízení vlády č. 201/2010 Sb., o způsobu evidence úrazů, hlášení a zasílání záznamu o úrazu. Nesplnění povinnosti řádného vedení evidence úrazů může vyústit v uložení pokuty dle § 30 odst. 1 zákona o inspekci práce do výše 400 000 Kč, neobjasnění příčin a okolností vzniku pracovního úrazu v uložení pokuty až do výše 1 000 000 Kč a nepřijetí opatření proti opakování pracovního úrazu v uložení pokuty až do výše 2 000 000 Kč.
Nemoc z povolání
Nemocemi z povolání jsou ve smyslu § 271k odst. zákoníku práce nemoci uvedené ve zvláštním právním předpise. Tímto prováděcím předpisem je nařízení vlády č. 290/1995 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí z povolání. Nařízení osahuje nejen seznam nemocí z povolání, nýbrž také podmínky, za kterých musí vzniknout. Podmínky vzniku nemoci bývají v praxi znalecky zkoumány za účelem zjištění, zda podmínky, za kterých zaměstnanec vykonával určitou činnost, jsou podmínkami, za nichž vzniká tvrzená nemoc z povolání.
Zaměstnavatelem odpovědným za škodu vzniklou nemocí z povolání je vždy ten zaměstnavatel, u kterého zaměstnanec pracoval naposledy za podmínek, za kterých daná nemoc z povolání vzniká. Pro tohoto posledního zaměstnavatele je podstatné, že má dle § 271n zákoníku práce nárok na náhradu škody vůči všem zaměstnavatelům, u nichž postižený zaměstnanec pracoval za podmínek, za nichž tato nemoc z povolání vzniká, a to v rozsahu odpovídajícím době, po kterou u těchto zaměstnavatelů za těchto podmínek pracoval.
Zproštění se povinnosti k náhradě újmy na zdraví
I přes objektivní povahu odpovědnosti zaměstnavatele za poškození zdraví zaměstnance, v jejímž rámci se pro vznik odpovědnosti a tím povinnosti k náhradě škody nevyžaduje zavinění zaměstnavatele, existuje možnost dle § 270 zákoníku práce, jak se zaměstnavatel může této odpovědnosti zcela či zčásti zprostit.
Úplné zproštění přichází v úvahu důsledkem opilosti či zneužití návykových látek zaměstnancem nebo v případě porušení předpisů či pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci ze strany zaměstnance, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány. Bylo-li příčin škody více, a tyto uvedené důvody byly jen jednou z příčin, dochází ke zproštění částečnému. Třetím důvodem zproštění zaměstnavatele je tzv. lehkomyslnost spočívající v jednání v rozporu s obvyklým způsobem chování, jde o situaci, kdy si zaměstnanec vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem musel být vědom, že si může způsobit újmu na zdraví. Lehkomyslnost ovšem, na rozdíl od dvou výše uvedených důvodů, může sloužit jako důvod maximálně pro částečné zproštění.
Náhrada poskytovaná poškozenému zaměstnanci a její druhy
Zákon i tento článek pojednávají o povinnosti zaměstnavatele nahradit škodu a nemajetkovou újmu. V praxi tuto náhradu poskytuje pojišťovna, jelikož pro tyto účely existuje zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání. V případě soudního sporu vystupuje pojišťovna jako vedlejší účastník na straně zaměstnavatele. Způsob náhrady si může dle § 275 zákoníku práce zvolit zaměstnavatel, přičemž tuto majetkovou škodu má možnost nahradit uvedením v předešlý stav, a pokud to není možné, náhradu poskytne v penězích. V případě nemajetkové újmy přichází v úvahu pouze náhrada v penězích.
Škodou rozumíme újmu, která se projevuje úbytkem v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná v penězích, když se dle zákoníku práce jedná o náhradu ušlého výdělku či nákladů na výživu pozůstalých, nákladů léčení, nákladů spojených s pohřbem a náhradu věcné škody. Nemajetkovou újmou poté rozumíme jakoukoliv újmu, která se neprojevuje v majetkové sféře, jde tedy dle zákoníku práce o bolestné, ztížení společenského uplatnění a institut jednorázové náhrady nemajetkové újmy nahrazující od 1. ledna 2021 dnešní jednorázové odškodnění pozůstalých.
Náhrada za ztrátu na výdělku
Základním druhem nároku zaměstnance na náhradu materiální újmy (škody) je dle § 271a a § 271b zákoníku práce náhrada ztráty na výdělku. Po dobu, kdy je zaměstnanec v důsledku pracovního úrazu či nemoci z povolání v pracovní neschopnosti, nahrazuje zaměstnavatel ušlý výdělek ve výši rozdílu mezi plnou výší nemocenského a průměrným výdělkem. Po skončení pracovní neschopnosti zaměstnavatel dorovnává výdělek dosahovaný po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání, když za výdělek zaměstnance je započítán také eventuální invalidní důchod pobíraný z téhož důvodu. U zaměstnance vedeného v evidenci uchazečů o zaměstnání se za dosahovaný výdělek, který je nutno dorovnat, považuje minimální mzda.
Ztrátou na výdělku po dobu trvání i po skončení pracovní neschopnosti nelze rozumět jen ztrátu na mzdě (resp. platu nebo odměně z dohody), na kterou vzniká právo u zaměstnavatele, u kterého došlo k pracovnímu úrazu či byla zjištěna nemoc z povolání, nýbrž zaměstnavatel odpovídá za veškerou vzniklou škodu, tedy např. také za ušlou mzdu náležející z jiného pracovního poměru či např. ušlý příjem ze samostatné výdělečné činnosti.
Náhrada nákladů na výživu pozůstalých
V případě, že zaměstnanec v důsledku pracovního úrazu či nemoci z povolání zemře, nenahrazuje zaměstnavatel ušlý výdělek zemřelého, nýbrž je povinen poskytnout náhradu nákladů na výživu pozůstalých. Tato náhrada nesmí být poskytována déle a nesmí překročit výši částky, která by byla poskytována jako náhrada za ztrátu na výdělku podle § 271b odst. 1 zákoníku práce. Náhrada činí 50 % průměrného výdělku zaměstnance, pokud je vyplácena pouze jednomu pozůstalému a v součtu 80 % průměrného výdělku, pokud je vyplácena více osobám.
Výše náhrady je snížena o případný důchod přiznaný pozůstalým v důsledku smrti zaměstnance (sirotčí, vdovský apod.). Okruh pozůstalých, kterým může vzniknout nárok na náhradu, je tvořen dětmi, rodiči, sourozenci a dalšími osobami, které se zemřelým žily po dobu jednoho roku před jeho smrtí v domácnosti, a které z tohoto důvodu pečovaly o společnou domácnost nebo byly na něho odkázány výživou. Náhrada náleží potom těm z nich, kterým zemřelý zaměstnanec výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat za jeho života, a to do doby, do které by tuto povinnost měl, či do doby, kdy by zemřelý zaměstnanec dosáhl 65 let věku.
Náhrada nákladů spojených s léčením a pohřbem
Dalším nárokem na náhradu materiální škody je náhrada nákladů spojených s léčením dle § 271d a § 271g zákoníku práce, když nahrazeny budou pouze náklady vynaložené účelně, tedy takové, které přispěly ke zlepšení zdravotního stavu či rekonvalescence. V praxi se jedná nejčastěji o hotové náklady na léky a zdravotní pomůcky v části nehrazené zdravotní pojišťovnou. Nahrazují se pouze náklady prokazatelně vynaložené typicky na základě předložení pokladních dokladů, nejde o rentu.
V případě úmrtí zaměstnance v důsledku pracovního úrazu či nemoci z povolání má zaměstnavatel v souladu s § 271g zákoníku práce povinnost nahradit přiměřené náklady spojené s pohřbem. Počínaje 1. lednem 2021 bude novelou zákoníku práce zvýšena náhrada výdajů na zřízení pomníku nebo desky do výše nejméně jeden a půl násobku průměrné mzdy, zatímco v současnosti je minimální výše na hranici 20 000 Kč. Dále se nahrazují výdaje účtované za pohřeb, hřbitovní poplatky, výdaje na úpravu pomníku nebo desky, cestovní výlohy a jedna třetina obvyklých výdajů na smuteční ošacení osobám blízkým. Poskytnutá náhrada je snížena o případné pohřebné.
Náhrada věcné škody
Zaměstnavatel má dále pro odčinění majetkové škody povinnost poskytnout tzv. náhradu věcné škody dle § 271e a § 271j zákoníku práce. Věcná škoda nespočívá pouze v náhradě škody na věci, např. náhradě za rozbité hodinky či propálený oděv, nýbrž spočívá v náhradě jakéhokoliv zmenšení majetku zaměstnance,2) neboť pod tento nárok je třeba zahrnout veškerou škodu, kterou nelze podřadit pod některý z ostatních dílčích nároků.3) Jelikož věcná škoda vzniká až zmenšením majetku zaměstnance či vynaložením nákladů, nelze věcnou škodu přiznat jako rentu do budoucna, přestože věcná škoda může vznikat pravidelně a ve stejné výši, např. náklady na uklízečku vynaložené zaměstnancem, který v důsledku pracovního úrazu již není schopen obstarat si úklid domácnosti vlastní silou.
Bolestné a náhrada ztížení společenského uplatnění
Další níže popsané nároky již spadají do oblasti náhrady nehmotné újmy. Bolestné je náhradou tělesné i duševní újmy způsobené při škodné události a v době léčení, včetně odškodnění určité míry nepohodlí, stresu či obtíží spojených s utrpěnou zdravotní újmou nebo obavou ze ztráty života či vážného poškození zdraví.
Náhrada za ztížení společenského uplatnění spočívá v odškodnění trvalých zdravotních následků způsobujících omezenou možnost zapojení se do různých životních činností. Ztížen může být nejen výkon dosavadní profese, nýbrž jde také o životní, vzdělávací či např. sociální potřeby. Pro příklad lze uvést, že poškození funkce nervu v ruce ztíží profesní uplatnění dvou účetních velice podobně, nýbrž společenské uplatnění bude zásadněji ztíženo u toho z nich, který ve volném čase hraje na klavír a maluje, což se mimo jiné promítne také ve výši jemu poskytnuté náhrady.
Minimální výše těchto náhrad, jež mají být poskytnuty dle § 271c zákoníku práce, je stanovena v nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání. Vyhláška používá bodový systém pro výpočet výše náhrady. Odškodnění probíhá jednorázovou náhradou, nejde o rentu.
Jednorázová náhrada nemajetkové újmy
Dle právní úpravy v současnosti účinné a obsažené v § 271i zákoníku práce náleží v případě smrti zaměstnance způsobené pracovním úrazem či nemocí z povolání manželovi, partnerovi a nezaopatřenému dítěti zaměstnance tzv. jednorázové odškodnění pozůstalých spočívající v náhradě ve výši nejméně 240 000 Kč pro každou vyjmenovanou osobu. Taková náhrada náleží i rodičům, těm ovšem dohromady, a to pouze v případě, že se zaměstnancem žili v jedné domácnosti. Žádným dalším pozůstalým po zaměstnanci toto odškodnění nelze poskytnout.4)
Novela zákoníku práce od 1. ledna 2021 rozšiřuje případy, ve kterých bude takováto náhrada přiznána. Rozšířen byl především okruh osob, kterým bude možno tuto náhradu poskytnout, neboť budou nově zahrnuty také zaopatřené děti a u rodičů již nebude podmínka spolužití se zemřelým zaměstnancem. Náhrada bude nově náležet i dalším osobám v poměru rodinném nebo obdobném, které smrt zaměstnance pociťují jako vlastní újmu. Tyto další osoby ovšem budou muset svůj nárok prokazovat, typicky si lze představit že nárok vznikne druhovi či družce zemřelého, tj. partnerům v nesezdaném soužití.
Současně dojde účinností novely k přiblížení výše náhrady dle zákoníku práce výši náhrad poskytovaných v obecném režimu podle občanského zákoníku, tedy případům, kdy újma na zdraví nebyla způsobena pracovním úrazem či nemocí z povolání. Prozatímní minimální výše 240 000 Kč je zvýšena na dvacetinásobek průměrné mzdy za první až třetí čtvrtletí předcházejícího kalendářního roku, dle důvodové zprávy jde tedy v současnosti o navýšení čítající 384 000 Kč na částku cca 624 000 Kč.
Finálně k novele tohoto institutu je nutno dodat, že tato jednorázová náhrada bude nově náležet podle § 271f i v některých případech, kdy zaměstnanec nezemře. Důvodová zpráva říká, že půjde o výjimečné případy blízké usmrcení zaměstnance, jako je kóma či ochrnutí vysokého rozsahu.
Závěr
Zaměstnavatel nese odpovědnost za pracovní úrazy a nemoci z povolání v široké míře, ekonomické dopady této povinnosti ovšem mitiguje zákonné pojištění, ze kterého se nároky uspokojují. Aktuální otázkou v této oblasti je snaha o odstranění existující dvojkolejnosti při odškodňování dle zákoníku práce, jak je popsáno výše, a poškození zdraví dle občanského zákoníku, v jehož rámci jsou poskytovány vyšší náhrady, systém je ovšem složitější.