rozhodnutí soudu

Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2023/970 o transparentnosti odměňování měla být provedena do vnitrostátního práva členských států do 7. června 2026. Česká republika tento termín nesplní. Návrh transpoziční novely má být vládě předložen až během jara 2026 a účinnost převážné části nových pravidel se očekává od 1. ledna 2027, přičemž první reporting u velkých zaměstnavatelů má (v rozporu s požadavkem směrnice) proběhnout až v roce 2028. Zpoždění České republiky není v Evropské unii ojedinělé: už teď je jasné, že většina členských států transpoziční lhůtu nedodržela. Přesto je škoda, že zákonodárce nevyužil delší čas, který měl k dispozici od přijetí směrnice v květnu 2023, k důkladnější přípravě. Účelem tohoto článku je přiblížit základní kontury návrhu novely a zasadit je do širšího kontextu rovného odměňování.

Nejvyšší správní soud se v předmětném rozhodnutí podrobně vyjádřil k rozsahu povinností zaměstnavatele na úseku bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (BOZP). Potvrdil přitom přísný závěr, a to ten, že zaměstnavatel se nemůže odpovědnosti zprostit poukazem na zkušenost zaměstnance ani na obecné interní pokyny. Rozhodující je aktivní a konkrétní prevence rizik na pracovišti.

Rozvedení rodiče nemohou nárok na daňové zvýhodnění na děti odvozovat pouze od toho, jak jim styk s nimi upraví opatrovnický soud. Ani to, že děti tráví u jednoho z rodičů 40 procent času, nemusí znamenat nárok na daňovou úlevu. Potvrdil to Nejvyšší správní soud.

Hospodářská komora České republiky (HK ČR) upozorňuje na rizika spojená s nedávným rozsudkem Nejvyššího soudu (sp. zn. 21 Cdo 351/2024), který se týká srovnávání mzdových a pracovních podmínek agenturních a kmenových zaměstnanců. Rozhodnutí soudu popírá dosavadní dlouholetou praxi i metodické pokyny státních orgánů a vytváří nebezpečný precedens, který může destabilizovat trh práce a poškodit zaměstnavatele i samotné zaměstnance. Jádrem problému je výklad, podle kterého by agentury práce měly odpovídat za poskytování specifických benefitů (např. příspěvků na penzijní připojištění) stejně jako uživatelé, ke kterým jsou zaměstnanci přiděleni. Nejvyšší soud tímto rozhodnutím fakticky povýšil teoretický konstrukt rovnosti nad realitu fungování trhu, aniž by zohlednil praktické dopady. „Rozsudek je ukázkovým příkladem toho, jak se dá dobrý úmysl proměnit v nelogický paradox. Agentury se dostávají do role univerzálního přenašeče všech benefitních systémů svých klientů, které samy nijak netvoří ani neřídí a často o nich nemají ani kompletní informace. Přenáší se tak odpovědnost za cizí personální politiku na subjekt, který k jejímu ovlivnění nemá žádné nástroje,“ uvádí Jaroslava Rezlerová předsedkyně sekce zaměstnanosti a trhu práce Hospodářské komory ČR. Pro personální agentury i zaměstnavatele využívající dočasné přidělení to znamená zásadní problém. Agentura nemá možnost ovlivnit, zda a v jaké výši uživatel poskytuje svým kmenovým zaměstnancům benefity, přesto by za jejich dorovnání měla nést odpovědnost. Benefitní systémy přitom nejsou pouhou součástí ceny práce, ale slouží jako nástroj dlouhodobé stabilizace a retence kmenových zaměstnanců, což se u dočasného přidělení míjí účinkem. Hospodářská komora rovněž v této souvislosti kritizuje nepředvídatelnost právního prostředí. Rozhodnutí soudu jde přímo proti dosavadnímu metodickému pokynu Státního úřadu inspekce práce i výkladu Ministerstva práce a sociálních věcí, podle nichž nadstandardní příspěvky nad zákonný rámec nebyly považovány za srovnatelnou mzdovou podmínku. „Stát nemůže zaměstnavatelům něco metodicky vysvětlovat, roky je podle toho kontrolovat a následně to jedním rozsudkem celé popřít. To je nešťastný precedens, který podkopává důvěru v předvídatelnost práva v České republice,“ doplňuje Jaroslava Rezlerová. Agenturní zaměstnávání je klíčovým nástrojem flexibility v ekonomice, která se potýká s chronickým nedostatkem pracovníků. V Česku tento model využívají statisíce lidí a agentury zaměstnávají zhruba 300 tisíc pracovníků. Omezování tohoto nástroje dopadne na schopnost firem reagovat na výkyvy poptávky. „Nastalou situaci je třeba legislativně ošetřit. Navrhujeme proto využít probíhající transpozici směrnice o transparentním odměňování jako příležitost k vyjasnění všech nejistot, které Nejvyšší soud svým rozsudkem do problematiky vnesl. Není možné, aby zaměstnavatelé dopláceli na zpětnou změnu výkladu pravidel, která léta dodržovali. Je nezbytné zajistit stabilní a předvídatelné právní prostředí,“ uzavírá prezident Hospodářské komory Zdeněk Zajíček.

Nejvyšší soud vydal pro praxi velice důležitý rozsudek, v kterém vysvětlil základní principy povinnosti zaměstnavatele zajistit bezpečnost a ochranu zdraví na pracovišti všech fyzických osob, které se s jeho vědomím zdržují na pracovišti zaměstnavatele. Zdůraznil, že zákonná povinnost zaměstnavatele obsažená v § 101 odst. 5 ZP se nevztahuje pouze na zaměstnance či zaměstnance dodavatelů či jiných smluvních partnerů, ale i třeba na OSVČ plnící subdodávku či jiné fyzické osoby.

Ústavní soud zrušil část zákona, která pro rok 2025 stanovovala sníženou platovou základnu soudců. Podle soudu šlo o neústavní zásah do odměňování, který nebyl dostatečně odůvodněn výjimečnými okolnostmi ani nebyl součástí širších úsporných opatření. Rozhodnutí má významný dopad na oblast HR ve veřejné sféře – zakládá nárok na zpětné doplacení platu a souvisejících náhrad.

Mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci probíhal soudní spor o doplatek platu zaměstnancům. Zaměstnavatel nyní řeší platební rozkazy, na kterých je uvedena částka doplatku, úroky a náklady řízení (soudní poplatky), které je zaměstnavatel povinen zaměstnancům doplatit. Z doplatku a úroků je povinnost odvést pojistné na sociální zabezpečení. Je potřeba odvést též pojistné ze soudních poplatků?

Právní úprava náhrady škody v důsledku pracovních úrazů a nemocí z povolání v zákoníku práce č. 262/2006 Sb. patří k nejsložitější problematice v pracovněprávních předpisech. Zejména ustanovení vztahující se k částečnému nebo úplnému zproštění odpovědnosti zaměstnavatele za náhradu škody není jednoduchou záležitostí. V personální a advokátní praxi se tyto otázky objevují velmi často při vzniku pracovního úrazu v důsledku nesplnění nebo neplnění pokynů zaměstnavatele nebo v důsledku opilosti zaměstnance. Posuzování těchto problémů a jejich řešení nebývá jednoduché. Podívejme se na některé z nich prostřednictvím soudních rozhodnutí.

Náš zaměstnanec dostal okamžité zrušení pracovního poměru ke dni 16. 1. 2015, protože nenastoupil do práce. Poslal nemocenský lístek se začátkem nemocenské od 7. 1. 2015. Zaměstnavatel platil nemocenskou od 7. 1. 2015 do 20. 1. 2015. Nemocenská byla ukončena 30. 4. 2015. Pracovní poměr byl ukončen 30. 4. 2015. Dle rozhodnutí soudu ze dne 6. 11. 2018 zanikl pracovní poměr 16. 1. 2015. Jak se má zpětně opravit mzda a ukončení pracovního poměru dle rozhodnutí soudu?

Článek se zabývá několika různými oblastmi, kterým se věnoval Nejvyšší správní soud v rámci odůvodnění svého rozsudku, kdy předmětem byla problematika oblasti bezpečnosti a ochrany při práci a některé související otázky.1) Za prvé směřuje do problematiky ochrany zaměstnanců proti pádu nebo zřícení, když takovým jednáním došlo k porušení povinností zaměstnavatele vyplývajících z několika právních předpisů. Další stěžejní oblastí článku je problematika použití fotodokumentace pořízené před zahájením kontroly i k následnému zjištění v rámci provedené kontroly a prokázání přestupku. Poslední z oblastí, které se článek věnuje, je pak aplikace zásady legitimního očekávání, resp. otázka, zda je nutné z pohledu správního orgánu odůvodňovat jeho postup v obdobných případech v každém jednotlivém případě.