rozhodnutí soudu

Nejvyšší správní soud v předmětném rozhodnutí upřesnil výklad znaku „soustavnosti“ u nelegální práce cizinců. Zdůraznil, že soustavnost nelze ztotožňovat s dlouhodobostí výkonu práce. I relativně krátké období může tento znak naplnit, pokud práce není nahodilá, ale vykazuje znaky plánované a průběžné činnosti.

Ústavní soud TZ 37/2026 I nadále platí pravidlo, podle kterého je-li uvolněný člen zastupitelstva obce, kraje či hlavního města Prahy zároveň členem zastupitelstva samosprávného celku jiné úrovně, poskytne mu odměnu v plné výši pouze územní samospráva s vyšší odměnou. Druhý samosprávní celek mu poskytne již jen 0,4násobek odměny. Obstála taktéž související úprava pro neuvolněné zastupitele, kteří jsou současně na jedné straně (místo)starostové, primátoři, hejtmani či jejich náměstci a na druhé straně poslanci, senátoři či členové vlády. Kombinace funkcí na úrovni obcí a krajů není v českém prostředí ničím výjimečným. Řada starostů či zastupitelů zároveň působí v krajských orgánech a propojují tak lokální a regionální politiku. Právě této skupiny se dotkla změna zákona, podle níž se při souběhu funkcí vyplácí plná odměna pouze z jednoho mandátu, zatímco druhý je finančně omezen na 40 % standardní částky. Proti této úpravě se postavila skupina senátorů, která ji napadla u Ústavního soudu. Argumentovala především tím, že krácení zasahuje do práva na samosprávu a do práva na spravedlivou odměnu za práci. Podle jejich názoru by lidé, kteří vykonávají dvě veřejné funkce, měli dostávat odpovídající odměnu za každou z nich v plné výši. Ústavní soud ale jejich návrh zamítl (nález sp. zn. Pl. ÚS 46/25). Ve svém rozhodnutí zdůraznil, že klíčové je posoudit, zda zákonná úprava zasahuje do samotné podstaty práva. V tomto případě tomu tak podle soudu není. Politik totiž nepřichází o odměnu jako takovou – jedna zůstává vyplácena v plné výši a druhá je pouze snížena. Soud rovněž připomněl, že každé omezení musí mít rozumný a legitimní cíl. V tomto případě je jím úspora veřejných prostředků. Právě tento faktor podle soudce zpravodaje Martina Smolka ospravedlňuje, že zákonodárce sáhl k určitému omezení, aniž by tím překročil ústavní meze. Rozhodnutí tak zapadá do širší judikatury Ústavního soudu, která opakovaně pracuje s principem přiměřenosti. Jinými slovy: zákony nemusí být dokonalé ani nejvýhodnější pro dotčené osoby, ale nesmějí být „extrémní“ – tedy natolik nepřiměřené, že by zasahovaly do samotného jádra základních práv. Pokud takovou hranici nepřekročí, Ústavní soud zpravidla do legislativního řešení nezasahuje. Pro praxi to znamená poměrně jasný vzkaz. Právo na spravedlivou odměnu za práci neznamená nárok na maximální možnou odměnu ani na součet všech odměn bez omezení. Stát může pravidla odměňování upravit, a to i restriktivněji, pokud tím nesmaže samotný smysl odměny jako takové. Rozhodnutí může mít širší dopady i mimo oblast veřejné správy. Ukazuje totiž obecný přístup Ústavního soudu k zásahům do odměňování: mírné či rozumně odůvodněné omezení obstojí, zatímco úplné odebrání či svévolné zásahy by už narážely na ústavní limity. V konečném důsledku tak nález potvrzuje poměrně velkou volnost zákonodárce při nastavování pravidel odměňování – a zároveň vymezuje hranici, za kterou by už šlo o nepřijatelný zásah do základních práv.   Text nálezu sp. zn. Pl. ÚS 46/25. Zdroj: ústavní soud

Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2023/970 o transparentnosti odměňování měla být provedena do vnitrostátního práva členských států do 7. června 2026. Česká republika tento termín nesplní. Návrh transpoziční novely má být vládě předložen až během jara 2026 a účinnost převážné části nových pravidel se očekává od 1. ledna 2027, přičemž první reporting u velkých zaměstnavatelů má (v rozporu s požadavkem směrnice) proběhnout až v roce 2028. Zpoždění České republiky není v Evropské unii ojedinělé: už teď je jasné, že většina členských států transpoziční lhůtu nedodržela. Přesto je škoda, že zákonodárce nevyužil delší čas, který měl k dispozici od přijetí směrnice v květnu 2023, k důkladnější přípravě. Účelem tohoto článku je přiblížit základní kontury návrhu novely a zasadit je do širšího kontextu rovného odměňování.

Nejvyšší správní soud se v předmětném rozhodnutí podrobně vyjádřil k rozsahu povinností zaměstnavatele na úseku bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (BOZP). Potvrdil přitom přísný závěr, a to ten, že zaměstnavatel se nemůže odpovědnosti zprostit poukazem na zkušenost zaměstnance ani na obecné interní pokyny. Rozhodující je aktivní a konkrétní prevence rizik na pracovišti.

Rozvedení rodiče nemohou nárok na daňové zvýhodnění na děti odvozovat pouze od toho, jak jim styk s nimi upraví opatrovnický soud. Ani to, že děti tráví u jednoho z rodičů 40 procent času, nemusí znamenat nárok na daňovou úlevu. Potvrdil to Nejvyšší správní soud.

Hospodářská komora České republiky upozornila na důsledky nedávného rozhodnutí Nejvyššího soudu vedeného pod spisovou značkou 21 Cdo 351/2024. Rozsudek se týká výkladu pravidel rovného zacházení mezi agenturními zaměstnanci a zaměstnanci uživatelských firem, zejména v oblasti mzdových a pracovních podmínek.

Nejvyšší soud vydal pro praxi velice důležitý rozsudek, v kterém vysvětlil základní principy povinnosti zaměstnavatele zajistit bezpečnost a ochranu zdraví na pracovišti všech fyzických osob, které se s jeho vědomím zdržují na pracovišti zaměstnavatele. Zdůraznil, že zákonná povinnost zaměstnavatele obsažená v § 101 odst. 5 ZP se nevztahuje pouze na zaměstnance či zaměstnance dodavatelů či jiných smluvních partnerů, ale i třeba na OSVČ plnící subdodávku či jiné fyzické osoby.

Ústavní soud zrušil část zákona, která pro rok 2025 stanovovala sníženou platovou základnu soudců. Podle soudu šlo o neústavní zásah do odměňování, který nebyl dostatečně odůvodněn výjimečnými okolnostmi ani nebyl součástí širších úsporných opatření. Rozhodnutí má významný dopad na oblast HR ve veřejné sféře – zakládá nárok na zpětné doplacení platu a souvisejících náhrad.

Mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci probíhal soudní spor o doplatek platu zaměstnancům. Zaměstnavatel nyní řeší platební rozkazy, na kterých je uvedena částka doplatku, úroky a náklady řízení (soudní poplatky), které je zaměstnavatel povinen zaměstnancům doplatit. Z doplatku a úroků je povinnost odvést pojistné na sociální zabezpečení. Je potřeba odvést též pojistné ze soudních poplatků?

Právní úprava náhrady škody v důsledku pracovních úrazů a nemocí z povolání v zákoníku práce č. 262/2006 Sb. patří k nejsložitější problematice v pracovněprávních předpisech. Zejména ustanovení vztahující se k částečnému nebo úplnému zproštění odpovědnosti zaměstnavatele za náhradu škody není jednoduchou záležitostí. V personální a advokátní praxi se tyto otázky objevují velmi často při vzniku pracovního úrazu v důsledku nesplnění nebo neplnění pokynů zaměstnavatele nebo v důsledku opilosti zaměstnance. Posuzování těchto problémů a jejich řešení nebývá jednoduché. Podívejme se na některé z nich prostřednictvím soudních rozhodnutí.

Náš zaměstnanec dostal okamžité zrušení pracovního poměru ke dni 16. 1. 2015, protože nenastoupil do práce. Poslal nemocenský lístek se začátkem nemocenské od 7. 1. 2015. Zaměstnavatel platil nemocenskou od 7. 1. 2015 do 20. 1. 2015. Nemocenská byla ukončena 30. 4. 2015. Pracovní poměr byl ukončen 30. 4. 2015. Dle rozhodnutí soudu ze dne 6. 11. 2018 zanikl pracovní poměr 16. 1. 2015. Jak se má zpětně opravit mzda a ukončení pracovního poměru dle rozhodnutí soudu?

Článek se zabývá několika různými oblastmi, kterým se věnoval Nejvyšší správní soud v rámci odůvodnění svého rozsudku, kdy předmětem byla problematika oblasti bezpečnosti a ochrany při práci a některé související otázky.1) Za prvé směřuje do problematiky ochrany zaměstnanců proti pádu nebo zřícení, když takovým jednáním došlo k porušení povinností zaměstnavatele vyplývajících z několika právních předpisů. Další stěžejní oblastí článku je problematika použití fotodokumentace pořízené před zahájením kontroly i k následnému zjištění v rámci provedené kontroly a prokázání přestupku. Poslední z oblastí, které se článek věnuje, je pak aplikace zásady legitimního očekávání, resp. otázka, zda je nutné z pohledu správního orgánu odůvodňovat jeho postup v obdobných případech v každém jednotlivém případě.